ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2311.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2311/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. R., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému OBP, s. p., K. H. v likvidaci, zastoupenému advokátkou, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 4 C 199/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. května 2004 č.j. 23 Co 128/2004-134, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu od 1.5.1996 do 31.8.2003 částku 235.381,- Kč a aby mu od 1.9.2003 platil pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 3.751,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že dne 8.8.1977 utrpěl pracovní úraz, v důsledku něhož se stal částečně invalidním. Okresní soud v Kutné Hoře usnesením ze dne 16.1.1981 č.j. 5 C 195/78-154 schválil smír, jímž se žalovaný (jeho právní předchůdce) zavázal zaplatit žalobci z titulu odškodnění tohoto pracovního úrazu polovinu požadované náhrady škody „v důsledku zproštění ve smyslu ustanovení §191 zák. práce“, kromě jiného rovněž „měsíční rentu 210,- Kčs“. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 22.10.1982 č.j. 5 C 14/82-72, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15.2.1983 č.j. 13 Co 14/83-89, byla povinnost žalovaného (jeho právního předchůdce) platit žalobci „rentu ve výši 210,- Kč měsíčně splatnou vždy do každého patnáctého dne v měsíci k rukám odpůrce, stanovená usnesením Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 16.1.1981 č.j. 5 C 195/78-154“, s účinností od 1.11.1981 zrušena. Protože žalobce, který naposledy pracoval jako strážný, je od 1.11.1995 nezaměstnaný a od 1.5.1996 je odkázán pouze na částečný invalidní důchod a „velmi pociťuje nedostatek peněz“, „v současné době se opět otevřela nutnost přiznání renty“. Žalobce má zato, že je důvodné požadovat polovinu ušlého výdělku „a to od doby, kdy přestal dostávat podporu v nezaměstnanosti“.
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 22.10.2003 č.j. 4 C 199/99-113 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 93.226,- Kč a aby mu od 1.10.2003 platil pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 907,- Kč, ohledně částky 142.155,- Kč a pravidelného měsíčního peněžitého důchodu 2.844,- Kč požadovaného od 1.10.2003 žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaný je povinen zaplatit „ČR - Okresnímu soudu Kutná Hora na soudním poplatku 5.036,- Kč“. Ve věci samé přihlédl ke vznesené námitce promlčení ohledně nároků žalobce „před 28.7.1997“, a dále „vycházel jako z nepochybné premisy, že žalobce utrpěl pracovní úraz, za který nese odpovědnost žalovaný, jak vyplynulo ze spisu 5 C 14/82, přičemž, pokud jde o rozsah odpovědnosti, se odpovědnosti z jedné poloviny zprostil“. Za tohoto stavu soud prvního stupně vycházeje „z měsíčního valorizovaného výdělku a dále i z částečného invalidního důchodu tak, jak postupně byl žalobci navyšován“, a přihlížeje ke zjištění, že se „v podstatě nepodařilo zjistit žádné konkrétní práce, krom pracích pomocných, které by mohl žalobce vykonávat, vycházel z toho, že si opomněl vydělat mzdu v souladu s ustanovením §195 odst. 3 zák. práce, a to ve výši mzdy minimální“, přiznal žalobci náhradu za ztrátu na výdělku z poukazem na „provedený propočet a na znalecký posudek Ing. D.“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11.5.2004 č.j. 23 Co 128/2004-134 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že se žalovanému nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně, ani před soudem odvolacím a že se mu neukládá povinnost „zaplatit soudní poplatek ze žaloby“. Dovodil, že na danou věc nelze aplikovat ustanovení zákoníku práce o náhradě škody, neboť žalobce nikdy nebyl v pracovněprávním vztahu k žalovanému ani k jeho právnímu předchůdci. Uvedl, že „v době úrazu se žalobce pouze za svoji družku podílel na úklidu v domě a při manipulaci s požárním hydrantem srazil kryt osvětlení, čímž došlo k jeho úrazu“. Proto mohla přicházet v úvahu pouze odpovědnost podle občanského zákoníku. I když žalobce tvrdil, že se podílel na úklidu bahna po přívalech vody, byl jeho úraz způsoben tím, že narazil požární hadicí do krytu světla, a z těchto důvodů podle názoru odvolacího soudu „nejde o případ, který má na mysli §419 o.z.“, a „nebylo ani prokázáno, že by žalovaný (jeho právní předchůdce) porušil nějakou právní povinnost ve smyslu §421 o.z.“. Kromě toho „je třeba zdůraznit i to“, že pokles na výdělku od 1.5.1996 „nenastal pro následky úrazu a nebylo ani prokázáno, že by nebyl přijat na některé pracoviště právě pro následky úrazu, když žalobce trpí i dalšími zdravotními postiženími“, neboť žalobce neukončil svůj pracovní poměr pro důsledky úrazu, nýbrž proto, že jeho zaměstnavatel se rozhodl „zajišťovat svou ostrahu jiným způsobem“ a neměl již zájem žalobce zaměstnávat. Podle názoru odvolacího soudu je však žaloba nedůvodná již v samém základu, protože „úraz žalobce z 8.8.1977 nelze považovat za úraz pracovní a nelze shledat ani odpovědnost žalovaného za škodu ve smyslu příslušných ustanovení občanského zákoníku pro nedostatek zavinění ze strany žalovaného“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že „odvolací soud totiž zcela pominul věc posoudit podle ustanovení nařízení vlády č. 54/1975 Sb., jež bylo účinné v době, kdy se žalobci úraz stal“. Zdůraznil, že podle ustanovení §44 odst. 2 uvedeného nařízení vlády mají nárok na náhradu škody vzniklé pracovním úrazem občané, kteří dobrovolně v rámci akce organizované Národním výborem nebo jinou organizací, vypomáhají při plnění důležitých úkolů v zájmu společnosti, např. občané, kteří vypomáhají při zvelebování obcí nebo v Jednotném zemědělském družstvu nebo na státním statku, nebo kteří vypomáhají při svépomocné družstevní bytové výstavbě v rozsahu výpomoci vymezené národním výborem v rozhodnutí o přípustnosti stavby a nebo při stavebních akcích prováděných ke zvelebení provozoven spotřebních družstvech. Za škodu vzniklou pracovním úrazem potom odpovídá organizace, pro kterou v době pracovního úrazu pracovali. Ustanovení §44 odst. 2 nařízení vlády č. 54/1975 Sb. nevyžadovalo existenci pracovního poměru mezi občanem a organizací, a tudíž ani existenci dohody o podstatných náležitostech pracovního poměru, neboť „konstruuje vznik odpovědnosti v důsledku činností vykonávaných fakticky v zájmu společnosti“. Přitom ve věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 195/78 soud prvního stupně výslovně dovodil odpovědnost žalovaného za škodu právě podle uvedeného ustanovení. Nepřihlížeje k judikátu uveřejněnému ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1983, pod č. 11, není podle názoru dovolatele správné, dospěje-li soud jednou k závěru, že odpovědnost za škodu vzniklou pracovním úrazem je dána, a v druhém případě při stejném skutkovém základě dospěje k závěru opačnému. Proto měl odvolací soud - jak žalobce zdůraznil - přihlédnout i k ustanovení §99 odst. 3 o.s.ř., podle něhož má schválený soudní smír účinky pravomocného rozsudku, a rovněž k tomu, že tento smír lze považovat i „za dohodu podle ustanovení §259 zákoníku práce o sporných nárocích účastníků“. Dovolatel rovněž poukazoval na skutečnost, že - byv od dubna 1978 v částečném invalidním důchodu - ztratil své zaměstnání a od 1.11.1995 je nezaměstnaný, nepobírá již hmotné zabezpečení uchazeče o zaměstnání a je tak finančně odkázán pouze na částečný invalidní důchod. Vzhledem ke svému stáří a k trvalému zdravotnímu poškození v důsledku pracovního úrazu, zde není prakticky možnost, jak by mohl získat nové zaměstnání; navíc je - jak zdůraznil - od letošního roku těžce nemocen, neboť onemocněl rakovinou hrtanu. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, přezkoumal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
V projednávané věci jde o odškodnění úrazu, který se žalobci přihodil dne 8.8.1977. Otázku, zda jde o pracovní úraz, je třeba i v současné době posuzovat podle v té době platných právních předpisů, a to zejména podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb. a č. 20/1975 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 1.7.1982 (dále jen „zák. práce“), a podle nařízení vlády č. 54/1975 Sb., kterým se provádí zákoník práce (dále jen „nařízení vlády“).
Podle ustanovení §190 odst.1 zák. práce došlo-li u pracovníka (zaměstnance) při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou organizace (zaměstnavatel), u něhož byl pracovník (zaměstnanec) v době úrazu v pracovním poměru.
Podle ustanoveni §44 odst. 2 nařízení vlády nárok na náhradu škody vzniklé pracovním úrazem mají občané, kteří dobrovolně v rámci akce organizované národním výborem nebo jinou organizací vypomáhají při plnění důležitých úkolů v zájmu společnosti, např. občané, kteří dočasně vypomáhají při zvelebování obcí nebo v jednotném zemědělském družstvu nebo státním statku nebo kteří vypomáhají při svépomocné družstevní bytové výstavbě v rozsahu výpomoci vymezené národním výborem v rozhodnutí o přípustnosti stavby, anebo při stavebních akcích prováděných ke zvelebení provozoven spotřebních družstev. Za škodu vzniklou pracovním úrazem odpovídá jim organizace, pro kterou v době pracovního úrazu pracovali. Dobrovolná výpomoc organizovaná v rámci patronátní činnosti se však považuje, za plnění pracovních úkolů; za škodu v tomto případě odpovídá organizace, u níž je postižený v pracovním poměru.
V řízení vedeném u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 195/78 bylo zjištěno, že žalobce, jako příslušník domácnosti M. S., utrpěl dne 8.8.1977 úraz při úklidu chodníku po průtrži mračen před domem na E. ulici č.p. 77. Usnesením ze dne 16.1.1981 č.j. 5 C 195/78-154 schválil okresní soud smír, jímž se právní předchůdce žalovaného zavázal zaplatit žalobci „na náhradu škody z pracovního úrazu ze dne 8.8.1977“ 19.254,- Kč, když dospěl k závěru, že činnost žalobce „lze pokládat za činnost organizovanou žalovaným ke splnění jeho povinností a tedy byly splněny i podmínky pro odpovědnost žalovaného k náhradě škody žalobci podle §u 190 Z.P. a násl. a podle §u 44(2) vl. nařízení č. 54/75 Sb.“, avšak že vzhledem k situaci, za které došlo k úrazu, došlo ke „zproštění ve smyslu ust. §u 191 zák. práce do výše jedné poloviny uplatněného nároku“.
Nelze sdílet názor dovolatele, že uvedený smír má povahu dohody o sporných nárocích ve smyslu ustanovení §259 zák. práce, neboť vůle účastníků nesměřovala k uzavření tohoto dvoustranného právního úkonu, nýbrž ke skončení řízení soudním smírem (§99 odst. 1 o.s.ř.). Bylo-li však v této pravomocně rozhodnuté věci, v níž se poškozený domáhal náhrady škody za poškození zdraví úrazem, stanoveno, že žalovaný (jeho právní předchůdce) odpovídá žalobci za vzniklou škodu podle ustanovení §190 odst. 1 zák. práce, neboť úraz, který žalobce utrpěl, zakládá nárok na náhradu škody vzniklé pracovním úrazem, byla tím vyřešena jak otázka právní povahy poškození zdraví žalobce (pracovní úraz) jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu vzniklou pracovním úrazem, tak i otázka, který subjekt nese podle hmotného práva odpovědnost za (případně) vzniklou škodu. Protože - a v tom lze dovolateli přisvědčit - schválený soudní smír má účinky pravomocného rozsudku (§99 odst. 3 věta první o.s.ř.), brání ustanovení §159 odst. 3 o.s.ř. (správně §159a odst. 5 o.s.ř.) tomu, aby byly uvedené předpoklady (nově) zjištěny jinak; na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani okolnost, že povinnost žalovaného platit žalobci „rentu ve výši 210,- Kč“ stanovená výše označeným usnesení o schválení smíru byla v řízení rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 22.10.1982 č.j. 5 C 14/82-72 ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15.2.1983 s účinností od 1.11.1981 zrušena, a že se žalobce domáhá s poukazem na své změněné poměry nového dílčího nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, neboť se tak děje na základě stejné skutečnosti, o které bylo již jednou pravomocně rozhodnuto.
Dovolatel, vycházeje z okolností shora uvedených, odvíjí své úvahy o důvodnosti uplatňovaného nároku ze skutečnosti, že ztratil zaměstnání (a výdělek) strážného u zaměstnavatele „I. K. H.“ z důvodu změn v organizaci ostrahy, stal se nezaměstnaným a od 1.11.1995 nemá (kromě částečného invalidního důchodu) žádný příjem, neboť ani nepobírá hmotné zabezpečení uchazeče o zaměstnání. S tímto názorem, že uvedené okolnosti představují takovou podstatnou změnu poměrů na straně žalobce, která odůvodňuje novou úpravu vzájemných práv a povinností účastníků, nelze souhlasit, neboť ze závěru, že poškození zdraví žalobce má povahu pracovního úrazu a že žalovaný odpovídá žalobci (obecně vzato) za případně vzniklou škodu ve smyslu §190 odst. 1 zák. práce, ještě nelze dovozovat, že žalovaný z důvodu své pasivní věcné legitimace nese odpovědnost za veškerou škodu (jakýkoli pokles výdělku), která žalobci vznikne.
Podle ustanovení §195 odst. 1 zák. práce náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity se poskytne zaměstnanci v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu se rovnala jeho průměrnému výdělku před vznikem škody. Přitom se nepřihlíží ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním zabezpečení, ani k výdělku zaměstnance, který dosáhl zvýšeným pracovním úsilím.
Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) je majetkovou újmou, která se - jak vyplývá z citovaného ustanovení - stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; nepřihlíží se přitom ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním zabezpečení a k výdělku zaměstnance, který dosáhl zvýšeným pracovním úsilím. Tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnost dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením.
V ustanovení §195 odst. 1 zák. práce se výslovně neuvádí, jakým způsobem a za jaké období se stanoví výdělek zaměstnance po zjištění nemoci z povolání. Vzhledem k tomu, že náhrada za ztrátu na výdělku se vyplácí pravidelně jednou měsíčně (srov. §205b odst. 3 zák. práce), plyne z povahy věci, že pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné invalidity (při uznání invalidity není poškozený zaměstnanec povinen vykonávat jakoukoliv výdělečnou činnost) se zpravidla vychází z výdělku zaměstnance, který dosáhl v měsíci, za nějž se náhrada poskytuje.
Podle ustanovení §195 odst. 3 zák. práce zaměstnanci, který bez vážných důvodů odmítne nastoupit práci, která mu byla zajištěna, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku podle předchozích odstavců pouze ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody způsobené nemocí z povolání a průměrným výdělkem, kterého mohl dosáhnout na práci, která mu byla zajištěna. Zaměstnavatel zaměstnanci neuhradí škodu do výše částky, kterou si bez vážných důvodů opomenul vydělat.
Od situace, kdy poškozený zaměstnanec nevyužije možnosti vlastní výdělečnou činností (možnosti nastoupit práci u určitého zaměstnavatele) získat příjem, která je popsána v ustanovení §195 odst. 3 zák. práce, je třeba odlišit stav, kdy poškozený zaměstnanec, který po zjištění nemoci z povolání není schopen vykonávat dosavadní práci, nemůže nastoupit jiné zaměstnání, které by bylo pro něj vhodné z hlediska jeho schopností, kvalifikace a zdravotního stavu, jen pro nedostatek pracovních příležitostí, tedy stav, kdy poškozený zaměstnanec má zájem využít nemocí z povolání sníženou (omezenou) pracovní způsobilost, avšak nemá možnost jej uskutečnit (tj. nastoupit vhodné zaměstnání) výlučně pro nedostatek pracovních příležitostí (tj. proto, že není volné místo, které by mohl zastávat).
I když odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou nemocí z povolání je tzv. objektivní odpovědností, je zaměstnavatel povinen nahradit jen takovou škodu, která poškozenému zaměstnanci vznikla následkem nemoci z povolání (tj. v příčinné souvislosti s nemocí z povolání). Skutečnost, že poškozený zaměstnanec, který pro následky nemoci z povolání nemůže konat dosavadní práci, nemůže nastoupit po zjištění nemoci z povolání jiné zaměstnání odpovídající nemocí z povolání snížené (omezené) pracovní způsobilosti jen pro nedostatek pracovních příležitostí, není způsobena následky nemoci z povolání, ale situací na trhu práce. Je nepochybné, že u zaměstnance, který se pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí ocitl po zjištění nemoci z povolání bez práce, se změnily jeho sociální poměry (v tom, že nemá po zjištění nemoci z povolání příjem z vlastní výdělečné činnosti); z hlediska odškodnění nemoci z povolání je však podstatné, že situace na trhu práce postihuje všechny zaměstnance bez zřetele k tomu, zda jejich pracovní způsobilost je snížena (omezena) nemocí z povolání, popřípadě zda jejich pracovní způsobilost byla snížena (omezena) nemocí z povolání nebo z jiných příčin. V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) vyjadřuje nezpůsobilost zaměstnance dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením. Tím, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemá po zjištění nemoci z povolání žádný příjem, se na tomto účelu poskytování náhrady za ztrátu na výdělku nic nemůže změnit, neboť jinak by zaměstnanci byla odškodňována újma, k jejíž úhradě náhrada za ztrátu na výdělku nemůže sloužit; hmotné zabezpečení osob, které se ocitly bez práce, upravují zvláštní předpisy (srov. §12 a násl. zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 1.10.2004).
Z důvodu odpovědnosti za škodu při nemoci z povolání tedy nemůže být zaměstnanci, který pro následky nemoci z povolání není schopen konat dosavadní práci, uhrazena újma, spočívající v tom, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemůže po pracovním úrazu mít příjem z vlastní výdělečné činnosti. Jestliže zaměstnanec nemá po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí příjem z vlastní výdělečné činnosti, je nepochybné, že při určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné invalidity nelze vycházet z výdělku, který dosáhl v měsíci, za nějž se náhrada poskytuje (z něhož se při tomto odškodňování - jak uvedeno výše - zpravidla vychází), ani z hledisek uvedených v ustanovení §195 odst. 3 věty první zák. práce nebo v ustanovení §36 nařízení vlády č. 108/1994 Sb.; „výdělek zaměstnance po zjištění nemoci z povolání“ ve smyslu ustanovení §195 odst. 1 zák. práce je třeba v tomto případě stanovit způsobem, který odpovídá smyslu a účelu ustanovení §195 zák. práce. Vzhledem k tomu, že smyslem a účelem náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity je - jak uvedeno výše - odškodnění snížení (omezení) nebo ztráty pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnosti dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením, odpovídá uvedeným požadavkům plně takový postup, který výdělek po zjištění nemoci z povolání určuje podle pravděpodobného výdělku (§17 odst. 4 zák. o mzdě), jehož by poškozený zaměstnanec dosáhl při práci, odpovídající jeho schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu, jíž by prokazatelně vykonával, kdyby tomu nebránil nedostatek pracovních příležitostí; pravděpodobný výdělek je současně třeba stanovit ke dni, v němž poškozenému zaměstnanci vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné invalidity.
Ze stejného právního názoru, který již dříve byl dovolacím soudem v obdobném případě vysloven (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.12.2000 sp. zn. 21 Cdo 2805/99, uveřejněný pod č. 45 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001) a který je v současné době soudní praxí jako správný přijímán, vycházel v posuzované věci i odvolací soud. Dovodil-li odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, že za dané situace, kdy „pokles na výdělku nenastal pro následky úrazu a nebylo ani prokázáno, že by nebyl přijat na některé pracoviště právě pro následky úrazu, když žalobce trpí i dalšími zdravotními postiženími“, bylo v tomto směru ve věci rozhodnuto v souladu s již ustálenou judikaturou a dovolací soud neshledal žádné důvody k její změně.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v napadeném měnícím výroku ve věci samé z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl v této části postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (srov. §142 odst. 1, věta první o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. června 2005
JUDr.Zdeněk Novotný,v.r.
předseda senátu