ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2350.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2350/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr . Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně E. N., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu zahraničních věcí se sídlem v Praze 1, Loretánské nám. č. 5, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 64/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2000, č. j. 55 Co 35/2000-81, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. října 1999, č. j. 22 C 64/96-79, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 28. 11. 1995 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce rozvazuje pracovní poměr výpovědí. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že rozhodnutím ministra zahraničních věcí č. 14 ze dne 10. 10. 1995 o „systemizaci MZV v ústředí a v zahraniční“ dochází ke snížení počtu pracovních míst a tudíž i „zaměstnanců MZV“. V důsledku tohoto organizačního opatření se žalobkyně stala nadbytečnou a žalovaná ji nemůže nadále zaměstnávat podle pracovní smlouvy, neboť nemá jinou odpovídající práci, na kterou by mohla žalobkyni po dohodě s ní převést.
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru výpovědí datovanou dne 28. 11. 1995 je neplatné, a aby žalované bylo uloženo zaplatit jí na náhradě mzdy za dobu šesti měsíců 57.258,- Kč s tím, že „na úrocích z prodlení žádá 19% od měsíce následujícího po poslední splátce mzdy“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že žalovaná vůči ní nesplnila svou zákonnou povinnost stanovenou v ustanovení §46 odst. 2 zák. práce, neboť neučinila žalobkyni nabídku jakéhokoliv místa „za podmínek stanovených ve jmenovaném usnesení“.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 5. 2. 1998, č. j. 22 C 64/96-44, určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 28. 11. 1995 daná žalobkyni žalovanou je neplatná, uložil žalované zaplatit žalobkyni 57.258,- Kč „v čisté výši“ s 19% úrokem z prodlení od 1. 10. 1996 do zaplacení a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 3.292,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyni vzhledem k jejímu vzdělání a kvalifikaci mohla být nabídnuta místa, „na která byly v předm. době přijaty nové pracovnice“. Žalovaná však žalobkyni žádné konkrétní místo nenabídla a nedodržela tak hmotněprávní podmínku stanovenou v §46 odst. 2 zák. práce pro platnost výpovědi. Protože žalobkyně tím, že podala žalobu o neplatnost rozvázání pracovního poměru a zároveň se domáhala náhrady mzdy, „nahradila“ oznámení zaměstnance vůči zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnání, přísluší jí ve smyslu §61 zák. práce náhrada mzdy za dobu šesti měsíců.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 4. 1999, č. j. 20 Co 553/98-60, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení neplatnosti výpovědi ze dne 28. 11. 1995 potvrdil, ve výroku o náhradě mzdy a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení; návrh na vyslovení přípustnosti dovolání zamítl. Protože žalovaný žalobkyni před podáním výpovědi podle §46 odst. 1 písm. c) zák. práce nenabídl žádné pracovní místo, přičemž funkce, kterou v okamžiku doručení výpovědi zastávala, nebyla zrušena, naopak do této funkce byl přijat nový pracovník, je vyloučen závěr, že žalobkyně se stala nadbytečnou v příčinné souvislosti s organizační změnou u žalované. Vzhledem k tomu, že žalovaná navíc výpověď z pracovního poměru neprojednala s příslušným odborovým orgánem (pouze sdělila tomuto orgánu, se kterými pracovníky bude rozvázán pracovní poměr), posoudil závěr soudu prvního stupně o neplatnosti výpovědi jako správný. Neztotožnil se však s tím, že jsou již splněny podmínky pro přiznání náhrady mzdy žalobkyni. Vyšel z názoru, že nárok na náhradu mzdy podle §61 zák. práce vzniká zaměstnanci pouze za předpokladu, že oznámí zaměstnavateli „nejpozději před uplynutím výpovědní doby“, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával. Je-li žaloba s požadavkem na náhradu mzdy doručena žalovanému až po uplynutí výpovědní doby (přičemž zaměstnanec dříve neoznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnání), nutno vycházet ze znění §63 odst. 3 zák. práce „s tím, že již nastala fikce skončení pracovního poměru, a požadavek na náhradu mzdy nemůže být považován za včas uplatněný“. Uložil soudu prvního stupně, aby doplnil dokazování o tvrzení žalobkyně, že ústně svůj požadavek dalšího zaměstnávání vznesla před uplynutím výpovědní doby.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12. 10. 1999, č. j. 22 C 64/96-71, žalobu na zaplacení částky 57.258,- Kč „čistého“ s 19 % úrokem z prodlení od 1. 10. 1996 do zaplacení zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Jsa zavázán právním názorem odvolacího soudu, dospěl po doplnění dokazování k závěru, že žalobkyně, při absenci písemného dokladu, v řízení neprokázala, že ústně před uplynutím výpovědní doby oznámila zaměstnavateli ve smyslu §61 odst. 1 zák. práce, že trvá na tom, aby ji dále zaměstnával. Pouhé tvrzení žalobkyně v tomto směru považoval za nedostačující, když žalovaná uváděné skutečnosti nepotvrdila.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 2. 2000, č. j. 55 Co 35/2000-81, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Souhlasil s názorem soudu prvního stupně, že se žalobkyni, na níž leželo důkazní břemeno, při neexistenci žádného písemného projevu vůle nepodařilo prokázat, že před uplynutím výpovědní doby žalované ve smyslu ustanovení §61 odst. 1 zák. práce oznámila, že trvá na tom, aby ji nadále zaměstnávala. Odvolací soud „je ve shodě“ se soudem prvního stupně v tom, že tvrzení žalované, že toto oznámení učinila ústně při jednání o skončení pracovního poměru s JUDr. B. K., bylo dostatečným způsobem vyvráceno výpovědí svědka JUDr. B. K., který toto tvrzení rozhodně popřel. Jeho svědeckou výpověď hodnotil jako důkaz průkaznější, neboť svědek vypovídá pod sankcí trestního stíhání v případě křivé výpovědi, zatímco účastník řízení není povinen vypovídat pravdivě v tom smyslu, že by mohl být za vědomě nepravdivou výpověď stíhán.
V dovolání, které podává z důvodů uvedených v §241 odst. 3 písm. b) a d) o.s.ř., žalobkyně namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na nesprávném názoru, že zaměstnanec musí zaměstnavateli oznámit trvání na dalším zaměstnání před uplynutím výpovědní lhůty, neboť jinak nastává, bez ohledu na podání žaloby o určení neplatnosti, fikce skončení pracovního poměru (tento názor odvolacího soudu je v rozporu např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 21 Cdo 2905/2000). Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil „a rozhodl o oprávněnosti nároku dovolatelky na náhradu mzdy“.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo odmítnutno, neboť odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí nevyslovil, že dovolání je přípustné, dovolatelka nevznesla před vyhlášením potvrzujícího rozsudku návrh na vyslovení přípustnosti dovolání a dovolatelkou zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 21 Cdo 2905/2000 byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí až v roce 2002, zatímco dovoláním napadený rozsudek je z roku 2000; jejich vzájemný rozpor proto nepokládá za relevantní.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocném rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, přezkoumal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudu v tomto směru dovolatelka nezpochybňuje), že dopisem ze dne 28. 11. 1995 žalovaná dala žalobkyni výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce a že podle této výpovědi měl pracovní poměr účastníků skončit uplynutím výpovědní doby dne 29. 2. 1996. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 2. 1998, č. j. 22 C 64/96-44, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 1999, č. j. 20 Co 553/98-60, bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná; rozsudek nabyl (v tomto výroku) právní moci dnem 7. 6. 1999. Žalobkyně se žalobou ze dne 29. 3. 1996, která byla doručena žalované dne 24. 5. 1996, kromě určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 28. 11. 1995, domáhala též náhrady mzdy ve výši průměrného měsíčního výdělku počínaje dnem 1. 4. 1996.
Odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí (ale i v rozsudku ze dne 8. 4. 1999, č. j. 20 Co 553/98-60, jímž zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 5. 2. 1998, č. j. 22 C 64/96-44, ve vyhovujícím výroku o náhradě mzdy) dovodil, že žalobkyni právo na náhradu mzdy podle ustanovení §61 zák. práce nenáleží proto, že neprokázala, že před uplynutím výpovědní doby žalovanému oznámila, že trvá na tom, aby jí dále zaměstnával.
Otázkou, kdy a jakým způsobem má zaměstnanec ve smyslu §61 zák. práce oznámit, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, se dovolací soudy již vícekrát zabývaly. Zaujaly názor, že oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel po neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době dále zaměstnával, je jednostranným právním úkonem zaměstnance, adresovaným zaměstnavateli, který ke své platnosti nevyžaduje písemnou formu. Projev vůle zaměstnance tu může být učiněn jednáním nebo opomenutím, může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl zaměstnanec projevit. Požadavek zaměstnance, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, není splněn, jestliže zaměstnanec podal u soudu jen žalobu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, nahrazuje jen taková žaloba, v níž pracovník uplatnil nejen neplatnost rozvázání pracovního poměru, ale také požadavek na náhradu mzdy ve smyslu ustanovení §61 odst. 1 zák. práce (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 1995, sp. zn. 6 Cdo 63/95, uveřejněný pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1996).
Zaměstnanec může oznámit zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, kdykoliv poté, co mu zaměstnavatel dal neplatnou výpověď, nejpozději však do rozhodnutí soudu, jímž bylo řízení o žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí pravomocně skončeno a kterým byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru. Zaměstnanec může své stanovisko o tom, zda trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, změnit. Z hlediska ustanovení §61 odst. 1 a 3 zák. práce je rozhodné, jaké své stanovisko o tom, zda trvá nebo netrvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, oznámil zaměstnavateli v době vyhlášení (vydání) soudního rozhodnutí o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2905/2000, uveřejněném pod č. 77 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002, který zmiňují oba účastníci).
V rozsudku ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2343/2003, Nejvyšší soud ČR dále dovodil, že oznámení zaměstnance zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho po neplatném rozvázání pracovního poměru dále zaměstnával, nahrazuje nejen žaloba, v níž zaměstnanec uplatnil vedle neplatnosti rozvázání pracovního poměru požadavek na náhradu mzdy ve smyslu ustanovení §61 odst. 1 zák. práce, ale také taková žaloba, kterou zaměstnanec požaduje kromě určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru též určení, že pracovní poměr účastníků trvá i v době (po dni), ke kterému měl podle neplatného rozvázání pracovního poměru skončit (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2004, pod pořadovým číslem 74). Na uvedené konstantní judikatuře nemá dovolací soud důvod cokoli měnit.
Z uvedeného vyplývá, že názor odvolacího soudu, který dovodil, že oznámení zaměstnance, že trvá na dalším zaměstnávání, má-li mít účinky předpokládané §61 zák. práce, musí být učiněno před uplynutím výpovědní doby, není správný. Na nesprávnosti uvedeného závěru nic nemůže změnit ani argumentace žalované, že „rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 2905/2000, byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí až v roce 2002, zatímco dovoláním napadený rozsudek je z roku 2000“. Ustanovení §61 zák. práce ve znění, z něhož v citovaných rozhodnutích dovolací soudy vycházely, platí totiž nezměněno od 1. 6. 1994 a obsahově shodně platilo již od 1. 1. 1989.
Protože na uvedeném nesprávném právním posouzení rozsudek odvolacího soudu spočívá, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243b odst. 1 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. května 2005
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu