ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2370.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2370/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce N., spol. s r.o., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému L. K., zastoupenému advokátem, o 40.740,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 358/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. března 2004 č.j. 13 Co 843/2003-143, takto:
I. Dovolání žalovaného proti rozsudku krajského soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek okresního soudu o zamítnutí žaloby o zaplacení 8.148,- Kč, se odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu (s výjimkou části, v níž byl potvrzen rozsudek okresního soudu o zamítnutí žaloby o zaplacení 8.148,- Kč) a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 18. září 2003 č.j. 15 C 358/99-119 [s výjimkou výroku (ve znění opraveném rozsudkem krajského soudu), jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby o zaplacení 20.370,- Kč s příslušenstvím] se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 40.740,- Kč s 20% úrokem od 16.12.1997 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný u něj pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 4.11.1997 jako „řidič-opravář“, později jako „řidič-skladník“, a že dne 4.11.1997 byla mezi účastníky uzavřena dohoda o hmotné odpovědnosti „ve smyslu §§176 a násl. zák. práce“, na základě níž žalovaný převzal odpovědnost mimo jiné za „peněžní prostředky převzaté za zboží“. Dne 12.12.1997 žalovaný, vybaven dodacím listem č. 56/11-12-97 ze dne 12.12.1997 a fakturou č. 97406984 ze dne 11.12.1997 na částku 40.740,- Kč s formou úhrady „hotově“, přepravoval na příkaz žalobce dodávku zboží do D. pro zákazníka A. F. Ačkoli z dodacího listu vyplývá, že jmenovaný zákazník dne 12.12.1997 zboží převzal, žalovaný fakturovanou částku žalobci neodevzdal. Protože v dosud pravomocně neukončeném soudním sporu vedeném u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 4 C 118/98 proti A. F. bylo svědeckými výpověďmi jeho zaměstnanců prokázáno, že částka 40.740,- Kč byla žalovanému předána, žalobce „vzhledem k promlčecí lhůtě podává vůči žalovanému z opatrnosti tuto žalobu“.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 26.6.2001 č.j. 15 C 358/99-41 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 9.250,- Kč k rukám „právního“ zástupce žalovaného. Dospěl k závěru, že „nebylo jednoznačně prokázáno, že žalovaný od zákazníka pana F. převzal částku 40.740,- Kč, když na žádném dokladu nebyl podpis žalovaného o převzetí peněz, a žalobce dne 12.12.1997 předání peněz od žalovaného nepožadoval, ani jejich vydání neurgoval“. „Je nepochybné, že žalobci byla způsobena škoda, ale podle názoru soudu za ni nenese odpovědnost jen žalovaný, ale i ostatní pracovníci žalobce“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 4.2.2002 č.j. 13 Co 680/2001-63 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že odůvodnění jeho rozhodnutí „zcela postrádá právní posouzení sporné věci“. Uložil mu, aby především posoudil platnost uzavřené dohody o hmotné odpovědnosti ze dne 4.11.1997, neboť „vyřešení této dosud nezodpovězené otázky je odpovědí, dle jakého zákonného ustanovení bude odpovědnost žalovaného za vzniklou škodu posuzována“.
Okresní soud v Karlových Varech poté rozsudkem ze dne 22.11.2002 č.j. 15 C 358/99-85 žalobu opět zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 32.755,- Kč na účet „právního zástupce žalovaného“. Dovodil, že dne 4.11.1997 (v den nástupu žalovaného do práce) byla mezi účastníky platně uzavřena dohoda o hmotné odpovědnosti podle ustanovení §176 zák. práce, na základě níž „žalovaný na sebe převzal odpovědnost za svěřené zboží a peníze, které převzal v souvislosti s výkonem funkce“. Protože provedenými důkazy bylo prokázáno, že dne 12.12.1997, kdy žalobce předal zákazníkovi F. zboží za 40.740,- Kč, „v pokladně žalobce žádné peníze nechyběly, ani zde žádné nebyly navíc, z čehož vyplývá, že žalovaný všechny peníze v ten den vybrané od zákazníků do pokladny odevzdal“, lze podle názoru soudu prvního stupně „uzavřít, že se žalovaný své odpovědnosti zprostil“. Současně „má soud za to, že v tomto případě nepostupoval žalobce v souladu s §74 písm. f) a g) a došlo k zanedbání kontroly ze strany žalobce“, neboť „ten po zjištění, že nebyla proplacena faktura, měl ihned se zákazníkem překontrolovat seznam všech dodacích listů a faktur a celou záležitost dořešit“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 29.5.2003 č.j. 13 Co 7/2003-108 rozsudek soudu prvního stupně opět zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vyslovil nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně o tom, že se žalovaný své odpovědnosti zprostil, neboť - jak zdůraznil - s ohledem na hmotnou odpovědnost žalovaného „je zcela nerozhodné, zda žalovaný částku za dodané zboží od zákazníka F. převzal či nikoliv a zda po něm žalobce dne 12.12.1997 po ukončení rozvozu zboží žalovanou částku požadoval“, nýbrž „rozhodná je skutečnost, zda žalovaný žalobci předal k vyúčtování finanční prostředky, které měl za dodané zboží převzít“. Jelikož „v řízení není sporu o tom“, že žalovaný dne 12.12.1997 předal zákazníkovi F. zboží v hodnotě 40.740,- Kč, avšak „za toto zboží žalobci finanční prostředky nevyúčtoval“, „lze uzavřít, že žalovaný nese odpovědnost za schodek vzniklý žalobci dle ustanovení §176 zák. práce“. Soudu prvního stupně uložil, aby se v dalším řízení zabýval „již jen případným spoluzaviněním zaměstnavatele na vzniklém schodku či použitím moderačního práva“.
Okresní soud v Karlových Varech nato rozsudkem ze dne 18.9.2003 č.j. 15 C 358/99-119 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 20.370,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 9.12.1999 do zaplacení, žalobu o zaplacení 20.740,- Kč s 20% úrokem z prodlení od 16.12.1997 zaplacení a úroku z prodlení ve výši 10% z částky 20.370,- Kč od 16.12.1997 do 9.12.1999 zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 24.744,- Kč k rukám „právního“ zástupce žalobce. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalovaný, který v den nástupu do práce uzavřel se žalovaným platnou dohodu o hmotné odpovědnosti, dne 12.12.1997 převzal od žalobce zboží v hodnotě 40.740,- Kč a předal je zákazníkovi A. F., který jeho převzetí potvrdil svým podpisem na dodacím listě; podle žalobcem předložené stvrzenky č. 017961 jmenovaný zákazník uhradil rovněž částku 40.740,- Kč, stvrzenka však obsahuje pouze razítko žalobce bez podpisu žalovaného. I když „bylo prokázáno, že každý prodej za hotové byl denně žalobci znám a bylo jeho povinností v ten den hotovost - v případě, že byla převzata od zákazníka - požadovat od řidiče“, nebyla po žalovaném dne 12.12.1997 po rozvozu zboží hotovost ve výši 40.740,- Kč požadována. Žalobce „až následnou kontrolou – asi za 10 dní“ zjistil, že bylo předáno zboží, za které mělo být placeno hotově, ale peníze do pokladny žalobce nebyly předány. Soud prvního stupně proto „přihlédl k tomu, že právě dne 12.12.1997 nebylo na straně žalobce jako zaměstnavatele žalovaného vše v pořádku“, že v tento den po žalovaném předání částky 40.740,- Kč nepožadoval a že „sám neměl původně jistotu, kdo by mu měl zaplatit požadovanou částku – zda zákazník F. nebo žalovaný“. Z toho dovodil, že „zde šlo i o spoluzavinění žalobce na vzniklém schodku“, přičemž vzhledem k uvedeným okolnostem „má soud za to, že výše spoluviny žalobce je v tomto případě padesátiprocentní“, a proto rozhodl „i o snížení náhrady škody žalovaným v souladu s §183 zák. práce tak, že je povinen zaplatit žalobci 50% žalované částky“.
K odvolání účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25.3.2004 č.j. 13 Co 843/2003-143 rozsudek soudu prvního stupně „v napadené části, tj. ve výroku I.“ (ve vyhovujícím výroku o věci samé) „a dále ve výroku III., a to co do částky 8.148,- Kč“ potvrdil „s tím, že tento zamítavý výrok soudu I. stupně správně zní, že žaloba se zamítá co do částky 20.370,- Kč s 20% úrokem z prodlení od 16.12.1997 do zaplacení“, ve výroku II. o zamítnutí části příslušenství změnil tento rozsudek tak, že „žalovaný je povinen zaplatit 10% úrok z prodlení z částky 20.370,- Kč od 15.8.1998 do 8.12.1999“, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud setrval na svém právním názoru, který soud prvního stupně náležitě „respektoval“, že žalovaný za stavu, kdy za zboží předané dne 12.12.1997 zákazníku F. neodevzdal žalobci částku 40.740,- Kč, odpovídá žalobci za vzniklý schodek „z titulu své hmotné odpovědnosti za peněžní prostředky převzaté za zboží“; důvody uváděné žalovaným, proč tak neučinil (tvrdí, že peníze nepřevzal), nejsou - jak zdůraznil - s ohledem na povahu jeho hmotné odpovědnosti podstatné. Ohledně úvah, jimiž se soud prvního stupně řídil při určení výše náhrady škody, odvolací soud připustil, že jsou „trochu zmatečné“ (spoluzavinění poškozeného nemůže být důvodem pro využití moderační práva), avšak „dle odvolacího soudu nemohlo mít toto pochybení vliv na jeho rozhodnutí“. Odvolací soud „má za to, že skutečnosti uváděné soudem prvního stupně jsou ve své podstatě důvody zvláštního zřetele hodné, pro které lze dle ustanovení §183 zák. práce náhradu škody poměrně snížit“, přičemž „rozsah v jakém soud prvního stupně přistoupil ke snížení náhrady škody, pak těmto důvodům odpovídá“. Proto rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil s tím, že „odstranil i zřejmou nesprávnost“ ve výši částky, ohledně níž byla žaloba zamítnuta. Změnu napadeného rozsudku učinil toliko ohledně části příslušenství přisouzené částky, neboť odlišně posoudil počátek prodlení žalovaného se zaplacením žalované částky.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu („proti všem jeho výrokům“) podal žalovaný dovolání. Namítal, že „žalobce nedoložil, že schodek, tj. rozdíl mezi skutečným stavem svěřených hodnot, které měl žalovaný povinnost vyúčtovat, a mezi údaji účetní evidence, o který je skutečný stav nižší než účetní stav, vůbec vznikl“, a že proto žalovaný „neodpovídá žalobci za případně vzniklý schodek, když tento podle něj ani zjištěn nebyl“. Žalobce pouze tvrdí, že mu žalovaný částku 40.740,- Kč ze dne 12.12.1997 neodevzdal, ačkoli původně vůbec neevidoval dodávku zboží pro pana F. jako nezaplacenou, z čehož je podle názoru dovolatele zřejmé, že peníze od jmenovaného zákazníka u žalobce dne 12.12.1997 nechyběly. Žalovaný má zato, že peníze od něj převzala paní M. Š., což je možné ověřit příslušnou stvrzenkou na konkrétní částku. Vyslovil přesvědčení, že v průběhu řízení „nebyl vyvrácen jeho hlavní argument“, že veškeré peníze, které měl dne 12.12.1997 za rozvezené zboží předat, byly žalobci z jeho strany předány. Podle jeho názoru „není pravda, že případný schodek mohl být zjištěn až za jeden měsíc po uzávěrce“. Kontrola dokladů byla prováděna každý den, žalobce měl ihned po návratu žalovaného přehled o všech uskutečněných platbách, žádný nedostatek však předmětného dne ani následující pracovní den zjištěn nebyl. Stvrzenka se mohla k zákazníku panu F. dostat i s ohledem na „praxi u žalobce“, kdy se stvrzenky na peníze k jednotlivým dodacím dokladům občas přepisovaly, nebo zřídka se i stávalo, že zákazník zavolal, že stvrzenku nedopatřením ztratil či znehodnotil, a v tomto případě byla vystavena stvrzenka nová. Dovolatel v této souvislosti vytkl odvolacímu soudu, že hodnotil důkazy „v rozporu s ustanovením §132 o.s.ř.“ a že neprovedl žalovaným opakovaně navrhované důkazy cestovním příkazem ze dne 12.12.1997 a účetní knihou žalobce či jinou účetní evidencí, kde by ze dne 12.12.1997 měl být zápis o tom, že vše, co měl žalovaný toho dne odevzdat, bylo odevzdáno. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §240 odst.1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997 sp.zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Žalovaný uvádí, že podává dovolání „proti všem výrokům“ rozsudku odvolacího soudu; napadá tedy rozsudek odvolacího soudu i v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o zaplacení 8.148,- Kč. Rozsudkem odvolacího soudu v této části však nemohla být žalovanému způsobena újma na jeho právech, neboť jeho požadavkům bylo v tomto směru (rozsahu) vyhověno. Z tohoto pohledu tedy žalovaný nemůže mít - objektivně vzato - žádný skutečný zájem, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno. K podání dovolání proti uvedené části rozsudku odvolacího soudu tedy není žalovaný oprávněn (subjektivně legitimován). Nejvyšší soud České republiky proto jeho dovolání v tomto směru podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o.s.ř. odmítl.
Po zjištění, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci 20.370,- Kč s příslušenstvím, je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., přezkoumal dovolací soud napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je v tomto směru opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že ke vzniku schodku na hodnotách svěřených k vyúčtování mělo dojít koncem roku 1997 - podle ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy podle ustanovení zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1999 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení §176 odst. 1 věty první zák. práce převzal-li na základě dohody o hmotné odpovědnosti zaměstnanec odpovědnost za svěřené hotovosti, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které je povinen vyúčtovat, odpovídá za vzniklý schodek. Podle ustanovení §176 odst. 3 zák. práce se zaměstnanec zprostí odpovědnosti zcela, popřípadě zčásti, jestliže prokáže, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění.
Odpovědnost zaměstnance podle ustanovení §176 odst. 1 zák. práce za schodek na svěřených hodnotách, které je povinen vyúčtovat, patří ke zvláštnímu druhu pracovněprávní odpovědnosti za škodu. Odpovědnost za tuto škodu vzniká, prokáže-li zaměstnavatel, že uzavřel se zaměstnancem platnou dohodu o hmotné odpovědnosti, a že na hotovosti, ceninách, zboží, zásobách materiálu nebo jiných hodnotách (dále jen „hodnotách“), které zaměstnanci svěřil k vyúčtování, vznikl schodek. U tohoto druhu odpovědnosti zaměstnavatel není povinen zavinění zaměstnance prokazovat (srov. §172 odst. 3 zák. práce). Zavinění zaměstnance na vzniku škody se předpokládá, takže zaměstnanec se odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách zprostí zcela, popř. částečně, jen jestliže prokáže, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění (§176 odst. 3 zák. práce).
Schodek jako jeden z předpokladů odpovědnosti pracovníka podle ustanovení §176 a násl. zák. práce vyjadřuje skutečnost, že chybí hodnoty, které se hmotně odpovědný pracovník zavázal vyúčtovat. Rozumí se jím rozdíl mezi skutečným stavem svěřených hodnot, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, a mezi údaji účetní evidence, o který je skutečný stav nižší než účetní stav, nevyjímaje ani schodky na finančních prostředcích (srov. Stanovisko k uplatňování ustanovení zákoníku práce o odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, pod č. 12). Schodek bývá zpravidla zjišťován inventarizací (fyzickou nebo dokladovou inventurou) jako inventarizační rozdíl mezi stavem majetku a závazků v účetnictví a skutečným (nižším) stavem majetku a závazků (srov. §29 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění účinném do 31.12.2000). Není-li schodek zjištěn (prokázán) inventarizací, neznamená to bez dalšího, že by zaměstnavatel neměl proti odpovědnému pracovníku nárok na náhradu škody podle ustanovení §176 zák. práce; zaměstnavatel však musí, má-li být jeho žaloba úspěšná, jinými důkazními prostředky prokázat stav hodnot, které pracovník převzal k vyúčtování, a skutečnost, že došlo ke škodě (schodku) na svěřených hodnotách.
V posuzované věci bylo soudy zjištěno, že žalovaný pracoval u žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 4.11.1997 jako „řidič-opravář“, později (od 12.1.1998) jako „řidič-skladník“. Spolu s pracovní smlouvou žalovaný se žalobcem platně uzavřel dohodu o hmotné odpovědnosti, na základě níž převzal odpovědnost za schodek na hodnotách svěřených k vyúčtování - „převáženém zboží“, „peněžních prostředcích převzatých za zboží“ a „ceninách převzatých s výkonem povolání“. Dne 12.12.1997 žalovaný převzal od žalobce k vyúčtování majetek hmotné povahy - zboží pro zákazníka F. v hodnotě 40.740,- Kč. Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit, že za tohoto skutkového stavu „je s ohledem na hmotnou odpovědnost žalovaného zcela nerozhodné, zda žalovaný částku za dodané zboží od zákazníka F. převzal či nikoliv“. Rozhodující z tohoto hlediska je, zda žalovaný svěřené hodnoty vyúčtoval, respektive, zda v účetních záznamech (účetní evidenci) žalobce byl zjištěn schodek.
Závěr o tom, zda (a v jaké výši) na hodnotách, které zaměstnavatel svěřil zaměstnanci k vyúčtování, vznikl schodek, představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. §132 o.s.ř.).
I když žalovaný uvedl, že dovolání je podáno také z důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., protože rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že dovolatel podrobuje kritice právě skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, že na hodnotách svěřených žalovanému k vyúčtování vznikl schodek v žalobcem tvrzené výši. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, předkládá vlastní skutkový závěr, na kterém pak buduje svoje vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci; uplatňuje tedy dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Kromě tohoto namítá, že soudy neprovedly jím opakovaně navrhované důkazy, vztahující se k této skutkové otázce. Protože soud každý procesní úkon účastníka (tedy i vymezení dovolacího důvodu) neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník označuje, ale především podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu s ohledem na obsah dovolání jen z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu a z obsahu spisu vyplývá, že při zjišťování, zda vůbec a v jaké výši vznikla žalobci škoda (schodek) na svěřených hodnotách, vycházel odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil) ze skutečností, které vyplynuly z výpovědi jednatele žalobce Ing. V. L. a svědkyně J. Z. a z listinných důkazů - faktury (daňového dokladu) č. 97406984 pro odběratele „F. – Potraviny, Elektro“ na částku 40.740,- Kč s formou úhrady „hotově“, dodacího listu č. 59/11-12-97 ze dne 12.12.1997, na němž uvedený odběratel potvrdil převzetí zboží v hodnotě 40.740,- Kč, a obsahu spisu Okresního soudu Plzeň-jih zn. 4 C 118/98, ze kterého vyplývá skutkové zjištění, že „částka 40.740,- Kč byla žalovanému předána“. Na základě uvedených důkazů odvolací soud dovodil, že žalovaný „nevyúčtoval žalobci finanční prostředky za zboží předané zákazníkovi panu F.“, na jehož základě pak učinil závěr o „vzniklém schodku“. Takovéto hodnocení důkazů však není možno považovat za odpovídající zákonu. Svědkyně J. Z., účetní žalobce, totiž ve své výpovědi před soudem prvního stupně uvedla, že „dne 12.12.1997 jí žádné peníze nechyběly“, že „při následné kontrole za týden či 10 dnů bylo zjištěno, že byla vystavena faktura na odběr zboží za hotov顓, že „peníze přivezeny nebyly“ a že „se zjistilo, že peníze od zákazníka měl přivést žalovaný“. Z její výpovědi tedy neplyne (bez ohledu na to, zda potřebné doklady – jak to zdůrazňuje odvolací soud - „chybou žalovaného neměla“), že v účetních záznamech žalobce zjistila schodek (na hodnotách svěřených žalovanému k vyúčtování), a ani z jiných důkazů provedených v řízení u soudu prvního stupně a v řízení odvolacím nevyplývá, kdy později byl schodek [jako inventarizační rozdíl mezi stavem majetku a závazků v účetnictví a skutečným (nižším) stavem majetku a závazků] zjištěn.
Protože z výpovědi svědkyně J. Z. neplyne závěr, že vznikl rozdíl mezi stavem majetku a závazků v účetnictví a skutečným (nižším) stavem majetku a závazků žalobce - manko (okolnost, že „byla vystavena faktura“, pro tento závěr nepostačuje), měly být provedeny další důkazy potřebné k objasnění této rozhodné skutečnosti (především žalovaným navržený důkaz „účetní knihou či jinou účetní evidencí“), neboť spolehlivý závěr o tom, zda v daném případě vznikla žalobci škoda ve formě schodku na svěřených hodnotách, lze učinit především z účetních záznamů žalobce. Vzhledem k tomu, že z dosud provedených důkazů nevyplývají bez dalšího potřebné spolehlivé údaje o tom, zda (vedle platné dohody o hmotné odpovědnosti) žalobce prokázal rovněž existenci schodku na svěřených hodnotách, jako dalšího z předpokladů zvýšené odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení §176 zák. práce, a protože odvolací soud pominul poznatky, které v tomto směru vyšly za řízení najevo, ani neprovedl další důkazy potřebné k objasnění rozhodných skutečností, neodpovídá výsledek jeho hodnocení důkazů postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř. a jeho skutkový závěr o „vzniklém schodku“ proto nemá oporu v provedeném dokazování.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci 20.370,- Kč s příslušenstvím, není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto v tomto výroku, jakož i v akcesorických výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o části příslušenstvím přisouzené částky a o nákladech řízení, zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky v odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. června 2005
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu