ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.240.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 240/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. M., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému I. S., zastoupenému opatrovníkem, o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 110 C 333/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. května 2004, č.j. 16 Co 40/2004-107, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2004, č.j. 16 Co 40/2004-107 (ve znění usnesení ze dne 20. 7. 2004, č.j. 16 Co 40/2004–117), ve výrocích, kterými byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 30. 10. 2003, č.j. 110 C 333/2001-84, ve znění „opravného“ usnesení ze dne 24. 11. 2003, č.j. 110 C 333/2001-89, ve věci samé, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.) - odvolací soud posoudil otázku, zda lze v době, kdy je vedeno soudní řízení o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, rozvázat znovu pracovní poměr okamžitým zrušením, konformně s ustálenou judikaturou soudů (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 195/97, uveřejněný pod č. 31 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. 21 Cdo 227/2000, uveřejněný pod č. 44 v časopise Soudní judikatura, ročník 2001, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3 2004, sp. zn. 21 Cdo 1950/2003, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2005).
Proti měnícímu výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2004, č.j. 16 Co 40/2004-107 (ve znění usnesení ze dne 20. 7. 2004, č.j. 16 Co 40/2004–117), ve věci samé není k podání dovolání žalobce subjektivně legitimován, neboť v této části mu nebyla způsobena újma - bylo mu vyhověno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněný pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobce – aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (srov. §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. září 2005
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu