ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2438.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2438/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně V. D., zastoupené advokátkou, proti žalovanému P. I. a.s., zastoupenému advokátkou, za účasti K. p., a.s., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 6 C 51/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2004 č.j. 29 Co 147/2004-75, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.655,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1.3.2002 do 31.3.2003 částku 38.540,- Kč a aby jí „nadále doplácel rozdíl mezi výší průměrného platu na původním pracovišti, tj. 9.701,- Kč, a jejími skutečnými příjmy“. Žalobu odůvodnila tím, že jako zaměstnankyně žalovaného utrpěla dne 12.11.1999 pracovní úraz (poškození pravé ruky), pro jehož následky nemohla dále vykonávat dosavadní práci dělnice v lisovně, byla proto přeřazena na místo kontrolorky a žalovaný jí „v důsledku toho, že tato práce byla méně placená, finanční rozdíl vyrovnával náhradou za ztrátu na výdělku“ podle ustanovení §195 odst. 1 zák. práce. Dne 23.11.2001 žalobkyně dostala od žalovaného výpověď z organizačních důvodů podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, od 1.3.2002 byla evidována na úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání, trvale zaměstnána již nebyla a nyní pobírá toliko dávky sociální péče. Žalovaný (prostřednictvím pojišťovny) jí ovšem nadále vyplácí náhradu za ztrátu na výdělku v původním rozsahu s odůvodněním, že „rozvázáním pracovního poměru z důvodu organizačních změn se nezměnily okolnosti, které byly rozhodující pro určení náhrady“. Žalobkyně však má zato, že „nebýt pracovního úrazu, pracovala by na svém původním místě“, a že tedy „nedošlo k přerušení příčinné souvislosti mezi úrazem a škodou (ztrátou na výdělku)“.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 27.11.2003 č.j. 6 C 51/2003-44 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že příčinou ztráty na výdělku, kterého žalobkyně dosahovala u žalovaného, nebyl její nepříznivý zdravotní stav způsobený pracovním úrazem, ale skutečnost, že u žalovaného z důvodu provedených organizačních změn pro nadbytečnost nemohla dále pracovat. Podle názoru soudu prvního stupně by tedy ke ztrátě na výdělku u žalobkyně došlo, i kdyby pracovní úraz neutrpěla, „a tudíž mezi ztrátou na výdělku, který žalobkyně dosahovala u žalovaného, a pracovním úrazem není vztah příčinné souvislosti“ Dovodil proto, že „žalobkyně nemá na požadovanou (zvýšenou) náhradu právo, neboť za situace, kdy příčinou rozvázání pracovního poměru byla jiná skutečnost, odpovědnost za ztrátu na výdělku podle ustanovení §190 odst. 1 zák. práce nevzniká“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20.4.2004 č.j. 29 Co 147/2004-75 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že „žalovanému a vedlejšímu účastníku na straně žalovaného se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení“. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že uplatněný nárok nelze žalobkyni přiznat „s ohledem na důvod, pro který s ní byl rozvázán pracovní poměr“. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že „v projednávané věci žalovaný neodpovídá žalobkyni za škodu dle §190 odst. 1 zák. práce“, neboť příčinou požadované ztráty na výdělku (vyjádřené rozdílem mezi výdělkem dosahovaným žalobkyní před převedením na méně placenou práci a jejími příjmy po skončení pracovního poměru u žalovaného) nebyl nepříznivý zdravotní stav žalobkyně způsobený pracovním úrazem ze dne 12.11.1999, nýbrž jiná skutečnost spočívající ve výpovědi z pracovního poměru pro nadbytečnost podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Podle názoru odvolacího soudu by tedy „ke ztrátě na tomto výdělku došlo, i kdyby žalobkyně pracovní úraz neutrpěla“, přičemž uvedený závěr „nemohou zpochybnit námitky žalobkyně, jež zejména zdůrazňuje, že žalovaný jí dal výpověď, aniž postupoval souladu se zákoníkem práce, což však není předmětem řízení v dané věci“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí podle jejího názoru „představuje návod pro zaměstnavatele, jak se legálně zbavit pracovníků, kteří utrpěli pracovní úraz, a zaměstnavatel nemá zájem na jejich dalším zaměstnávání“. Dovolatelka má zato, že „pokud by u ní k pracovnímu úrazu nedošlo, pracovala by stále jako dělnice v lisovně“, a trvá na tom, že „existuje kauzální souvislost“ mezi úrazem, za který odpovídá žalovaný, a ztrátou na výdělku po rozvázání pracovního poměru, a také mezi úrazem a škodou, kterou představuje pokles příjmu žalobkyně. Rovněž se domnívá, že „u ní nebylo vzato do úvahy“, že následky pracovního úrazu mají nepochybně vliv i na její další život, protože se v důsledku podané výpovědi ocitla v postavení nezaměstnané, přičemž „v poměru ke zdravým pracovníkům, kterým byla dána výpověď ze stejných důvodů, je žalobkyně v nevýhodě způsobené jejím nepříznivým zdravotním stavem v důsledku pracovního úrazu“. Žalobkyně tedy „v příčinné souvislosti s pracovním úrazem, za který odpovídá zaměstnavatel, se neuplatní na trhu práce, resp. toto uplatnění je jí podstatně ztíženo změněnou pracovní schopoností“, a proto podle její názoru „za tento stav musí zaměstnavatel nést odpovědnost ve formě vyplácení rozdílu mezi výší průměrného platu na původním pracovišti a skutečnými příjmy žalobkyně v budoucnu“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto jako zjevně bezdůvodné, neboť „argumentace žalobkyně uvedená v dovolání je právně irelevantní“. Podle jeho názoru nemá napadené rozhodnutí zásadní právní význam, neboť „případy shodné s předmětnou věcí byly již v rozhodovací praxi soudů České republiky všech stupňů opakovaně řešeny, a to se stejným výsledkem“, k jakému dospěl odvolací soud v posuzované věci.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Odvolací soud v projednávané věci řešil právní otázku, jaký význam pro další poskytování náhrady za ztráty na výdělku podle ustanovení §195 odst. 1 zák. práce mají skutečnosti, že žalobkyně přestala pracovat u žalovaného z důvodu uvedeného v ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, a že poté pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nedosahovala žádný výdělek, respektive dosahovala nižších výdělků, než naposledy u žalovaného. Touto právní otázkou se dovolací soud již v minulosti zabýval a dospěl k závěru (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.4.1998 sp. zn. 2 Cdon 27/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 93, ročník 1998), že pobírá - li poškozený náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) podle ustanovení §195 zák. práce, neboť pro onemocnění nemocí z povolání (pracovní úraz) musel být převeden na jinou, méně placenou práci, nelze v samotných skutečnostech, že tuto méně placenou práci přestal vykonávat z důvodu uvedeného v ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce a že potom dosahoval bez vlastní viny při výdělečné činnosti konané vlastním jménem a na vlastní odpovědnost ještě nižších výdělků, resp. bez vlastní viny byl veden jako uchazeč o zaměstnání, spatřovat vznik nové (další) škody a nejde ani o podstatnou změnu poměrů ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zák. práce. Protože náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) vyjadřuje snížení (omezení) nebo ztrátu pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky nemoci z povolání (pracovního úrazu) stejný výdělek jako před poškozením, přísluší poškozenému i v době po rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce náhrada za ztrátu na výdělku (§195 zák. práce) v dosavadní výši, v jaké mu vznikl nárok ještě za trvání pracovního poměru účastníků (s přihlédnutím k valorizaci průměrného výdělku před vznikem škody).
V posuzovaném případě soudy - jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků - z uvedeného právního názoru vycházely. Dovodil-li proto odvolací soud, že „v projednávaném případě žalovaný neodpovídá žalobkyni za (požadovanou) škodu dle §190 odst. 1 zák. práce“, neboť „nárok uplatněný žalobkyni není možné posoudit dle §202 odst. 1 zák. práce“, poněvadž „příčinou požadované ztráty na výdělku, vyjádřené rozdílem mezi výdělkem dosahovaným žalobkyní před převedením na méně placenou práci a jejími příjmy po skončení pracovního poměru, nebyl nepříznivý zdravotní stav žalobkyně (způsobený pracovním úrazem), nýbrž jiná skutečnost spočívající ve výpovědi dle §46 odst. 1 písm. c) zák. práce“, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s hmotným právem a s ustálenou judikaturou soudů a dovolací soud neshledal žádné důvody k její změně.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst.,1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 2.580,- Kč (srov. §3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb. a č. 110/2004 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb. a č. 68/2003 Sb.), celkem ve výši 2.655,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. června 2005
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu