ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.245.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 245/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) Ing. K. K., b) Ing. L. S. a c) Ing. M. H., zastoupených advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu obrany (Vojenskému úřadu pro právní zastupování) v Praze 6, nám. Svobody č. 471, o 13.534,50 USD s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 43/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2004 č.j. 19 Co 61/2004-62, takto:
I. Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. dubna 2003 č.j. 10 C 43/2002-33 se zrušují a řízení se zastavuje.
II. Po právní moci tohoto rozsudku bude věc postoupena Prezidentu republiky k dalšímu řízení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení a dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby žalovaná každému z nich zaplatila částku 4.511,50 USD s 10% úrokem z prodlení od 1.5.2000 do zaplacení. Žalobu (návrh na vydání platebního rozkazu) odůvodnili tím, že jako vojáci z povolání byli žalovanou vysláni do kurzu pro důstojníky letek v Maxwell AFB, Alabama, USA na dobu od 10.1. do 8.4.2000 a že za tuto zahraniční služební cestu, kterou „řádně vyúčtovali“, měl každý ze žalobců nárok na cestovní náhrady podle ustanovení §79 odst. 1, §81 odst. 1 a §82 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, (tj. stravné v cizí měně, kapesné v cizí měně a prokázané náklady na ubytování) v celkové výši 7.657,50 USD. Žalovaná však každému ze žalobců zaplatila toliko 3.146,- USD s odůvodněním, že nárok na náhradu ubytovacích nákladů a část stravného žalobcům nevznikl, protože jim byl hostitelskou stranou k tomuto účelu poskytnut finanční příspěvek. Podle názoru žalobců však „není rozhodné, co a jakým způsobem americká strana vyplácela“, a proto po žalované požadují odpovídající doplatek.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 7.4.2003 č.j. 10 C 43/2002-34 uložil žalované, aby zaplatila každému ze žalobců částku 866,50 USD s 10% úrokem z prodlení od 1.5.2000 do zaplacení, žalobu o zaplacení každému ze žalobců 3.645,- USD s příslušenstvím zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že za 89 dnů zahraniční služební cesty ve Spojených státech amerických náleží každému ze žalobců podle zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, náhrada prokázaných výdajů za ubytování ve výši 1.038,50 USD, stravné ve výši 4.500,- USD a kapesné ve výši 1.800,- USD, tedy celkem 7.657,50 USD. Protože však „je nesporné a bylo prokázáno“, že jim žalovaná na těchto náhradách vyplatila 3.146,- USD a ze strany Spojených států amerických dostal každý ze žalobců 3.645,- USD, které „je nutno odečíst od náhrad, ke kterým je povinna žalovaná podle zákona č. 221/1999 Sb.“, přiznal soud prvního stupně každému ze žalobců doplatek pouze ve výši 866,50 USD.
K odvolání všech účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7.4.2004 č.j. 19 Co 61/2004-62 rozsudek soudu prvního stupně „v zamítavém výroku o věci samé“ potvrdil, „ve vyhovujícím výroku o věci samé“ tento rozsudek změnil tak, že žalobu o zaplacení každému ze žalobců 866,50 USD s příslušenstvím zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že částky poskytnuté žalobcům americkou stranou je třeba započíst do náhrad při zahraniční služební cestě, neboť tyto částky - jak plyne z vyjádření amerických vojenských představitelů – byly zaplaceny hostitelskou stranou „právě s úmyslem částečně krýt náklady služební cesty žalobců s tím, že pouze zbytek nároku žalobců poskytne vysílající země“. Oproti názoru soudu prvního stupně však dovodil, že žalobci měli za předmětnou služební cestu nárok na kapesné pouze ve výši 900,- USD; celkem tedy měli nárok na 6.757,50 USD. Protože však žalobci na cestovních náhradách (od žalované a od americké strany) obdrželi celkem 6.791,- USD, je podle názoru odvolacího soudu jejich žaloba zcela nedůvodná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) o.s.ř. Namítali, že závěr soudů o tom, že finanční příspěvky poskytnuté americkou stranou je třeba započíst do zákonem stanovených náhrad při zahraniční služební cestě, je „zcela lichý“, a že právě tento závěr je podle jejich názoru otázkou zásadního právního významu. Zdůraznili, že zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, v ustanoveních §79 odst. 1, §81 odst. 1 a §82 ukládá „striktně“ povinnost žalované tam uvedené nároky při zahraniční služební cestě (tj. náhradu prokázaných výdajů na ubytování, stravné a kapesné v cizí měně) zaměstnanci (vojáku z povolání) vyplatit, pouze s jedinou výjimkou uvedenou v ustanovení §40 cit. zákona, která se ovšem na žalobce nevztahuje. Citovaný zákon tedy „naprosto jednoznačně nepřipouští, a to ani extenzívním výkladem, aby dary, peněžní příspěvky či jiné výhody poskytnuté hostitelskou zemí v době konání služební cesty byly započteny oproti povinnosti zaměstnavatele vyplatit náhrady“ (jedinou výjimkou, která se však žalobců opět netýká, je případ, kdy je poskytnuto bezplatné stravování). Kromě toho dovolatelé vyslovili nesouhlas s názorem odvolacího soudu ohledně výše kapesného, neboť - jak zdůraznili – jedná se sice o fakultativní dávku, avšak v okamžiku, kdy zaměstnavatel rozhodne o její výši, stává se dávkou obligatorní. Jestliže tedy v daném případě se žalovaná dobrovolně jednostranným návrhem zavázala k výplatě konkrétní zákonem povolené výše kapesného a tento návrh byl ze strany žalobců jejich podpisy akceptován, pak podle jejich názoru „se stal závazkem“. Žalobci navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalobce napadají „všechny výroky“ rozsudku odvolacího soudu, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení každému ze žalobců 866,50 USD s příslušenstvím zamítl, a „v zamítavém výroku o věci samé“ (ohledně zaplacení každému ze žalobců 3.645,- USD s příslušenstvím) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Protože napadeným rozhodnutím odvolacího soudu (kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zčásti změněn a zčásti potvrzen) došlo k rozštěpení uplatněného nároku, je třeba přípustnost dovolání posuzovat vůči jednotlivým rozštěpeným nárokům samostatně.
Dovolání žalobců proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn, je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Protože přípustnost dovolání žalobců proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, nelze dovozovat z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání proti tomuto potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatelé tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. V posuzovaném případě odvolací soud řešil mimo jiné právní otázku, v jaké výši přísluší vojáku z povolání náhrady při zahraniční služební cestě. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), a že tato právní otázka dovolacím soudem dosud nebyla řešena, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. provedeném bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky však dospěl k závěru, že řízení předcházející jeho vydání je postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Vadou řízení (zmatečností) podle ustanovení §229 odst. 1 písm. a) o.s.ř. trpí pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů. K uvedené vadě řízení, je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, i když nebyla v dovolání uplatněna (§242 odst. 3 věty druhé o.s.ř.).
V posuzované věci žalobci uplatnili žalobou (návrhem na vydání platebního rozkazu) podanou dne 18.4.2002 u Obvodního soudu pro Prahu 6 nárok na zaplacení cestovních náhrad za zahraniční služební cestu, na kterou byli vyslání rozkazem vrchního ředitele sekce personální a sociální politiky ministerstva obrany č. 195 ze dne 16.12.1999 na dobu od 10.1. do 8.4.2000. Protože jde o výši nároku vyplývajícího ze služebního poměru žalobců jako vojáků z povolání, kteří vykonávají vojenskou činnou službu v ozbrojených silách České republiky jako svoje zaměstnání, je pro posouzení věci především významné, zda je pro rozhodnutí o tomto nároku uplatněném žalobou na peněžité plnění podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. dána pravomoc soudu.
Podle ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Podle ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.
Služebně právní vztahy, z nichž žalobci odvozují svůj nárok, vznikají dnem, který byl stanoven jako den nástupu do služby v rozhodnutí služebního orgánu o povolání občana České republiky (který složil vojenskou přísahu a splňuje další zákonem stanovené předpoklady – srov. §3 zákona č. 221/1999 Sb.) do služebního poměru (§5 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb.). Od této doby má voják z povolání nárok na zabezpečení, spočívající mimo jiné v poskytování platových náležitostí a cestovních a jiných náhrad (§66 a násl. zákona č. 221/1999 Sb.). Služební poměr vojáka z povolání, zakládající se mocenským aktem služebního orgánu (dnem bezprostředně následujícím po dni doručení rozhodnutí o povolání občana do služebního poměru - srov. §5 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb.), je svojí povahou právním poměrem veřejnoprávním a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je naopak poměrem soukromoprávním, jehož účastníci mají rovné postavení. Vzájemné vztahy účastníků tohoto poměru se vyznačují tím, že jeden účastník (stát) vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci a tím jako silnější subjekt, který druhému subjektu může jednostranně zakládat jeho práva. Na veřejnoprávní povaze tohoto právního vztahu přitom nemůže ničeho změnit ani způsob, jakým žalobci svůj požadavek na zaplacení (doplatek) náhrad při zahraniční služební cestě procesně uplatnili, neboť žaloba ve smyslu §80 písm. b) o.s.ř. o splnění povinnosti je přípustným právním nástrojem jen při uplatňování nároků z právních vztahů vyjmenovaných v ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř., pro které je charakteristická rovnost účastníků.
Protože se v posuzovaném případě nejedná o věc vyplývající ze vztahů vyjmenovaných v ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř., může být dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí této věci ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř., jen stanoví-li to zákon.
Řízení ve věcech služebního poměru vojáků z povolání upravuje zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (i ve znění účinném do 31.12.2000), tím způsobem, že pravomoc činit právní úkony ve věcech služebního poměru jménem České republiky svěřuje služebním orgánům, kterými jsou prezident republiky, ministr obrany a v rozsahu určeném rozkazem prezidenta nebo rozkazem ministra velitelé, náčelníci, ředitelé a jiní vedoucí zaměstnanci (srov. §2 odst. 2 cit. zákona). Postup uvedených orgánů v rámci řízení ve věcech služebního poměru (i když služební poměr vojáka zanikl - srov. §158 cit. zákona), včetně opravných prostředků, pak zmíněný zákon vymezuje v Části deváté pod marginální rubrikou „Rozhodování ve věcech služebního poměru“.
Z uvedeného vyplývá, že zákon pravomoc k projednání a rozhodnutí o dané věci vyplývající ze služebního poměru účastníků nesvěřuje soudu ani ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř. Projednání a rozhodnutí o dané věci tedy brání nedostatek podmínky řízení (nedostatek pravomoci soudu), kterou nelze odstranit (§104 odst. 1 o.s.ř.).
Protože dovoláním napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů [§229 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], a protože uvedenou vadou je postiženo i rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud České republiky tyto rozsudky - aniž by se mohl zabývat meritem věci - zrušil (§243b odst. 3 o.s.ř.), řízení zastavil a rozhodl o postoupení věci prezidentu republiky, jako nejvyššímu ze služebních orgánů [§2 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb., čl. 63 odst. 1 písm. c) Ústavy České republiky], do jejichž pravomoci náleží činit právní úkony ve věcech služebního poměru vojáků z povolání (§243b odst. 4 o.s.ř.), na němž bude, aby posoudil (určil), kterému ze služebních orgánů v rámci jejich organizační struktury projednání a rozhodnutí věci přísluší.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5,věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem a §146 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 18. října 2005
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu