ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2455.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2455/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně G. banka, a.s. (dříve G. C. banka, a.s.), proti žalovaným 1) J. P., 2) Mgr. J. F., 3) L. F., 4) T., spol. s r.o. \"v likvidaci\", o 1.026.207,04 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 Cm 147/97, o dovolání žalovaných 2) a 3) proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. června 2004 č.j. 7 Cmo 182/2002-99, takto:
I. Dovolání žalovaných 2) a 3) se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
K. banka, a.s., podala u soudu žalobu, kterou se (v podobě změněné se souhlasem soudu prvního stupně) domáhala, aby jí žalovaní 1), 2) a 3) zaplatili částku 1.026.207,04 Kč a žalovaný 4) částku 500.000,- Kč s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných a že vůči žalovaným 2) a 3) lze nárok uspokojit \"pouze z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí, a to rekreační chalupy čp. 31 na pozemku parc. č. 34 včetně příslušenství (garáž, stodola, venkovní úpravy) a pozemku parc. č. 31 zastavěná plocha, vše zapsáno na LV č. 41 pro KÚ P., obec B. a okres O. v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v O.\" Žalobu zdůvodnila tím, že podle smlouvy o úvěru ze dne 18.5.1992 reg. čís. SP-746/92-Mo a dodatku ze dne 17.6.1992 poskytla žalované 1) \"střednědobý účelový úvěr na potřeby investičního a provozního charakteru\" ve výši 1.500.000,- Kč s dobou splatnosti do 31.12.1995, že k zajištění této pohledávky uzavřela se žalovanými 2) a 3) dne 18.5.1992 zástavní smlouvu k výše uvedeným nemovitostem (zástavní smlouva byla registrována rozhodnutím býv. Státního notářství v Opavě ze dne 28.5.1992 pod R III 1337/92) a že žalovaný 4) převzal k zajištění této pohledávky ručení do výše 500.000,- Kč. Pohledávka ze smlouvy o úvěru ke dni 24.4.1998 činí celkem 1.026.207,04 Kč.
Býv. Krajský obchodní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26.11.1998 č.j. 32 Cm 147/97-29 ve znění usnesení ze dne 22.2.1999 č.j. 32 Cm 147/97-44, doplněným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 6.2.2002 č.j. 32 Cm 147/97-60, žalovaným 1), 2) a 3) uložil, aby zaplatili K. bance, a.s. částku 1.026.207,04 Kč s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných a že \"při nesplnění této povinnosti lze tento nárok v rámci výkonu rozhodnutí vůči žalovaným 2) a 3) uspokojit pouze z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí, a to rekreační chalupy čp. 31 stojící na pozemku parcelní č. 34 včetně příslušenství (garáž, stodola, venkovní úpravy) a pozemku parc. č. 34 zastavěná plocha, vše zapsáno na listu vlastnictví č. 41 na Katastrálním území P., obec B., v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v O.\", žalovanému 4) uložil, aby zaplatil K. bance a.s. částku 500.000,- Kč s tím, že plněním tohoto žalovaného zaniká v rozsahu plnění také povinnost žalovaných 1), 2) a 3) a že \"plněním žalovaného 1) nebo žalovaného 2) anebo žalovaného 3) dle výroku I. tohoto rozsudku zaniká v rozsahu plnění převyšující částku 536.207,04 Kč povinnost žalovaného 4) dle výroku II. tohoto rozsudku\" a rozhodl, že K. bance, a.s. se vrací přeplatek na soudním poplatku ve výši 896,- Kč, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit K. bance, a.s. na náhradě nákladů řízení 37.588,- Kč a že \"co do úroku 25% úroku p.a. z částky 936.747,31 Kč za dobu od 1.1.1996 do zaplacení se řízení zastavuje, a to ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2) a 3)\". Na základě provedených důkazů dovodil, že K. banka a.s. uzavřela se žalovanou 1) smlouvu o úvěru \"a smluvenou částku jí poskytla, čímž jí vzniklo právo na její vrácení spolu s úroky\", a že k zajištění pohledávky vzniklo zástavní právo k nemovitostem žalovaných 2) a 3). Úvěr je povinna vrátit nejen žalovaná 1), ale i žalovaní 2) a 3), a to za použití ustanovení §151f občanského zákoníku (ve znění účinném do 31.8.1998), přičemž \"procesním vyjádřením práva věřitele na uspokojení ze zástavy je žaloba na plnění s omezením možnosti výkonu rozhodnutí, čímž je dosaženo účelu tohoto ustanovení\". Vůči žalovanému 4) je žaloba odůvodněna proto, že se za závazek zaručil do částky 500.000,- Kč.
K odvolání žalovaných 2) a 3) Vrchní soud v Olomouci - poté, co usnesením ze dne 14.4.2004 č.j. 7 Cmo 182/2002-75 připustil, aby na místo K. banky, a.s. vstoupila do řízení žalobkyně, které byla vymáhaná pohledávka postoupena - rozsudkem ze dne 22.6.2004 č.j. 7 Cmo 182/2002-99 rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovaným 2) a 3) ve výrocích o věci samé a o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že se zamítá návrh na připuštění dovolání \"k otázce, zda podle §§151a odst.1 a 151b odst.4 OZ ve znění zákona č. 509/1991 Sb., účinném do 31.8.1998, lze ve smlouvě o zřízení zástavního práva určit jím zajištěnou, resp. zabezpečenou pohledávku jen nekonkrétním odkazem na závazek a nepřesným označením smlouvy o úvěru bez jakékoliv bližší specifikace pohledávky a k otázce, zda podle §151f odst.1 OZ ve znění zákona č. 509/1991 Sb., účinném do 31.8.1998, lze v rámci realizace zástavního práva uložit zástavci, který je odlišný od obligačního dlužníka, solidárně s ním splnit zajišťovanou pohledávku jejím zaplacením\". Odvolací soud dovodil, že nárok zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy je třeba posoudit podle právní úpravy účinné od 1.1.1992 do 31.8.1998; podle této právní úpravy právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy může být podle ustálené judikatury soudů vyjádřeno jako \"nárok na zaplacení zajištěné pohledávky (popř. též jejího příslušenství) s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy\" a odvolací soud, který se \"s tímto názorem ztotožňuje, nemá důvod se od něho odlišovat\". Námitku odvolatelů o \"nedostatečné identifikaci pohledávky, kterou zástavní smlouva zabezpečuje\", odvolací soud odmítl s odůvodněním, že \"z jazykového vyjádření obsahu zástavní smlouvy\" ze dne 18.5.1992 vyplývá, že \"pohledávka, kterou zástava zabezpečuje, je řádně a zcela nezaměnitelně identifikována uvedením čísla úvěrové smlouvy, včetně osoby dlužníka a výše poskytnutého úvěru\". I když byla úvěrová smlouva uzavřena až dnem, kdy ji \"podepsala\" žalovaná 1), tj. dnem 1.6.1992, a nikoliv již dnem 18.5.1992, kdy ji podepsala žalobkyně (její právní předchůdce), nevznikají z toho \"žádné pochybnosti o tom, že zástavní smlouva zabezpečuje pohledávku žalobkyně vůči žalované 1) ze smlouvy o úvěru reg. č. SP-746/92-Mo\", když podle ustanovení §151f (správně §151b) odst.5 občanského zákoníku lze zástavní právo \"zřídit i k zajištění závazku, který vznikne v budoucnu\". Návrh odvolatelů na připuštění dovolání proti svému rozsudku odvolací soud zamítl proto, že odkaz obsažený v zástavní smlouvě \"na závazek (úvěrovou smlouvu)\" nepovažuje \"za nekonkrétní\" (kdyby mělo jít o \"nekonkrétní odkaz\", musela by být zástavní smlouva \"z důvodu neurčitosti zajišťované pohledávky posouzena odvolacím soudem jako neplatná\") a že \"k otázce způsobu realizace práva ze zástavy\" již dovolací soud \"stanovisko zaujal\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 2) a 3) dovolání. Namítají, že před odvolacím soudem \"otázku, předloženou k dovolacímu přezkumu\", vymezili tak, že se jedná o \"všechny právní otázky pro řešení sporu, zejména zda podle §§151a odst.1 a 151b odst.4 o.z. ve znění zák. č. 509/1991 Sb. účinném do 31.8.1998 lze ve smlouvě o zřízení zástavního práva určit jím zajištěnou, resp. zabezpečenou pohledávku jen nekonkrétním odkazem na závazek a nepřesným označením smlouvy o úvěru bez jakékoli bližší specifikace pohledávky\" a \"zda podle §151f odst.1 o.z. ve znění zák. č. 509/1991 Sb. účinném do 31.8.1998 lze v rámci realizace zástavního práva uložit zástavci, který je odlišný od obligačního dlužníka, solidárně s ním splnit zajišťovanou pohledávku jejím zaplacením\", a že především první z uvedených otázek dosud nebyla v judikatuře vyšších soudů vyřešena. Dovolatelé dovozují, že ve smyslu ustanovení §151a odst.1 a §151b odst.4 občanského zákoníku (ve znění účinném do 31.8.1998) je \"základní náležitostí zástavní smlouvy určení pohledávky, kterou zástava zabezpečuje (zajišťuje)\", přičemž pohledávkou \"obecně je právo požadovat na dlužníkovi určité plnění\" a \"opakem (zrcadlovým protipólem) pohledávky je závazek, tj. povinnost dlužníka poskytnout věřiteli určité plnění\". V zástavní smlouvě ze dne 18.5.1992 není podle názoru dovolatelů určena \"ani pohledávka, ani závazek\", neboť v jejím čl. I je \"toliko konstatována právní skutečnost - smlouva o úvěru s nesprávným datem jejího uzavření bez jakékoli specifikace pohledávky, k jejímuž zajištění má zástavní právo sloužit\" [smlouva o úvěru navíc vznikla až dnem 1.6.1992, kdy návrh na její uzavření přijala žalovaná 1)], a z jejího obsahu není \"zřejmé, jakou pohledávku má vlastně zástava zajišťovat\" (\"teoreticky\" by mohlo jít o více peněžitých i nepeněžitých pohledávek); jde-li o právní úkon, pro který je stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma, totiž \"nestačí, aby účastníkům právního vztahu bylo jasné, co je např. předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z jejího textu\". Žalovaní 2) a 3) dále namítají, že nejsou \"obligačním dlužníkem\" a že nesouhlasí s tím, aby jim \"jako zástavcům\" byla uložena povinnost solidárně se žalovanou 1) splnit pohledávku žalobkyně, neboť ustanovení §151f odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném do 31.8.1998) jim takovou povinnost neukládá. Žalovaní 2) a 3) navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl, neboť odvolací soud dospěl ke správným závěrům.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Žalovaní 2) a 3) napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §238 odst.1 písm.a), §238 odst.1 písm.b) a §239 odst.1 o.s.ř. není přípustné a protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatelé netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §239 odst.2 o.s.ř.
Podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. může být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje-li ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro meritorní rozhodnutí zásadní význam (tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí ve věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné (\"nové\") řešení této právní otázky].
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozsudek odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) a c) o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, popřípadě že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolatelé spatřují zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu v první řadě v tom, zda pohledávka, kterou mělo zabezpečovat zástavní právo, zřízené na základě zástavní smlouvy ze dne 18.5.1992, byla v této smlouvě náležitě určena.
Podle ustanovení §151b odst.4 věty první občanského zákoníku (ve znění účinném do 31.12.2000) ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.
Podle ustanovení §37 odst.1 občanského zákoníku právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení §35 odst.2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§37 odst.1 občanského zákoníku). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud z uvedených východisek při rozhodování věci vycházel. Dovolatelé pak právní posouzení věci odvolacím soudem v tomto směru nezpochybňují. I když v dovolání uvádějí, že nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nenapadají právní posouzení věci odvolacím soudem v tomto směru, ale že oproti skutkovému zjištění odvolacího soudu, že zabezpečovaná pohledávka byla v zástavní smlouvě \"řádně a zcela nezaměnitelně identifikována\", staví vlastní (svůj) skutkový závěr, podle kterého určení této pohledávky bylo v zástavní smlouvě ze dne 18.5.1992 provedeno \"zcela nejasně\" a že proto nelze dovodit, jaká pohledávka by měla být zástavním právem zabezpečena. Podstatou námitek dovolatelů je tedy jejich nesouhlas nikoliv s právním posouzením věci, ale s tím, k jakým skutkovým zjištěním a závěrům odvolací soud z provedených důkazů dospěl, a současně jejich vlastní hodnocení důkazů, z něhož dovozují odlišná skutková zjištění a závěry a posléze i právní posouzení věci. Podle svého obsahu tedy dovolání žalovaných 2) a 3) v tomto směru nepředstavuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., ale uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., který - jak uvedeno výše - nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. nelze úspěšně dovozovat ani z toho, jak odvolací soud v projednávané věci vyložil ustanovení §151f odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném do 31.8.1998). Výklad této právní otázky se v rozhodovací praxi soudů - jak správně uvedl odvolací soud - již ustálil. Byl přijat názor, že právu zástavního věřitele \"domáhat se uspokojení ze zástavy\" ve smyslu ustanovení §151f odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném do 31.8.1998), nebyla-li zástavním právem zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, neodpovídá povinnost zástavního dlužníka \"strpět\" prodej zástavy a že toto právo může být v řízení před soudem vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky (popřípadě též jejího příslušenství) s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.12.1997 sp. zn. 2 Cdon 967/97, které bylo uveřejněno pod č. 46 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998). Odvolací soud z uvedeného právního názoru - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - vycházel a dovolací soud nemá žádný důvod na tomto názoru cokoliv měnit.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu, který je v souladu s ustálenou judikaturou soudů, nemůže mít po právní stránce zásadní význam. Dovolání žalovaných 2) a 3) proti tomuto rozsudku proto není přípustné ani podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř.
Protože dovolání žalovaných 2) a 3) proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky jejich dovolání podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaní 2) a 3) s ohledem na výsledek řízení nemají na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2005
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu