ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.248.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 248/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce R. S. H., spol. s r.o., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J. M. a 2) L. Š., oběma zastoupeným advokátem, o 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 11/99 a 9 C 6/99, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. června 2001 č.j. 20 Co 164/2001-79, takto:
I. Dovolání žalovaného 1) proti rozsudku krajského soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalovanému 1) zaplatit žalobci 50.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 17.3.2000 do zaplacení, se odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu se v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci dalších 50.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 17.3.2000 do zaplacení, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu každý žalovaný zaplatil 100.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 1.12.1999 do zaplacení. Žaloby odůvodnil tím, že na základě pracovní smlouvy u něj pracovali žalovaný 1) od 1.3.1998 do 31.7.1999 jako „samostatný obchodní pracovník - makléř“ a žalovaná 2) od 1.8.1998 do 1.7.1999 jako „administrativní pracovnice“ a že se v článku VIII písm. d) pracovní smlouvy každý ze žalovaných zavázal, že po dobu 12 měsíců od ukončení pracovního poměru nebude vstupovat do pracovního nebo obdobného poměru u jiného zaměstnavatele se stejným nebo obdobným předmětem podnikání jako žalobce. Protože žalovaní tento závazek nedodrželi (v uvedeném období začali pracovat u společnosti „G. R. H. K., s.r.o.“, kde „využívají databázi klientů žalobce“), vznikla každému ze žalovaných povinnost zaplatit žalobci „dohodnutou“ smluvní pokutu ve výši 100.000,- Kč.
Okresní soud v Hradci Králové (poté, co usnesením ze dne 6.9.2000 č.j. 9 C 11/99-27 spojil věci obou žalovaných ke společnému projednání a rozhodnutí) rozsudkem ze dne 13.12.2000 č.j. 9 C 11/99-47 uložil každému ze žalovaných, aby zaplatil žalobci částku 50.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení, a to žalovaný 1) od 17.3.2000 do zaplacení a žalovaná 2) od 14.3.2000 do zaplacení; v části, v níž se žalobce domáhal po každém ze žalovaných zaplacení 50.000,- Kč s příslušenstvím a dále úroku z prodlení 10% z částky 50.000,- Kč u žalovaného 1) od 1.12.1999 do 16.3.2000 a u žalované 2) od 1.12.1999 do 13.3.2000, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně zabývaje se nejprve platností konkurenčního ujednání v rámci pracovních smluv žalovaných dospěl k závěru, že vzhledem k charakteru činnosti žalobce (obchod s nemovitostmi, jejich správa a pronájem), kdy „se nejedná o obor s dynamicky s měnícími pracovními postupy“, je sjednání účinnosti konkurenční doložky na jeden rok „zcela adekvátní“ a opodstatněné. Protože provedenými důkazy „bylo prokázáno porušení smlouvou založené povinnosti žalovaných vůči žalobci“, vznikl žalobci ve vztahu ke každému ze žalovaných nárok na zaplacení smluvní pokuty, kterou „soud považuje za přiměřenou“ ve výši žalobcem prokázaných nákladů na školení žalovaných „v rozsahu cca 100.000,- Kč pro oba dva“.
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18.6.2001 č.j. 20 Co 164/2001-79 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci dalších 50.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 17.3.2000 do zaplacení, ve vyhovujícím výroku o věci samé ve vztahu k žalovanému 1) a ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně úroku z prodlení za dobu od 1.12.1999 do 16.3.2000 u žalovaného 1) a za dobu od 1.12.1999 do 13.3.2000 u žalované 2) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a v části, v níž bylo rozhodnuto o žalobě na zaplacení 100.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 14.3.2000 do zaplacení ve vztahu k žalované 2) a o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanou 2) tento rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně rozhodl, že žalovaný 1) je povinen „nahradit“ žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 21.512,50 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 19.500,- Kč, obojí „k rukám advokáta žalobce“. Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že konkurenční ujednání v obou pracovních smlouvách žalovaných „lze považovat za platné“, neboť podle jeho názoru „nesjednání přiměřeného odškodnění odcházejícímu zaměstnanci, nečiní dohodu o zákazu konkurence (uzavřenou před 1.1.2001) neplatnou“. Zároveň však soudu prvního stupně vytkl, že nepřihlédl náležitě k tomu, že důvodné uzavření dohody o zákazu konkurence záleží na funkci, kterou ten který zaměstnanec vykonává, a tedy na tom, jaký má přístup k nehmotnému majetku zaměstnavatele. Z tohoto pohledu podle názoru odvolacího soudu „je možno v tomto konkrétním případě mezi oběma žalovanými spatřovat rozdíl“, neboť žalovaná 2) byla k žalobci přijata k výkonu pouze administrativních prací, kdežto žalovaný 1) „z titulu svého pracovního zařazení u žalobce měl možnost získat a také získal poznatky, zkušenosti a informace o klientele, o trhu s nemovitostmi a jejich cenách v určité oblasti, které je možno považovat za obchodní tajemství žalobce“. Proto odvolací soud dovodil, že konkurenční ujednání ve vztahu k žalovanému 1) „lze považovat za odůvodněné“, jak co do délky doby, po kterou by měl zákaz činnosti trvat, tak - vzhledem k „případným ziskům, které by mohl svému bývalému zaměstnavateli odčerpat porušením zákazu konkurence“ - i co do výše sjednané smluvní pokuty. Ve vztahu k žalované 2) napadený rozsudek zrušil a soudu prvního stupně uložil, aby se v dalším řízení zabýval tím, zda vůbec pracovní zařazení žalované 2) odůvodňovalo uzavření dohody o zákazu konkurence.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. S poukazem na judikaturu dovolacího soudu namítal, že při posuzování platnosti tzv. konkurenční doložky soudy nepřihlédly k tomu, že tato byla sjednána zejména pro ochranu žalobce před činností žalovaného 1) po skončení pracovního poměru, která by měla soutěžní povahu, a že představuje „vážný zásah do ústavně garantované svobodné volby povolání“. Dovozoval proto, že „je zcela namístě“, aby jeho závazku odpovídal jiný závazek žalobce, který by jeho omezení kompenzoval. Jelikož v daném případě z výsledků dokazování vyplynulo, že žalobce žádný takový závazek nepřevzal, je podle názoru dovolatele konkurenční ujednání obsažené v pracovní smlouvě žalovaného 1) podle ustanovení §39 obč. zák. absolutně neplatným právním úkonem, neboť „z předmětného ujednání neplyne vyváženost vzájemných práv a povinností“ a jednostranně pojatý závazek žalovaného 1) „se příčí dobrým mravům“. Žalovaný 1) navrhl, aby dovolací soud rozsudky obou stupňů v dovoláním dotčených částech zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu vydané po řízení provedeném podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání žalovaného 1) bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé
[§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalovaný 1) napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým odvolací soud jednak potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalovanému 1) uloženo zaplatit žalobci 50.000,- Kč s příslušenstvím, a jednak změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci dalších 50.000,- Kč s příslušenstvím. Protože napadeným rozhodnutím odvolacího soudu (kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zčásti změněn a zčásti potvrzen) došlo k rozštěpení nároku uplatněného vůči žalovanému 1), je třeba přípustnost dovolání posuzovat vůči jednotlivým rozštěpeným nárokům samostatně.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé [o uložení povinnosti žalovanému 1) zaplatit žalobci 50.000,- Kč s příslušenstvím] potvrzen, není dána podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., a to již proto, že ve vztahu k žalovanému 1) nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil. Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku svého rozsudku, není dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že žalovaný 1) nenavrhl, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Za situace, kdy dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu byl v této části postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání zde směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného 1) směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Po zjištění, že dovolání žalovaného 1) proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé ve vztahu k žalovanému 1) změněn, je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky přezkoumal napadený měnící rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatel nenapadá), že žalovaný 1) pracoval u žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 27.2.1998 jako „samostatný obchodní pracovník - makléř“ a že v pracovní smlouvě (v článku VIII) se mimo jiné zavázal, že „po dobu 12 měsíců od ukončení tohoto pracovního poměru nebude vstupovat do pracovního nebo obdobného poměru u jiného zaměstnavatele se stejným nebo obdobným předmětem podnikání“. Pro případ porušení této povinnosti se žalovaný 1) zavázal zaplatit žalobci „smluvní pokutu ve výši 100.000,- Kč“ s tím, že „případný nárok žalobce na náhradu škody není tímto ujednáním dotčen“. Pracovní poměr mezi žalobcem a žalovaným 1) byl rozvázán dohodou ke dni 30.6.1999 a žalovaný 1) dne 1.8.1999 nastoupil do pracovního poměru u obchodní společnosti „G. R. H. K., s.r.o.“, která má zčásti shodný předmět podnikatelské činnosti jako žalobce.
Za tohoto skutkového stavu byl pro posouzení opodstatněnosti uplatněného nároku vůči žalovanému 1) především významný závěr o tom, zda ujednání žalobce a žalovaného 1) obsažené v článku VIII pracovní smlouvy ze dne 27.2.1998 je platným právním úkonem. S názorem odvolacího soudu, že předmětné konkurenční ujednání ze dne 27.2.1998 „lze považovat za platné“ i bez sjednání „přiměřeného odškodnění“ žalovaného 1) za dodržení převzatého závazku, dovolací soud nesouhlasí.
Při posuzování platnosti tzv. konkurenční doložky obsažené v článku VIII pracovní smlouvy ze dne 27.2.1998 je třeba - jak správně uvádí dovolatel - z hlediska určení povahy práv a povinností, které mají být obsahem právního vztahu tímto právním úkonem založeného, přihlédnout především ke skutečnosti, že jejich předmětem měla být i v době po skončení pracovněprávního vztahu účastníků ochrana žalobce před činností žalovaného 1), která by měla vůči němu soutěžní povahu. Předmětem ochrany měly být - jak se podává z obsahu samotných ujednání i ostatních částí pracovní smlouvy a jak dovodil i odvolací soud - „nehmotné prvky podniku, poznatky, zkušenosti a informace o klientele, o trhu s nemovitostmi a jejich cenách“, tedy - jinak řečeno - skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné a mají být podle vůle podnikatele utajeny. Z uvedeného vyplývá, že se jednalo o ujednání vyplývající z ochrany obchodního tajemství (srov. §17 až §20 obch. zák.) upravující vzájemné vztahy účastníků v době po skončení jejich pracovního vztahu. Protože možnost sjednání tzv. konkurenční doložky nebyla ještě v té době jako smluvní typ v českém právním řádu upravena (srov. bod 18. zákona č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), příslušelo platnost ujednání účastníků vzhledem k jejich obsahu posuzovat – a potud lze odvolacímu soudu přisvědčit - na základě příslušných ustanovení občanského, resp. obchodního zákoníku (srov. právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.4.2002 sp. zn. 21 Cdo 1276/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, roč. 2002, pod poř. č. 132, na který poukazuje i dovolatel).
S přihlédnutím k tomu, že vlastní podstatou posuzované věci zůstává zachování rovnosti účastníků v jejich právu podnikat nebo provozovat jinou hospodářskou činnost, popřípadě získávat prostředky pro své životní potřeby prací, garantované čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. k tomu nález Ústavního soudu ČR ze dne 1.11.1995 sp. zn. II. ÚS 192/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, roč. 1995, pod č. 73, na který odkazuje i soud prvního stupně), bylo dále nutné - jak rovněž správně míní dovolatel - s ohledem na uvedenou maximu zvažovat vyváženost vzájemných práv a povinností, které žalobci a žalovanému 1) z ujednání ze dne 27.2.1998 vyplývaly.
Převzetí povinnosti, aby žalovaný 1) využíval po skončení pracovního poměru se žalobcem své odborné kvalifikace jen v omezeném rozsahu, nepochybně zakládá nerovnost účastníků v jejich právu podnikat nebo provozovat jinou hospodářskou činnost, popřípadě získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Proto je tím spíše odůvodněn požadavek, aby tomuto závazku odpovídal jiný závazek žalobce, který by uvedené omezení kompenzoval. Z uvedených důvodů je třeba chápat ujednání o tzv. konkurenční doložce jako vzájemný (synallagmatický) závazek, při němž si bývalí účastníci pracovního poměru poskytují hospodářský prospěch navzájem a jsou si navzájem dlužníky i věřiteli (k tomu též srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.4.2002 sp. zn. 21 Cdo 1276/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, roč. 2002, pod poř. č. 132).
Odvolací soud proto měl v projednávané věci zvažovat, zda výraznému omezení žalovaného 1) po dobu 12 měsíců od skončení pracovního poměru v jeho právu získávat prostředky pro své životní potřeby prací, odpovídá přiměřený závazek ze strany žalobce; jestliže žalobce přiměřený závazek nepřevzal, je tím odůvodněn závěr o neplatnosti ujednání žalobce a žalovaného 1) o tzv. konkurenční doložce, které ve svých důsledcích znamená „zásah do ústavně garantované svobodné volby povolání“. Přitom je třeba mít na zřeteli, že závazku zaměstnance, aby využíval po skončení pracovního poměru své odborné kvalifikace pouze v omezeném rozsahu, odpovídá jen taková povinnost zaměstnavatele, která přináší hospodářský prospěch zaměstnanci přímo v době trvání jeho závazku, tj. také po sjednanou dobu po skončení pracovního poměru. Za přiměřený závazek zaměstnavatele proto nemohou být považovány například náklady, které zaměstnavatel vynaloží na získání nebo prohloubení kvalifikace zaměstnance, neboť jsou vynakládány v souladu s potřebou zaměstnavatele (srov. §142b odst. 1 zák. práce) a zaměstnanci nepřináší (tím spíše po rozvázání pracovního poměru) hospodářský prospěch, který by mohl vyvážit jeho závazek vyplývající z ujednání o tzv. konkurenční doložce. Protože odvolací soud veden nesprávným právním názorem se věcí z uvedených hledisek nezabýval, jeho závěr o platnosti ujednání žalobce a žalovaného 1) o tzv. konkurenční doložce obsažené v pracovní smlouvě ze dne 27.2.1998 proto zatím nemůže obstát.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v napadeném měnícím výroku o věci samé ve vztahu k žalovanému 1) není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto v tomto výroku, jakož i v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení (§243b odst. 1 část věty za středníkem a §243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. října 2005
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v.r.
předseda senátu