ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2486.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2486/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. P., proti žalovanému F. F., s.r.o., zastoupenému advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 163/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2004 č.j. 14 Co 152/2004-131, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 22.7.2002 žalovaný sdělil žalobci, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce \"zneužil provozní prostředky zaměstnavatele pro soukromé účely (zejména nepovolenými soukromými jízdami služebním automobilem, nepovolenými soukromými telefonáty z pevných telefonních linek, použitím firemní e-mailové adresy pro soukromé účely a nepovoleným použitím firemního internetového připojení pro soukromé účely), zaviroval služební PC, nenahlásil tuto událost a neodstranil tento závadný stav, nenahlásil škodu na svěřeném majetku - poškozením služebního automobilu, soustavně porušoval počátek a konec pracovní doby, na což byl několikrát písemně upozorněn, a poškodil firemní jméno tím, že odradil nejméně jednoho zájemce o produkty společnosti, čímž jí způsobil škodu nejméně ve výši jednoho poplatku z úvěru\".
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Hodoníně domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že všechny uvedené důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru \"jsou smyšlené\", že nikdy nebyl ústně ani písemně upozorněn ze strany žalovaného na porušení pracovní kázně a že jednání žalovaného považuje \"za účelové, se snahou zastrašit ho a donutit k ukončení pracovního poměru bez jakýchkoliv náhrad\".
Obvodní soud pro Prahu 1, kterému byla věc podle usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 9.10.2002 č.j. 4 C 1390/2002-33 postoupena z důvodu místní příslušnosti, rozsudkem ze dne 16.1.2004 č.j. 27 C 163/2002-90, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci dopisem ze dne 22.7.2002 podle §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce je neplatné, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 3.527,- Kč. Dospěl k závěru, že žalovaný, přestože byl vyzván k doplnění rozhodných skutečností a označení důkazů k prokázání důvodů okamžitého zrušení pracovního poměru uvedených v dopise ze dne 22.7.2002 (výzva byla doručena žalovanému dne 13.11.2003 a opětovně 9.12.2003), nesplnil svou povinnost tvrzení a důkazní, neprokázal, že \"to, co bylo důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru, se stalo\". O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce měl ve věci plný úspěch.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4.6.2004 č.j. 14 Co 152/2004-131 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 823,- Kč. Dovodil, že soud prvního stupně postupoval správně, když \"jednal v nepřítomnosti žalovaného, jehož pověřený zástupce P. H. se nedostavil bez omluvy k jednání a přítomnost omluveného jednatele žalovaného T. Š. by byla z důvodů §21 odst. 5 věta druhá o.s.ř. nadbytečná\". Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že žalovaný nesplnil svou povinnost tvrzení ani důkazní povinnost o \"existenci důvodů\", pro které byl se žalobcem okamžitě zrušen pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Odvolací soud souhlasil rovněž s rozhodnutím soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení v tom, že \"mezi náklady řízení účastníka podle §137 odst. 1 o.s.ř. patří i cestovné a hotové výdaje za parkování osobního automobilu použitého k cestě k jednání soudu, neboť se jedná o účelně vynaložené náklady zejména v případě, kdy účastník bydlí v obci odlišné od sídla soudu\", a \"pouze opravil\", že \"tyto náklady nejsou přiznány žalobci podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ale podle zákona č. 119/1992 Sb., neboť žalobce nebyl v řízení zastoupen advokátem\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že v napadeném rozsudku byla \"nesprávně posouzena náhrada nákladů řízení přiznaných žalobci, spočívajících v jízdném osobním automobilem\". Žalovaný \"nepovažuje za potřebné k účelnému uplatňování práva náklady na cestovné žalobce osobním automobilem a tudíž tedy i náklady na parkovné\". Podle názoru žalovaného \"žalobce nebydlí ve velké vzdálenosti od sídla soudu prvního stupně ani od odvolacího soudu, ani nemá bydliště obtížně dostupné prostředky veřejné hromadné dopravy, proto použití osobního automobilu ze strany žalobce se nejeví jako nezbytně nutné\". Použití zákona č. 119/1992 Sb. považuje žalovaný \"za nesprávné právní posouzení, neboť tento předpis upravuje náhrady cestovních výloh pro zcela odlišné účely a nikoliv pro stanovení výše nákladů vzniklých účastníku civilního řízení\". Žalovaný dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Podáním ze dne 31.8.2004 žalovaný doplnil své dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tak, že \"podává dovolání proti celému rozsudku, a to z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci\" a \"že dovoláním sleduje i přezkum výroku ve věci samé\".
Žalobce uvedl, že považuje rozsudky soudů obou stupňů za správné, a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 o.s.ř. a že k podání žalovaného ze dne 31.8.2004, kterým doplnil své dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, nelze přihlížet, jestliže jím byl v rozporu s ustanovením §242 odst.4 o.s.ř. změněn rozsah a důvody dovolání po uplynutí lhůty k dovolání, přezkoumal napadené rozhodnutí ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé o žalobě na obnovu řízení, o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení §235h odst.1 věty druhé o.s.ř., ve věci konkursu a vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních §336m odst.2 (§336n) a v §338za odst.2 o.s.ř. (§238 a §238a o.s.ř.).
Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§239 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst.2 o.s.ř. [§239 odst.1 písm.b) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení §104 odst.1 o.s.ř. [§239 odst.2 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst.2 o.s.ř. [§239 odst.2 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení §75a o.s.ř. [§239 odst.3 o.s.ř.].
I když žalovaný v dovolání uvádí, že je podává \"proti celému rozsudku\" odvolacího soudu, z jeho obsahu, zejména z vylíčení dovolacího důvodu, vyplývá, že jím zpochybňuje jen závěry, které odvolací soud vyslovil při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení rozsahu a důvodů dovolání) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), nemohou uvedené námitky žalovaného vést k jinému závěru, než že dovoláním byl rozsudek odvolacího soudu napaden toliko ve výrocích o náhradě nákladů řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé dovolatel zpochybnil až ve svém doplnění dovolání ze dne 31.8.2004, k tomu podání však - jak bylo již výše uvedeno - z hlediska vymezení rozsahu a důvodů dovolání nemohlo být přihlédnuto, neboť je dovolatel učinil až po uplynutí dovolací lhůty.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení podle ustanovení §237, §238 a §238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení §239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené. Vzhledem k tomu, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného proti tomuto rozhodnutí - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2005
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu