ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.249.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 249/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce R. S. H., spol. s r.o., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J. M. a 2) L. Š., oběma zastoupeným advokátem, o 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 11/99 a 9 C 6/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. dubna 2004 č.j. 21 Co 619/2003-229, takto:
I. Dovolání žalobce proti výroku rozsudku krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se odmítá; v dalším se dovolání žalobce zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 100.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 1.12.1999 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že na základě pracovní smlouvy u něj žalovaná pracovala od 1.8.1998 do 1.7.1999 jako „administrativní pracovnice“ a že se v článku VIII. písm. d) pracovní smlouvy zavázala, že po dobu 12 měsíců od ukončení pracovního poměru nebude vstupovat do pracovního nebo obdobného poměru u jiného zaměstnavatele se stejným nebo obdobným předmětem podnikání jako žalobce. Protože žalovaná tento závazek nedodržela (v uvedeném období začala pracovat u společnosti „G. R. H. K., s.r.o.“, kde „využívá databázi klientů žalobce“), vznikla jí povinnost zaplatit žalobci „dohodnutou“ smluvní pokutu ve výši 100.000,- Kč.
Okresní soud v Hradci Králové (poté, co usnesením ze dne 6.9.2000 č.j. 9 C 11/99-27 spojil věc s věcí žalovaného J. M. ke společnému projednání a rozhodnutí) rozsudkem ze dne 13.12.2000 č.j. 9 C 11/99-47 uložil každému ze žalovaných, aby zaplatil žalobci 50.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení žalovaný J. M. od 17.3.2000 a žalovaná od 14.3.2000 do zaplacení; v části, v níž se žalobce domáhal po každém ze žalovaných zaplacení 50.000,- Kč s příslušenstvím a dále po žalovaném J. M. úroku z prodlení 10% z částky 50.000,- Kč od 1.12.1999 do 16.3.2000 a po žalované téhož úroku do 13.3.2000, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že vzhledem k charakteru činnosti žalobce, je sjednání účinnosti konkurenční doložky na jeden rok „zcela adekvátní“ a opodstatněné. Protože provedenými důkazy „bylo prokázáno porušení smlouvou založené povinnosti žalovaných vůči žalobci“, vznikl žalobci ve vztahu ke každému ze žalovaných nárok na zaplacení smluvní pokuty, kterou „soud považuje za přiměřenou“ ve výši žalobcem prokázaných nákladů na školení žalovaných „v rozsahu cca 100.000,- Kč pro oba dva“.
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18.6.2001 č.j. 20 Co 164/2001-79 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný J. M. je povinen zaplatit žalobci dalších 50.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 17.3.2000 do zaplacení, ve vyhovujícím výroku o věci samé ve vztahu k žalovanému J. M. a ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně úroku z prodlení za dobu od 1.12.1999 do 16.3.2000 u tohoto žalovaného a za dobu od 1.12.1999 do 13.3.2000 u žalované rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a v části, v níž bylo rozhodnuto o žalobě na zaplacení 100.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 14.3.2000 do zaplacení ve vztahu k žalované a o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanou tento rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně rozhodl, že žalovaný J. M. je povinen „nahradit“ žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 21.512,50 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 19.500,- Kč, obojí „k rukám advokáta žalobce“. Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že konkurenční ujednání v obou pracovních smlouvách žalovaných „lze považovat za platné“, neboť podle jeho názoru „nesjednání přiměřeného odškodnění odcházejícímu zaměstnanci, nečiní dohodu o zákazu konkurence (uzavřenou před 1.1.2001) neplatnou“. Zároveň však soudu prvního stupně vytkl, že nepřihlédl náležitě k tomu, že důvodné uzavření dohody o zákazu konkurence záleží na funkci, kterou ten který zaměstnanec vykonává, a tedy na tom, jaký má přístup k nehmotnému majetku zaměstnavatele. Z tohoto pohledu podle názoru odvolacího soudu „je možno v tomto konkrétním případě mezi oběma žalovanými spatřovat rozdíl“, neboť žalovaná byla k žalobci přijata k výkonu pouze administrativních prací, kdežto žalovaný J. M. „z titulu svého pracovního zařazení u žalobce měl možnost získat a také získal poznatky, zkušenosti a informace o klientele, o trhu s nemovitostmi a jejich cenách, které je možno považovat za obchodní tajemství žalobce“. Proto odvolací soud dovodil, že konkurenční ujednání ve vztahu k žalovanému J. M. „lze považovat za odůvodněné“, jak co do délky doby, po kterou by měl zákaz činnosti trvat, tak co do výše sjednané smluvní pokuty. Ve vztahu k žalované však napadený rozsudek zrušil a soudu prvního stupně uložil, aby se v dalším řízení zabýval tím, zda vůbec pracovní zařazení žalované odůvodňovalo uzavření dohody o zákazu konkurence.
Okresní soud v Hradci Králové poté rozsudkem ze dne 26.9.2001 č.j. 9 C 11/99-113 uložil žalované, aby zaplatila žalobci 100.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 14.3.2000 do zaplacení, a rozhodl, že žalovaná je povinna „nahradit“ žalobci náklady řízení ve výši 44.087,50 Kč k rukám zástupce žalobce. Soud prvního stupně zabývaje se pracovní náplní žalované u žalobce i u nového zaměstnavatele a jejím přístupem k obchodnímu tajemství žalobce dospěl po provedeném dokazování „k jednoznačnému závěru“, že žalovaná „i při svém pracovním zařazení měla možnost načerpat u žalobce informace, poznatky a zkušenosti o klientele, trhu s nemovitostmi a jejich cenách, které později mohla využít u nového zaměstnavatele, a to především při styku s klienty“. Jestliže tedy „v analogickém sporu“ vedeném proti žalovanému J. M. odvolací soud ve shora zmíněném rozsudku dovodil, že „identické“ smluvní ujednání o konkurenční doložce (sjednané mezi žalobcem a žalovaným J. M.) je platné a výše sjednané smluvní pokuty je přiměřená vzhledem k charakteru obchodní činnosti, kterou provozuje jak žalobce, tak nový zaměstnavatel žalované, pak „nezbylo soudu, než vyhovět žalobě v části, v níž bylo původní rozhodnutí zrušeno, v celém rozsahu“.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 9.10.2002 č.j. 25 Co 64/2002-153 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že odůvodnění jeho rozsudku nevyhovuje požadavkům uvedeným v ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. a že proto je jeho rozsudek pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný. Uložil mu, aby v dalším řízení především provedl důkaz pracovní smlouvou uzavřenou mezi žalobcem a žalovanou a vypořádal se s námitkou žalované o nepřiměřené výši sjednané smluvní pokuty, neboť - jak odvolací soud zdůraznil - přiměřenost smluvní pokuty je třeba vždy posuzovat v každém konkrétním případě zvlášť; nelze totiž přehlédnout, že žalovaný J. M. pracoval v naprosto jiné funkci, s jinou mírou odpovědnosti a s jinou sjednanou odměnou než žalovaná.
Okresní soud v Hradci Králové nato rozsudkem ze dne 2.9.2003 č.j. 9 C 11/99-190, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 2.10.2003 č.j. 9 C 11/99-198, uložil žalované, aby zaplatila žalobci 60.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 14.3.2000 do zaplacení, v části, v níž se žalobce po žalované domáhal zaplacení 40.000,- Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházeje „analogicky s nálezem Ústavního soudu II. ÚS 192/95“ z názoru, že konkurenční doložka sjednaná před 1.1.2001 je přípustná při zachování rovnosti účastníků, dovodil, že je nutno z tohoto důvodu „velice přísně“ zkoumat přiměřenost doby, po kterou je tato doložka účinná, a výši smluvní pokuty. Protože se - vzhledem k charakteru činnosti, kterou žalobce i nový zaměstnavatel žalované vykonává (obchod s nemovitostmi, jejich správa a pronájem) - „nejedná o obor s dynamicky s měnícími pracovními postupy“, je podle jeho názoru „omezení účinnosti konkurenční doložky na 1 rok zcela adekvátní“, a protože porušení konkurenční doložky žalovanou je způsobilé přivodit žalobci újmu „i značně přesahující sjednanou pokutu“, dospěl soud prvního stupně k závěru o opodstatněnosti sjednání konkurenční doložky mezi žalobcem a žalovanou. Vzhledem k tomu, že „je značně obtížné stanovit přesný poměr“ mezi přístupem žalované a žalovaného J. M. k nehmotnému majetku žalobce, „vzal soud za rozhodující vodítko pro stanovení výše přiměřené smluvní pokuty sjednané účastníky výši jejich mzdy žalobcem jim vyplácené“, neboť „lze předpokládat“, že výše mzdy „odráží význam“ jednotlivých zaměstnanců pro žalobce. Jelikož mzda žalované před ukončením pracovního poměru představovala cca 60% mzdy žalovaného J. M., shledal soud prvního stupně za přiměřenou „právě smluvní pokutu sjednanou s žalovanou ve výši 60% smluvní mzdy sjednané mezi žalobcem a tímto žalovaným“.
K odvolání účastníků Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26.4.2004 č.j. 21 Co 619/2003-229 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že žalobu vůči žalované o zaplacení 60.000,- Kč s příslušenstvím zamítl, ve výroku o zamítnutí žaloby vůči žalované do částky 40.000,- Kč s příslušenstvím tento rozsudek potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen „nahradit“ žalované náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 74.950,- Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 19.650,- Kč, obojí k rukám zástupce žalované. Odvolací soud zdůraznil, že pro rozhodnutí projednávané věci je v první řadě významné, zda ujednání mezi žalobcem a žalovanou obsažené v tzv. konkurenční doložce je „podle předpisů občanského práva“ platným právním úkonem, neboť „smluvní pokuta má akcesorickou povahu a závazek z ní nemůže platně vzniknout ani existovat bez existence platného zajišťovacího závazku“. Při posuzování platnosti tzv. konkurenční doložky je přitom podle jeho názoru třeba přihlédnout především k jejímu účelu (tj. ochrana žalobce i po skončení pracovního poměru před činností žalované, která by měla soutěžní povahu) a dále zvážit, zda jsou vyvážena vzájemná práva a povinnosti, které žalobci a žalované z jejich konkurenčního ujednání vznikají. Protože převzetí závazku, aby žalovaná využívala po skončení pracovního poměru své odborné kvalifikace pouze omezeně, zakládá nerovnost účastníků mj. v jejich právu získávat prostředky pro své životní potřeby prací, je třeba, aby tomuto závazku odpovídal jiný závazek žalobce, který by uvedené omezení kompenzoval. Protože však žalobce přiměřený závazek nepřevzal, odvolací soud dovodil, že „je tím odůvodněn závěr o neplatnosti ujednání účastníků o tzv. konkurenční doložce jako úkonu, který se příčí dobrým mravům“. Nevznikl-li za tohoto stavu závazek hlavní, „nemůže dojít k porušení povinnosti ze smlouvy a nemohou nastat ani účinky smluvní pokuty“, a proto je podle jeho názoru uplatněný nárok zcela neopodstatněný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, „a to do všech výroků“, podal žalobce dovolání. Namítal, že není správný závěr odvolacího soudu, že v posuzovaném případě žalobce nepřevzal žádný přiměřený závazek proti závazku žalované, neboť podle jeho názoru „za takovýto závazek není možné považovat pouze výslovný závazek zaměstnavatele dohodnutý v pracovní smlouvě, ale faktické jednání žalobce jako zaměstnavatele, který žalované umožnil získat nové poznatky a praxi v realitní činnosti, a to nejen vlastní praxí, ale i formou školení“. Dovozoval, že „sjednaná konkurenční doložka nebyla nevyvážená, ale fakticky zde byla mezi účastníky rovná práva a povinnosti“, neboť „i on, ač to nebylo výslovně uvedeno v pracovní smlouvě, převzal vůči žalované závazek, spočívající ve zvyšování kvalifikace žalované formou školení s tím, že měla u žalobce možnost dalšího profesního růstu“. Žalovaná pak mohla své zkušenosti administrativní pracovnice využít u jiného zaměstnavatele, „nicméně z důvodu ochrany žalobce by to musel být zaměstnavatel s jiným předmětem podnikání. Odvolací soud měl podle názoru dovolatele správně posoudit nejen vyváženost vzájemných práv a povinností účastníků či přiměřenost smluvní pokuty, nýbrž i skutečnost, zda samotné jednání žalované, která vědomě (po dohodě s ostatními spolupracovníky) jednala proti ujednání v konkurenční doložce, se nepříčí dobrým mravům. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatel nenapadá), že žalovaná pracovala u žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 20.7.1998 jako „administrativní pracovnice“ a že v pracovní smlouvě (v článku VIII) se mimo jiné zavázala, že „po dobu 12 měsíců od ukončení tohoto pracovního poměru nebude vstupovat do pracovního nebo obdobného poměru u jiného zaměstnavatele se stejným nebo obdobným předmětem podnikání“. Pro případ porušení této povinnosti se žalovaná zavázala zaplatit žalobci „smluvní pokutu ve výši 100.000,- Kč“ s tím, že „případný nárok žalobce na náhradu škody není tímto ujednáním dotčen“. Pracovní poměr mezi žalobcem a žalovanou skončil na základě výpovědí z pracovního poměru ze strany žalované ke dni 30.6.1999 a žalovaná dne 1.7.1999 nastoupila do pracovního poměru u obchodní společnosti „G. R. H. K., s.r.o.“, která má zčásti shodný předmět podnikatelské činnosti jako žalobce.
Za tohoto skutkového stavu - jak k tomu dospívá i odvolací soud v posuzované věci - byl pro posouzení opodstatněnosti uplatněného nároku vůči žalované především významný závěr o tom, zda ujednání žalobce a žalované obsažené v článku VIII pracovní smlouvy ze dne 20.7.1998 je platným právním úkonem.
Při posuzování platnosti tzv. konkurenční doložky obsažené v článku VIII pracovní smlouvy ze dne 20.7.1998 je třeba - jak správně uvedl odvolací soud - z hlediska určení povahy práv a povinností, které mají být obsahem právního vztahu těmito právními úkony založeného, přihlédnout především ke skutečnosti, že jejich předmětem měla být i v době po skončení pracovněprávního vztahu účastníků ochrana žalobce před činností žalované, která by měla vůči němu soutěžní povahu. Předmětem ochrany měly být - jak zmiňuje dovolatel a jak se podává z obsahu samotných ujednání i ostatních částí pracovní smlouvy - „know-how žalobce, poznatky a znalosti v realitní činnosti“, tedy - jinak řečeno - skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné a mají být podle vůle podnikatele utajeny. Z uvedeného vyplývá, že se jednalo o ujednání vyplývající z ochrany obchodního tajemství (srov. §17 až §20 obch. zák.) upravující vzájemné vztahy účastníků v době po skončení jejich pracovního vztahu. Protože možnost sjednání tzv. konkurenční doložky nebyla ještě v té době jako smluvní typ v českém právním řádu upravena (srov. bod 18. zákona č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), příslušelo platnost ujednání účastníků vzhledem k jejich obsahu posuzovat na základě příslušných ustanovení občanského, resp. obchodního zákoníku. S přihlédnutím k tomu, že vlastní podstatou posuzované věci zůstává zachování rovnosti účastníků v jejich právu podnikat nebo provozovat jinou hospodářskou činnost, popřípadě získávat prostředky pro své životní potřeby prací, garantované čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. k tomu nález Ústavního soudu ČR ze dne 1.11.1995 sp. zn. II. ÚS 192/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, roč. 1995, pod č. 73, na který odkazují i soudy obou stupňů v posuzované věci), je třeba sdílet názor odvolacího soudu, který vycházeje z uvedené maximy, zvažoval vyváženost vzájemných práv a povinností, které účastníkům z ujednání ze dne 20.7.1998 vyplývaly.
Převzetí povinnosti, aby žalovaná využívala po skončení pracovního poměru se žalobcem své odborné kvalifikace jen v omezeném rozsahu, nepochybně zakládá nerovnost účastníků v jejich právu podnikat nebo provozovat jinou hospodářskou činnost, popřípadě získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Proto je tím spíše odůvodněn požadavek, aby tomuto závazku odpovídal jiný závazek žalobce, který by uvedené omezení kompenzoval. Z uvedených důvodů je třeba chápat ujednání o tzv. konkurenční doložce jako vzájemný (synallagmatický) závazek, při němž si bývalí účastníci pracovního poměru poskytují hospodářský prospěch navzájem a jsou si navzájem dlužníky i věřiteli (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.4.2002 sp. zn. 21 Cdo 1276/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, roč. 2002, pod poř. č. 132, na který poukazuje odvolací soud a „je si ho vědom“ i dovolatel). Protože v daném případě výraznému omezení žalované po dobu 12 měsíců v jejím právu podnikat nebo provozovat jinou hospodářskou činnost, popřípadě získávat prostředky pro své životní potřeby prací, neodpovídá jakýkoliv závazek žalobce, je závěr odvolacího soudu o neplatnosti ujednání žalobce a žalované o tzv. konkurenční doložce ze dne 20.7.1998, správný. Jelikož za tohoto stavu - jak rovněž správně dovodil odvolací soud - „nemůže dojít k porušení povinnosti ze smlouvy“, nemá skutečnost, zdůrazňovaná dovolatelem, že žalovaná „vědomě (po dohodě s ostatními spolupracovníky) jednala proti ujednání v konkurenční doložce“, na posouzení věci žádný vliv.
S názorem žalobce, že „sjednaná konkurenční doložka nebyla nevyvážená, ale fakticky zde byla mezi účastníky rovná práva a povinnosti“, neboť „i on, ač to nebylo výslovně uvedeno v pracovní smlouvě, převzal vůči žalované závazek, spočívající ve zvyšování kvalifikace žalované formou školení s tím, že měla u žalobce možnost dalšího profesního růstu“, nelze souhlasit. Závazku zaměstnance, aby využíval po skončení pracovního poměru své odborné kvalifikace pouze v omezeném rozsahu, totiž odpovídá jen taková povinnost zaměstnavatele, která přináší hospodářský prospěch zaměstnanci přímo v době trvání jeho závazku, tj. také po sjednanou dobu po skončení pracovního poměru. Skutečnost, jaké náklady zaměstnavatel vynaložil „na školení“, tj. na zvýšení nebo prohloubení kvalifikace zaměstnance, je tu nerozhodná, protože tyto výdaje jsou vynakládány v souladu s potřebou zaměstnavatele (srov. §142b odst. 1 zák. práce) a zaměstnanci nepřináší (tím spíše po rozvázání pracovního poměru) hospodářský prospěch, který by mohl vyvážit jeho závazek vyplývající z ujednání o tzv. konkurenční doložce.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce v tomto směru podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Z vyjádření žalobce, že podává dovolání „do všech výroků“ rozsudku odvolacího soudu, vyplývá, že dovoláním napadá rovněž část rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti výroku o nákladech řízení - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. října 2005
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v.r.
předseda senátu