ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2490.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2490/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. J. N., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu zahraničních věcí ČR, o neplatnost výpovědi, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 80/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. února 2004 č. j. 1 Co 294/2003-191 takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 10. 4. 1998 č. j. 54.763/98-PEMO žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru. Důvod výpovědi spatřovala v tom, že žalobce zastává místo, pro které nesplňuje předpoklady stanovené zákonem č. 451/1991 Sb., a že proto je dán důvod k výpovědi „ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 a 3 výše citovaného zákona“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že „důvod ve výpovědi uvedený není dostatečně specifikovaný, ani nejsou blíže určeny předpoklady, které nesplňuje“. Podle jeho názoru „samotný odkaz na ustanovení zákona“ je nedostatečný. Kromě toho namítal, že mu žalovaná před podáním výpovědi nenabídla práci „odpovídající jeho kvalifikačním předpokladům“.
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně [§9 odst. 2 písm. f) o.s.ř.] rozsudkem ze dne 11. 10. 2000 č.j. 37 C 80/2000-37 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci „náklady řízení ve výši 3.225,- Kč k rukám advokátky“. Ve věci samé dospěl k závěru, že výpověď „nesplňuje podmínky, které jsou na ni kladeny ustanovením §44 odst. 1 písm. c)“, neboť „výpovědní důvod není uveden tak, aby bylo zřejmé, jaký je skutečný důvod, který vede žalovanou k tomu, že se žalobcem rozvázala pracovní poměr“. Pouhý odkaz „na citovaný zákon a paragraf“ podle názoru soudu prvního stupně ke konkretizaci důvodu k výpovědi nepostačuje. Jestliže žalovaná tvrdila, že žalobce učinil nepravdivé čestné prohlášení, že nebyl členem Lidových milicí, bylo na ní, „aby jednoznačně prokázala, že žalobce členem Lidových milicí byl“. Podle názoru soudu prvního stupně bylo „jediným důkazem pro členství žalobce v Lidových milicích komplexní hodnocení“, avšak, i kdyby bylo prokázáno, že žalobce toto komplexní hodnocení podepsal, není - jak zdůraznil - „postaveno na jisto, že skutečně členem Lidových milicích byl“.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 10. 2001 č.j. 1 Co 42/2001-73 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovodil, že výpověď byla žalobci dána ve lhůtě uvedené v ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 451/1991 Sb., a že se zřetelem k tomu, že „výpovědi předcházelo dne 24. 3. 1998 předložení „komplexního hodnocení“, které obsahovalo údaj o členství žalobce v Lidových milicích, a vzhledem k tomu, že při předávání výpovědi dne 8. 4. 1998 na jeho dotaz o důvodu k výpovědi mu bylo sděleno, že není možné, aby působil ve funkci, když byl v Lidových milicích, „je a bylo i v době podání výpovědi mezi účastníky skutkově nepochybné, co je důvodem k výpovědi“. Odvolací soud rovněž nepovažoval za důvodnou námitku, že žalovaná nenabídla žalobci jinou vhodnou práci, neboť „vázat platnost výpovědi na ustanovení §46 odst. 2 zák. práce je logicky možné, pouze pokud zaměstnavatel má takové volné pracovní místo, pro které zaměstnanec splňuje předpoklady stanovené právními předpisy“, avšak - jak bylo v řízení prokázáno – „žalovaná neměla ke dni 10. 4. 1998 žádné volné pracovní místo, na které by se nevztahoval buď zákon č. 451/1991 Sb. nebo zákon č. 101/1971 Sb“. Protože ale „žalovaná ve svém odvolání navrhuje provedení dalších důkazů o členství žalobce v Lidových milicích, „a tento její postup je přípustný vzhledem k bodu 15 části dvanácté Hlavy I. zák. č. 30/2000 Sb.“, uložil odvolací soud soudu prvního stupně, aby ke zjištění skutkového stavu věci - existenci členství žalobce v Lidových milicích - provedl další důkazy navržené žalovanou.
Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 11. 6. 2003 č. j. 37 C 80/2000-170 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna „nahradit žalobci náklady řízení ve výši 10.100,- Kč k rukám advokáta“ a že žalovaná je povinna „nahradit českému státu náklady řízení ve výši 7.820,- Kč na účet Městského soudu v Praze“. Po doplnění řízení dospěl k závěru, že „nelze jednoznačně prokázat věrohodnost obsahu a podpisu komplexního hodnocení“ a že „i za situace, kdyby žalobce skutečně toto hodnocení podepsal“, nevypovídá tato skutečnost sama o sobě „o tom, zda je skutečně dán důvod pro výpověď danou žalobci“. V průběhu řízení podle názoru soudu prvního stupně „nebylo jednoznačně prokázáno, že by žalobce byl skutečně členem Lidových milicí, což by zakládalo výpovědní důvod ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 a 3 zákona č. 451/1991 Sb.“, a proto „soud žalobě vyhověl, neboť po provedeném dokazování dospěl k závěru, že výpovědní důvod, který byl uveden ve výpovědi, nebyl dán“.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 2. 2004, č.j. 1 Co 294/2003-191 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně i na náhradu nákladů odvolacího řízení, a že žalobce je povinen zaplatit „státu 7.820,- Kč na náhradě nákladů řízení na účet Městského soudu v Praze“. Na rozdíl od soudu prvního stupně „dospěl ke skutkovému závěru, že žalovaná v řízení prokázala, že žalobce byl členem Lidových milicích“. O této skutečnosti svědčí podle názoru odvolacího soudu především komplexní hodnocení žalobce ze dne 14. 4. 1976 obsahující údaj o členství žalobce v Lidových milicí, které se zachovalo v originále a na kterém je podpis žalobce. Žalobce sice popíral, že by listinu podepsal, jeho tvrzení však bylo vyvráceno posudkem z oboru písmoznalectví, podle něhož je „sporný podpis s větší pravděpodobností vlastnoručním podpisem žalobce“. Kromě toho svědčí o členství žalobce v Lidových milicích kopie jeho komplexního hodnocení ze dne 23. 3. 1982, které sice není žalobcem podepsáno, je však zpracováno stejnou osobou jako hodnocení ze dne 14. 4. 1976, a dále pak docházkové listy žalobce z let 1979 až 1984 vedené jeho dřívějším zaměstnavatelem, z nichž vyplývá, že se v těchto letech „ve více případech zúčastnil akcí LM“. Podle názoru odvolacího soudu každý z těchto důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech prokazují, že žalobce byl členem Lidových milicí. Tento závěr není zpochybněn ani výpovědí bývalé manželky žalobce svědkyní J. (uvedla, že o členství žalobce v Lidových milicích neví), a nevylučuje jej ani zpráva Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, z níž vyplývá pouze, že žalobce není veden v žádné databázi úřadu. Výpověď samotného žalobce je podle názoru odvolacího soudu nevěrohodná a účelová vzhledem k jeho postoji k dané věci, kdy ve svém vyjádření ze dne 10. 4. 1998 žádal, aby byl zaměstnán jinou formou odpovídající jeho kvalifikaci, avšak své členství v Lidových milicích nepopřel, „což by jednoznačně mělo být první a zcela přirozenou reakcí v případě, kdyby tvrzený výpovědní důvod nebyl dán“. Ani následně v žalobě ze dne 21. 4. 1998 své členství v Lidových milicích nepopřel, a za důvod neplatnosti výpovědi označil kromě nedostatečné specifikace výpovědního důvodu okolnost, že žalovaná má možnost jej zaměstnávat jinak. Odvolací soud zdůraznil, že žalobce poprvé své členství v Lidových milicích popřel „až ve své účastnické výpovědi z 11. 10. 2000, tedy více než po dvou letech od předmětné výpovědi“. Vycházeje z těchto úvah, odvolací soud dovodil, že důvod uvedený ve výpovědi z pracovního poměru, dané žalovanou žalobci dne 10. 4. 1998 podle ustanovení §14 odst. 1 a 3 zákona č. 451/1991 Sb., byl dán.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že mu výpověď ze dne 10. 4. 1998 nebyla dána ve lhůtě uvedené v §14 odst. 1 zákona č. 451/1991 Sb., neboť vzhledem ke „kádrové praxi bývalého režimu“ musel být celý kádrový spis postoupen bývalým zaměstnavatelem zaměstnavateli novému. V posuzované věci to podle názoru dovolatele znamená, že Federální Ministerstvo hutnictví a těžkého strojírenství postoupilo celý spis žalobce včetně jeho komplexního hodnocení ze dne 14. 4. 1976 tehdejšímu Federálnímu Ministerstvu zahraničních věcí nejpozději s nástupem žalobce do pracovního poměru, tj. v říjnu 1984. „Z pohledu účinnosti zákona č. 451/1991 Sb. věděl právní předchůdce žalované o skutečnostech k osobě žalobce uvedených v §2 zákona č. 451/1991 Sb. ode dne 5. 11. 1991“. Sama žalovaná měla tento spis a tedy i údaje v něm uvedené plně k dispozici od svého vzniku, tedy ode dne 1. 1. 1993. Výpověď ze dne 10. 4. 1998 mu tedy byla dána - jak žalobce zdůraznil - „mnoho let po lhůtě uvedené v §14 odst. 1 zákona č. 451/1991 Sb. a nemohla tak mít ty právní účinky, které zákon s platnou výpovědí z pracovního poměru spojuje“. Jestliže odvolací soud vycházel z komplexního hodnocení, které „bez ohledu na to, zda bylo či nebylo žalobcem podepsané, uvádělo kromě jeho členství v Lidových milicích i mnoho dalších nepravdivých údajů“, byl jeho postup nesprávný, neboť nepřihlížel k tomu, že „za minulého režimu bylo lze … správně formulovaným pracovním hodnocením hodnocenému pomoci nebo jej naopak zcela zničit, a to podle toho, na realizaci které z těchto dvou variant měli tehdejší mocní na té které úrovni v tu kterou chvíli zájem“. Docházkové listy žalobce z let 1979-1984 založila žalovaná do spisu až za několik let po zahájení řízení „a pouze v kopiích“, a odvolací soud bez toho, aniž by se zabýval námitkou, že tyto listiny nejsou pravé, z jejich obsahu učinil závažná skutková zjištění. Konečně dovolatel namítal, že výpověď neobsahovala v rozporu s ustanovením §44 odst. 2 zák. práce konkrétní výpovědní důvod, neboť „pouze obecně odkazuje na předpoklady stanovené pro výkon funkce zákonem č. 451/1991 Sb., ač tento zákon ve svém znění ke dni 10. 4. 1998 stanovil nejméně 7 takových předpokladů, které bylo možné na žalobce s ohledem na jím zastávanou funkci vztáhnout“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že žalovaná dala žalobci výpověď dopisem ze dne 10.4.1998, který mu byl doručen téhož dne - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1999 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů) - dále jen „zák. práce“, a podle zákona č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky, ve znění nálezu Ústavního soudu č. 116/1992/1 Sb. a zákona č. 254/1995 Sb., tedy podle zákona č. 451/1991 Sb. ve znění účinném do 13.12.2000 - dále též jen „zákon č. 451/1991 Sb.“.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, nesplňuje-li zaměstnanec předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce.
Pro podání výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce není významné, zda ke stanovení předpokladů došlo právním předpisem již před vznikem pracovního poměru nebo teprve v době jeho trvání. Lze tedy dát úspěšně výpověď zaměstnanci, který nesplňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce, i když tyto předpoklady byly právním předpisem stanoveny teprve v době trvání pracovního poměru zaměstnance a při vzniku tohoto pracovního poměru nebyly ještě právním předpisem vyžadovány. Pro podání výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce není zaměstnavatel omezován žádnou propadnou lhůtou (srov. §261 odst. 4 zák. práce).
Mezi předpoklady pro výkon sjednané práce patří také předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích stanovené zákonem č. 451/1991 Sb.; předpokladem pro výkon funkce v orgánech státní správy obsazovaných volbou, jmenováním nebo ustanovováním - kromě jiného - je, že občan v období od 25.2.1948 do 17.11.1989 nebyl příslušníkem Lidových milicí [srov. §1 odst. 1 písm. a), §2 odst. 1 písm. f) zákona č. 451/1991 Sb.].
Podle ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 451/1991 Sb. nesplňuje-li občan pro výkon funkce předpoklady uvedené v §2 (cit. zákona), skončí pracovní poměr výpovědí danou organizací nejpozději do 15 dnů ode dne, kdy se organizace o tom dozvěděla, pokud nedojde ke skončení pracovního poměru dohodou nebo jiným způsobem v dřívějším termínu, nebo nedojde-li k zařazení občana na jinou funkci, než která je uvedená v §1 (cit. zákona).
Uvedené ustanovení představuje svojí povahou „přímus“ zaměstnavatele - nedojde-li ke skončení pracovního poměru dohodou nebo jiným způsobem v dřívějším termínu, nebo nedojde-li k zařazení občana na jinou funkci, než která je uvedená v §1 cit. zákona - skončit se zaměstnancem ve stanovené lhůtě pracovní poměr jednostranným právním úkonem - výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce pro nesplňování předpokladů stanovených právními předpisy pro výkon sjednané práce. Tuto funkci (smysl) ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 451/1991 Sb. je třeba mít na zřeteli při posuzování povahy patnáctidenní lhůty, ve které má být pracovní poměr „nejpozději“ rozvázán; nesplnění této povinnosti ve stanovené pořádkové lhůtě mohlo mít totiž za následek, že po jejím marném uplynutí orgány kontroly vykonávající kontrolní činnost podle ustanovení §8 a 9 zákona č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, byly oprávněny zaměstnavatele postihnout sankcí a uložit mu v rámci stanoveného rozpětí pokutu za zaviněné porušení povinností vyplývajících z obecně závazných právních předpisů. Nepřihlížeje k tomu, že z žádného zákonného ustanovení neplyne, že lhůta podle §14 odst. 1 zákona č. 451/1991 Sb. by měla být lhůtou propadnou (prekluzívní), dovolatel navíc náležitě neuvážil, že by bylo v přímém v rozporu se smyslem a účelem zákona č. 451/1991 Sb. omezit výkon práva zaměstnavatele dát zaměstnanci výpověď pro nesplňování předpokladů stanovených právními předpisy pro výkon sjednané práce pouze na krátkou propadnou lhůtu, a to za situace, kdy ve všech ostatních případech možnost výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce pouze na určitý časový úsek omezena není.
Dovolateli nelze přisvědčit ani v tom, namítá-li, že výpověď „je třeba mít za neplatnou“, neboť podle jeho názoru „neobsahovala v rozporu s §44 odst. 2 ZPr konkrétní výpovědní důvod“.
Podle ustanovení §44 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze z důvodů výslovně stanovených v §46 odst. 1.; výpovědní důvod musí ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi nelze dodatečně měnit.
Při úvaze, jakým způsobem má být výpovědní důvod konkretizován tak, aby byly splněny požadavky vyplývající z ustanovení §44 odst. 2 zák. práce, je třeba mít na zřeteli, že ustanovení §46 odst. 1 zák. práce vymezuje jen skutkové podstaty pro podání výpovědi zaměstnavatelem. K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě posoudit, zda výpověď z pracovního poměru je platným právním úkonem, je třeba zjistit, zda nastaly takové skutečnosti, které právní norma předpokládá jako důvod k tomuto rozvázání pracovního poměru.
V případě výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce musí být důvod výpovědi uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů výpovědi obsažených v ustanovení §46 odst. 1 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v jakém konkrétním jednání zaměstnance je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem rozvázán pracovní poměr, a že důvod výpovědi nebude možné dodatečně měnit. Skutečnosti, které byly důvodem pro výpověď, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je výpověď neplatná jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla výpověď dána. Výklad projevu vůle (§240 odst. 3 zák. práce) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou účastník v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.10.1996 sp.zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).
V posuzovaném případě byla žalobci dána výpověď, z důvodu, že „zastává místo, pro které nesplňuje předpoklady stanovené zákonem č. 451/1991 Sb.“, neboť čestné prohlášení o předpokladech pro výkon funkce „se ukázalo nyní jako nepravdivé“. Odvolací soud dospěl k závěru, že se zřetelem k tomu, že předtím dne 24. 3. 1998 bylo žalobci předloženo „komplexní hodnocení“ s údajem o jeho členství v Lidových milicích „s tím, aby se k této skutečnosti vyjádřil“, a že při předávání výpovědi na jeho dotaz o důvodu k výpovědi mu bylo sděleno, že není možné, aby působil ve funkci, když byl v Lidových milicích, „je a bylo i v době podání výpovědi mezi účastníky skutkově nepochybné, co je důvodem k výpovědi“. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud tedy v souladu se zákonem dovodil, že výpověď z hlediska konkretizace výpovědního důvodu po stránce skutkové splňuje podmínky předepsané ustanovením §44 odst. 2 zák. práce.
Závěr o tom, že „žalovaná v řízení prokázala, že žalobce byl členem Lidových milicí“, představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. §132 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkový závěr o tom, že žalobce byl členem Lidových milicí, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z výsledků dokazování, zejména z originálu komplexního hodnocení žalobce ze dne 14.4.1976, znaleckého posudku k podpisu žalobce na tomto hodnocení, z kopie komplexního hodnocení žalobce ze dne 23.3.1982, jakož i z docházkových listů žalobce u dřívějšího zaměstnavatele z let 1979 až 1984, které zhodnotil s přihlédnutím k okolnostem, které v řízení vyšly najevo, způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky (okolnost, že svědek či orgán nemá poznatky o skutečnostech prokázaných jinými důkazy, není z tohoto hlediska významná), má uvedené skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud postupoval nesprávně, jestliže vycházel z komplexního hodnocení žalobce, a poukazuje-li v tomto směru na okolnost, že „považovat dnes takové listiny z hlediska jejich obsahu za věrohodné vypovídá spíše o nepochopení doby nedávno minulé“, vylučuje z rámce svých úvah vlastní výsledek probíhajícího sporu ve prospěch své představy o řešení věci (že údaj o členství žalobce v Lidových milicích mohl být uváděn účelově se záměrem „hodnocenému pomoci nebo jej naopak zničit, a to podle toho, na realizaci které z těchto variant měli tehdejší mocní zájem“), a napadá tak hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě - jak uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst.1 o.s.ř., §229 odst.2 písm.a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst.3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. června 2005
JUDr. Zdeněk Novotný,v.r.
předseda senátu