ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.254.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 254/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně E. S., zastoupené advokátkou, proti žalované S. l. p., zastoupené advokátkou, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 225/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. května 2004, č.j. 10 Co 339/2004-217, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 26. 7. 2001 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru „pro soustavné porušování pracovní kázně dle §46 odst. 1, písm. f) zákoníku práce.“. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobkyně v posledních šesti měsících opakovaně porušila pracovní kázeň a že přesto, že jí toto porušení pracovní kázně bylo „vytknuto dopisy ze dne 09. 02. 2001, 07. 06. 2001, 02. 07. 2001, 11. 07. 2001, 17. 07. 2001 a 25. 07. 2001, svůj přístup k výkonu práce nezměnila“ a „neučinila tak ani poté, co byla v souvislosti s porušením pracovní kázně upozorněna na možnost ukončení svého pracovního poměru výpovědí dle §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že „výpověď z pracovního poměru adresovaná dnem 26. 7. 2001, kterou dala žalovaná žalobkyni dne 27. 7. 2001 dle §46, odst. 1 písm. f), je neplatná“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že, ačkoliv žalovaná žalobkyni vytýká porušení pracovní kázně v šesti případech, žalobkyně neobdržela dopisy ze dne 9. 2. 2001 a ze dne 17. 7. 2001; „v tomto směru je právní úkon výpověď ze dne 26. 7. 2001“ neurčitý. Důvodně nejsou žalobkyni vytýkána ani jednotlivá porušení pracovní kázně uvedená v dopisech žalované, jež jsou citovány ve výpovědi z pracovního poměru.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 2. 7. 2003, č.j. 16 C 225/2001-98, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházeje z toho, že výpovědní důvod uvedený ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 26. 7. 2001 byl skutkově vymezen tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem („tato výpověď zcela jednoznačně odkazovala na opakované porušení pracovní kázně žalobkyní v posledních šesti měsících, přestože porušení pracovní kázně jí bylo opakovaně vytknuto“), dospěl k závěru, že „návrhu žalobkyně nelze vyhovět“. Po provedeném dokazování dovodil, že nemohou obstát námitky, které žalobkyně vznesla proti tomu, že porušuje pracovní kázeň. Sama žalobkyně připustila, že neplnila svoji povinnost z pracovní náplně vydávat 1x týdně veškeré doklady do systému U., že dohody o pracech konaných mimo pracovní poměr uzavírala dle vžité praxe a že neoprávněně vyplatila částku 3.000,- Kč paní M. Za důvodná považoval i ostatní vytýkaná porušení pracovní kázně uvedená v dopisech citovaných ve výpovědi z pracovního poměru.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 24. 10. 2003, č.j. 10 Co 816/2003-138, rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že v dosavadním řízení „chybí posouzení a přesvědčivé zhodnocení, proč je považována výpověď z pracovního poměru, obsahující odkaz na dopisy adresované žalobkyni bez bližší konkretizace a vymezení skutečností, platná“.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 3. 3. 2004, č.j. 16. C 225/2001-175, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po doplnění dokazování znovu dovodil, že „výpovědní důvod byl ve výpovědi skutkově vymezen tak, že jej nebylo možno zaměnit s důvodem jiným“. Znovu uvedl, že sama žalobkyně připustila, že neplnila některé svoje pracovní povinnosti, a že porušila pracovní kázeň i těmi jednáními, jež jí byla vytýkána v jednotlivých dopisech, které byly citovány ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 26. 7. 2001.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. 5. 2004, č.j. 10 Co 339/2004-217, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že určil, že „výpověď z pracovního poměru ze dne 26. 7. 2001, která byla žalobkyni doručena dne 27. 7. 2001 podle §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, je neplatná“, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudem prvního stupně 80.345,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 10.179,- Kč k rukám zástupkyně žalobkyně. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že, jestliže žalovaná jiným způsobem nekonkretizovala výpovědní důvod, tj. stručným uvedením, v čem spatřuje porušování pracovní kázně, a dokonce připustila administrativní chybu v datech dopisů, na které ve výpovědi odkazuje, není takto koncipovaná výpověď platným právním úkonem ve smyslu §44 odst. 2 zák. práce pro svoji neurčitost. Nezabýval se proto ani „splněním dalších podmínek pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, tj. souhlasem odborové organizace, pokud u žalované existuje, nabídkou jiného pracovního místa, tedy přeřazením žalobkyně tak, jak to uvažuje §46 odst. 2 zák. práce, ani tím, zda nešlo o neuspokojivé pracovní výsledky či skutečně o porušování pracovní kázně“; „dospěl-li odvolací soud k závěru, že výpověď z pracovního poměru je neplatná, samotným meritem věci se ani nemohl zabývat“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že byly splněny obsahové náležitosti výpovědi z pracovního poměru stanovené v §44 odst. 2 zák. práce, když výpověď z pracovního poměru ze dne 26. 7. 2001 obsahuje jak specifikaci rozvazovaného pracovního poměru, tak i důvody pro rozvázání pracovního poměru. Ze znění výpovědi je zcela jasně patrno, v čem je spatřován důvod výpovědi, neboť „vymezení podmínky výpovědi z pracovního poměru v podobě soustavného méně závažného porušování pracovní kázně žalobkyní formou odkazů na písemná upozornění a výstrahy žalované žalobkyni provedené formou odkazů na data vyhotovení, resp. doručení takových písemností je dostatečně určité“. Určitost výpovědi z pracovního poměru je prokázána i dokazováním v řízení u soudu prvního stupně, ze kterého vyplynulo, že „žalobkyně si musela být vědoma důvodů, pro které je jí výpověď dávána (viz i svědecký výslech syna žalobkyně), a to včetně výstrah a upozornění před výpovědí a jejich důvodů“. Rozebírá dále jednotlivá porušení pracovní kázně a dovozuje, že se žalobkyně dopustila všech porušení pracovní kázně, jež jí byla vytknuta v dopisech zmíněných ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 26. 7. 2001. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť podle jejího názoru odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že výpovědní důvod ve výpovědi ze dne 26. 7. 2001 nebyl uveden konkrétně a nezaměnitelným způsobem.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – s ohledem na to, že předmětem řízení je výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem ze dne 26. 7. 2001, doručeným dne 27. 7. 2001-podle zákona č. 65/1965 Sb., zák. práce, ve znění do 31. 3. 2002, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §44 odst. 1 zák. práce výpovědí může rozvázat pracovní poměr zaměstnavatel i zaměstnanec. Výpověď musí být dána písemně a doručena druhému účastníku, jinak je neplatná.
Podle ustanovení §44 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze z důvodů výslovně stanovených v §46 odst.1; výpovědní důvod musí ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi nelze dodatečně měnit.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že důvod výpovědi musí být v písemné výpovědi uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod výpovědi uvedený v ustanovení §46 odst. 1 zák. práce uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platné výpovědi je tedy třeba, aby výpovědní důvod byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se výpověď dává (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1967 sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968).
V případě výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce musí být důvod výpovědi uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů výpovědi obsažených v ustanovení §46 odst. 1 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v jakém konkrétním jednání zaměstnance je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem rozvázán pracovní poměr, a že důvod výpovědi nebude možné dodatečně měnit. Skutečnosti, které byly důvodem pro výpověď, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je výpověď neplatná jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla výpověď dána. Výklad projevu vůle (§240 odst. 3 zák. práce) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze \"nahrazovat\" nebo \"doplňovat\" vůli, kterou účastník v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 10. 1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).
Domáhá-li se zaměstnanec žalobou podanou u soudu určení neplatnosti výpovědi (§64 zák. práce), soud z hlediska naplnění výpovědního důvodu zkoumá, zda zaměstnavatelem vymezený důvod výpovědi zakládá některý z důvodů uvedených v zákoně a zda nastaly takové skutečnosti, které právní norma předpokládá jako důvod k tomuto rozvázání pracovního poměru. Vychází přitom ze skutkového vylíčení důvodu použitého v písemné výpovědi; nemůže-li totiž zaměstnavatel důvod výpovědi dodatečně (tj. po výpovědi) měnit, nemůže ani soud přihlížet k takovým okolnostem, kterými zaměstnavatel výpověď neodůvodnil. V případě výpovědi učiněné podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce to znamená, že soud se může zabývat jen takovým jednáním zaměstnance, v němž zaměstnavatel podle skutkového vylíčení důvodu výpovědi spatřoval závažné porušování pracovní kázně. I kdyby se v řízení zjistilo, že zaměstnanec porušil své povinnosti vyplývající z pracovního poměru jiným než ve výpovědi vytýkaným jednáním, nelze při rozhodování věci k takovýmto skutečnostem přihlížet, neboť nemohou založit důvodnost podané výpovědi.
V projednávané věci žalovaná vymezila v dopise ze dne 26. 7. 2001 důvod výpovědi z pracovního poměru tak, že žalobkyně „v posledních šesti měsících opakovaně porušila pracovní kázeň a, přestože jí toto porušení pracovní kázně bylo vytknuto dne 09. 02. 2001, 07. 06. 2001, 02. 07. 2001, 11. 07. 2001, 17. 07. 2001 a 25. 07. 2001, svůj přístup k výkonu práce nezměnila“. S přihlédnutím k okolnostem, za nichž došlo k výpovědi z pracovního poměru, jakož i k výpovědi samotné žalobkyně, není po skutkové stránce pochybností o tom, proč (z jakého důvodu) byl s žalobkyní rozvázán pracovní poměr výpovědí. Samotná okolnost, že jednotlivá porušení pracovní kázně, jež jsou ve výpovědi z pracovního poměru charakterizována odkazem na dopisy, v nichž porušení pracovní kázně mělo být žalobkyni vytknuto (s uvedením dat těchto dopisů), nevznáší pochybnosti do toho, v jakém jednání žalobkyně žalovaná porušení pracovní kázně spatřovala. Z údajů uvedených ve výpovědi z pracovního poměru jak žalobkyně, tak žalovaná (vzhledem ke všem okolnostem případu) bezpečně věděly, která porušení pracovní kázně jsou ve výpovědi z pracovního poměru žalobkyni vytýkána. Nemohlo tak dojít k tomu, že by pro neurčitost výpovědi z pracovního poměru mohl být dodatečně důvod výpovědi z pracovního poměru měněn.
Odvolací soud veden opačným (nesprávným) závěrem se dále již nezabýval tím, zda se vůbec žalobkyně v jednotlivých jí vytýkaných případech porušení pracovní kázně dopustila, jaké intenzity porušení pracovní kázně dosáhlo, zda v souvislosti s porušením pracovní kázně byla písemně upozorněna na možnost výpovědi, zda se dopustila porušení pracovní kázně i po takovémto upozornění a v jaké intenzitě a zda při dání výpovědi z pracovního poměru byly dodrženy lhůty uvedené v ustanovení §46 odst. 1 písm. f) a §46 odst. 3 zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto v napadeném výroku, jakož i v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) zrušil a věc vrátil krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. srpna 2005
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu