ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2542.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2542/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. K. D., zastoupeného advokátkou, proti žalované K., s. r. o. – v likvidaci, zastoupené advokátkou, o neplatnost rozvázání pracovního poměru a odstoupení od smlouvy a o náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 16/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2004, č. j. 13 Co 520, 521/2003-61 takto:
I. Dovolání žalobce proti výroku rozsudku městského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že rozvázání pracovního poměru mezi účastníky telefonickým rozhovorem ze dne 20. 12. 2001 je neplatné, se zamítá.
II. Rozsudek městského soudu (s výjimkou výroku, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že rozvázání pracovního poměru mezi účastníky telefonickým rozhovorem z 20. 12. 2001 je neplatné) se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru mezi žalobcem a žalovanou telefonickým rozhovorem ze dne 20. 12. 2001 a odstoupení od pracovní smlouvy ze dne 31. 1. 2002 z důvodu nenastoupení do práce podle ustanovení §33 zák. práce je neplatné a aby žalované bylo uloženo zaplatit mu 600.000,- Kč. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že se žalovanou dne 13. 12. 2001 uzavřel pracovní smlouvu na dobu určitou, a to do 15. 7. 2002, v níž byl druh práce sjednán „Chief Technical Officer“ (technický ředitel společnosti), přičemž dnem nástupu do práce měl být den 15. 1. 2002. Dne 20. 12. 2001 jednatel žalované telefonicky informoval žalobce, že se zahraniční vlastník žalované dostal do vážných potíží a že o nástup žalobce do zaměstnání již nemá zájem. Dopisem ze dne 9. 1. 2002 žalobce sdělil žalované, že považuje výpověď z pracovního poměru za neplatnou, a trval na tom, aby byl zaměstnán tak, jak bylo dohodnuto ve smlouvě ze dne 13. 12. 2001; zároveň požádal žalovanou, aby mu bylo sděleno, kdy a kam má dne 15. 1. 2002 nastoupit do zaměstnání a u koho se má hlásit. Na tento dopis žalovaná nereagovala a dne 31. 1. 2002 byl žalobci i jeho zástupkyni doručen dopis obsahující písemné odstoupení od pracovní smlouvy ze dne 13. 12. 2001; důvodem odstoupení měla být skutečnost, že dne 15. 1. 2002 žalobce nenastoupil do práce a ani do týdne neuvědomil druhou smluvní stranu o případné překážce v práci, jež mu v nastoupení do zaměstnání brání. Žalobce je přesvědčen, že mu žalovaná řádný nástup do zaměstnání neumožnila a podle jeho přesvědčení došlo k neplatnému rozvázání pracovního poměru. Žalovaná je mu proto povinna zaplatit také náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce; účastníky byla sjednána měsíční mzda ve výši 120.000,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 11. 2002, č. j. 23 C 16/2002-35, určil, že rozvázání pracovního poměru mezi účastníky telefonickým rozhovorem ze dne 20. 12. 2001 i „odstoupení od pracovní smlouvy ze dne 31. 1. 2002 z důvodu nenastoupení do práce podle ust. §33 ZP“ je neplatné, uložil žalované zaplatit žalobci 600.000,- Kč a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 70.725,- Kč k rukám advokátky. Rozsudkem ze dne 28. 5. 2003, č. j. 23 C 16/2002-48, doplnil předcházející rozsudek tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení další částku 6.000,- Kč k rukám advokátky. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že mezi účastníky byla dne 13. 12. 2001 platně uzavřena pracovní smlouva se sjednaným nástupem do práce dne 15. 1. 2002. Telefonickou informaci statutárního zástupce žalované, že žalovaná již nemá zájem o to, aby žalobce nastoupil do práce, nelze podle soudu prvního stupně kvalifikovat jako právní úkon směřující „ke skončení pracovního vztahu mezi účastníky“. Ani ze skutečnosti, že žalobce se ve sjednaný den do práce nedostavil, nelze usuzovat na jeho „akceptaci dohody“, jak to dovozuje žalovaná, neboť ještě před tímto dnem byl žalované doručen dopis obsahující stanovisko žalobce a jeho žádost o označení místa, kam má do práce nastoupit. Soud prvního stupně proto dovodil, že nedošlo „k rozvázání pracovního poměru vzniklého na základě pracovní smlouvy“ a že „pracovní poměr tak vznikl dnem 15. 1. 2002“. Protože žalobce po předchozím rozhovoru se žalovanou (dne 20. 12. 2001) sdělil žalované dopisem ze dne 9. 1. 2002, že má zájem do práce nastoupit, a žádal o označení místa, pracoviště a osoby, u které se má hlásit, nezůstal nečinným, jak to předpokládá ustanovení §33 odst. 2 zák. práce; předpoklady pro takový postup ze strany zaměstnavatele nebyly splněny. Jestliže žalovaná neurčila místo jeho pracoviště, sama žalobci vytvořila překážku v práci, pro kterou práci nevykonával. Žalobce tak má právo na náhradu mzdy podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 1. 2004, č. j. 13 Co 520, 521/2003-61, rozsudek soudu prvního stupně (doplněný rozsudkem ze dne 28. 5. 2003, č. j. 23 C 16/2002-48) změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl. a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 45.725,- Kč a před odvolacím soudem 47.900,- Kč k rukám advokátky. Vycházeje z toho, že podle ustanovení §33 odst. 1 zák. práce pracovní poměr mezi účastníky mohl vzniknout nejdříve dne 15. 1. 2002, dovodil, že před jeho vznikem nemohl být pracovní poměr rozvázán, a proto žalobu na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru telefonickým rozhovorem ze dne 20. 12. 2001 považoval za „neoprávněnou“. Za nedůvodnou považoval žalobu i v té části, v níž se žalobce domáhal určení neplatnosti odstoupení od pracovní smlouvy dopisem ze dne 31. 1. 2002. Vyšel z toho, že žalobce dne 15. 1. 2002 (oproti ujednání ve smlouvě ze dne 13. 12. 2001) nenastoupil do práce, přestože věděl, kde je sídlo žalované, s kým sjednával pracovní poměr, a bylo mu tedy známo, kam se má ve sjednaný den do práce dostavit. Kdyby měl skutečný zájem nastoupit do práce, měl možnost kontaktovat zaměstnance nebo statutární zástupce žalované, s nimiž pracovní poměr sjednával, nebo do jednoho týdne oznámit, že je to právě jejich nečinnost, která mu v nástupu do práce brání; nic z toho neučinil. Vzhledem k tomu, že odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že žalovaná svým jednáním nevytvořila překážku v práci a platně odstoupila od pracovní smlouvy podle §33 odst. 2 zák. práce, nepřísluší žalobci náhrada mzdy podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že mezi účastníky byla dne 13. 12. 2001 řádně sjednána pracovní smlouva se dnem nástupu do práce 15. 1. 2002. Žalovaná se pokusila telefonátem ze dne 20. 12. 2001 platně uzavřenou pracovní smlouvu zrušit, což potvrdila několikrát v průběhu soudního řízení. Nesouhlasí se závěrem, že žalobce neprojevil skutečný zájem nastoupit do práce a nekontaktoval žalovanou. Dopis ze dne 9. 1. 2002 s výzvou k dalšímu zaměstnávání je jednoznačným a rovněž dostačujícím projevem vůle směřujícím k pokračování pracovního poměru. Tím, že žalovaná nereagovala na výzvu žalobce k dalšímu zaměstnávání, vytvořila podle jeho názoru překážku v práci na straně zaměstnavatele, kterou měla odstranit sama svým aktivním jednáním vůči žalobci, který tak neměl za povinnost znovu žalovanou kontaktovat. Nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce je podle dovolatele dán jako důsledek nesplnění povinnosti zaměstnavatele, uvedené v ustanovení §35 odst. 1 písm. a) zák. práce, tj. přidělovat zaměstnanci, který trval na tom, aby ho dále zaměstnávala, práci podle pracovní smlouvy. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je z části důvodné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že předmětem řízení byly úkony žalované ze dne 20. 12. 2001 a 31. 1. 2002 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 31. 3. 2002 (tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) – dále jen „zák.práce“.
Podle ustanovení §29 odst. 1 zák. práce v pracovní smlouvě je zaměstnavatel povinen se zaměstnancem dohodnout:
a) druh práce, na který je zaměstnanec přijímán,
b) místo výkonu práce (obec a organizační jednotku nebo jinak určené místo),
c) den nástupu do práce.
Podle ustanovení §33 odst. 1 zák. práce pracovní poměr na základě pracovní smlouvy vzniká dnem, který byl sjednán v pracovní smlouvě jako den nástupu do práce.
Z ustanovení §29 odst. 1 a ustanovení §33 odst. 1 zák. práce vyplývá, že, je-li mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem sjednána řádná pracovní smlouva (jsou-li dohodnuty esenciální náležitosti uvedené v §29 odst. 1 zák. práce), vzniká pracovní poměr nikoliv dnem uzavření pracovní smlouvy, ale až dnem, který byl sjednán jako den nástupu do práce. Znamená to, že ode dne sjednání pracovní smlouvy existují sice mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem pracovněprávní vztahy, nikoliv však pracovní poměr ve smyslu zákoníku práce.
Ustanovení §33 odst. 1 zák. práce určuje, kdy (kterým dnem) vzniká pracovní poměr založený pracovní smlouvou (dnem, který byl sjednán v pracovní smlouvě jako den nástupu do práce). Byla-li v projednávané věci mezi účastníky dne 13. 12. 2001 sjednána platná pracovní smlouva se dnem nástupu žalobce do práce dne 15. 1. 2002 (platnost tohoto ujednání účastníci v řízení nezpochybňovali), je správný závěr odvolacího soudu v tom, že pracovní poměr mohl vzniknout na základě uvedené pracovní smlouvy teprve 15. 1. 2002 (nikoli dříve). Z toho důvodu je pojmově vyloučeno, aby dosud nevzniklý pracovní poměr byl rozvázán; do doby vzniku pracovního poměru však lze pracovní smlouvu zrušit, změnit, dohodnout se jinak nebo (bylo-li to dohodnuto) od smlouvy odstoupit – žádná z těchto skutečností v projednávané věci nenastala. Správně proto posoudil odvolací soud žalobní požadavek žalobce, aby bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru mezi žalobcem a žalovanou telefonickým rozhovorem ze dne 20. 12. 2001 je neplatné, jako nedůvodný.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že rozvázání pracovního poměru mezi účastníky telefonickým rozhovorem ze dne 20. 12. 2001 je neplatné, proto Nejvyšší soud ČR podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
S posouzením platnosti odstoupení od pracovní smlouvy dopisem žalované ze dne 31. 1. 2002 [na základě žaloby podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř.], jak je učinil odvolací soud, však dovolací soud nesouhlasí.
Podle ustanovení §33 odst. 2 zák. práce jestliže zaměstnanec ve sjednaný den nenastoupí do práce, aniž mu v tom bránila překážka v práci, nebo do týdne neuvědomí zaměstnavatele o této překážce, může zaměstnavatel od pracovní smlouvy odstoupit.
Citované ustanovení dává (pouze) zaměstnavateli právo, aby jednostranným úkonem zrušil pracovní smlouvu od samého počátku (srov. ustanovení §245 odst. 2 zák. práce). Podmínkou pro postup zaměstnavatele podle ustanovení §33 odst. 2 zák. práce je především skutečnost, že zaměstnanec nenastoupil ve sjednaný den do práce. K posouzení, zda zaměstnavatel odstoupil od pracovní smlouvy v souladu s ustanovením §33 odst. 2 zák. práce, je dále nutné napevno postavit, zda zaměstnanec ve sjednaný den nenastoupil do práce proto, že mu v tom bránila překážka v práci.
Se závěrem, že žalovaná dne 31. 1. 2002 řádně odstoupila od pracovní smlouvy ve smyslu ustanovení §33 odst. 2 zák. práce, který učinil odvolací soud na základě toho, že podle jeho názoru „z provedených důkazů vyplynulo, že žalobce nenastoupil dne 15. 1. 2002 do práce, přestože věděl, kde je sídlo žalované, věděl, s kým sjednával pracovní poměr, a bylo mu tedy známo, kam se má ve sjednaný den do práce dostavit“, dovolací soud nesouhlasí.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (skutková zjištění v tomto směru dovolatel nenapadá), že žalobce se žalovanou dne 13. 12. 2001 uzavřel pracovní smlouvu na dobu určitou, a to do 15. 7. 2002, v níž byl druh práce sjednán „Chief Technical Officer“ (technický ředitel společnosti), přičemž dnem nástupu do práce měl být den 15. 1. 2002. Dne 20. 12. 2001 jednatel žalované telefonicky informoval žalobce, že se zahraniční vlastník žalované dostal do vážných potíží a že o nástup žalobce do zaměstnání již nemá zájem. Dopisem ze dne 9. 1. 2002 žalobce (prostřednictvím své zástupkyně) sdělil žalované, že považuje „výpověď společnosti K. s.r.o. z pracovního poměru za neplatnou a trvá na tom, aby jej zaměstnavatel zaměstnával tak, jak se k tomu zavázal v pracovní smlouvě“; zároveň požádal žalovanou, aby mu bylo sděleno, „kdy a kam má dne 15. 1. 2002 nastoupit do zaměstnání a u koho se má hlásit“. Na tento dopis žalovaná nereagovala a dne 31. 1. 2002 byl žalobci i jeho zástupkyni doručen dopis označený „odstoupení od pracovní smlouvy“, v němž žalovaná sdělovala, že „v souladu s ustanovením §33 Zákoníku práce odstupuje od pracovní smlouvy, uzavřené dne 13. prosince 2001“, neboť „dne 15. ledna 2002 nenastoupil do práce, ani do týdne neuvědomil druhou smluvní stranu o případné překážce v práci, bránící mu v nastoupení do práce tento den, sjednaný v pracovní smlouvě jako den nástupu do práce“.
Na takto zjištěný skutkový stav však ustanovení §33 odst. 2 zák. práce nedopadá. Dopisem ze dne 9. 1. 2002 totiž žalobce dal žalované jasně najevo, že považuje nadále za platnou pracovní smlouvu ze dne 13. 12. 2001, že hodlá dne 15. 1. 2001 do zaměstnání nastoupit a že žádá, s ohledem na rozhovor dne 20. 12. 2001, aby mu žalovaná sdělila, kdy a kam má dne 15. 1. 2002 nastoupit a u koho se má hlásit. Takový požadavek byl s ohledem na vztahy, které mezi žalobcem a žalovanou panovaly, zcela legitimní a zůstala-li žalovaná ve vztahu k uvedeným požadavkům nečinná, situace předvídaná ustanovením §33 odst. 2 zák. práce nenastala. Opačný postup odvolacího soudu (aplikace ustanovení §33 odst. 2 zák. práce) byl nesprávný.
Na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že žalobce svůj dopis ze dne 9. 1. 2002 napsal dříve, než pracovní poměr mezi žalobcem a žalovanou vznikl. Odhlédaje od toho, že v projednávané věci měl žalobce vážný důvod, proč ve sjednaný den do práce nenastoupil, z žádného ustanovení zákoníku práce nevyplývá, že uvědomění zaměstnavatele o překážce, která zaměstnanci brání nastoupit do zaměstnání (§33 odst. 2 zák. práce), nemůže zaměstnanec učinit i dříve, než do jednoho týdne ode dne, kdy měl sjednaný pracovní poměr vzniknout.
Je-li nesprávný závěr odvolacího soudu o platnosti odstoupení od pracovní smlouvy žalovanou, je nesprávný i jeho závěr ohledně nároku žalobce na náhradu mzdy za dobu, kdy mu žalovaná práci nepřidělovala z důvodu překážky na její straně (§130 odst. 1 zák. práce).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o žalobě na určení neplatnosti odstoupení od pracovní smlouvy ze dne 31. 1. 2002, a ve výroku o náhradě mzdy není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto v těchto částech zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. října 2005
JUDr. Mojmír Putna předseda senátu