ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2543.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2543/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce I. S., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Č. r., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti výpovědí, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 7 C 162/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. dubna 2004, č.j. 9 Co 302/2003-181, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 10. 7. 1997 sdělil žalovaný žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, neboť se stal nadbytečným vzhledem ke změnám úkolů v Č. r. Ú. n. L. V důsledku organizačních změn v Č. r. Ú. n. L. a na základě rozhodnutí č. 2 ze dne 5. 6. 1997 byla schválena reorganizace a v souvislosti s ní byla zrušena i funkce č. 902 náměstek ředitele (provozně-ekonomický náměstek), kterou žalobce dosud vykonával; v Č. r. Ú. n. L. není pro žalobce jiná vhodná práce odpovídající jeho kvalifikaci ani jiná vhodná práce.
Dalším dopisem ze dne 31. 7. 1997 sdělil žalovaný žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, a to z toho důvodu, že soustavně porušuje pracovní kázeň, ačkoliv byl v poslední šesti měsících písemně upozorněn na možnost výpovědi. Výpověď z pracovního poměru odůvodnil tím, že „dne 9. 7. 1997 byl upozorněn na porušení pracovních povinností dvěma dopisy ze dne 1. 7. 1997 a ze 4. 7. 1997. Současně téhož dne byl upozorněn na povinnost splnit již dříve uložený pracovní úkol – předložení závěrečné zprávy mimořádné inventury Č. r. Ú. n. L.“. Nesplnil však ani dodatečný termín 11. 7. 1997 a úkol nesplnil ani do dne dání výpovědi.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výpovědi z pracovního poměru „ze dne 13. 7. 1997“ a ze dne 31. 7. 1997 jsou neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že první výpověď z pracovního poměru, opírající se o žalobcovu nadbytečnost, není důvodná, neboť pouze formálně došlo ke zrušení místa provozně ekonomického náměstka a zároveň bylo zřízeno nové místo vedoucího ekonomicko - správního úseku, v podstatě se stejnou pracovní náplní, které by odpovídalo jeho kvalifikaci i praxi; žalobci však nebylo nabídnuto a dokonce na toto místo bylo vypsáno výběrové řízení. Druhou výpověď z pracovního poměru, jež mu klade za vinu soustavné porušování pracovní kázně, považuje za neplatnou proto, že se tvrzených porušení pracovní kázně nedopustil. Na inventarizaci začal pracovat, ovšem poté, co byl zbaven veškerých pravomocí, neměl možnost dát komukoliv jakýkoliv příkaz a sám neměl přístup k prvotním dokladům, proto inventarizaci nemohl dokončit; mimo to byl do 6. 7. 1997 práce neschopen, a do zaměstnání nastoupil teprve 8. 7. 1997 a do 11.7.1997 uplynula příliš krátká doba, aby zadaný úkol mohl splnit. Nesouhlasí ani s důvody porušení pracovní kázně, jež byly uvedeny v dopisech datovaných 1. 7. 1997 a 4. 7. 1997, které mu byly doručeny dne 9. 7. 1997. Počátek pracovní neschopnosti oznámil telefonicky sekretářce ředitele a dodatečně předložil potvrzení o pracovní neschopnosti a tvrzení v dopise ze dne 1. 7. 1997, že „nesplnil určité úkoly uvedené pod body 1 až 5“, dostatečně zdůvodnil v dopise ze dne 11. 7. 1997 řediteli Regionálního studia. O porušení pracovní kázně se nemohlo jednat, neboť vůbec nebyl povinen takové úkoly plnit.
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 12. 12. 2002, č.j. 7 C 162/97-144, určil, že výpovědi z pracovního poměru dané žalobci dne 13. 7. 1997 a dne 31. 7. 1997 jsou neplatné, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit na nákladech řízení žalobci 8.600,- Kč a na soudním poplatku „státu České republice, správě Okresního soudu v Ústí nad Labem“ 1.000,- Kč. Při posuzování platnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 10. 7. 1997 dospěl k závěru, že k organizačním změnám u žalovaného došlo, ale pouze „na pozicích“, které se netýkaly žalobce. Žalobcovo pracovní místo bylo sice zrušeno, ale současně bylo vytvořeno nové pracovní místo, a to vedoucí ekonomicko - správního úseku, přičemž pracovní náplň obou pracovních míst (vedení účtárny, vrátnice a obslužného provozu) zůstala stejná, pouze obchodní činnost byla vyčleněna do samostatného úseku. Proto neexistuje příčinná souvislost mezi organizačními změnami a nadbytečností žalobce. Ohledně výpovědi z pracovního poměru ze dne 31. 7. 1997 soud I. stupně zjistil, že v dopisech ze dne 1. 7. 1997 a 4. 7. 1997, které mu byly předány dne 9. 7. 1997, bylo žalobci vytýkáno porušení pracovní kázně tím, že neinformoval žalovaného o své pracovní neschopnosti, že nesplnil úkoly, které mu byly uloženy, zejména nezaložením účtu v bance, neodevzdáním návrhu dohody o externí spolupráci s K. M., neumožnění přístupu k reklamním předmětům a „nezajištění ukládání kol a Zlatých stránek“. Dovodil, že žalobce svoji pracovní neschopnost ohlásil bez zbytečných odkladů, že účet u K. b. nemohl být založen pro nedostatek součinnosti ředitele Č. r. Ú. n. L., že návrh na smlouvu s K. M. nemohl splnit, neboť byl v pracovní neschopnosti od 25. 6. do 6. 7. 1997, že žalobce nepředal reklamní materiály, které byly u něho nalezeny v kanceláři, že již na poradě vedení nabízel k úschově kol kůlnu a nemohl vědět o stavu vodárny a že Zlaté stránky nesehnal, protože nevěděl kde, a dospěl k závěru, že tyto výtky jsou ryze účelové a nedosahují ani stupně méně závažného porušení pracovní kázně. Žalobce se podle názoru soudu I. stupně dopustil pouze jednou méně závažného porušení pracovní kázně, a to tím, že nevypracoval závěrečnou zprávu mimořádné inventarizace Č. r. Ú. n. L., což pro naplnění výpovědního důvodu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce nestačí.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 1. 4. 2004, č.j. 9 Co 302/2003-181, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil „s tím, že odstavec I. výroku správně zní takto: určuje se, že výpovědi z pracovního poměru ze dne 10. 7. 1997 a 31. 7. 1997 jsou neplatné“, a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení 5.225,- Kč „na účet právní zástupkyně žalobce“, advokátky. Shodně se soudem prvního stupně neshledal příčinnou souvislost mezi organizačními změnami provedenými žalovaným a nadbytečností žalobce. Nová funkce, nahrazující do doby organizační změny funkci vykonávanou žalobcem, je totiž prakticky totožná (jen došlo k jejímu omezení ve vztahu k řízení komerčního úseku) a ani odvolací soud nepochybuje o tom, že žalobce by mohl tuto funkci vykonávat a že se tak nestal pro žalovaného v důsledku reorganizace nadbytečným. Shodně posoudil i výpovědní důvod použitý ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 31. 7. 1997. Vycházeje z toho, že zákoník práce pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň, nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet, a z toho, že soud musí v každém jednotlivém případě přihlížet k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních pracovních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda zaměstnanec způsobil svým jednáním zaměstnavateli škodu apod., dovodil, že žalobce se dopustil pouze porušení pracovní kázně méně závažného charakteru tím, že nevypracoval závěrečnou zprávu o inventarizaci, a tím, že neoznámil žalovanému neprodleně svoji pracovní neschopnost. U dalších porušení pracovní kázně vytýkaných v dopisech ze dne 1. 7. 1997 a 4. 7. 1997 dovodil, že se buď nejednalo o zaviněné porušení pracovních povinností, nebo vůbec o nějaké porušení pracovní kázně.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný označuje právní otázky, které podle jeho názoru činí rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. U první výpovědi z pracovního poměru klade otázku, „nakolik je soud oprávněn posuzovat, jak intenzivní změny nastaly v organizaci práce žalovaného s ohledem k dané výpovědi, pokud bylo prokázáno, že bylo zrušeno určité vedoucí místo, agenda byla sloučena s částí agendy spadající dříve pod jinou vedoucí osobu (přičemž část agendy byla vyjmuta) a následkem takové reorganizace bylo zrušeno vedoucí místo zaměstnance, kterému byla dána výpověď, přičemž současně bylo vytvořeno jiné vedoucí místo (v tomto případě s jinou náplní, na které nesplňoval žalobce kvalifikační předpoklady, a ostatně ani předpoklady řídící)“, a otázku, „zda je dán výpovědní důvod tehdy, pokud bylo prokázáno, že bylo zrušeno následkem reorganizace určité vedoucí místo, jeho agenda byla sloučena s částí agendy spadající dříve pod jinou vedoucí osobu a část agendy byla vyjmuta a současně bylo vytvořeno jiné vedoucí místo, s jinou (změněnou) náplní, na které nesplňoval žalobce kvalifikační předpoklady a ani předpoklady řídící“. U druhé výpovědi z pracovního poměru uvádí otázku, „jestli je postoj vedoucího zaměstnance, který nebyl odvolán z funkce, pouze mu byla odňata „podpisová práva“, a který se rozhodne, že nebude vůbec plnit své pracovní povinnosti vedoucího zaměstnance s odkazem na „celkovou atmosféru na pracovišti“ natolik závažným porušením pracovní kázně, že z něj vyplývající jednotlivá porušení pracovních úkolů mohou naplnit intenzitu porušení pracovní kázně potřebnou pro platnou výpověď dle příslušného ustanovení ZP, případně, zda přímo takový postoj zaměstnance (nikoliv jen jednotlivá opomenutí nebo nevykonané pracovní úkoly) a jeho fyzická účast na pracovišti bez toho, že by vykonával jakoukoliv práci, může být sama o sobě porušením pracovní kázně, a to tak závažným, že by naplnilo potřebnou intenzitu porušení pracovní kázně požadovanou zákoníkem práce pro naplnění výpovědního důvodu soustavného méně závažného porušení pracovní kázně“, dále otázku, „zda k naplnění výpovědního důvodu pro soustavné méně závažné porušení pracovní kázně dle §46 odst. 1 písmeno f) ZP je nezbytné prokázat v určité době alespoň tři porušení pracovní kázně určité intenzity nebo, zda postačí prokázat alespoň dvě intenzivní porušení pracovní kázně a několik dalších, podle mínění soudu méně intenzivních“, a otázku, „zda soud u výpovědi pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně je vůbec oprávněn hodnotit intenzitu porušení pracovní kázně v jednotlivých prokázaných případech, když zákoník práce o jistou intenzitu porušení pracovní kázně vyžaduje pouze u výpovědi pro závažné porušení pracovní kázně“. Vytýká soudům, že sice dovodily, že k organizačním změnám u žalovaného došlo, ale že neshledaly příčinnou souvislost mezi těmito změnami a nadbytečností žalobce. Je přesvědčen, že odvolací soud „neoprávněně“ dospěl k závěru o neexistenci příčinné souvislosti mezi organizačními změnami a nadbytečností žalobce. Podle jeho názoru žalobce neměl nejen kvalifikační předpoklady pro nově zřízené místo, ale nesplňoval je ani pro původní (zrušené) místo. Nebyl dán žádný důvod ani pro soudem tvrzené zjištění, že „funkce nahrazující funkci žalovaného je prakticky totožná (jen došlo k omezení ve vztahu k řízení komerčního úseku)“. „Soudu nepřísluší hodnocení intenzity organizační změny“ a navíc je toto hodnocení v rozporu s provedenými důkazy, protože se nejedná o funkci nahrazující funkci žalovaného, ale o nově zřízenou funkci s novou (i když částečně shodnou) náplní. Ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce nevyžaduje nic jiného, než aby se zaměstnanec stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele o organizačních změnách. Pro posouzení výpovědi z pracovního poměru pro porušení pracovní kázně se podle jeho názoru „kardinální otázkou“ stalo, zda lze hodnotit postoj vedoucího zaměstnance, který nebyl odvolán z funkce, pouze mu byla odňata „podpisová práva“, a který se rozhodne, že nebude vůbec plnit své pracovní povinnosti vedoucího zaměstnance a ani jiné, s odkazem na „celkovou atmosféru na pracovišti“, natolik závažným porušením pracovní kázně, že „z něj vyplývající jednotlivá porušení pracovních úkolů mohou naplnit intenzitu porušení pracovní kázně potřebnou pro platnou výpověď dle příslušného ustanovení ZP“. Soud totiž, namísto toho, aby hodnotil situaci tak, že jednotlivá drobná porušení pracovní kázně vyplývala z postoje žalovaného „nebudu nic dělat“, a že se tudíž jednalo v souhrnu o „velmi intenzivní“ porušení pracovní kázně, věc hodnotil tak, že se podle něj žalovaný snažil účelově hledat drobné pracovní poklesky. Ty však vyplývaly právě z postoje žalobce, který se rozhodl po dobu výpovědi vůbec nepracovat. Zákoník práce jistou intenzitu porušení pracovní kázně vyžaduje pouze u výpovědi pro závažné porušení pracovní kázně. V projednávané věci bylo prokázáno porušení pracovní kázně ve více případech, z nichž některé soud hodnotil jako „kvalifikované“ a jiné jako „nedostatečné“. Takové hodnocení u použitého výpovědního důvodu však není na místě. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo pro jeho nepřípustnost odmítnuto, neboť ve svém rozsudku odvolací soud neřešil právní otázky v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
I když dovolatel uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá výlučně pro nesprávné právní posouzení věci, z obsahu dovolání vyplývá, že ve vztahu k posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 10. 7. 1997 napadá pouze skutková zjištění soudu (zpochybňuje správnost závěru o nedostatku příčinné souvislosti mezi organizační změnou provedenou žalovaným a nadbytečností žalobce – při řešení příčinné souvislosti však nejde o otázku právní, nýbrž o otázku skutkovou). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. (že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
V projednávané věci posuzovaly soudy – mimo jiné – právní otázku vázanosti soudu vymezením výpovědního důvodu ve výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnavatelem (§44 odst. 2 zák. práce) v tom směru, zda skutečnost, že zaměstnavatel označí ve výpovědi z pracovního poměru více skutků, v nichž spatřuje porušení pracovní kázně, u nichž také sám stanoví intenzitu porušení pracovní kázně, znamená, že tímto hodnocením je soud vázán nebo, zda při posuzování platnosti výpovědi soud může sám posoudit jednotlivá porušení pracovní kázně a jejich vzájemnou souvislost a sám posoudit, zda jednání uvedené ve výpovědi z pracovního poměru z hlediska intenzity porušení pracovní kázně může být důvodem k rozvázání pracovního poměru tímto způsobem. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že žalovaný dal žalobci výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 10. 7. 1997 a dopisem ze dne 31. 7. 1997 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 30. 9. 1999, tedy do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §44 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze z důvodů výslovně stanovených v §46 odst.1; výpovědní důvod musí ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi nelze dodatečně měnit.
Protože výpovědní důvod použitý ve výpovědi z pracovního poměru je charakterizován jeho skutkovým vymezením, vychází soud při posouzení, o jaký výpovědní důvod jde, ze skutkového vylíčení tohoto důvodu; okolnost, zda, popřípadě jak zaměstnavatel tento důvod právně kvalifikoval, tu není sama o sobě významná. Je totiž věcí soudu, aby posoudil, který v ustanovení §46 odst.1 zák. práce uvedený výpovědní důvod byl skutkovým vylíčením důvodu výpovědi opravdu naplněn (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1524/98, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999).
Obdobně je třeba nahlížet i vázanost soudu tím, jak zaměstnavatel ve výpovědi z pracovního poměru sám kvalifikoval jednotlivé skutky, jež považoval za porušení pracovní kázně zaměstnancem. Zaměstnavatel splní svoji povinnost vyplývající z ustanovení §44 odst. 2 věty první za středníkem zák. práce již tehdy, jestliže jasně, určitě a nezaměnitelně uvede, v jakém jednání zaměstnance porušení pracovní kázně spatřuje. Je věcí soudu, aby posoudil, zda všechna takto jasně, určitě a nezaměnitelně označená jednání představují porušení pracovní kázně a zda ta jednání, jež jako porušení pracovní kázně posoudil, představují porušení pracovní kázně takové intenzity, že naplňují některou ze zákonem uvedených skutkových podstat, pro něž zákon umožňuje pracovní poměr rozvázat.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst.1 písm. b) zák. práce]
a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy, pracovním řádem (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň
z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným, méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je - jak vyplývá z ustanovení §53 odst.1 písm. b) a §46 odst. 1 písm. f), části věty před středníkem, zák. práce - důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru.
Ustanovení §46 odst. 1 písm. f) a §53 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, t. j. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996). Při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně přitom není soud vázán tím, jak zaměstnavatel ve svém pracovním řádu (nebo jiném interním předpise) hodnotí určité jednání zaměstnance (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.1.2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001).
Z uvedeného vyplývá, že pro posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce není podstatné, kolik z jednání označených ve výpovědi jako porušení pracovní kázně bylo skutečně v řízení před soudem jako porušení pracovní kázně posouzeno, ale zda ono zjištěné (ona zjištěná) porušení pracovní kázně dosahuje (ve svém souhrnu dosahují nebo alespoň jedno z nich dosahuje) takové intenzity, že může být (mohou být) podřazeno (podřazena) pod pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ nebo „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“.
Stejným způsobem v projednávané věci postupoval i odvolací soud, a to jak při posuzování, zda vůbec a jakou intenzitou byla pracovní kázeň porušena jednáním uvedeným ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 31. 7. 1997, tak při posuzování otázky, zda toto jednání naplňuje některý z výpovědních důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 zák. práce. Namítá-li dovolatel, že „kardinální otázkou v projednávané věci bylo, zda skutečnost, že žalobce poté, co mu byla odňata podpisová práva, se rozhodl, že nebude vůbec plnit své pracovní povinnosti vedoucího zaměstnance představuje natolik závažné porušení pracovní kázně, že z něj vyplývající jednotlivá porušení pracovních úkolů mohou naplnit intenzitu porušení pracovní kázně potřebnou pro platnou výpověď“, pak přehlíží, že v řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru je soud vázán skutkovým vylíčením uvedeným ve výpovědi z pracovního poměru a tam uvedené důvody nemůže dodatečně měnit nebo doplňovat. V projednávané věci žalovaný nevytýkal žalobci ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 31. 7. 1997, že odmítl „vůbec plnit své pracovní povinnosti vedoucího zaměstnance“, ale jen ta jednání, jež byla uvedena v dopisech ze dne 1. 7. 1997 a 4. 7. 1997, jakož i skutečnost, že nesplnil již dříve uložený pracovní úkol – předložení závěrečné zprávy mimořádné inventury Č. r. Ú. n. L. Jen ohledně těchto skutečností mohlo být v řízení před soudem posuzováno, zda jde nebo nejde o platnou výpověď z pracovního poměru.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné účelnému bránění jeho práva, spočívají v odměně za zastupování advokátkou ve výši 5.000,- Kč [srov. §7 písm. c), §17 odst. 1 písm. b), §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sbb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), tedy celkem 5.075,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobci nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. srpna 2005
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu