ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2585.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2585/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce R. V., zastoupeného advokátem, proti žalované J. a LV, a.s., zastoupené advokátkou, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 360/90, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2004 č.j. 16 Co 527/2003-475, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku městského soudu ve výroku, kterým byl rozsudek obvodního soudu změněn tak, že žalovaná je povinna kromě částky 12.078,- Kč měsíčně platit žalobci dalších 2.149,- Kč měsíčně \"brutto\" počínaje dnem 1.4.2004, se odmítá; jinak se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná, kterou v žalobě označil jako \"ČSD J. a LV, P. 4, Ch. č. 3\", nahradila škodu, jež mu vznikla následkem pracovního úrazu ze dne 24.3.1989. Na náhradě škody požadoval zejména odškodnění bolesti, náhradu za ztížení společenského uplatnění, náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, která mu vzniká v důsledku toho, že byl pro následky pracovního úrazu uznán ode dne 19.1.1990 plně invalidním.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20.1.1997 č.j. 23 C 360/90-102 žalované uložil, aby zaplatila žalobci na náhradě za bolest a za ztížení společenského uplatnění 23.100,- Kč, na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti 38.984,- Kč a na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti 462.246,- Kč a aby mu na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti platila od 1.3.1996 11.620,- Kč měsíčně s tím, že nedoplatek za dobu od 1.3.1996 do 31.1.1997 je žalovaná povinna zaplatit žalobci do 1 měsíce od právní moci rozsudku, žalobu o zaplacení dalších částek 1.137.071,70 Kč a 2.443,- Kč měsíčně a \"co do celého příslušenství\" zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaná je povinna zaplatit \"na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 znalečné\" ve výši 5.328,- Kč a na soudním poplatku 20.973,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce byl u žalované zaměstnán v pracovním poměru a že v souvislosti s plněním pracovních povinností utrpěl dne 29.3.1989 (správně dne 24.3.1989) pracovní úraz (infarkt myokardu) v důsledku \"neúnosné psychické a fyzické zátěže v kombinaci s konfliktem s revizorem\". Odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění, náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti přiznal žalobci zejména na základě znaleckých posudků.
K odvolání účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3.9.1997 č.j. 23 Co 219/97-143 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku, kterým bylo žalobci přiznáno odškodnění za bolest ve výši 11.850,- Kč, a ve výroku o povinnosti zaplatit státu \"znalečné\" a změnil tak, že na náhradě za ztížení společenského uplatnění přiznal žalobci 112.500,- Kč; v ostatních výrocích rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Po doplnění dokazování dovodil, že právním nástupcem původně žalované ČSD J. a LV P. se stala obchodní společnost J. a LV, a.s. a ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalobce utrpěl úraz (infarkt myokardu) v přímé souvislosti s výkonem práce. Správným shledal rozsudek soudu prvního stupně v rozhodnutí o výši bolestného a dovodil, že na náhradě za ztížení společenského uplatnění žalobci přísluší \"desetinásobné zvýšení\". Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že v ostatních rozhodnutích je jeho rozsudek nesrozumitelný a pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný, a uložil mu, aby o věci znovu rozhodl.
Obvodní soud pro Prahu 4 poté rozsudkem ze dne 11.5.1998 č.j. 23 C 360/90-178 žalované uložil, aby zaplatila žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za dobu od 24.3.1989 do 19.1.1990 částku 40.095,- Kč a na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 20.1.1990 do 1.12.1997 celkem částku 974.208,- Kč a aby mu od 1.12.1997 platila \"rentu\" ve výši 21.970,- Kč měsíčně s tím, že \"dluh na rentě\" za dobu od 1.12.1997 do 30.4.1998 ve výši 109.850,- Kč je žalovaná povinna zaplatit žalobci do 1 měsíce od právní moci rozsudku, žalobu o zaplacení dalších 424.748,72 Kč a \"co do příslušenství za období od 24.3.1989 do 28.5.1997 z výše určené náhrady škody\" zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaná je povinna zaplatit \"na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 znalečné\" ve výši 7.100,- Kč a soudní poplatek ve výši 49.466,10 Kč. Soud prvního stupně znovu dospěl k závěru, že dne 29.3.1989 (správně dne 24.3.1989) žalobce při plnění pracovních povinností utrpěl pracovní úraz (infarkt myokardu). Z provedených důkazů zjistil, že průměrný čistý měsíční výdělek z hlavního a vedlejšího pracovního poměru žalobce za rozhodné období roku 1988 činil 6.959,- Kč a za rozhodné období roku 1989 částku 5.891,- Kč, a dovodil, že na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti žalobci náleží 40.095,- Kč \"čistého\" a že na náhradě za ztrátu na výdělku mu přísluší za dobu od 20.1.1990 do 31.12.1992 částka 120.162,- Kč \"čistého\", za dobu od 1.1.1993 do 30.11.1997 částka 797.322,- Kč \"hrubého\" a od 1.12.1997 \"renta\" ve výši 21.970,- Kč \"hrubého\". Ohledně příslušenství přisouzených částek žalobu zamítl, neboť celková a přesná výše náhrady škody byla stanovena \"až v současné době\", a proto by \"nebylo spravedlivé\" uložit žalované zaplatit i příslušenství přisouzených částek, když jí přesná výše škody nebyla známa a byla určena až konečným soudním rozhodnutím.
K odvolání účastníků Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.11.1998 č.j. 53 Co 526/98-208 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že neodstranil nejasnosti v označení žalované, když v záhlaví svého rozsudku uvedl \"ČSD J. a LV, a.s.\", žalovaná se sama označuje \"ČSD J. a LV\" a podle plné moci a výpisu z obchodního rejstříku jde o \"J. a LV, a.s.\". Žalobní petity \"opakovaně navrhované v průběhu řízení žalobcem\" jsou \"zmatečné\", což \"způsobuje nejasnost v otázce, čeho a v jaké výši se domáhá\"; odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby \"vyjasnil\" jednotlivé požadované nároky a jejich výši. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně též to, že \"užil vadného znaleckého posudku\", v němž znalec hodnotí právní otázky, ačkoliv v občanském soudní řízení náleží znalci pouze odborné posouzení skutečnosti a nikoli její právní hodnocení.
Obvodní soud pro Prahu 4 v dalším řízení rozsudkem ze dne 1.7.1999 č.j. 23 C 360/90-273 žalované uložil, aby zaplatila žalobci 161.570,- Kč \"netto\" a 681.133,- Kč \"brutto\", aby mu platila počínaje měsícem červencem 1999 měsíčně částku 12.173,- Kč \"brutto\" a aby mu zaplatila úroky z prodlení v procentní výši z částek a za období, jež ve výroku svého rozsudku specifikoval, zamítl žalobu na zaplacení dalších 55.411,- Kč \"netto\", 451.670,- Kč \"brutto\" a \"zbylé části příslušenství\" a na zaplacení připojištění k důchodu za dobu od 20.1.1990 do 28.2.1999 ve výši 21.800,- Kč s úroky z prodlení, \"ztráty pojistného\" ve výši 250.000,- Kč \"netto\" s úroky z prodlení, účelně vynaložených nákladů spojených s léčením, částky 11.774,- Kč měsíčně \"brutto\" a 200,- Kč měsíčně \"netto\" od 1.7.1999 a \"měsíční renty\" za dobu od 1.3.1999 do 30.6.1999 ve výši 23.947,- Kč \"brutto\" a 200,- Kč \"připojištění netto\" a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaná je povinna zaplatit \"na účet Obvodního soudu pro Prahu 4\" soudní poplatek ve výši 34.030,-Kč a \"znalečné\" ve výši 7.100,- Kč. Poté, co znovu dospěl k závěru, že žalovaná odpovídá žalobci za škodu z pracovního úrazu ze dne 24.3.1989, soud prvního stupně dovodil, že žalobci náleží náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 39.984,- Kč \"netto\". Při rozhodování o náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, která žalobci přísluší ode dne 20.1.1990, vycházel ze zjištění, že průměrný výdělek žalobce za rozhodný rok 1989 činil v jeho hlavním pracovním poměru (u \"Depa P. V.\") 5.718,- Kč a ve vedlejším pracovním poměru (u \"ČSD J. a LV\") 1.526,- Kč; od celkové částky 7.244,- Kč odečetl daň ze mzdy podle sloupce 9 \"daňových tabulek\" a dovodil, že průměrný čistý měsíční výdělek žalobce z obou jeho pracovních poměrů činí 6.598,- Kč. Při určení výše náhrady přihlédl k tomu, že výše náhrady byla do 31.5.1994 limitována podle tehdy platného ustanovení §195 odst.2 zákoníku práce, k valorizaci průměrného výdělku podle zákona č. 297/1991 Sb. (o 5%), k úpravám náhrady podle čl. X odst.3 zákona č. 37/1993 Sb. a čl. V zákona č. 160/1993 Sb., k valorizacím průměrného výdělku podle nařízení vlády č. 191/1993 Sb. (o 53,5%), podle nařízení vlády č. 263/1994 Sb. (do výše maximálně přípustné částky 10.830,- Kč), podle nařízení vlády č. 291/1995 Sb. (o 14,5%), podle nařízení vlády č. 298/1996 Sb. (o 15%), podle nařízení vlády č. 318/1997 Sb. (o 10%) a podle nařízení vlády č. 320/1998 Sb. (o 9%), k průběžnému zvyšování důchodu žalobce a k úpravě důchodu podle ustanovení §14 zákona č. 183/1994 Sb. a dospěl k závěru, že žalobce má nárok na náhradu ve výši 122.586,- Kč \"netto\" a 681.133,- Kč \"brutto\" a na \"rentu\" od července 1999 ve výši 12.173,- Kč měsíčně \"brutto\". V rozsahu, ve kterém se žalobce domáhal vyšších částek, žalobu jako nedůvodnou zamítl. Opodstatněným soud prvního stupně neshledal požadavek na poskytnutí \"připojištění\", neboť penzijní připojištění je dobrovolné a ze žádného předpisu nevyplývá povinnost zaměstnavatele je platit. Protože žalobce blíže nespecifikoval svůj nárok na částku 250.000,- Kč, kterou nazval \"ztrátu na pojistném\", zamítl žalobu i v této části.
K odvolání účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1.2.2000 č.j. 29 Co 526/99-359 ve znění usnesení ze dne 15.2.2000 č.j. 29 Co 526/99-368 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil, aby počínaje dnem 1.12.1999 platila žalobci měsíčně částku 12.078,- Kč \"brutto\", a tak, že výše úroků od 15.3.1999 do 15.7.1999 činí 12% ročně a že žalovaná je povinna zaplatit žalobci úroky z prodlení ve výši 12% ročně z částky 12.173,- Kč od 15.8.1999 do zaplacení, úroky z prodlení ve výši 11% ročně z částky 12.173,- Kč od 15.9.1999 do zaplacení, úroky z prodlení ve výši 11% ročně z částky 12.173,- Kč od 15.10.1999 do zaplacení, úroky z prodlení ve výši 10% ročně z částky 12.173,- Kč od 15.11.1999 do zaplacení, úroky z prodlení ve výši 10% ročně z částky 11.814,- Kč od 15.12.1999 do zaplacení a úroky z prodlení ve výši 10% ročně z částky 11.814,- Kč od 15.1.2000 do zaplacení; \"jinak\" rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně ve věci rozhodl na podkladě správných a úplných zjištění a že z nich vyvodil i správné závěry právní. Soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu správně určil výši náhrady za ztrátu na výdělku na základě součtu průměrných výdělků dosažených žalobcem v obou jeho pracovních poměrech. Náhrada za pojistné plnění ve výši 250.000,- Kč žalobci nepřísluší, neboť Česká pojišťovna odmítla žalobci pojistné plnění nikoli proto, že by nebyla vyřešena otázka, zda šlo nebo nešlo o úraz pracovní (tato okolnost vzhledem k obsahu smlouvy nebyla rozhodující), ale proto, že v případě infarktu myokardu se nejednalo o úraz ve smyslu ustanovení §22 vyhlášky č. 55/1979 Sb. Nárok na příspěvek k invalidnímu důchodu ve výši 200,- Kč měsíčně, který žalobce dovozoval z výnosu Federálního ministerstva dopravy č. 23, uveřejněného ve Věstníku dopravy z prosince roku 1979, může žalobce uplatnit u svého posledního zaměstnavatele \"ČSD\"; ve vztahu k tomuto nároku není žalovaná pasivně legitimována. Žalobce ani v odvolacím řízení nedoložil náklady spojené s jeho léčením a navíc tyto náklady nelze přiznat \"do budoucna nějakou paušální částkou\". Důvodné neshledal odvolací soud odvolací námitky žalované nejen proto, že otázka existence pracovního úrazu byla již vyřešena odvolacím soudem v \"rozhodnutí č.j. 23 Co 219/97-143\", ale i proto, že provádění dalších důkazů v tomto směru nebylo třeba ani podle ustanovení §120 o.s.ř., neboť šlo o shodná tvrzení účastníků; žalobce od počátku řízení tvrdil, že došlo k pracovnímu úrazu a jakým způsobem, a žalovaná tuto skutečnost uznala v záznamu o pracovním úrazu ze dne 12.7.1990 i výslovným písemným prohlášením ze dne 22.4.1991. Nedůvodná byla i vznesená námitka promlčení (\"žalobci vznikla škoda po úraze ze dne 24.3.1989 a žalobu na odškodnění úrazu podal u soudu dne 22.10.1990\"). Ke změně rozsudku soudu prvního stupně přistoupil odvolací soud proto, že po jeho vyhlášení se přiznané \"renty\" dotklo nařízení vlády č. 283/1999 Sb., podle kterého se průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku zvyšuje od 1.12.1999 o 8,5% (\"renta\" žalobce proto činí od 1.12.1999 částku 12.078,- Kč měsíčně), a že do rozhodnutí o úrocích z prodlení bylo třeba promítnout též změnu výše diskontní sazby provedenou od 15.3.1999.
K dovolání účastníků Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 29.11.2001 č.j. 21 Cdo 2666/2000-403 zrušil posledně uvedený rozsudek odvolacího soudu ve výroku o \"měsíční rentě\" za dobu od 1.12.1999 (s výjimkou výroku o povinnosti žalované platit žalobci měsíčně 12.078,- Kč) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení; dovolání žalované proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že výše úroků za dobu od 15.3.1999 do 15.7.1999 činí 12% ročně, zamítl a \"jinak\" dovolání účastníků odmítl. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání účastníků proti rozsudku odvolacího soudu jsou přípustná jen proti výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně o úrocích z prodlení za dobu od 15.3. do 15.7.1999, a proti výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na placení \"renty\" vyšší než 12.078,- Kč měsíčně od 1.12.1999. Zatímco o úrocích z prodlení za dobu od 15.3. do 15.7.1999 rozhodl odvolací soud správně, při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku pro dobu po skončení pracovní neschopnosti měl zjištěný průměrný výdělek nejprve zvýšit ode dne 1.12.1998 o 9% podle ustanovení §1 a §2 nařízení vlády č. 320/1998 Sb. a teprve takto zvýšený průměrný výdělek valorizovat podle ustanovení §1 a §2 odst. 2 nařízení vlády č. 283/1999 Sb. o dalších 8,5%; rozsudek odvolacího soudu proto ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na placení renty vyšší než 12.078,- Kč měsíčně od 1.12.1999, není v souladu se zákonem.
Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 21.5.2002 č.j. 16 Co 45/2002-423 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil, aby platila žalobci za dobu od 1.12.1999 kromě částky 12.078,- Kč v době od 1.12.1999 do 30.11.2000 dalších 1.312,- Kč měsíčně \"brutto\", v době od 1.12.2000 do 30.11.2001 dalších 1.968,- Kč měsíčně \"brutto\" a v době od 1.12.2001 nadále dalších 2.149,- Kč měsíčně \"brutto\", a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů \"odvolacího a dovolacího řízení\". Odvolací soud zjistil, že důchod žalobce byl \"upraven\" od srpna 1999 na částku 7.614,- Kč měsíčně, od prosince 2000 na částku 8.182,- Kč a od prosince 2001 na částku 8.938,- Kč měsíčně, a po zvýšení průměrného výdělku rozhodného pro výpočet náhrady ve výši 15.686,- Kč o 9% podle nařízení vlády č. 320/1998 Sb. zvýšil výslednou částku 17.098,- Kč od 1.12.1999 podle nařízení vlády č. 283/1999 Sb. o 8,5% na částku 18.552,- Kč, tuto částku pak zvýšil od 1.12.2000 podle nařízení vlády č. 18/2001 Sb. o 6% a částku 19.668,- Kč zvýšil s účinností od 1.12.2001 podle nařízení vlády č. 464/2001 Sb. o 4,6% na částku 20.574,- Kč. Po odečtení důchodu žalobce sníženého o částku 220,- Kč (§14 zákona č. 183/1994 Sb.) a po navýšení o 20% ve smyslu čl. V zákona č. 160/1993 Sb. dospěl k závěru, že žalobci náleží od 1.12.1999 renta ve výši 13.390,- Kč měsíčně \"brutto\", od 1.12.2000 renta ve výši 14.046,- Kč měsíčně \"brutto\" a od 1.12.2001 renta ve výši 14.227,- Kč měsíčně \"brutto\".
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 15.10.2003 č.j. 21 Cdo 1987/2002-451 tento rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul odvolacímu soudu v první řadě, že v napadeném rozsudku, který vyhlásil dne 21.5.2002, rozhodl o povinnosti žalované platit žalobci opětující se dávku v budoucnu (rentu) ode dne 1.12.1999, aniž by přihlédl k dávkám, které byly splatné již v době vyhlášení rozsudku, čímž svůj rozsudek zatížil vadou, která měla za následek, že není z materiálního hlediska vykonatelný. Dovolací soud dále vytknul odvolacímu soudu, že rozhodoval o zvýšení (úpravě) náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle nařízení vlády č. 283/1999 Sb., č. 18/2001 Sb. a č. 464/2001 Sb., ačkoliv se dosud nestalo předmětem řízení před soudy, neboť žalobce tyto nároky neuplatnil v žalobě a změny žaloby, jimiž je požadoval, nebyly soudy dosud připuštěny. Požadavek žalobce, aby byl proveden \"zcela zásadním způsobem nový propočet náhrady za ztrátu na výdělku\", dovolací soud odmítl s odůvodněním, že o nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti bylo v dosavadním řízení pravomocně a pro účastníky závazně rozhodnuto za dobu od 20.1.1990 do 30.11.1999 a do výše 12.078,-Kč též za dobu od 1.12.1999 do budoucna, že účinky právní moci a závaznosti rozhodnutí soudů dopadají také na skutečnosti, které pro takové posouzení byly rozhodující, včetně určení výše průměrného výdělku před vznikem škody, limitování náhrady podle ustanovení §195 odst. 2 zákoníku práce ve znění účinném do 31.5.1994 nebo dosud provedených zvýšení průměrného výdělku podle \"valorizačních\" nařízení vlády, a že pravomocně a závazně bylo též stanoveno, jaký průměrný výdělek je rozhodný pro účely zvýšení (úpravy) náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle nařízení vlády č. 283/1999 Sb., č. 18/2001 Sb. a č. 464/2001 Sb.
Městský soud v Praze - poté, co usnesením ze dne 4.5.2004 připustil změnu žaloby \"podle podání žalobce ze dne 26.1.2000 a 30.4.2002\" - rozsudkem ze dne 4.5.2004 č.j. 16 Co 527/2003-475 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalované platit žalobci \"měsíční rentu\" za dobu od 1.12.1999 nad částku 12.078,- Kč tak, že \"žalovaná je povinna žalobci z tohoto titulu platit počínaje 1.4.2004 další částku 2.149,- Kč brutto, splatnou vždy do patnáctého dne následujícího měsíce\", zamítl žalobu \"pokud se žalobce za uvedené období z titulu renty s příslušenstvím domáhal dalších částek\", a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení \"před soudem prvního stupně, soudem odvolacím a dovolacím\". Odvolací soud setrval \"na svých závěrech a výpočtech\" vyjádřených v jeho předchozím rozhodnutí (v rozsudku ze dne 21.5.2002 č.j. 16 Co 45/2002-423), přihlédl ke zjištění, že žalovaná plnila žalobci ve smyslu předchozího rozhodnutí odvolacího soudu stanovené částky až do 30.4.2004, a dovodil, že žalovaná je povinna platit žalobci další částku 2.149,-Kč \"brutto\" měsíčně (nad částku 12.078,-Kč měsíčně) počínaje dnem 1.4.2004 (náhrada za měsíc duben 2004 je pak splatná v květnu 2004). Požadavek žalobce na výplatu \"příslušenství ze zvýšené renty\" neshledal odvolací soud opodstatněným, neboť žalovaná \"z titulu dosavadních soudních rozhodnutí\" plnila pravidelně a nemohla se tak ocitnout v prodlení. Důvodným neshledal ani požadavky žalobce na zvýšení renty o další částky ani na provedení nového, zcela zásadním způsobem jiného propočtu náhrady za ztrátu na výdělku, s nimiž se vypořádal ve svém rozhodnutí dovolací soud.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Poté, co zrekapituloval obsah spisu, namítá v první řadě, že odvolací soud rozhodl o \"zvýšení renty\" až od 1.4.2004, což je v rozporu s účinností nařízení vlády č. 320/1998 Sb., č. 283/1999 Sb., č. 18/2001 Sb. a č. 464/2001 Sb., a že \"nerozhodl o nedoplatku\" za období \"od 1.7.1999 do 30.12.1999 a od 1.12.1999 do 31.3.2004\" s odůvodněním, že \"žalovaná řádně plnila ve smyslu soudních rozhodnutí a následných valorizací\", ačkoliv \"sama žalovaná\" soudu doložila, že \"první plnění uhradila až v dubnu roku 2002, tudíž se žalovaná do prodlení dostala\". Žalobce dále poukazuje na to, že \"pochybením\" odvolacího soudu nebyl při vynesení rozsudku ze dne 1.2.2000 č.j. 29 Co 526/99-359 poučen o možnosti navrhnout připuštění dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst.2 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 a že se tudíž \"stal rozsudek Obvodního soudu ze dne 1.7.1999 č.j. 23 C 360/90-273 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1.2.2000 č.j. 29 Co 526/99-359 ve znění usnesení ze dne 15.2.2000 č.j. 29 Co 526/99-368 pravomocným v rozporu s o.s.ř.\", a dovozuje, že jeho průměrný výdělek před vznikem škody byl vypočten \"způsobem odporujícím vyhlášce č. 235/1988 Sb.\", že \"nemá celý další výpočet, který vychází z takto chybně vypočtených průměrných výdělků, opodstatnění\", a že žalobce je \"tímto základním chybným výpočtem průměrných výdělků poškozován\" (při výpočtu průměrného výdělku za dobu po skončení pracovní neschopnosti soud chybně vycházel z průměrného výdělku v hlavním pracovním poměru z roku 1989 namísto správného roku 1988, při výpočtu průměrného výdělku z vedlejšího pracovního poměru nepřičetl soud podíly na hospodářských výsledcích v předpokládané výši a nebyl vypočten průměrný výdělek z vedlejší pracovní činnosti, kterou žalobce u hlavního zaměstnavatele vykonával). Žalobce dále \"trvá na svých právech zakotvených v ustanovení §69 zák. práce\", z něhož vyplývá, že každý \"průměrný výdělek musí nést svou samostatnost\", neboť \"v případě součtu průměrných výdělků ze všech pracovních poměrů je žalobce poškozen\" (není mu od roku 1994 vyplácena náhrada škody z vedlejšího pracovního poměru); \"soud v rozporu s ust. §45 a §46 vlád. nařízení č. 223/1988 Sb., ust. §33 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. sečetl průměrné výdělky ze všech pracovních poměrů žalobce v jeden, přestože zcela jednoznačně zákon uvádí, že se vychází z průměrných výdělků dosahovaných ve všech těchto pracovních vztazích, a to po dobu, po kterou by mohly trvat\". Žalobce dále na příkladech dokládá, že soud \"použil a vycházel z chybného matematického vzorce výpočtu náhrady\", a sám předestírá \"správný matematický vzorec, který je v souladu se zákony\". Namítá dále, že \"mu nebyla přiznána valorizace 5% za rok 1990 podle zákona č. 297/1991 Sb., přestože o ni soud řádně žádal\", že \"mu byl chybně valorizován průměrný výdělek podle nařízení vlády č. 191/1993 Sb., když soud zcela v rozporu s tímto nařízením sečetl všechna valorizační procenta za jednotlivá pololetí a valorizoval tak průměrný výdělek pouze o 53,5%, i když z vládního nařízení jednoznačně vyplývá, že se valorizuje za každé pololetí jednotlivě\", a že \"mu byl chybně valorizován průměrný výdělek rovněž podle nařízení vlády č. 263/1994 Sb.\", které považuje za \"diskriminační\". Žalobce odvolacímu soudu vytýká též to, že \"nepřipustil\" nové skutečnosti navrhované žalobcem - předložení provozního záznamu, který prokazuje porušení §90 zákoníku práce o nedodržení nepřetržitého odpočinku mezi směnami a \"psychické přepětí způsobené třetí osobou\", že při určení úroků z prodlení \"každá přisouzená částka měla projít všemi úrokovými sazbami do zaplacení, což je dnes zcela běžnou praxí u exekučních soudů\", že úroky z prodlení z přisouzených částek měly být \"navýšeny podle zákona č. 37/1993 Sb., č. 160/1993 Sb. o 35% (20%)\", že nepřiznal žalobci \"náhradu za pojistné\" z důvodu, že \"v případě infarktu myokardu se nejednalo o úraz ve smyslu §22 vyhlášky č. 55/1997 Sb.\", jelikož \"v době, kdy žalobce o plnění pojišťovnu žádal, nebylo o pracovním úrazu soudem rozhodnuto\", že žalobci nepřiznal příspěvek k invalidnímu důchodu \"z důvodu neodpracování 20 let u ČD\", ačkoliv pracovní smlouvou byl prokázán opak, a že mu nepřiznal \"náklady léčení\", i když žalobce soudu \"doložil doklad o nákupu léků\". Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst.1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §240 odst.1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu též ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaná je povinna kromě částky 12.078,- Kč měsíčně platit žalobci počínaje dnem 1.4.2004 dalších 2.149,- Kč měsíčně \"brutto\". Protože v tomto směru bylo žalobě vyhověno a protože tím žalobci nevznikla (nemohla vzniknout) žádná újma na jeho právech, žalobce nemůže mít z objektivního hlediska žádný skutečný zájem, aby toto rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno. K podání dovolání proti uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu tedy není oprávněn (subjektivně legitimován), a proto Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce v tomto směru podle ustanovení §243b odst.4 věty první a §218 odst.1 písm.b) o.s.ř. odmítl.
Po zjištění, že proti výroku rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí žaloby je dovolání žalobce přípustné podle ustanovení §238 odst.1 písm.a) o.s.ř., přezkoumal dovolací soud toto rozhodnutí ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Předmětem rozhodování odvolacího soudu byl - poté, co byl rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.11.2001 č.j. 21 Cdo 2666/2000-403 zčásti zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1.2.2000 č.j. 29 Co 526/99-359 ve znění usnesení ze dne 15.2.2000 č.j. 29 Co 526/99-368 - požadavek žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1.12.1999 v rozsahu, v jakém přesahoval (již přiznanou) částku 12.078,- Kč měsíčně.
Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - dospěl ke shodnému závěru jako ve svém předchozím rozhodnutí (v rozsudku ze dne 21.5.2002 č.j. 16 Co 45/2002-423), že žalobci náleží kromě již přisouzené částky 12.078,- Kč měsíčně od 1.12.1999 dalších 1.312,- Kč měsíčně (celkem tedy 13.390,- Kč měsíčně \"brutto\"), od 1.12.2000 dalších 1.968,- Kč měsíčně (celkem tedy renta ve výši 14.046,- Kč měsíčně \"brutto\") a od 1.12.2001 dalších 2.149,- Kč měsíčně (celkem tedy renta ve výši 14.227,- Kč měsíčně \"brutto\"). Vzhledem k tomu, že podle shodných tvrzení účastníků žalovaná tyto částky již (do 31.3.2004) uhradila (naposledy v dubnu 2004 zaplatila náhradu splatnou za měsíc březen 2004) a nárok žalobce tak uspokojila, přiznal odvolací soud žalobci další částku 2.149,- Kč měsíčně až od 1.4.2004.
Námitka žalobce, že odvolací soud rozhodl o \"zvýšení renty\" od 1.4.2004 v rozporu s účinností nařízení vlády č. 320/1998 Sb., č. 283/1999 Sb., č. 18/2001 Sb. a č. 464/2001 Sb., není opodstatněná. Odvolací soud totiž ve skutečnosti - jak vyplývá z výše uvedeného - dovodil, že kromě již přiznaných 12.078,- Kč měsíčně náleží žalobci v době po 1.12.1999 za každý měsíc další částky (v souladu s tím, jak podle nařízení vlády č. 283/1999 Sb., č. 18/2001 Sb. a č. 464/2001 Sb. upravená náhrada za ztrátu na výdělku poškozeným přísluší), nárok na ně však žalobci nepřiznal jen proto, že uspokojením ze strany žalované ještě v době před vyhlášením jeho rozsudku již zanikl.
Důvodná není ani námitka žalobce, že odvolací soud \"nerozhodl o nedoplatku\" za období \"od 1.7.1999 do 30.12.1999 (správně zřejmě do 30.11.1999) a od 1.12.1999 do 31.3.2004\" s odůvodněním, že \"žalovaná řádně plnila ve smyslu soudních rozhodnutí a následných valorizací\", ačkoliv \"sama žalovaná\" soudu doložila, že \"první plnění uhradila až v dubnu roku 2002, tudíž se žalovaná do prodlení dostala\". Období od 1.7.1999 do 30.11.1999 nebylo - jak vyplývá z výše uvedeného - předmětem rozhodování odvolacího soudu a závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná nárok žalobce za dobu od 1.12.1999 do 31.3.2004 uspokojila (a to včas, takže se s uspokojením tohoto nároku žalobce neocitla v prodlení), odpovídá shodnému prohlášení účastníků, učiněnému při jednání před odvolacím soudem dne 4.5.2004. Žalobce se \"mýlí\" i v tom, že by odvolací soud o \"nedoplatku\" nerozhodl; odvolací soud o něm ve skutečnosti - jak již uvedeno - rozhodl, a to tak, že žalobu v tomto směru zamítl proto, že nárok uspokojením zanikl.
Ani další námitky žalobce nejsou způsobilé zpochybnit správnost zamítavého výroku rozsudku odvolacího soudu. Již v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu (v rozsudku ze dne 15.10.2003 č.j. 21 Cdo 1987/2002-451) bylo vyloženo, proč nelze nyní vyhovět požadavku žalobce na \"nový propočet náhrady za ztrátu na výdělku\", vycházejícímu zejména z \"nového\" výpočtu průměrného výdělku žalobce před vznikem škody, a dovolací soud nemá důvod na uvedených závěrech cokoliv měnit. Poukazuje-li žalobce ve vztahu k již pravomocně a závazně vyřešeným otázkám na \"nové\" skutečnosti a důkazy, je třeba mu připomenout, že nejde o způsobilý dovolací důvod, ale - jsou-li tyto skutečnosti a důkazy skutečně nové - o důvod obnovy řízení (srov. §228 o.s.ř.). Otázkou \"správnosti\" rozsudku soudu prvního stupně ze dne 1.7.1999 č.j. 23 C 360/90-273 a rozsudku odvolacího soudu ze dne 1.2.2000 č.j. 29 Co 526/99-359 ve znění usnesení ze dne 15.2.2000 č.j. 29 Co 526/99-368 (o nichž žalobce dovozuje, že se staly \"pravomocnými v rozporu s o.s.ř.\") nebylo možné se zabývat, protože nejsou a ani nemohou být předmětem přezkumné činnosti dovolacího soudu v tomto dovolacím řízení. Vznáší-li žalobce v dovolání další námitky, týkající se úroků z prodlení, \"náhrady za pojistné\", příspěvku k invalidnímu důchodu nebo nákladů léčení, jedná se vesměs o otázky, které nebyly a s ohledem na dosavadní výsledky řízení ani nemohly být předmětem rozhodování odvolacího soudu v napadeném rozsudku, které tedy ani nemohou otřást jeho věcnou správností a které ve své podstatě představují snahu žalobce o nepřípustnou reparaci dřívějších, již pravomocných soudních rozhodnutí.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou, uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř, nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí žaloby podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení, v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. června 2005
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu