ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2638.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2638/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. D., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému V. I., s.r.o., zastoupenému advokátkou, o určení neplatnosti okamžitých zrušení pracovního poměru a o určení, že pracovní poměr trvá, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 263/99, o dovolání účastníků proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2004 č.j. 35 Co 114, 115/2004-149, takto:
I. Dovolání žalobce proti výrokům rozsudku městského soudu o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek a dovolání žalovaného se odmítají.
II. Rozsudek městského soudu se - s výjimkou výroků o určení neplatnosti okamžitých zrušení pracovního poměru a o povinnosti zaplatit soudní poplatek - zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 29.10.1999 označeným jako \"oznámení\" žalovaný sdělil žalobci, že \"tímto dnem, tj. 29.10.1999\" s ním rozvazuje pracovní poměr, že \"výpověď\" mu \"bude obratem zaslána na jeho adresu\" a že mu \"sděluje, aby okamžitě opustil pracoviště\".
Dopisem ze dne 29.10.1999 označeným jako \"okamžité zrušení pracovního poměru ve smyslu §53 zákoníku práce\" žalovaný sdělil žalobci, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr z důvodu \"porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, tj. zejména poškození majetku firmy, poškození majetku zákazníků, neomluvená absence\". V dopise současně uvedl 4 případy, v nichž \"zejména\" došlo k porušení pracovní kázně.
Žalobce se domáhal (žalobou \"upřesněnou\" v průběhu řízení před soudem prvního stupně), aby bylo určeno, že \"okamžité zrušení pracovního poměru označené jako oznámení ze dne 29.10.1999 převzaté žalobcem dne 29.10.1999 je neplatné\", že \"okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 29.10.1999 převzaté panem J. D. dne 8.11.1999 je neplatné\" a že \"žalobce je u žalovaného v pracovním poměru od 1.4.1999 jako automechanik na základě uzavřené pracovní smlouvy ze dne 1.4.1999\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že v prvním z uvedených právních úkonů nebyl v rozporu s ustanovením §55 zákoníku práce skutkově vymezen důvod okamžitého zrušení pracovního poměru a že druhý právní úkon mu nebyl poštou řádně doručen (doporučenou zásilku obsahující tento projev vůle převzal jeho dědeček J. D., neboť nebyla adresována žalobci do vlastních rukou). Přestože žalobce ve dnech 4.11. a 24.11.1999 oznámil žalovanému, že trvá na tom, aby ho dále podle pracovní smlouvy zaměstnával, žalovaný mu další výkon práce neumožnil a trvá na svém stanovisku, že pracovní poměr účastníků skončil.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 27.3.2003 č.j. 20 C 263/99-109 ve znění rozsudku ze dne 5.11.2003 č.j.20 C 263/99-124 určil, že \"okamžité zrušení pracovního poměru, označené jako oznámení ze dne 29.10.1999, převzaté žalobcem dne 29.10.1999, je neplatné\", že \"okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 29.10.1999, převzaté panem J. D. dne 8.11.1999, je neplatné\" a že \"pracovní poměr žalobce k žalovanému vzniklý na základě pracovní smlouvy ze dne 1.4.1999 trvá\", a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 4.300,- Kč k rukám advokátky, že žalovaný je povinen zaplatit \"státu - České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 2\" na náhradě nákladů řízení 1.547,- Kč a že žalobce je povinen zaplatit \"státu\" na soudním poplatku 1.000,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl nejprve k závěru, že \"oznámení\" ze dne 29.10.1999, které bylo osobně doručeno žalobci, je neplatným právním úkonem, neboť \"z něj nevyplývá, proč s žalobcem jako zaměstnancem žalovaný ruší pracovní poměr\". Okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 29.10.1999, které žalovaný zaslal žalobci \"na jeho poslední známou adresu\", bylo doručeno dědečku žalobce J. D.; i když je žalobce \"po tomto doručení\" následně převzal, nedošlo k řádnému doručení písemnosti žalobci a okamžité zrušení pracovního poměru je proto neplatné. Pracovní poměr mezi účastníky založený pracovní smlouvou ze dne 1.4.1999 \"nadále trvá\", neboť žalobce oznámil žalovanému (ve dnech 4.11. a 24.11.1999), že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, a trvají tedy \"nadále všechna práva a povinnosti z tohoto pracovního poměru\".
K odvolání účastníků (odvolání žalobce směřovalo jen do výroku o povinnosti zaplatit soudní poplatek) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23.4.2004 č.j. 35 Co 114, 115/2004-149 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o neplatnosti okamžitých zrušení pracovního poměru žalobce u žalovaného, změnil jej tak, že žalobu \"o určení trvání pracovního poměru žalobce u žalovaného\" zamítl a že žalobci uložil, aby zaplatil \"státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 2\" soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 2.433,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.742,- Kč \"na účet\" advokátky a že \"státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 2\" jsou povinni zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobce částku 516,- Kč a žalovaný částku 1.031,- Kč. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že \"oznámení\" převzaté žalobcem dne 29.10.1999 je neplatným právním úkonem, neboť v rozporu s ustanovením §55 zákoníku práce neobsahuje skutkové vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru. Okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 29.10.1999 nebylo žalobci řádně doručeno; \"pošta\" zásilku doručila dědečkovi žalobce J. D. a okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, i když zásilka \"byla žalobci prokazatelně odevzdána\". Odvolací soud současně odmítl námitku žalovaného, že by žalobce zneužil výkon práv a povinností z pracovního poměru k újmě žalovaného, když tvrdil, že \"mu písemnost nebyla řádně doručena, ačkoliv ji následně převzal\", neboť za zneužití práva lze považovat jen takové jednání, které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníkovi újmu, a nic takového za řízení nebylo prokázáno. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že není naléhavý právní zájem na určení, že pracovní poměr účastníků vzniklý na základě pracovní smlouvy ze dne 1.4.1999 trvá. Odvolací soud přihlédl k tomu, že obě okamžitá zrušení pracovního poměru datovaná dnem 29.10.1999 byla \"určena jako neplatná\", že \"jiný způsob skončení pracovního poměru u žalovaného nebyl tvrzen\" a že žalobce - jak bylo za řízení prokázáno - žalovanému oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, a dovodil, že žalobce \"za této situace\" nemůže mít ve smyslu ustanovení §80 písm.c) o.s.ř. naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť \"bylo-li rozhodnuto o neplatnosti rozvázání pracovního poměru žalobce u žalovaného, je zřejmé, že pracovní poměr neskončil, resp. trvá\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali oba účastníci dovolání.
Žalobce ve svém dovolání, které směřuje proti výroku o změně rozsudku soudu prvního stupně ve věci určení \"trvání pracovního poměru žalobce u žalovaného\" a proti výrokům o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek, v první řadě namítá, že na určení dalšího trvání pracovního poměru u žalovaného má naléhavý právní zájem, neboť od neplatného rozvázání pracovního poměru v říjnu 1999 žalobce neměl a \"stále nemá\" možnost u žalovaného pracovat a žalovaný mu odmítá \"uhradit mzdu za dobu, po kterou trvá pracovní poměr\". Žalobce dále odvolacímu soudu vytýká, že chybně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (přiznal žalobci \"pouze jednu třetinu, ačkoliv byl úspěšný ve dvou třetinách\", a správně měl postupovat podle ustanovení §142 odst.3 o.s.ř., neboť žalobce měl \"neúspěch v poměrně nepatrné části\") a že \"není důvodu, aby žalobce platil poměrnou část nákladů řízení státu\". Žalobce navrhl, aby dovolací soud \"uvedl\" napadené výroky rozsudku odvolacího soudu \"do souladu se zákonem\".
Žalovaný ve svém dovolání, které směřuje proti výroku o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, zrekapituloval dosavadní průběh řízení, uvedl, že \"otázkou zásadního významu po právní stránce, kterou by měl řešit dovolací soud, je otázka platnosti či neplatnosti doručení zásilky neoznačené do vlastních rukou v případě, že zásilku převezme osoba odlišná od adresáta zásilky, která pak zajistí její předání adresátovi, stejně tak otázka účinků takového doručení ve vztahu ke splnění povinnosti zaměstnavatele doručovat písemnosti týkající se vzniku, změny a zániku pracovního poměru do vlastních rukou\", a dovozuje, že \"nemůže být na újmu jeho práv skutečnost, že adresát nepřevzal písemnost přímo od poštovní doručovatelky, ale od svého dědečka, když písemnost prokazatelným způsobem obdržel a její převzetí potvrdil a učinil nesporným\". Přípustnost dovolání zakládá na ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení §235h odst.1 věty druhé o.s.ř., ve věci konkursu a vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních §336m odst.2 (§336n) a v §338za odst.2 o.s.ř. (§238 a §238a o.s.ř.).
Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§239 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst.2 o.s.ř. [§239 odst.1 písm.b) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení §104 odst.1 o.s.ř. [§239 odst.2 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst.2 o.s.ř. [§239 odst.2 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení §75a o.s.ř. [§239 odst.3 o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu též ve výrocích, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o povinnosti zaplatit soudní poplatek.
O náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek soud v občanském soudním řízení rozhoduje usnesením (srov. §167 odst.1 o.s.ř.); povahu usnesení tato rozhodnutí neztrácejí ani v případě, jestliže jsou přičleněna k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti těmto výrokům rozsudku odvolacího soudu je proto třeba posoudit shodně, jako kdyby bylo dovoláním napadeno usnesení odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání proti těmto rozhodnutí podle ustanovení §237, §238 a §238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé [pojem \"věc sama\" je právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede; v řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného (a o takový spor šlo i v projednávané věci), je tedy věcí samou žalobou uplatněný nárok, o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto], a nevyplývá ani z ustanovení §239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené. Vzhledem k tomu, že dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek není přípustné (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti těmto rozhodnutím podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé potvrzen.
Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání žalovaného není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalovaný v dovolání nastoluje (ve vztahu k potvrzovacímu výroku rozsudku odvolacího soudu) jako právně zásadní otázku, zda je zaměstnanci řádně doručeno okamžité zrušení pracovního poměru poštou v případě, že zásilku \"neoznačenou do vlastních rukou\" převezme od doručovatele \"osoba odlišná od adresáta\", která \"pak zajistí její předání adresátovi\".
Písemnosti zaměstnavatele týkající se vzniku a zániku pracovního poměru nebo vzniku, změn a zániku povinností zaměstnance vyplývajících z pracovní smlouvy musí být doručeny zaměstnanci do vlastních rukou. Písemnosti doručuje zaměstnavatel zaměstnanci na pracovišti, v jeho bytě nebo kdekoliv bude zastižen; není-li to možné, lze písemnost doručit poštou (§266a odst.1 věta první a třetí zákoníku práce ve znění účinném do 30.6.2000). Písemnosti doručované poštou zasílá zaměstnavatel na poslední adresu zaměstnance, která je mu známa, jako doporučenou zásilku s doručenkou a poznámkou \"do vlastních rukou\" (§266a odst.2 zákoníku práce ve znění účinném do 30.6.2000).
Okamžité zrušení pracovního poměru je jednostranným právním úkonem směřujícím k rozvázání pracovního poměru. Rozhodným okamžikem, kterým zaměstnavatel projeví svou vůli rozvázat se zaměstnancem pracovní poměr okamžitým zrušením, je mimo jiné i odeslání písemného vyhotovení okamžitého zrušení pracovního poměru poštou; od tohoto okamžiku je zaměstnavatel svým projevem vůle vázán, právní účinky okamžitého zrušení pracovního poměru však nastanou až tím dnem, v němž byl písemný projev vůle o okamžitém zrušení pracovního poměru zaměstnanci doručen (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 19.3.1971 sp. zn. 3 Cz 4/71, uveřejněný pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Přistoupí-li zaměstnavatel k doručení okamžitého zrušení pracovního poměru nebo jiné písemnosti uvedené v ustanovení §266a odst. 1 zákoníku práce poštou, musí je zaslat jako doporučenou zásilku do vlastních rukou; převzala-li takovou zásilku jiná osoba než zaměstnanec, nebyla tím splněna povinnost zaměstnavatele doručit písemnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27.12.1982 sp. zn. 6 Cz 34/81, uveřejněný pod č. 9 v Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR, občanskoprávní část, roč. 1985, nebo obdobné věci se týkající rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 26.5.1975 sp. zn. 3 Cz 12/75, uveřejněný pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1977), a to i v případě, jestliže zásilka byla zaměstnanci dodatečně prokazatelně odevzdána. Vychází-li tedy rozsudek odvolacího soudu z toho, že nebyla splněna povinnost zaměstnavatele doručit žalobci okamžité zrušení pracovního poměru, neboť je od pošty převzal dědeček žalobce J. D., bez ohledu na to, že zásilka byla žalobci prokazatelně odevzdána, jde o závěr, který je v souladu s uvedeným výkladem ustanovení §266a zákoníku práce ve znění účinném do 30.6.2000, který je i nadále v rozhodovací praxi soudů jako správný přijímán (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.10.2001 sp. zn. 21 Cdo 2426/2000) a který dovolací soud ani v projednávané věci nemá důvod jakkoliv měnit.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé potvrzen, nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Po zjištění, že proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je dovolání žalobce podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, Nejvyšší soud ČR přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v tomto výroku ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. návrhem na zahájení řízení lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Domáhá-li se zaměstnanec určení, že jeho pracovní poměr u zaměstnavatele trvá, nejde o žalobu, u níž by nebylo - na rozdíl například od žaloby na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §64 zákoníku práce - potřebné prokazovat a zkoumat naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Odvolací soud se tedy v projednávané věci správně zabýval také tím, zda žalobce má na požadovaném určení dalšího trvání pracovního poměru u žalovaného naléhavý právní zájem, s jeho závěrem, že tomu tak není, však dovolací soud nesouhlasí.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm.b) o.s.ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
I když bylo pravomocným rozhodnutím soudu určeno, že rozvázání pracovního poměru provedené zaměstnavatelem je neplatné, pracovní poměr účastníků nadále trvá jen tehdy, jestliže zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával; netrvá-li zaměstnanec na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával (tj. neoznámí-li zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, nebo sdělí-li zaměstnavateli, že na dalším zaměstnávání netrvá), nastává - ačkoliv byla pravomocným rozhodnutím soudu vyslovena neplatnost rozvázání pracovního poměru - právní fikce rozvázání pracovního poměru dohodou (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.10.2001 sp. zn. 21 Cdo 2905/2000, který byl uveřejněn pod č. 77 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).
Odvolací soud svůj závěr o tom, že žalobce nemá na určení, že pracovní poměr účastníků nadále trvá, vybudoval na zjištění, že bylo rozhodnuto o neplatnosti rozvázání pracovního poměru žalobce u žalovaného, že žalobce prokázal, že žalovanému oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, a že je tedy \"zřejmé, že pracovní poměr neskončil, resp. trvá\". Náležitě však nepřihlédl k tomu, že žalovaný (ani v době rozhodování odvolacího soudu) neplatnost rozvázání pracovního poměru neuznával a že žalobci neumožnil pokračovat v práci, i když mu žalobce oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, a nevzal potřebným způsobem v úvahu to, že rozhodnutím o neplatnosti rozvázání pracovního poměru nebyly (nemusely být) vyčerpány všechny spory (sporné otázky) mezi účastníky. Vzhledem k tomu, že určením, zda pracovní poměr účastníků nadále trvá, se nejen odstraní nejistota v právním postavení účastníků v době po skončení tohoto řízení, ale vytvoří se tím do budoucna pevný právní základ pro právní vztahy mezi účastníky a předejde se tak možným dalším žalobám o splnění povinnosti, nemůže závěr odvolacího soudu, podle kterého žalobce nemá na požadované určení naléhavý právní zájem, obstát.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba o určení trvání pracovního poměru žalobce u žalovaného, není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto v tomto výroku, jakož i v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení a státu, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst.2 část věty za středníkem, §243b odst.3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2005
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu