ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2709.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2709/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Z. K., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. o. b., a.s., zastoupené advokátkou, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 98/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2004 č.j. 14 Co 127/2004-57, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 22.4.2003 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Naplnění výpovědního důvodu spatřovala v tom, že „představenstvo ČSOB na své 20. schůzi dne 16.5.2002 rozhodlo o organizačních změnách, týkajících se snížení počtu zaměstnanců v zájmu zvýšení efektivity provozu banky v roce 2002“, a že „v návaznosti na toto rozhodnutí představenstva společnosti bylo příslušným vedoucím zaměstnancem rozhodnuto, že se žalobce stává pro zaměstnavatele nadbytečným“. Žalovaná současně nemá možnost žalobce dále zaměstnávat v místě výkonu práce ani v místě jeho bydliště, a to ani po předchozí průpravě, a „nemá ani žádné vhodné volné pracovní místo, na které by žalobce bylo možno po dohodě s ním převést“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 23.1.1995 pracoval u žalované (její právní předchůdkyně) naposledy jako právník, a že dáním výpovědi (která mu byla doručena dne 23.4.2003 po skončení pracovní neschopnosti trvající od 16.12.2002 do 21.4.2003) byla podle jeho názoru „hrubým způsobem porušena Kolektivní smlouva ČSOB a.s.“ platná pro období od 1.7.2002 do 30.6.2004, a to v čl. 10 odst. 4 větě první a druhé, kde se zaměstnavatel zavazuje, že zaměstnancům, kterým vznikne nejdéle do 3 let nárok na starobní důchod, bude dána výpověď z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce „pouze ve výjimečných případech“, přičemž uvedené se zaměstnance netýká pouze v případě, že odmítne zaměstnavatelem nabídnuté odpovídající pracovní místo. Porušení zmíněného článku kolektivní smlouvy žalobce dovozoval s poukazem na skutečnost, že mu „dle potvrzení orgánu soc. zabezpečení MV-ČR“ vzniká ke dni 15.4.2006 nárok na starobní důchod, že mu žalovaná nenabídla žádné jiné odpovídající místo a že „žalovaná v současné době zaměstnává zaměstnance s nárokem na starobní důchod v pracovním poměru, např. JUDr. J. B., který má být již v důchodu 2,5 roku“.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 5.2.2004 č.j. 19 C 98/2003-30 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 5.225,- Kč k rukám advokátky. Ve věci samé dospěl k závěru, že se žalobce stal na základě rozhodnutí představenstva žalované o organizační změně ze dne 16.5.2002 a na něj navazujícího rozhodnutí „příslušného manažera žalované“ ze dne 29.11.2002 pro žalovanou nadbytečným. Protože žalovaná „předloženou systemizací útvarů“ prokázala, že v době výpovědi neměla možnost žalobce dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, ani v místě bydliště žalobce (§46 odst. 2 zák. práce), je podle názoru soudu prvního stupně předmětná výpověď platným právním úkonem. K námitce žalobce o rozporu výpovědi s článkem 10 odst. 4 kolektivní smlouvy ze dne 27.6.2002 uvedl, že „daný článek se na žalobce nevztahuje“, neboť limituje možnost výpovědi z organizačních důvodů na výjimečné případy, pouze pokud jde o zaměstnance, kterým vznikne nárok na starobní důchod nejdéle do tří let do dosažení obecného důchodového věku 60 let.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21.5.2004 č.j. 14 Co 127/2004-57 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.150,- Kč k rukám advokátky JUDr. V. B. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná jako zaměstnavatel rozhodla o organizační změně spočívající ve snížení počtu zaměstnanců v zájmu zvýšení efektivity provozu banky v roce 2002, že v souladu s tímto rozhodnutím bylo následně příslušným vedoucím zaměstnancem rozhodnuto o nadbytečnosti žalobce a že mezi organizační změnou a nadbytečností žalobce je dána příčinná souvislost, bez ohledu na datum doručení výpovědi, neboť žalovaná ji mohla žalobci dát až po skončení jeho pracovní neschopnosti v dubnu 2003. Ve shodě se soudem prvního stupně rovněž dovodil, že žalovaná v okamžiku dání výpovědi neměla možnost žalobce dále zaměstnávat v místě výkonu práce ani jeho bydliště a neměla pro něj jinou vhodnou práci, neboť ze žalobcem předloženého oznámení o volných pracovních místech z intranetu ČSOB, obsahujícího nabídku volných pracovních míst ke dni 23.12. a 30.12.2002 s uzávěrkou přihlášek v prosinci 2002 či lednu 2003, „nelze činit závěr o nesplnění nabídkové povinnosti zaměstnavatelem vzhledem k tomu, že zjišťování podmínek dle ust. §46 odst. 2 zák. práce se děje vždy k okamžiku dání výpovědi“. Protože v řízení bylo též prokázáno, že výpověď byla zaměstnavatelem projednána s odborovým orgánem, odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná „splnila veškeré zákonné podmínky, které jsou kladeny zákoníkem práce na rozvázání pracovního poměru výpovědí dle §46 odst. 1 písm. c) zák. práce“, a že proto je výpověď ze dne 22.4.2003 platná. Námitku žalobce, že žalovaná jednala v rozporu s článkem 10 odst. 4 kolektivní smlouvy, odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně odmítl s odůvodněním, že podle ustanovení §20 odst. 2 zák. práce lze v kolektivních smlouvách upravovat mzdové a ostatní pracovněprávní nároky pouze v rámci daném pracovněprávními předpisy, přičemž zvyšovat nebo rozšiřovat pracovněprávní nároky zaměstnanců u zaměstnavatelů provozujících podnikatelskou činnost (mezi něž patří i žalovaná) pak lze jen tehdy, stanoví-li to zákoník práce nebo jiné pracovněprávní předpisy. Protože „ust. §46 odst. 1 zák. práce je kogentní ustanovení, které neumožňuje upravit otázku výpovědi odlišně v kolektivní smlouvě a sjednat jakákoliv omezení pro použití tohoto ustanovení“, je podle názoru odvolacího soudu ujednání článku 10 odst. 4 kolektivní smlouvy „neplatné pro rozpor se zákoníkem práce“, neboť nepřípustně rozšiřuje pracovněprávní nároky zaměstnanců tam, kde to zákoník práce nebo jiné pracovněprávní předpisy neumožňují.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí „má zásadní význam pro chápání práv zaměstnanců v souvislosti s možným ukončením pracovního poměru výpovědí za okolností, kdy podmínky pro takovýto úkon jsou jinak konkrétně a specificky vymezeny platně uzavřenou a i zaměstnavatelem uznanou Kolektivní smlouvou“. Namítal, že závěr odvolacího soudu o neplatnosti ujednání článku 10 odst. 4 kolektivní smlouvy uzavřené dne 27.6.2002 mezi žalovanou a její odborovou organizací „je v rozporu s rozhodováním Ústavního soudu ČR, jak např. bylo publikováno pod I.ÚS 531/98, jakož i s normami komunitárního práva, kterými je Česká republika a její právní řád vázán“. Dovozoval, že s ohledem na závazek žalované plynoucí pro ni z platně uzavřené kolektivní smlouvy „měla být věc správně posouzena tak“, že žalobce (kterému „dle zjištění soudů vzniká nárok na starobní důchod podle stávajících předpisů dovršením 55 let věku, tj. ke dni 15.4.2006“) „je osobou, které mohl zaměstnavatel dát výpověď pouze za zcela mimořádných okolností, přičemž se měl předtím zabývat otázkou, zda je nutno ukončit pracovní poměr s žalobcem a ne případně s jiným pracovníkem, jemuž nesvědčí ochrana stanovená v čl. 10 odst. 4 Kolektivní smlouvy“. Dále dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že se „nijak nezabýval skutečností, že žalovanému (správně žalobci) byly fakticky dány výpovědi dvě“, z nichž první, která byla projednána s odborovým orgánem dne 10.12.2002, „byla následně anulována“, a druhá byla doručena žalobci až dne 23.4.2003 bez projednání s odborovým orgánem. V této souvislosti je pak podle jeho názoru „rovněž nutno poukázat na to, že prvou výpověď žalovaná doručovala žalobci v době, která souvisí s obdobím, kdy byly zveřejněny nabídky práce pro jiné uchazeče, jak je k důkazu žalobce předložil, ale odvolací soud je vyhodnotil jako nepodstatné“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, a v případě, že shledá jeho přípustnost, aby je zamítl. Vyjádřila přesvědčení, že „vztah kolektivní smlouvy a zákoníku práce, pokud se jedná o možné úpravy nároků zaměstnanců, je v rozhodovací praxi soudů řešena tak, jak ji vyjádřil ve svém právním názoru odvolací soud“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení právních otázek). Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel zato, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze proto podat především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o.s.ř.), že žalobce pracoval u žalované (její právní předchůdkyně) na základě pracovní smlouvy ze dne 23.1.1995, naposledy jako právník. Dne 27.6.2002 byla mezi žalovanou a její odborovou organizací uzavřena pro období od 1.7.2002 do 30.6.2004 kolektivní smlouva, v níž (v článku 10 odst. 4) „se zaměstnavatel (žalovaná) zavazuje, že zaměstnancům, kterým vznikne nejdéle do 3 let nárok na starobní důchod, bude dána výpověď z důvodů uvedených v §46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce pouze ve výjimečných případech. V případě, že zaměstnanec odmítne zaměstnavatelem nabídnuté odpovídající pracovní místo, ustanovení tohoto odstavce se ho netýká. Toto ustanovení se vztahuje na zaměstnance, kterému vzniká nárok na starobní důchod podle §29a zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění v platném znění, tzn. při dosažení důchodového věku podle §32 tohoto zákona. Toto ustanovení se nevztahuje na zaměstnance, kterému může vzniknout nárok na starobní důchod podle §§30 a 31 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění v platném znění“. Dne 23.4.2003 dala žalovaná žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Žalobce spatřuje neplatnost této výpovědi především v tom, že žalovaná „hrubým způsobem“ porušila citované ujednání kolektivní smlouvy, které se – s ohledem na zákonná ustanovení, na něž odkazuje – vztahuje na zaměstnance (muže), kteří dosáhli obecného důchodového věku 60-ti let.
Za tohoto skutkového stavu řešil odvolací soud právní otázku, zda ujednání obsažené v článku 10 odst. 4 kolektivní smlouvy ze dne 27.6.2002 je platným právním úkonem. Otázka možného (dovoleného) rozsahu úpravy pracovněprávních nároků v kolektivních smlouvách byla v judikatuře soudů již v minulosti vyřešena. Soudní praxe (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22.11.1994, sp. zn. 6 Cdo 94/94, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 50, ročník 1995) v tomto směru vychází z názoru, že kolektivní smlouva uzavřená mezi odborovou organizací a zaměstnavatelem (popřípadě organizací zaměstnavatelů) může obsahovat jakékoli závazky, jejichž obsah není v rozporu s právními předpisy. Jde-li však o závazky upravující mzdové nebo ostatní pracovněprávní nároky, jsou tu závazky možné jen v rámci daném pracovněprávními předpisy (§20 odst. 2 zák. práce). Uvedený názor, který je v současné době jako správný přijímán, je konformní se závěry obsaženými v nálezu Ústavního soudu České republiky I. ÚS 27/96, uveřejněném pod č. 59 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997. Výklad zde podaný Ústavním soudem zdůraznil, že právní předpisy upravující pracovněprávní vztahy mají zásadně kogentní povahu, což - mimo jiné - znamená, že smluvní volnost účastníků pracovněprávních vztahů se uplatní jen tam, kde to pracovněprávní předpisy umožňují; jestliže pracovněprávní předpisy účastníkům pracovněprávních vztahů neumožňují odchylnou úpravu jejich práv a povinností, je třeba to, co těmto předpisům nevyhovuje, považovat za zakázané.
V posuzovaném případě odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – z uvedených obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházel. Poukazuje-li dovolatel ve prospěch svých opačných úvah na nález Ústavního soudu České republiky I. ÚS 531/98 ze dne 30.11.1999, uveřejněný pod č. 171 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, ročník 1999, jde o odkaz zcela nepřípadný, neboť v posuzované věci se nejedná o případ, kdy pozdější právní úprava je odlišná od (dříve uzavřené) kolektivní smlouvy. Dovodil-li proto odvolací soud, že předmětné ujednání článku 10 odst. 4 kolektivní smlouvy „je neplatné pro rozpor se zákoníkem práce“, neboť „ust. §46 odst. 1 zák. práce je kogentní ustanovení, které neumožňuje upravit otázku výpovědi odlišně v kolektivní smlouvě a sjednat jakákoliv omezení pro použití tohoto ustanovení“, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s hmotným právem a s již ustálenou judikaturou soudů a dovolací soud neshledal žádné důvody k její změně.
Žalobce v dovolání rovněž vytýká odvolacímu soudu, že „se nijak nezabýval skutečností, že žalobci byly fakticky dány výpovědi dvě“, a že „v souvislosti s dvojí výpovědí došlo k nesprávnému vyhodnocení důkazů jako takových“; odvolací soud zejména nesprávně „vyhodnotil jako nepodstatné“ žalobcem předložené nabídky volných pracovních míst pro jiné uchazeče, které byly zveřejněny „v době, která souvisí s obdobím, kdy žalovaná doručovala žalobci prvou výpověď“. Vzhledem k tomu, že těmito námitkami dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale porobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, nebylo možné k těmto námitkám přihlédnout; podstatou těchto výtek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Protože dovolání žalobce v tomto směru nepředstavuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak zmíněno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z vyjádření dovolatele, že rozsudek odvolacího soudu „napadá v plném rozsahu“, vyplývá, že žalobce podává dovolání rovněž proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání i v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce napadající rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“ - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.250,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a 4. 617/2004 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a 4. 618/2004 Sb.), tedy celkem ve výši 1.325,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalované tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. června 2005
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu