ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2756.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2756/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyň a) B. P., b) B. R. a c) Š. P. jako procesních nástupců žalobce J. P., proti žalovanému A. S., o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 9 C 485/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2004 č.j. 29 Co 478/2003-155, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce J. P. se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na odškodnění pracovního úrazu ze dne 6.9.1993 bolestné, ztížení společenského uplatnění, náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, náhradu za ztrátu na výdělku po přiznání invalidního důchodu, účelně vynaložené náklady spojené s léčením a věcnou škodu.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 11.11.1997 č.j. 9 C 485/94 rozhodl mezitímně tak, že nárok žalobce \"je co do základu odůvodněn\". K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.3.1998 č.j. 23 Co 86/98-63 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Obvodní soud pro Prahu 4 poté rozsudkem ze dne 17.12.1998 č.j. 9 C 485/94-87 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 534.218,- Kč s 3% úrokem z částky 106.510,- Kč od 30.12.1994 do zaplacení a aby mu platil s účinností od 1.12.1998 částku 10.967,- Kč měsíčně, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 152.280,- Kč k rukám advokáta. Vycházeje z toho, že o základu nároku žalobce na odškodnění pracovního úrazu ze dne 6.9.1993 již bylo pravomocně rozhodnuto, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci přísluší na bolestném 9.600,- Kč, na náhradě za ztížení společenského uplatnění 45.000,- Kč, na náhradě účelně vynaložených nákladů spojených s léčením 10.500,- Kč, na náhradě věcné škody 2.910,- Kč, na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti 38.500,- Kč a na náhradě za ztrátu na výdělku po přiznání invalidního důchodu za dobu od 12.7.1994 do 30.11.1998 427.708,- Kč a že žalobci náleží \"měsíční renta\" ve výši 10.967,- Kč.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze - poté, co zjistil, že na majetek žalovaného byl prohlášen konkurs, který byl dnem 18.9.2003 zrušen proto, že majetek úpadce nepostačuje ani k úhradě nákladů konkursu, a co usnesením ze dne 7.4.2004 č.j. 29 Co 478/2003-149 rozhodl, že na místě žalobce J. P., který zemřel dne 28.1.2001, bude v řízení pokračováno s jeho dědičkami, a to manželkou B. P. a dcerami B. R. a Š. P. - rozsudkem ze dne 29.4.2004 č.j. 29 Co 478/2003-155 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyním \"společně a nerozdílně\" 764.760,- Kč s 3% úrokem z částky 51.910,- Kč od 30.12.1994 do zaplacení, a že se žaloba co do částky 54.600,- Kč zamítá, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyním \"společně a nerozdílně\" na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 152.280,- Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodl na základě správně a úplně zjištěného skutkového stavu věci a že věc správně posoudil i po stránce právní. Žalobkyním \"jako právním nástupkyním žalobce\" náleží plnění přisouzené soudem prvního stupně \"zvýšené\" o \"rentu\" příslušející za dobu od prosince 1998 do ledna 2001 (26 x 10.967,- Kč) s výjimkou odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění v celkové výši 54.600,- Kč, které \"s ohledem na osobnostní povahu tohoto nároku\" nebylo možné žalobkyním přiznat a ohledně kterého proto \"musela být žaloba zamítnuta\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že odvolací soud přibral do řízení manželku a dcery poškozeného J. P. \"na základě jejich postavení dědiček z projednávaného pozůstalostního řízení\", ačkoliv ustanovení §260 odst.2 zákoníku práce \"vymezuje posloupnost přechodu nároku\" tak, že přechází postupně \"na pozůstalého manžela, děti a rodiče, navíc za splnění podmínky, že spolu žili ve společné domácnosti\" a že teprve tehdy, nejsou-li splněny tyto podmínky, se mohou stát předmětem dědění. Žalovaný dále odvolacímu soudu vytýká, že \"přisouzený nárok jde vysoko nad rámec nároku zákonného\", neboť nepřihlédl k \"omezujícímu limitu nároku\", který nastal úmrtím žalobce, a poukázal na to, že žalobce ještě za svého života uplatnil nároky \"z titulu svého úrazu u K. a.s. jako pojišťovny pověřené k likvidaci takových případů\". Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání jednak bylo podáno osobou k němu neoprávněnou a jednak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001, ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony po řízení provedeném podle \"dosavadních právních předpisů\" (podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rovněž podle \"dosavadních právních předpisů\", tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen \"o.s.ř.\").
Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu ustanovení bodu 17. Části dvanácté, Hlavy I, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení legitimace k podání dovolání a přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.4.2001 sp.zn. 29 Odo 196/2001, které bylo uveřejněno pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).
Podle ustanovení §240 odst.1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.).
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 a §239 o.s.ř. je mimo jiné založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasný rozsudek jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení §219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení §220 o.s.ř. a jak z tohoto pohledu formuloval výrok svého rozsudku, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §238 a §239 o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozsudků.
V posuzovaném případě odvolací soud sice rozhodl o změně rozsudku soudu prvního stupně podle §220 odst.1 o.s.ř., avšak z porovnání obsahu obou rozsudků vyplývá, že ve výroku, kterým žalobě vyhověl, posoudil práva a povinnosti účastníků shodně jako soud prvního stupně a že pouze v zamítavém výroku vymezil práva a povinnosti účastníků rozdílně (oproti názoru soudu prvního stupně, který žalobci J. P. přisoudil též odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně jako jeho právní nástupkyně \"s ohledem na osobnostní povahu tohoto nároku\" na toto plnění nemají právo). Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu - bez ohledu na formulaci výroku tohoto rozsudku - je třeba z hlediska přípustnosti dovolání podle ustanovení §238 a §239 o.s.ř. považovat ve výroku, kterým bylo žalobě vyhověno, za potvrzující rozsudek a v zamítavém výroku za měnící rozsudek.
Vzhledem k tomu, že v důsledku rozsudku odvolacího soudu došlo ve vztahu k právům, vymezeným rozsudkem soudu prvního stupně (tím, jak odvolací soud rozhodl o odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně) k tzv. rozštěpení uplatněných nároků na více práv se samostatným skutkovým základem, je třeba přípustnost dovolání proti jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu posuzovat samostatně.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu též ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba co do částky 54.600,- Kč zamítá. Protože v tomto směru nebylo žalobě vyhověno a protože tím žalovanému nevznikla (nemohla vzniknout) žádná újma na jeho právech, nemůže mít žalovaný z objektivního hlediska žádný skutečný zájem, aby toto rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno. K podání dovolání proti uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu tedy není oprávněn (subjektivně legitimován), a proto Nejvyšší soud ČR dovolání žalovaného v tomto směru podle ustanovení §243b odst.4 věty první a §218 odst.1 písm.b) o.s.ř. odmítl.
Přípustnost dovolání žalovaného proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo žalobě vyhověno, jenž je třeba - jak uvedeno již výše - z hlediska přípustnosti dovolání považovat za potvrzující rozsudek odvolacího soudu, není podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dána, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku, není dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že žalovaný nenavrhl, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Za situace, kdy dovolatel netvrdí (a ani z obsahu spisu nevyplývá), že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání žalovaného podané proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo žalobě vyhověno, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyním v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. listopadu 2005
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu