ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.282.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 282/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně H. L., zastoupené advokátem, proti žalované Č. d., a.s., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 9 C 288/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. srpna 2004, č.j. 9 Co 324/2003-126, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 20. 3. 2000 žalovaná (její právní předchůdkyně Č. d., státní organizace) sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce z důvodu závažného porušení pracovní kázně. Toho se žalobkyně měla dopustit tím, že v nočních směnách „ve dnech 7/8.8., 27/28.8., 17/18.9., 24/25.9., 11/12.12.1999, 12/13.2. a 19/20.2.2000“ bez předchozího souhlasu a vědomí zaměstnavatele opouštěla v průběhu své pracovní doby své pracoviště z důvodu vlastního prospěchu při vykonávání vedlejší pracovní činnosti pro jinou osobu. Dále dne 26. 2. 2000 „v rozporu se služebním předpisem K4/I., bod 50 vědomě neevidovala došlá zavazadla od vlaku č. 240“ a zahodila došlou soupisku včetně zavazadlových lístků a průvodek, které jsou dokladem pro vydání přepravovaných zavazadel příjemců.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že ve dnech uvedených ve výpovědi z pracovního poměru za ni část pracovní doby odpracovala spoluzaměstnankyně M. P., a to na základě souhlasu nadřízené obou zaměstnankyň, přičemž o tom věděli i další nadřízení a žalobkyni takový výkon práce umožnili.
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 11. 12. 2002, č.j. 9 C 288/2001-99, určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni žalovanou dopisem „datovaným z 20. 3. 2000“ je neplatná, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 4.300,- Kč k rukám advokáta a České republice „poukázáním na účet Okresního osudu v Teplicích“ soudní poplatek z žaloby ve výši 1.000,- Kč. Po provedeném řízení měl za prokázáno, že žalobkyně pracovala u žalované od 1. 10. 1995, naposledy jako manipulační dělník zavazadel a spěšnin, a že v době, kdy měla směnu, se vzdalovala z pracoviště, přičemž odsouhlasení tohoto jednání nadřízenou M. P. nebylo prokázáno. Protože o tom, že dochází k výměně směn „se vědělo“ již od měsíce září 1999, nejpozději v listopadu či prosinci 1999, je možno při hodnocení porušení pracovní kázně přihlédnout pouze ke vzdálení se z pracoviště u nočních směn z 12. na 13. 2. a z 19. na 20. 2. 2000, aniž by však bylo prokázáno, po jak dlouhou dobu byla žalobkyně na vykazovaných směnách nepřítomna. Jednání žalobkyně hodnotil soud prvního stupně jako porušování pracovní kázně, nikoli však jako závažné porušení pracovní kázně, neboť k vytýkanému jednání žalobkyně „mělo docházet po dlouhou dobu a žalovaná o tom věděla“.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem (poté, co usnesením ze dne 16. 6. 2004, č.j. 9 Co 324/2003-114, v souladu s ustanovením §107 odst. 1 o.s.ř. rozhodl, že v řízení bude na straně žalované pokračováno se společností Č. d., a.s.) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, dané žalovanou žalobkyni dopisem datovaným 20. 3. 2000 zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 1.000,- Kč. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně porušila pracovní kázeň tím, že nebyla přítomna na pracovišti na nočních směnách 12.-13. 2. a 19.-20. 2. 2000. Na rozdíl od soudu prvního stupně „zastává názor, že pouhý jediný případ, kdy žalobkyně nekonala osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době, naplňuje znaky závažného porušení pracovní kázně ve smyslu §46 odst. 1 písm. f) zák. práce“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že v řízení sice neprokázala, že výměny na pracovišti se svědkyní M. P. byly bezprostřední nadřízenou povoleny, že však přesto lze učinit závěr, že nadřízení, včetně přednosty J. K., dlouhodobě o výměnách věděli. Má zato, že její nepřítomnost není neomluvenou absencí a že porušení pracovní kázně spočívá v tom, že se bez příkazu nadřízené vzdálila ze svého pracoviště. Práci za ni ale vykonávala zaměstnankyně se stejným pracovním zařazením, a proto jejím chováním nedošlo k ohrožení provozu v železniční stanici. Vzhledem k zajištění výkonu práce zaměstnankyní se stejnou pracovní náplní, s přihlédnutím k nepřítomnosti žalobkyně jen během části dvou pracovních směn, jednání žalobkyně nedosáhlo intenzity závažného porušení pracovní kázně. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto případně s ohledem na správnost rozhodnutí odvolacího soudu zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Výpověď, kterou žalovaná dala žalobkyni dopisem ze dne 20.3.2000, je třeba i nyní posuzovat podle právních předpisů účinných v době výpovědi, a to podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění do 30. 6. 2000, tj. do dne než nabyl účinnosti zákon č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách) a zákon č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§53 odst. 1 písm. b), §46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce].
Ustanovení §46 odst. 1 písm. f) a §53 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. Tyto právní závěry jsou aplikovány i soudní praxí (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8 ročník 1996 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001).
Stejným způsobem v projednávané věci postupoval i odvolací soud. I když v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „pouhý jediný případ, kdy žalobkyně nekonala osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době, naplňuje znaky závažného porušení pracovní kázně ve smyslu §46 odst. 1 písm. f) zák. práce“, z obsahu odůvodnění vyplývá, že přihlížel také k tomu, že se žalobkyně porušení pracovní kázně stejným způsobem dopouštěla opakovaně a že žalobkyni považuje za nevěrohodnou („žalobkyně do zápisu o jednání dne 15. 3. 2000 neuvedla nic o dohodě mezi ní a jejími nadřízenými, k celé věci se odmítla vyjadřovat, a to také s tím, že si nic nepamatuje“). Vzhledem k okolnostem, za nichž k porušení pracovní kázně žalobkyní došlo, lze uvedené vymezení hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce považovat za úplné a dostatečné, poskytující náležitý podklad pro posouzení, jakou intenzitou žalobkyně pracovní kázeň porušila. Lze proto přijmout závěr odvolacího soudu, že intenzita porušení pracovní kázně dosáhla stupně závažného porušení pracovní kázně podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce a že opravňuje žalovanou k tomu, aby se žalobkyní z tohoto důvodu rozvázala pracovní poměr výpovědí. Odvolací soud správně akcentoval, že povinnost podle pokynu zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době je základní povinností zaměstnance. Naproti tomu nelze souhlasit s názorem dovolatelky, že stupeň intenzity porušení pracovní kázně je snížen tím, že žalobkyně zajistila v době své nepřítomnosti výkon práce zaměstnankyní se stejnou pracovní náplní, neboť - jak vyplynulo z výsledků dokazování - tato zaměstnankyně se „vydávala“ za žalobkyni a podepisovala se jménem žalobkyně na příslušené doklady; tím naopak mohla pro žalovanou přivodit ještě větší komplikace při případném šetření správnosti dokladů podepsaných nesprávným jménem. Obstát nemůže ani námitka, že žalovaná dlouhodobě tolerovala chování žalobkyně a M. P. Skutečnost, že přednosta stanice Kraus případně věděl již od měsíce září 1999, nejpozději v listopadu či prosinci 1999, o uvedeném jednání žalobkyně, může mít vliv pouze na běh lhůty uvedené v ustanovení §46 odst. 3 zák. práce. Z této skutečnosti však nelze dovozovat, že žalovaná toto jednání tolerovala, a z toho důvodu k této okolnosti přihlížet jako k té, jež snižuje stupeň intenzity porušení pracovní kázně.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (srov. §142 odst. 1 věta první o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 26. října 2005
JUDr. Mojmír P u t n a, v.r.
předseda senátu