ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2842.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2842/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. V. T., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství ČR se sídlem Praha 1, Těšnov č. 17, IČ 00020478, zastoupené advokátem, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 131/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. srpna 2004, č.j. 14 Co 204/2004 – 61, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 20. 5. 2003 žalovaná sdělila žalobci, že mu „z důvodu jednání v rozporu s ustanovením §73 odst. 2 zákoníku práce a neplnění základních povinností zaměstnance dané pracovním řádem (zaměstnanec orgánu státní správy nesmí být členem řídících nebo kontrolních orgánů právnických osob provozujících podnikatelskou činnost, musí vykonávat své pracovní povinnosti způsobem, jenž by nemohl vést ke střetu veřejného zájmu) a následně neučinil ani náležité kroky vedoucí k ukončení tohoto protiprávního stavu“, dává výpověď z pracovního poměru „pro závažné porušení pracovní kázně podle §46 odst. 1 písmeno f) zákoníku práce“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že již při uzavření pracovní smlouvy upozornil písemně žalovanou, že je jednatelem a jediným společníkem ve společnosti A., spol. s r.o.; žalované tato skutečnost zřejmě nevadila, neboť přes toto upozornění pracovní smlouvu se žalobcem uzavřela. Společnost A., spol. s r. o., nepodnikala, ani se k tomu nechystala a žalobce pouze rozprodával majetek této společnosti, takže nemohlo dojít ke konfliktu zájmů, a to ani v rozsahu, který by byl teoreticky možný při správě vlastního majetku. Proto podle jeho názoru nelze na jeho funkci jednatele uvedené společnosti pohlížet jako na funkci řídícího orgánu právnické osoby provozující podnikatelskou činnost. Žalobce je přesvědčen, že u něj k porušení pracovní kázně nedošlo, nebo alespoň ne k tak závažnému, aby zakládalo důvod k výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 3. 2004, č.j. 19 C 131/2003-46, určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalované ze dne 20. 5. 2003 je neplatná, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 6.300,- Kč k rukám advokáta. Z provedeného dokazování zjistil, že žalobce již před uzavřením pracovní smlouvy informoval žalovanou o tom, že je společníkem a jednatelem společnosti A., spol. s r.o., a že ani poté, co vznikl mezi ním a žalovanou pracovní poměr, výkon jednatelské funkce neukončil způsobem vyplývajícím z příslušných ustanovení obchodního zákoníku, čímž porušil ustanovení §73 odst. 3 zák. práce, a to závažným způsobem. Dovodil však dále, že žalovaná nedodržela při výpovědi z pracovního poměru lhůtu uvedenou v ustanovení §46 odst. 3 zák. práce, neboť důvod k výpovědi z pracovního poměru byl dán již v době vzniku pracovního poměru a počátek běhu jednoroční objektivní lhůty tak spadá do okamžiku vzniku pracovního poměru, to je k 1. 2. 2002, a protože žalovaná dala žalobci výpověď až v květnu roku 2003, je výpověď v důsledku uplynutí objektivní prekluzivní lhůty výpovědí opožděnou; z toho důvodu jde o neplatný právní úkon ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 písm. a) zák. práce.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 8. 2004, č.j. 14 Co 204/2004-61, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalobci dopisem žalované ze dne 20. 5. 2003 zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení před soudem prvního stupně 5.525,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 6.150,- Kč, vše k rukám advokáta. Shodně se soudem prvního stupně posoudil otázku naplnění výpovědního důvodu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce ve spojení s §73 odst. 3 zák. práce. Nesouhlasil však s názorem soudu prvního stupně o nedodržení lhůty k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 3 zák. práce. Vzhledem k tomu, že výkon činnosti prováděný v rozporu s ustanovením §73 odst. 3 zák. práce je (obdobně jako pokračující neomluvená nepřítomnost v práci) trvajícím deliktem, zaměstnavatel se o tomto jednání dozvídá vždy znovu. Důvod pro skončení pracovního poměru tak vzniká každý den znovu, což je podstatné i pro běh jednoroční objektivní lhůty. Dokud zaměstnanec takovou činnost neukončí, není pro použití sankce rozhodující, že poté, co se zaměstnavatel o zmíněné činnosti pracovníka poprvé dozvěděl, nic neučinil. Byl-li tedy žalobce v době, kdy mu žalovaná dala výpověď z pracovního poměru (dne 20. 5. 2003) ještě jednatelem společnosti A. spol. s r.o., byla dána tato výpověď z pohledu §46 odst. 3 zák. práce včas.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že se neztotožňuje s „jinak obecně správným názorem“ odvolacího soudu ohledně běhu lhůty podle §46 odst. 3 zák. práce u trvajícího deliktu, „a to vzhledem ke zcela specifickým okolnostem jeho případu“. Podle jeho přesvědčení měla-li žalovaná vědomost o tom, že již v době uzavírání pracovní smlouvy žalobce provádí činnost, která je v rozporu s ustanovením §73 odst. 3 zák. práce, neměla žalobce vůbec do pracovního poměru přijmout. Z důkazů provedených před soudem prvního stupně je podle dovolatele zřejmé, že skutečným důvodem výpovědi bylo něco jiného, než je ve výpovědi uvedeno (žalobce učinil právní úkon spočívající v podepsání dopisu obsahujícího dobrozdání soukromé firmě na hlavičkovém papíře s číslem jednacím žalované). Jednatelství žalobce bylo v případě výpovědi zástupným problémem, který žalovaná patrně považovala - na rozdíl od důvodu skutečného - za dostatečně silný, aby se mohla žalobce „zbavit“. Má zato, že je zcela v rozporu s dobrými mravy, zná-li zaměstnavatel důvod, pro který může nebo dokonce musí ukončit pracovní poměr, avšak „ponechává si jej v záloze“ pro případ, že by se mu to „eventuelně hodilo“ využít v případě, že o další zaměstnání zaměstnance nebude mít zájem z jakéhokoliv jiného důvodu. Poukazuje přitom na případ, kdy jiný zaměstnanec žalované byl rovněž jednatelem společnosti s ručením omezeným ještě v době, kdy byla žalobci dána výpověď. Kdyby žalovaná žalobce vyzvala k tomu, aby tuto činnost ukončil, jistě by tak učinil. Namítá též, že soudy nesprávně vyložily pojem „provozujících podnikatelskou činnost“ použitý v ustanovení §73 odst. 3 zák. práce. Podle jeho názoru je podnikatelskou činností třeba rozumět podnikání jako soustavnou činnost prováděnou samostatně podnikatelem za účelem dosažení zisku. Zákonodárcem použitou formulací „provozujících podnikatelskou činnost“ mělo být zřejmě vyjádřeno, že se musí jednat o právnickou osobu, která takovou činnost skutečně provozuje; jinak by byla na místě formulace např. „zaměstnanec orgánu státní správy nesmí být členem řídícího orgánu právnické osoby, která je oprávněna k podnikání“. Atribut dosažení zisku je z hlediska aplikace ustanovení §73 odst. 3 zák. práce významný, a proto „nelze argumentovat tím, že pojem podnikatelská činnost podle zmíněného ustanovení ZP nelze ztotožnit s pojmem podnikatelská činnost, respektive podnikáním podle obchodního zákoníku“. Žalobce jako jednatel společnosti žádné úkony směřující k dosažení zisku nečinil. Za těchto okolností nemohlo dojít ke konfliktu zájmů, kterému má být právě ustanovením §73 odst. 3 zák. práce zabráněno. Jeho jednatelství ve společnosti, která nepodnikala ani se k tomu nechystala, nelze proto považovat za závažné porušení pracovní kázně. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť není správné tvrzení, že po celou dobu trvání pracovního poměru věděla o podnikatelské činnosti žalobce (žalobce v prohlášení, ve kterém uvedl, že je vlastníkem společnosti A., s. r. o., zároveň uvedl, že jedná o prodeji svého podílu ve společnosti); i pouhá správa majetku tvořícího jmění obchodní společnosti je podnikatelskou činností, protože při tom jde o zachování či zvýšení hodnoty majetku společnosti za účelem budoucího výhodného prodeje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat, vzhledem k tomu, že žalovaná rozvázala s žalobcem pracovní poměr výpovědí ze dne 20. 5. 2003 - podle zákona č. 65/1965 Sb. zákoníku práce ve znění do 30. 9. 2003 (tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 274/2003 Sb., kterým se mění některé zákony na úseku ochrany veřejného zdraví) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Podle ustanovení §46 odst. 3 zák. práce pro porušení pracovní kázně nebo z důvodu, pro který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď pouze ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi dověděl, a pro porušení pracovní kázně v cizině do dvou měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však vždy do jednoho roku ode dne, kdy důvod k výpovědi vznikl.
Podle ustanovení §73 odst. 3 zák. práce zaměstnanci uvedení v odstavci 2 nesmějí být členy řídicích nebo kontrolních orgánů právnických osob provozujících podnikatelskou činnost; to neplatí, pokud do takového orgánu byli vysláni zaměstnavatelem, u něhož jsou zaměstnáni, a v souvislosti s tímto členstvím nepobírají odměnu od příslušné právnické osoby provozující podnikatelskou činnost.
Subjektivní jednoměsíční lhůta uvedená v ustanovení §46 odst. 3 k dání výpovědi z pracovního poměru začíná běžet ode dne, kdy zaměstnavatel získal vědomost (dozvěděl se) o tom, že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k výpovědi z pracovního poměru.
Objektivní jednoletá lhůta uvedená ve stejném ustanovení začíná běžet ode dne, kdy se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k výpovědi z pracovního poměru, a to bez ohledu na to, zda se o tom zaměstnavatel také dozvěděl (získal o tom vědomost).
S názorem dovolatele, že „obecně správný názor“ , že v případě trvajícího deliktu důvod pro ukončení pracovního poměru vzniká každý den znovu „se vzhledem ke specifickým okolnostem jeho případu neuplatní“, neboť důvod k výpovědi byl zcela jiný, než je ve výpovědi z pracovního poměru uveden a žalovaný tak jednal v rozporu s dobrými mravy, dovolací soud nesouhlasí.
Podle ustanovení §7 odst. 2 zák. práce nikdo nesmí výkonu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů zneužívat na újmu jiného účastníka pracovněprávního vztahu nebo k ponižování jeho lidské důstojnosti. Za ponižování lidské důstojnosti se považuje i nežádoucí chování sexuální povahy na pracovišti, které je nevítané, nevhodné nebo urážlivé nebo které může být druhým účastníkem pracovněprávního vztahu oprávněně vnímáno jako podmínka pro rozhodnutí, která ovlivňují výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů.
V právních vztazích, ve kterých jsou vztahy účastníků charakterizovány jejich vzájemnou rovností, je výkonem práva převážně míněno uskutečňování subjektivního práva (dovoleným) chováním jeho subjektu, které spočívá v konání právních úkonů a vyžadování splnění povinnosti od druhého, včetně uplatnění práva na státní ochranu ohroženého či poškozeného subjektivního práva (srov. Knapp, V.: Teorie práva, 1. vydání, Praha, C.H.Beck 1995, str.181 a násl.). Subjektivní právo lze uskutečňovat, mimo výše uvedeného, rovněž dovoleným chováním, jemuž sice nelze přiznat charakter právního úkonu, protože samo o sobě nesměřuje ke vzniku, změně nebo zániku právních vztahů, a kterým ani není vyžadováno splnění povinnosti od druhého, ale které se uskutečňuje s vůlí způsobit právní následky, popř. vytvořit předpoklady pro další právní postup. Jde o tzv. faktické úkony, jimiž je v pracovněprávních vztazích vykonáváno (konzumováno) právo z právním úkonem již založeného právního vztahu, jako je kupř. rozhodnutí o organizační změně v pracovním poměru, rozhodnutí o rozvržení týdenní pracovní doby, písemné upozornění na možnost dání výpovědi [§46 odst. 1 písm. f) i.f. zák. práce], předchozí souhlas příslušného odborového orgánu podle ustanovení §59 odst. 2 zák. práce apod.
Objektivní právo předpokládá, že výkon subjektivního práva směřuje k uskutečnění cíle sledovaného právní normou. Z logiky věci, dané vzájemně opačným postavením zúčastněných stran, vyplývá, že výkon subjektivního práva (vynucení splnění subjektivní povinnosti) může mít někdy za následek újmu na straně povinného subjektu, což by bylo možné vnímat jako rozpor s obecně přijímaným právním pravidlem, že každý se má chovat tak, aby nerušil práva jiného. Nelze mít pochybnosti o tom, že v pracovněprávních vztazích bývá rozvázání pracovního poměru některým ze způsobů skončení pracovního poměru uvedených v ustanovení §42 odst. 1 zák. práce pro účastníky z hlediska jejich zájmů nestejně výhodné, neboť výkon nezadatelného práva ukončit zákonem stanoveným způsobem pracovní vztah, má pro druhého účastníka nikoliv ojediněle za následek vznik určité újmy. Tímto způsobem může být vnímáno rozvázání pracovního poměru, jestliže - jak tomu bylo také v posuzované věci - je pracovněprávní vztah rozvazován bez zřetele na stanovisko druhé strany jednostranným právním úkonem. Protože však výkon práva vylučuje protiprávnost, protože stejný stav nemůže být současně stavem právním i právu se příčícím, je třeba, vycházeje ze zásady „neminem laedit, qui iure sui utitur“, chování, které směřuje k zákonem předpokládanému výsledku, považovat za dovolené i tehdy, je-li jeho (eventuelním) vedlejším následkem vznik určité újmy (majetkové, popř. nemajetkové) na straně dalšího účastníka právního vztahu.
Výkon práva, jak již bylo uvedeno, postrádá protiprávnosti, děje-li se v souladu s právem. Objektivní právo předpokládá, že výkon práva směřuje k uskutečnění cíle (smyslu a účelu) sledovaného právní normou. Jestliže však jednající sice koná v mezích svého práva, ale prostřednictvím realizace chování jinak právem dovoleného sleduje poškození druhého účastníka právního vztahu, jedná se sice o výkon práva, ale o výkon práva závadný, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým; účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, neboť jednající v rozporu s ustálenými dobrými mravy je přímo veden úmyslem způsobit jinému účastníku újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z hlediska jednajícího bez významu. Toto zneužití výkonu subjektivniho práva (označované rovněž jako šikana), kdy je výkon práva ve skutečnosti toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka pracovněprávních vztahů, ustanovení §7 odst. 2 zák. práce nepřipouští (srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).
Dovolatel spatřoval naplnění tohoto ustanovení v okolnosti, že žalovaná ve skutečnosti chtěla s žalobcem rozvázat pracovní poměr výpovědí z jiného důvodu, než který uvedla ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 20. 5. 2003. V posuzovaném případě z výsledků dokazování vyplývá, že žalovaná v souvislosti s výpovědí z pracovního poměru nebyla vedena úmyslem způsobit žalobci nějakou jinou újmu. Z toho, že žalovaná využila svého práva rozvázat jednostranně pracovní poměr, ani z okolností, za nichž to žalovaná učinila, nelze dovodit, že by její jednání v rozporu s ustálenými dobrými mravy (souborem nepsaných společenských a mravních pravidel, která jsou ve společnosti v převážné míře uznávána) sledovalo dosažení jiného cíle, než účelu a smyslu sledovaného právní normou – umožnit skončení pracovního poměru v případě, jestliže zaměstnanec závažně poruší pracovní kázeň.
Namítá-li žalobce, že důvodem k výpovědi z pracovního poměru byly jiné okolnosti, než ty, pro které mu v konečné fázi výpověď z pracovního poměru byla dopisem ze dne 20. 5. 2003 dána, potom přehlíží, že nemůže jít k tíži zaměstnavatele, jestliže zaměstnanec porušuje své povinnosti vyplývající z ustanovení zákoníku práce, a že kromě toho má (možná) zaměstnavatel i jiný důvod, pro který by nechtěl, aby zaměstnanec nadále zůstával v pracovním poměru. Kdyby totiž nebyl dán důvod, pro který zaměstnavatel se zaměstnancem podle písemného obsahu výpovědi z pracovního poměru pracovní poměr rozvazuje, nemohl by pracovní poměr být výpovědí rozvázán. Je proto věcí zaměstnance, aby se choval takovým způsobem, aby zaměstnavatel neměl důvod ke skončení pracovního poměru výpovědí. Z žádného ustanovení zákoníku práce totiž nevyplývá, že je povinností zaměstnavatele rozvázat pracovní poměr se zaměstnancem, a to i v případě, že zaměstnanec pracovní kázeň porušuje. Tento jednostranný úkon je zcela na uvážení zaměstnavatele.
Souhlasit nelze ani s tím, že by soudy nesprávně vyložily pojem „provozujících podnikatelskou činnost“ uvedený v ustanovení §73 odst. 3 zák. práce. Soudní praxe již dříve dospěla k závěru, že navenek projevená vůle jednatele, která splývá v jedno s vůlí společnosti jako právnické osoby, určuje směr (zaměření) činnosti společnosti, včetně toho, zda svou činnost dočasně nebo trvale omezí (utlumí). Avšak i v případě, jestliže jednatel jménem společnosti žádnou aktivitu navenek nevyvíjí, nepřestává být tato společnost podnikatelem [§2 odst. 2 písm. a) obch. zák.] a jednatel statutárním orgánem tohoto podnikatelského subjektu. Funkce jednatele je funkcí, která je již svou povahou sama o sobě určena k získávání příjmů. Na této povaze ničeho nemění ani skutečnost, bylo-li případně ujednáno, že výkon povinností statutárního orgánu společnosti bude bezúplatný. Proto je nutno považovat za výdělečnou činnost ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zák. práce i ty případy, kdy zaměstnanec je jednatelem ve společnosti s ručením omezeným, která tuto činnost dočasně nebo trvale nevyvíjí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1628/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1999, pod pořadovým číslem 22); uvedené závěry jsou i v současné době soudní praxí přijímány, vyšel z nich také ve svém rozhodnutí odvolací soud při výkladu pojmu „provozujících podnikatelskou činnost“ uvedeného v ustanovení §73 odst. 3 zák. práce a ani dovolací soud na těchto závěrech nemíní ničeho měnit. Obstát nemůže ani námitka, že činnost žalobce jako jednatele, který byl zároveň jediným společníkem společnosti s ručením omezeným, měla fakticky povahu správy vlastního majetku. Společnost s ručením omezeným i v případě, že má jen jediného společníka, je totiž subjektem od tohoto společníka zcela odlišným, a proto ji nelze ztotožňovat s jejími společníky.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 2.500,- Kč [srov. §7 písm. c/, §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), tedy celkem ve výši 2.575,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. srpna 2005
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu