ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2860.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2860/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Z. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované Univerzitě P. se sídlem v P., o 29.448,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 8 C 142/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 17. června 2004 č.j. 23 Co 163/2004-214, takto:
Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu v části, v níž byl změněn rozsudek okresního soudu tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 14.760,- Kč, se zamítá; v dalším se rozsudek krajského soudu zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se (žalobou podanou u soudu dne 30.10.2000 a posléze změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby byla \"zrušena\" výpověď z pracovního poměru, kterou mu dala žalovaná dne 15.4.1999, aby žalované bylo uloženo zařadit ho \"na funkci docenta U. P.\" a aby mu žalovaná zaplatila \"doplatek platu\" ve výši 29.448,- Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že uzavřel se žalovanou dne 2.7.1998 pracovní smlouvu, podle které vznikl pracovní poměr na dobu určitou od 1.10.1998 do 30.9.2001 na druh práce odborný asistent - učitel VŠ. Žalobce byl zařazen do 4. tarifní třídy, vykonával však \"rozsah prací, které odpovídají podle vnitřního mzdového předpisu žalované tarifní třídě 5.\", a zařazení na \"funkci docent\". Docentem byl řádně habilitován v odpovídajícím oboru na Vysoké škole pozemního vojska ve V. v roce 1993, výběrovou komisí byl však zcela neoprávněně zařazen \"do kategorie\" odborných asistentů. Dne 15.4.1999 žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru z důvodu nadbytečnosti; žalobce považuje tuto výpověď za neplatný právní úkon, neboť obsahuje \"fiktivní důvod\", a je \"vyústěním sporů, které měl s žalovanou pro neuznání jeho odborné kvalifikace\". Zaplacení částky 29.448,- Kč požadoval žalobce proto, že mu žalovaná dluží \"nezaplacený\" osobní příplatek ve výši 4.896,- Kč měsíčně za období duben až červen 1999, který mu byl odejmut po podání výpovědi z pracovního poměru (celkem 14.688,- Kč), a rozdíl základního platu v tarifní třídě 4. a tarifní třídě 5. ve výši 1.640,- Kč měsíčně za období od října 1998 do června 1999 (celkem 14.760,- Kč).
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 10.5.2001 č.j. 10 C 229/2000-78 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce ve dvouměsíční lhůtě uvedené v ustanovení §64 zákoníku práce nepodal řádný návrh na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru (do 30.9.1999) a že proto v této části žaloba nemůže být úspěšná. O požadavku žalobce o zařazení na místo docenta \"není v pravomoci soudu rozhodovat, neboť toto je svěřeno děkanovi příslušné fakulty resp. rektoru univerzity dle zákona o vysokých školách\". Soud prvního stupně nepřiznal žalobci ani nárok na zaplacení částky 29.448,- Kč, neboť bylo prokázáno, že práce, kterou žalobce vykonával, \"zařazením spadala do 4. tarifního stupně\", což \"vyplývá i z jeho pracovní náplně\" a \"navíc byl žalobce do 4. platové stupnice zařazen rozhodnutím děkana fakulty žalované a takovéto rozhodnutí není soud oprávněn přezkoumávat\".
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27.11.2001 č.j. 22 Co 439/2001-89 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav věci a že z něj vyvodil správné právní závěry. Ztotožnil se rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce podal žalobu na \"zrušení\" výpovědi z pracovního poměru opožděně až dne 30.10.2000 a že \"jeho právo zaniklo\"; odvolací soud se proto \"nemohl zabývat důvodností jeho dalších námitek\".
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 14.5.2003 č.j. 21 Cdo 2215/2002-103 rozsudky soudů obou stupňů ve výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení 29.448,- Kč a o náhradě nákladů řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; jinak dovolání žalobce odmítl. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části o \"zrušení\" výpovědi z pracovního poměru a o zařazení žalobce na místo docenta U. P. není přípustné, neboť je v souladu s ustálenou judikaturou soudů a nemůže mít tedy po právní stránce zásadní význam. Za přípustné považoval dovolací soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o žalobě o zaplacení 29.448,- Kč, neboť \"závěr o vázanosti rozhodnutím děkana fakulty žalované o zařazení žalobce do platové stupnice\" neodpovídá ustálené judikatuře soudů, a současně je shledal důvodné proto, že rozsudky soudů obou stupňů nelze pro nedostatek důvodů přezkoumat.
Okresní soud v Pardubicích poté rozsudkem ze dne 10.12.2003 č.j. 8 C 142/2003-194 žalované uložil, aby zaplatila žalobci 29.448,- Kč, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 20.416,- Kč k rukám advokáta JUDr. M. Š. Z provedených důkazů zjistil, že žalobce byl u žalované zaměstnán od 1.10.1998 v pracovním poměru na dobu určitou do 30.9.2001 jako odborný asistent - vysokoškolský učitel a platovým výměrem ze dne 1.2.1997 byl zařazen v platové třídě 11, která zůstala v platnosti i po vzniku nového pracovního poměru na dobu určitou od 1.10.1998. Od 1.1.1999 byl na základě Vnitřního mzdového předpisu U. P. zařazen do 4. tarifní třídy a byla mu stanovena mzda ve výši 11.830,- Kč a osobní příplatek ve výši 4.896,- Kč měsíčně. Dne 20.4.1999 byla žalobci doručena výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce a s účinností od 1.4.1999 mu byl odejmut mzdovým výměrem \"bez uvedení důvodu\" osobní příplatek. Výpovědí svědka ing. L. S. bylo prokázáno, že žalobce nad rámec své pracovní náplně sjednané v pracovní smlouvě získal pro doktorské studium dva uchazeče a následně vedl jejich disertační práce se souhlasem vedení školy; svědek současně hodnotil žalobce jako dobrého pracovníka, jemuž byl právě pro kvalitu jeho práce přiznán osobní příplatek ve výši, která smazala rozdíl mezi hodnocením docenta a odborného asistenta, což odpovídalo objemu i významu jím vykonávané práce. Při stanovování rozpočtu na rok 1999 se fakulta chemicko technologická dostala \"do finančních obtíží\" a přijala celý komplex úsporných opatření, spočívající také v tom, že byl rozhodnutím vedení fakulty ze dne 4.3.1999 odejmut celkem deseti zaměstnancům osobní příplatek a dvěma byl snížen. Na základě uvedených zjištění soud prvního stupně dovodil, že \"bylo prokázáno nesprávné zařazení žalobce do 11. platové třídy a následně 4. tarifní třídy\", neboť vykonával práce přesahující svým rozsahem popis pracovní činnosti odborného asistenta a zasahující do popisu pracovní činnosti docenta (vedl disertační práce dvou studentů) a \"žalovaná neprokázala, že tato činnost byla pouze mizivým procentem práce žalobce\". Odnětí osobního příplatku žalobci, i když se jedná o \"nenárokovou složku mzdy\", posoudil soud prvního stupně \"podle ustanovení §242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce jako úkon absolutně neplatný pro jeho rozpor s dobrými mravy\", neboť je \"v příkrém rozporu s touto obecně přijímanou zásadou v rámci řešení finanční situace fakulty postihnout určeného pracovníka oběma racionalizačními opatřeními - snížením osobního příplatku a výpovědí z pracovního poměru - a vytvořit tak situaci, že i pro výpočet odstupného a následně důchodu bylo vycházeno ze snížené mzdy\".
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 17.6.2004 č.j. 23 Co 163/2004-214 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.180,- Kč. Soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu sice správně zjistil skutkový stav věci, nesprávně však aplikoval na provedená skutková zjištění právní předpisy. Nárok žalobce na doplacení základní mzdy za období říjen až prosinec 1998 posoudil odvolací soud podle zákona č. 143/1992 Sb. ve znění účinném do 30.11.1999 a podle nařízení vlády č. 251/1992 Sb. ve znění nařízení vlády č. 76/1994 Sb. a dospěl k závěru, že žalobce byl v tomto období správně zařazen do 11. platové třídy a správně mu byla stanovena tarifní mzda ve výši 11.830,- Kč (na základě uznaných let odborné praxe), neboť popis jeho pracovní činnosti podle přílohy č. 1 nařízení vlády č. 251/1992 Sb. zahrnoval i ty nejnáročnější práce, které po něm byly v rámci jeho pracovní činnosti u žalované požadovány (vedení přednášek, vedení a oponování seminárních, diplomových a vědeckých prací), a rozlišení pracovních činností odborného asistenta a docenta právní předpisy v té době neupravovaly. Odvolací soud dále dovodil, že s účinností od 1.1.1999 byl žalobce v důsledku změny právních předpisů (zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách) zařazen na základě Vnitřního mzdového předpisu U. P. správně do 4. tarifní třídy, přestože vykonával práce přesahující svým rozsahem popis pracovní činnosti odborného asistenta (pro tarifní třídu 4.) a zasahující do popisu pracovní činnosti docenta (tarifní třídy 5.) tím, že vedl disertační práce dvou studentů a vedl přednášky, neboť z provedených důkazů bylo zjištěno, že žalobce vykonával převážně práce uvedené v charakteristice pracovních činností pro 4. tarifní třídu - odborný asistent nebo vědecký pracovník (vedl laboratorní cvičení 14 + 14 hodin týdně, v 5. ročníku 20 hodin laboratoří oboru a 30 hodin diplomové laboratoře). Odvolací soud odmítl názor soudu prvního stupně, že by odejmutí osobního příplatku žalobci bylo úkonem v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, a dovodil, že se jedná o nenárokovou složku mzdy (ve smyslu Článku 8 odst. 2 Vnitřního mzdového předpisu U. P.), která není \"vymahatelná\" a o níž rozhoduje zaměstnavatel \"podle jeho momentální hospodářské situace\" a \"podle hodnocení zaměstnance\". Z výsledků dokazování dovodil, že opatření žalované nebylo \"opatřením svévolným, týkajícím se pouze žalobce\", ale že žalovaná tímto způsobem řešila nedostatek finančních prostředků přidělených jí ze státního rozpočtu na zajištění provozu vysoké školy a že odnětí osobního příplatku žalobci bylo \"součástí komplexu úsporných opatření žalované\". Odvolací soud uzavřel, že zařazení žalobce do platové nebo tarifní třídy bylo provedeno v souladu s hledisky uvedenými v zákoně o platu a v souladu s hledisky uvedenými ve Vnitřním mzdovém předpise Univerzity Pardubice přijatého v souladu se zákonem o mzdě a že mu byla vyplacena mzda v takové výši, v jaké mu skutečně náležela, a že se nemůže domáhat ani doplacení osobního příplatku.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že poté, co obdržel výpověď z pracovního poměru, mu bylo zastaveno vyplácení osobního příplatku \"bezdůvodně\", neboť \"se na výkonu jeho práce nic nezměnilo, nebylo mu nic vytýkáno a nebyly k jeho práci žádné negativní připomínky\". Poukazuje přitom na výpověď svědka ing. L. S., který uvedl, že \"žalobce vykonával práci dobře, což se objevilo i v jeho hodnocení a z tohoto důvodu mu byl přiznán osobní příplatek, který smazal rozdíl mezi ohodnocením docenta a odborného asistenta\". Podle žalobce z této výpovědi jednoznačně vyplývá, že \"nebyl důvod mu osobní příplatek odejmout, neboť vykonával stejnou práci a vykonával ji stejně dobře, a že jako odborný asistent vykonával práci přináležející zařazení docent\". Žalobce nepovažuje za pravdivá tvrzení (uvedená ve výpovědi ing. J. K.), že mu byla dána výpověď z pracovního poměru a že mu byl odňat osobní příplatek \"z ekonomických důvodů\", protože \"na zrušené místo byl přijat nový pracovník a osobní příplatek byl odňat pouze jemu, jako kdyby pro ostatní pracovníky žalované tyto ekonomické důvody neplatily\". Odnětí osobního příplatku považuje za protizákonné, protože tato \"nenároková složka mzdy se stává vymahatelným plněním\" v případě, že zaměstnanec splňuje veškerá kritéria, za kterých je příplatek vyplácen, a podle Článku 8 odst. 2 Vnitřního mzdového předpisu U. P. je jediným kritériem kvalita práce zaměstnance (její množství, pracovní úsilí, sebevzdělávací aktivity apod.). Postup žalované považuje současně za neetický a v rozporu s dobrými mravy (§7 odst. 2 zákoníku práce) a namítá, že se jedná o zcela nerovné zacházení se zaměstnanci ve smyslu ustanovení §1 odst. 3 zákoníku práce a že takové jednání nemůže požívat právní ochrany. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.
Žalobce se domáhal žalobou o zaplacení 29.448,- Kč jednak doplatku platu (mzdy) za dobu od 1.10.1998 do 30.6.1999 ve výši 14.760,- Kč z důvodu, že byl nesprávně zařazen do 11. platové třídy (v době do 31.12.1998) a do 4. tarifní třídy (v době od 1.1.1999), ačkoliv měl být zařazen do tříd vyšších, jednak úhrady osobního příplatku za dobu od 1.4. do 30.6.1999 ve výši 4.896,- Kč měsíčně (celkem 14.688,- Kč), který mu byl žalovanou přiznán a s účinností od 1.4.1999 neoprávněně \"odebrán\".
Odvolací soud v napadeném rozsudku oba uvedené požadavky neshledal důvodnými. Žalobce, který dovoláním výslovně napadl rozsudek odvolacího soudu \"v plném rozsahu\", v dovolání vylíčil dovolací důvody jen ve vztahu k druhému z uvedených požadavků (úhrady osobního příplatku); rozsudek odvolacího soudu o prvním z nich - jak je nepochybné z obsahu dovolání - ničím nezpochybnil.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud smí přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání [uplatněnými dovolacími důvody není vázán jen tehdy, je-li dovolání přípustné a je-li rozhodnutí odvolacího soudu postiženo vadami uvedenými v §229 odst.1, §229 odst.2 písm.a) a b) a v §229 odst.3, jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - srov. §242 odst.3 o.s.ř.], že dovolání může být doplněno o dovolací důvody jen po dobu trvání lhůty k dovolání (srov. §241b odst.3 o.s.ř.) a že dovolací důvody lze měnit jen po dobu dovolací lhůty (srov. §242 odst.4), dovolatel tím, že ve vztahu k prvnímu ze svých požadavků nevylíčil žádný dovolací důvod (a po uplynutí lhůty k dovolání jeho doplnění o další dovolací důvody již není možné), rozhodnutí odvolacího soudu o něm nezpochybnil a dovolacímu soudu současně neumožnil, aby jeho správnost posoudil, neboť vůbec nebylo dovolacími důvody dotčeno. Nejvyššímu soudu ČR za této situace nezbylo než uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl změněn rozsudek okresního soudu tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 14.760,- Kč, je z pohledu ustanovení §242 odst.3 věty první o.s.ř. správný; protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst.1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce směřující proti rozsudku odvolacího soudu v této části podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Požadavek žalobce na úhradu osobního příplatku ve výši 14.688,- Kč je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu, za kterou se žalobce uspokojení tohoto nároku domáhá - podle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění účinném do 30.11.2000 (dále jen \"zákona o vysokých školách\"), a podle zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění zákonů č. 590/1992 Sb., č. 10/1993 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb. a č. 118/1995 Sb., tedy podle zákona o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen \"zákona o mzdě\").
Zaměstnanci přísluší za vykonanou práci mzda (§4 odst.1 zákona o mzdě). Mzdou se rozumí peněžitá plnění nebo plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytovaná zaměstnanci za práci, nepovažují se však za ni plnění poskytovaná podle zvláštních předpisů v souvislosti se zaměstnáním, zejména náhrady mzdy, odstupné, cestovní náhrady, výnosy z kapitálových podílů (akcií) nebo obligací a odměna za pracovní pohotovost (§4 odst.2 zákona o mzdě). Mzda se především sjednává v pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě nebo v kolektivní smlouvě. Zaměstnavatel je povinen seznámit zaměstnance předem se změnami způsobu odměňování, výše mzdy a podmínek pro její poskytování; vydal-li vnitřní mzdový předpis, je povinen umožnit zaměstnancům do něj nahlížet (§18 odst.2 zákona o mzdě).
Vnitřní mzdový předpis je vnitřním předpisem veřejné vysoké školy [§17 odst.1 písm.c) zákona o vysokých školách] a schvaluje jej její akademický senát [§9 odst.1 písm. b) zákona o vysokých školách].
Nebyla-li mzda akademického pracovníka vysoké školy sjednána v pracovní nebo jiné smlouvě a ani v kolektivní smlouvě, je zaměstnavatel - jak vyplývá z výše uvedeného - povinen poskytovat mzdu tomuto svému zaměstnanci ve výši a za podmínek stanovených ve vnitřním mzdovém předpisu veřejné vysoké školy. V projednávané věci je tímto předpisem - jak bylo za řízení před soudy zjištěno - Vnitřní mzdový předpis U. P., schválený Akademickým senátem této vysoké školy dne 8.12.1998 a účinný ode dne 1.1.1999. Podle tohoto mzdového předpisu je možné zaměstnanci žalované poskytovat jako mzdu (součást mzdy) též osobní příplatek, o němž se v Článku 8 odst.2 stanoví, že je \"nenárokovou složkou mzdy a lze ho poskytovat zaměstnanci, který dosahuje velmi dobrých pracovních výsledků\", že je \"mírou hodnocení kvality práce, jejího množství, pracovního úsilí, sebevzdělávacích aktivit apod.\", že ho lze \"poskytovat až do výše 100% mzdového tarifu zaměstnance\", že \"o jeho zvýšení nebo snížení rozhodují vedoucí zaměstnanci podle čl. 3 odst.3 (tj. rektor, prorektoři, kvestor, děkani a ředitelé vysokoškolských ústavů) v závislosti na hodnocení pracovního výkonu\", že \"přiznání osobního příplatku je možné až po uplynutí 2 měsíců zaměstnání na UPa, kdy vedoucí zaměstnanec již může posoudit pracovní výkonnost nového zaměstnance\", přičemž \"jedná-li se o uznávaného odborníka, lze osobní příplatek přiznat již ode dne vzniku pracovního poměru\", a že \"rektor, děkani a kvestor mohou stanovit kriteria pro přiznání osobního příplatku, zohledňující zejména pracovní zkušenosti a výkon zaměstnanců v jimi řízených útvarech\".
Tzv. nenárokovou složku mzdy je třeba odlišovat od \"nárokových\" složek mzdy. Zatímco tzv. nároková složka mzdy představuje mzdový nárok, který je zaměstnavatel povinen uspokojit, jestliže zaměstnanec splní stanovené předpoklady a podmínky, tzv. nenároková složka mzdy poskytuje zaměstnanci nárok na stanovené plnění, jen jestliže - bez ohledu na splnění předpokladů a podmínek stanovených pro její poskytnutí - zaměstnavatel o jejím přiznání zaměstnanci také rozhodne. Pro tzv. nenárokovou složku mzdy je tedy charakteristické, že bez vydání rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání má povahu pouze fakultativního plnění; jestliže však rozhodne o jejím přiznání (zda a kdy takové rozhodnutí učiní, závisí jen na úvaze zaměstnavatele), je povinen tuto složku mzdy zaměstnanci poskytovat. Nenároková (fakultativní) složka mzdy se tedy v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání stává složkou mzdy nárokovou (obligatorní) a takto vzniklý nárok na mzdu (část mzdy) lze následně zcela nebo zčásti zrušit (odebrat, odejmout), jen jestliže to umožňuje pracovní nebo jiná smlouva uzavřená mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem nebo kolektivní smlouva anebo vnitřní mzdový předpis a pouze budou-li splněny podmínky v nich stanovené (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.11.2004 sp. zn. 21 Cdo 537/2004, který byl uveřejněn pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005).
S názorem odvolacího soudu, podle kterého není osobní příplatek jako nenároková složka mzdy \"vymahatelný\", tedy z uvedených důvodů nelze souhlasit. Vzhledem k tomu, že osobní příplatek byl žalobci - jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů - rozhodnutím žalované (příslušného vedoucího zaměstnance žalované) přiznán, mohl mu být platně odejmut jen tehdy, jestliže Vnitřní mzdový předpis žalované takové rozhodnutí umožňoval a jestliže pro odejmutí osobního příplatku byly naplněny v něm stanovené důvody; pouze v tomto případě mohly odůvodnit odnětí osobního příplatku žalobci - jak uvedl odvolací soud - \"momentální hospodářská situace zaměstnavatele\" a \"nedostatek finančních prostředků, přidělených žalované ze státního rozpočtu na zajištění provozu vysoké školy\". Odvolací soud - veden svých chybným právním názorem - se věcí z tohoto pohledu nezabýval; jeho závěr, že žalobce nemá na osobní příplatek za měsíce duben až červen 1999 nárok proto zatím nemůže obstát.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl změněn rozsudek okresního soudu tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 14.688,- Kč, není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto v této části, jakož i v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst.3 věty první o.s.ř. vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. června 2005
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu