ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2889.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2889/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně A. Š., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Zemědělskému podniku Š., a.s. zastoupenému advokátkou, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp.zn. 16 C 235/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. května 2004, č.j. 16 Co 120/2004-134, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 15.8.2001 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní okamžitě ruší pracovní poměr podle §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce pro zvlášť hrubé porušení pracovní kázně. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobkyně nesplnila své pracovní povinnosti, které vyplývají z její pracovní náplně – kontrola oprávněnosti, správnosti a průkaznosti dokladů prvotní evidence, když „od října 1999 chybně hradila pojistné plynoucí z pojistných smluv uzavřených mezi ZD Š. a K., pojišťovnou, a.s., agenturou O. (dříve M. k., družstevní pojišťovnou, a.s., agenturou Olomouc) číslo: 720498824, 720501665, 720501640, 720498621 a 720501761“, a v tom, že žalobkyně „na představenstvu společnosti ZP Š., a.s., dne 22.6.2001 podala informaci, že požádala o převedení zmiňovaných pojistných smluv na společnost ZP Š., a.s., a tyto jsou již vedeny na společnost ZP Š., a.s.“. Po celou dobu, tj. od října 1999, žalobkyně vyplácela za ZP Š., a.s., na uvedené pojistné smlouvy pojistné ve výši 8.945,- Kč měsíčně, přechod v osobě pojistníka ze ZD Š. na ZP Š., a.s., z pojistných smluv neověřila a úhradu pojistného na uvedené pojistné smlouvy prováděla bez kontroly oprávněnosti a správnosti.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnila zejména tím, že se žádného porušení pracovní kázně (tím méně zvlášť hrubého) nedopustila. Dne 20.9.1999 byla do pojišťovny odevzdána žádanka o změnu pojistníka ze ZD Š. na žalovaného (ZP Š., a.s.) s účinností od 1.10.1999 (vyplněná a podepsaná tehdejším předsedou představenstva žalovaného). Protože pojišťovna delší dobu nereagovala, na základě ústního pokynu tehdejšího předsedy představenstva J. Z. a druhého místopředsedy představenstva Ing. P. D. poukázala první platbu pojistného z účtu žalovaného dne 25.4.2000; od 22.5.2000 byl dán trvalý příkaz k měsíčním platbám pojistného, který podepsal tehdejší předseda představenstva J. Z. I kdyby však k porušení pracovní kázně došlo, uplynula podle žalobkyně přede dnem 15.8.2001 jednoměsíční lhůta stanovená v §53 odst. 2 zák. práce, neboť o okolnostech uvedených jako důvod okamžitého zrušení pracovního poměru se žalovaný dověděl přinejmenším již dne 28.5.2001, když tuto záležitost řešil na zasedání představenstva. Okamžité zrušení pracovního poměru považuje za neplatné též proto, že bylo dáno neoprávněnou osobou; usnesení mimořádné valné hromady ze dne 6.3.2001 o volbě nových členů představenstva žalovaného, podle něhož měl být předsedou představenstva Ing. P. D., který dopis ze dne 15.8.2001 podepsal, bylo soudem posouzeno pro rozpor se zákonem jako neplatné a návrh na zápis nově zvoleného představenstva do obchodního rejstříku byl zamítnut. Žalovanému sdělila, že trvá na dalším zaměstnávání v souladu s pracovní smlouvou.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28.11.2003, č.j. 16 C 235/2001-115, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 5.600,- Kč k rukám „zástupkyně žalovaného“ a státu České republice „na účet účtárny Okresního soudu v Olomouci“ na náhradě nákladů 1.529,- Kč. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobkyně, která byla u žalovaného zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne 27.3.1997 jako „pracovník v zemědělství“ a od 1.11.1997 vykonávala práci finanční účetní, porušila pracovní kázeň „takovým způsobem, jak je skutkově vymezen v okamžitém zrušení pracovního poměru“; porušila ustanovení §73 odst.1 písm.a) zák. práce a „svoji funkční náplň“ (zejména její první bod), neboť řádně nekontrolovala oprávněnost, správnost a průkaznost dokladů první evidence (když si řádným způsobem neověřila, zda opravdu došlo k převodu pojistných smluv na žalovaného), nesplnila povinnost, kterou jí dali nadřízení, a o tom, že je tato povinnost splněna, mylně informovala představenstvo žalovaného dne 22.6.2001. Protože právní úkon žalovaného má všechny formální a obsahové náležitosti uvedené v ustanoveních §53 a §55 zák. práce, dospěl soud prvního stupně k závěru, že podmínky pro okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce byly splněny. Námitku žalobkyně, že okamžité zrušení pracovního poměru jí bylo dáno po uplynutí jednoměsíční lhůty, odmítl s odůvodněním, že lhůta jednoho měsíce uvedená v ustanovení §53 odst. 2 zák. práce byla dodržena, neboť „ke konkrétnímu porušení pracovní kázně došlo 22.6.2001“ a žalovaný se o tom dověděl až dne 24.7.2001 z dopisu zástupce K., pojišťovny, a.s. (JUDr. Ing. O.). Za nedůvodnou soud prvního stupně považoval i další námitku žalobkyně, že okamžité zrušení pracovního poměru jí bylo dáno neoprávněnou osobou, když „žalobkyně v době, kdy s ní Ing. D. jednal, tohoto akceptovala jako předsedu představenstva žalovaného a byla v dobré víře, že je jí okamžité zrušení pracovního poměru dáno osobou, která je oprávněna za žalovaného jednat“ (§27 odst. 7 obch. zák.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24.5.2004, č.j. 16 Co 120/2004-134, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobkyně dané přípisem žalovaného ze dne 15.8.2001 je neplatné, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudem prvního stupně 6.600,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.419,- Kč k rukám advokátky. Odvolací soud zdůraznil, že „skutkově byl důvod okamžitého zrušení pracovního poměru vymezen nejen popsaným jednáním žalobkyně na zasedání představenstva dne 22.6.2001, ale i tím, že žalobkyně chybně hradila pojistné z uvedených pojistných smluv počínaje říjnem 1999“. Se soudem prvního stupně nesouhlasil v posouzení otázky běhu lhůt uvedených v ustanovení §53 odst.2 zák. práce. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že jednoměsíční lhůta ve vztahu k vytýkanému porušení pracovní kázně ze dne 22.6.2001, která počala běžet již následujícího dne („protože na zasedání představenstva tohoto dne byli přítomni všichni vedoucí zaměstnanci žalovaného nadřízení žalobkyni, kteří se tam o jejím jednání, které posléze bylo předmětem okamžitého zrušení pracovního poměru, dověděli“), uplynula dne 22.7.2001, a že lhůta uvedená v ustanovení §53 odst.2 zák. práce marně uplynula i ve vztahu k dalšímu skutku spočívajícímu v tom, že žalobkyně od října 1999 chybně hradila pojistné z předmětných pojistných smluv; uvedl, že o tom, že pojistné smlouvy nejsou převedeny na žalovaného a že žalovaný neoprávněně platí pojistné, se žalovaný dověděl již na zasedání představenstva dne 28.5.2001, což potvrdil svědek Ing. P. D., předseda představenstva žalovaného. Žalovaný však s žalobkyní okamžitě zrušil pracovní poměr až dne 15.8.2001. Na základě dopisu K. pojišťovny, a.s., ze dne 24.7.2001, v němž je výslovně uvedeno, že ke změně v pojistných smlouvách nedošlo, měl žalovaný „najisto postaveno, že změna v pojistných smlouvách provedena není, měl to písemně potvrzeno, uvedenou skutečnost tedy zjistil“. Ve věci samé tedy odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která však - v otázce posouzení běhu lhůty uvedené v ustanovení §53 odst. 2 zák. práce - odlišně právně posoudil; okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 15.8.2001 posoudil jako neplatný právní úkon.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyložil ustanovení §53 odst. 2 zák. práce a stávající judikaturu v otázce počátku běhu jednoměsíční subjektivní lhůty, neboť vychází z nesprávného výkladu pojmu, „kdy se zaměstnavatel o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru dověděl”. Dovozuje, že pro běh lhůty podle ustanovení §53 odst.2 zák. práce je směrodatné, kdy se zaměstnavatel skutečně o hrubém porušení pracovní kázně dověděl, přičemž se nemůže jednat o jakoukoliv vědomost, ale o „vědomost určitým způsobem kvalifikovanou, která by zakládala oprávněnost k takovému zásadnímu jednání a zásahu do postavení a práv zaměstnance, jakým právě okamžité zrušení pracovního poměru je“. Trvá na tom, že „takovouto vědomost“ o jednání žalobkyně zakládající důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru získal až z přípisu pojišťovny K. ze dne 24.7.2001, neboť tohoto dne získal informaci o tom, že tvrzení žalobkyně na zasedání představenstva dne 22.6.2001 jsou nepravdivá, stejně tak jako o dalším žalobkyni vytýkaném jednání, podle něhož měla „chybně od října 1998 (správně od října 1999) hradit pojistné na zmiňované pojistné smlouvy“. V té souvislosti poukazuje na to, že Ing. D. se dne 28.5.2001 před zasedáním představenstva dověděl od likvidátora ZD Š. pouze nekonkrétní obecnou informaci, že „snad některé pojistné smlouvy nejsou na žalovaného převedeny“, že se jednalo o „informaci nejen nepodloženou, ale především bez jakýchkoliv podrobností ve vztahu k tomu, z jakého důvodu se tak nemělo stát, kdo za tuto skutečnost odpovídá apod., a kdy se spíše jednalo o dotaz likvidátora ZD Š., zda byly pojistné smlouvy převedeny ze ZD Š. na žalovaného“. Zdůrazňuje, že o pozastavení plateb pojistného na pojistné smlouvy (jak je uvedeno v zápisu ze zasedání představenstva ze dne 28.5.2001) bylo rozhodnuto z důvodu špatné finanční situace žalovaného, což potvrdil i další zúčastněný člen představenstva svědek O. Z. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto, neboť odvolací soud věc správně posoudil v souladu s ustálenou judikaturou (např. „rozhodnutí NS ČR Jc 6/97“). Ztotožňuje se se závěry odvolacího soudu v tom, že žalovaný získal vědomost o tom, že se žalobkyně dopustila jednání, které podle jeho názoru zakládalo důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru, více než měsíc předtím, než její pracovní poměr takto zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§240 odst.1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalovaný okamžitě zrušil pracovní poměr se žalobcem dopisem ze dne 15.8.2001, který byl žalobkyni doručen téhož dne – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/92 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., a č. 177/2001 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.3.2002 (dále jen „zák. práce“).
Dovolatel nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu v tom, jak vyložil ustanovení §53 odst. 2 zák. práce a stávající judikaturu v otázce počátku běhu jednoměsíční subjektivní lhůty, neboť vychází z nesprávného výkladu pojmu, „kdy se zaměstnavatel o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru dověděl”. Podle jeho názoru musí jít o „vědomost určitým způsobem kvalifikovanou, která by zakládala oprávněnost k takovému zásadnímu jednání a zásahu do postavení a práv zaměstnance, jakým právě okamžité zrušení pracovního poměru je“, a dovozuje, že „takovouto vědomost“ o jednání žalobkyně zakládající důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru získal až z přípisu pojišťovny K. ze dne 24.7.2001.
Podle ustanovení §53 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr pouze ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení dověděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy tento důvod vznikl. O počátku a běhu měsíční lhůty platí obdobně ustanovení §46 odst. 3 a 4.
Zaměstnavatel se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru doví - jak správně uvádí odvolací soud - dnem, kdy jeho vedoucí zaměstnanec (§9 odst. 3 zák. práce), který je bezprostředně nebo výše nadřízen (a je tedy oprávněn tomuto podřízenému zaměstnanci ukládat pracovní úkoly a dávat mu k tomu účelu závazné pokyny) tomu, kdo porušil pracovní kázeň zvlášť závažným způsobem, získal vědomost (dověděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru.
Pro určení počátku běhu lhůty uvedené v ustanovení §53 odst. 2 zák. práce není významné, kdy zaměstnavatel důvod okamžitého zrušení zjistil (jako tomu bylo podle právní úpravy obsažené v ustanovení §53 odst. 2 zák. práce, účinné do 31. 12. 1988). Nemusí tu jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), že zaměstnanec porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, které zpravidla není možné bez vyjádření zaměstnance k důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru. K tomu, aby začala běžet jednoměsíční lhůta k okamžitému zrušení pracovního poměru, postačuje, aby zaměstnavatel získal vědomost (dověděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru.
Uvedené samozřejmě nelze vykládat tak, že by zaměstnavatel měl přistupovat k okamžitému zrušení pracovního poměru se zaměstnancem již na základě pouhého podezření ze skutků zakládajících důvod k takovému rozvázání pracovního poměru; jednoměsíční lhůta, během které musí být okamžité zrušení pracovního poměru pracovníku dáno (a také způsobem uvedeným v ustanovení §266a zák. práce doručeno), má-li se jednat o platné rozvázání pracovního poměru, slouží mimo jiné také k tomu, aby zaměstnavatel mohl provést potřebné šetření, zda zaměstnanec skutečně porušil pracovní kázeň a zda šlo o porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem), a aby se podle jeho výsledku rozhodl, zda přistoupí k okamžitému zrušení pracovního poměru. Právní úprava nedává prostor ani pro výklad, že by tato lhůta začala běžet již na základě předpokladu (jakkoliv by byl pravděpodobný), že takový důvod nastane, nebo na základě domněnky, že zaměstnavatel o porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem mohl či dokonce musel k určitému datu vědět. Jednoměsíční lhůta, během které musí zaměstnavatel přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru (aby šlo o platný právní úkon), začíná plynout ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru prokazatelně (skutečně) dověděl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3.4.1997, sp. zn. 2 Cdon 725/96, uveřejněný pod č. 6 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.3.1998, sp. zn. 2 Cdon 600/97, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998).
Lhůta podle ustanovení §53 odst. 2 věty první zák. práce je lhůtou určenou podle měsíců; konec běhu této lhůty je proto určen způsobem vyplývajícím z ustanovení §266 odst. 2 a odst. 3 zák. práce. Podle tohoto ustanovení připadá poslední den lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá událost, od níž se lhůta počítá. Není-li takový den v měsíci, připadne poslední den lhůty na poslední den v měsíci. Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Událostí, od níž lhůta k okamžitému zrušení pracovního poměru počíná, je - jak výše uvedeno - den, kdy zaměstnavatel získal vědomost (dověděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné - zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že ohledně pojistných smluv jednalo představenstvo žalovaného dne 28.5.2001 a posléze dne 22.6.2001 (tohoto jednání se zúčastnila i žalobkyně). Podle údaje v zápisu z jednání představenstva žalovaného ze dne 28.5.2001 (bod 4) „likvidátor ZD Š. v likvidaci byl informován o problematice životního pojištění, k možnému řešení se nevyjádřil. Z tohoto důvodu rozhodlo představenstvo pozastavit splácení pojistek do vyřešení“. V zápisu z dalšího jednání představenstva žalovaného ze dne 22.6.2001 (bod. 11) je uvedeno, že „představenstvo znovu projedná na K. stav životních pojištění – dle pojišťovny jsou pojistky stále vedeny na ZD Š. a dle účetní paní A. Š., která požádala o převedení pojistných smluv na ZP Š., a.s., jsou tyto smlouvy již vedeny na naši firmu“. Dopisem ze dne 24.7.2001 K., pojišťovna, a.s., agentura O., sdělila žalovanému, že žádanky o změnu pojistných smluv ze dne 16.9.1999 jsou orazítkovány ZP Š., a.s., a proto nemohla být změna pojistníka v pojistných smlouvách provedena. Podle názoru žalovaného porušila žalobkyně, která pracovala u žalovaného jako finanční účetní, tím, že „od října 1999 chybně hradila pojistné plynoucí z pojistných smluv uzavřených mezi ZD Š. a K., pojišťovnou, a.s., agenturou O. (dříve M. K., družstevní pojišťovnou, a.s., agenturou O.)“, a tím, že „na představenstvu společnosti ZP Š., a.s., dne 22.6.2001 podala informaci, že požádala o převedení zmiňovaných pojistných smluv na společnost ZP Š., a.s., a tyto jsou již vedeny na společnost ZP Š., a.s.“, pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, a proto s ní dopisem ze dne 15.8.2001, který jí byl doručen téhož dne, podle ustanovení §53 odst.1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušil pracovní poměr.
Žalovaný se tak dověděl o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru na zasedání představenstva dne 28.5.2001 (že žalobkyně od října 1999 chybně hradila pojistné z předmětných pojistných smluv, že tedy pojistné smlouvy nejsou převedeny na žalovaného a že žalovaný neoprávněně platí pojistné) a na zasedání představenstva dne 22.6.2001 (že žalobkyně dne 22.6.2001 na představenstvu žalovaného podala informaci, že požádala o převedení zmiňovaných pojistných smluv na žalovaného, a uvedla, že tyto smlouvy jsou již na žalovaného vedeny); na schůzích představenstva byli přítomni všichni vedoucí zaměstnanci žalovaného nadřízení žalobkyni. Další šetření, které probíhalo po jednání představenstva žalovaného ze dne 22.6.2001 („představenstvo znovu projedná na Kooperativně stav životních pojištění“), jehož výsledkem byl dopis K., pojišťovny, a.s., ze dne 24.7.2001 (v němž bylo výslovně uvedeno, že ke změně v pojistných smlouvách nedošlo a z jakého důvodu), bylo již jen zjišťováním, zda žalobkyně skutečně porušila pracovní kázeň a zda šlo o porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem), tedy zjišťováním podkladů pro to, zda žalovaný skutečně přistoupí k okamžitému zrušení pracovního poměru.
Stejným způsobem ustanovení §53 odst. 2 zák. práce vyložil také odvolací soud v napadeném rozsudku. Správný je proto i jeho závěr, že jednoměsíční lhůta k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 2 zák. práce uplynula v projednávané věci nejpozději dnem 22.7.2001 a že, jestliže okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobkyni doručeno až dne 15.8.2001, stalo se tak po uplynutí jednoměsíční lhůty uvedené v ustanovení §53 odst. 2 zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jeho práva, spočívají v odměně za zastupování advokátkou ve výši 2.500,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), tedy celkem 2.575,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobkyni nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobkyni v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. srpna 2005
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu