ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2890.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2890/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka a Novotného v právní věci žalobce L. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Dopravnímu podniku města O., a. s., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 110/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. května 2004, č.j. 16 Co 103/2004-54, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 25. 3. 2003 (doručeným žalobci dne 26. 3. 2003) žalovaný sdělil žalobci, že mu „v souladu“ s ustanovením §46 odst. 1 písm. f) zák. práce dává výpověď z pracovního poměru. Závažné porušení pracovní kázně žalobcem spatřoval v tom, že si „nevyžádal povolení k převezení kola na pracoviště a k umožnění renovace části kola v prostorách společnosti“, že „v rozporu s pokyny zaměstnavatele i zákoníkem práce a pracovním řádem použil prostory a výrobní prostředky společnosti k soukromým účelům“ a že „tímto jednáním jako vedoucí zaměstnanec porušil své základní povinnosti dané §74 zák. práce a platným pracovním řádem v oblasti pracovní kázně a ochrany majetku zaměstnavatele“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru žalovaného daná mu dne 26. 3. 2003 je neplatná. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že z ní není vůbec zřejmé, k jakému konkrétnímu jednání žalovaný závažné porušení pracovní kázně žalobcem vztahuje. Samotný nález nalakované kostry kola v dílně žalovaného dne 11. 2. 2003, ke které se přihlásil jako její majitel, není závažným porušením pracovní kázně. Je-li mu vytýkáno, že si nevyžádal povolení k převezení kola na pracoviště, „není mu známo, podle jakého předpisu toto bylo jeho povinností, když je běžné, že zaměstnanci mohou vjet do areálu žalovaného a žádné povolení k tomu není třeba“, a z výpovědi z pracovního poměru není ani zřejmé, „o jakou renovaci kola se mělo vlastně jednat a o které prostory a které výrobní prostředky žalovaného a v jakém rozsahu a v kterém období měl použít“. Žalovaný navíc nepřihlédl ani k tomu, že žalobce je u něj zaměstnán více jak 25 let, dosahoval velmi dobrých pracovních výsledků a k jeho pracovní činnosti nebyly závažnější připomínky.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 11. 2003, č.j. 16 C 110/2003-42, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování měl za prokázané, že „žalobce jako zaměstnanec žalovaného ve funkci mistra porušil pracovní kázeň tím, že bez povolení žalovaného, přestože mu byl znám způsob, kdy je možno provádět opravy soukromých věci v zařízení žalovaného, v jejich prostorách a na jejich zařízení, nejméně za využití kompresoru patřícího žalovanému, prováděl nastříkání kostry kola patřícího jeho rodinným příslušníkům“. Při posuzování stupně intenzity tohoto porušení pracovní kázně přihlédl k osobě žalobce, který byl hodnocen kladně, k tomu, že žalobce jako vedoucí pracovník závažným způsobem porušil své povinnosti stanovené zákoníkem práce, a k tomu, že nelze po žalovaném spravedlivě požadovat, aby žalobce nadále zaměstnával ve vedoucí funkci. Ve prospěch žalobce svědčilo to, že žalovanému jeho činností nevznikla nějaká vyšší škoda, když žalovaný neprokázal své tvrzení, že k nástřiku kostry kola použil žalobce barvu patřící žalovanému. Žalobce by však sám svým příkladem nedodržování pracovní kázně mohl být špatným vzorem pro ostatní zaměstnance. Podle názoru soudu prvního stupně by přiměřeným bylo přeřazení žalobce z vedoucí funkce na jinou funkci, což však žalobce odmítl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 5. 2004, č.j. 16 Co 103/2004-54, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dne 26. 3. 2003 je neplatná, žalovanému uložil zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 6.300,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.396,- Kč, oboje k rukám advokáta. Za správný považoval závěr soudu prvního stupně, že žalobce se dopustil porušení pracovní kázně tím, že jako zaměstnanec žalovaného ve funkci mistra, přestože mu byl znám způsob jakým je možno provádět opravy soukromých věci v zařízení žalovaného, v jeho prostorách a za využití kompresoru žalovaného provedl nastříkání kostry kola patřící rodinnému příslušníku žalobce. Vytkl soudu prvního stupně, že, ačkoliv při vymezení hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce byly jím uvážené skutečnosti vzhledem ke všem okolnostem případu úplné, poskytující náležitý podklad pro posouzení, jakou intenzitou žalobce pracovní kázeň porušil, vyvodil z nich nesprávný závěr. Žalobce po celá léta řádně plnil své pracovní úkoly a nedopouštěl se porušování pracovní kázně. Další (předchozí) porušení pracovní kázně, vytýkaná dopisem ze dne 17. 2. 2003, považoval za neprokázaná a v této souvislosti přihlédl též k tomu, že upozornění na možnost výpovědi ze dne 17. 2. 2003, ve kterém byla „údajná“ porušení pracovní kázně popisována, bylo vyhotoveno až poté, co se žalobce měl dopustit porušení pracovní kázně, jež bylo důvodem pro projednávanou výpověď z pracovního poměru. Hodnocení osoby žalobce proto podle jeho názoru je „výhradně příznivé“. Za příznivé pro žalobce považoval také hodnocení doby a situace v níž došlo ke spornému porušení pracovní kázně. Žalobce měl zkušenost, že přes souhlas přímého nadřízeného mu nebylo výkonným ředitelem žalovaného vydáno povolení pro výrobu vjezdové brány z vlastních surovin po pracovní době s tím, že by uhradil náklady na vynaloženou energii a za využití prostor žalovaného. Obával se, že jeho žádosti o nastříkání kostry kola za stejných podmínek nebude vyhověno; výkonný ředitel žalovaného, slyšen jako svědek, přitom potvrdil, že renovaci kostry kola v uvedeném rozsahu by žalobci povolil. Protože v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce k opravě kostry kola použil z majetku žalovaného něco jiného než kompresor, žalobce žalovanému svým jednáním žádnou škodu nezpůsobil. Nebylo prokázáno ani to, že žalobce provedl opravu kola v pracovní době, a tak se zaměstnanci podřízení žalobci nemuseli o této opravě vůbec dozvědět; žalobce jim nemohl být „špatným příkladem“. Zvýšení intenzity porušení pracovní kázně nezpůsobuje ani skutečnost, že žalobce odmítl se žalovaným uzavřít dohodu o změně sjednaných pracovních podmínek ve vztahu k druhu práce (převedení na práci automechanika), což by s ohledem na intenzitu porušení pracovní kázně soud prvního stupně považoval za odpovídající méně závažné intenzitě porušení pracovní kázně žalobcem.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jež „je podáno z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru“, žalovaný namítá, že intenzita porušení pracovní kázně žalobcem opravňovala žalovaného k tomu, aby se žalobcem rozvázal pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, neboť po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance, který závažně porušil pracovní kázeň, u něj nadále pokračoval. Soudem prováděné dokazování ohledně „dalších záležitostí“, jako setrvání pana Z. na pracovišti či opuštění pracoviště žalobcem, bylo nadbytečné a „svým způsobem matoucí“. Podle názoru dovolatele se žalobce k původu barvy, kterou bylo kolo nastříkáno, vyjádřil tak, že, „kdyby byl pekař v pekárně, také by si domů nekupoval rohlíky“, a žalovanému přímo při nálezu nesdělil, že by barvu měl zakoupenou v drogerii. Soudy přesto - poté, co žalobce doložil doklad o nákupu barvy - zaujaly stanovisko, že žalobce nezpůsobil žalovanému žádnou škodu, a shodně konstatovaly, že nebylo prokázáno, že by žalobce k opravě kostry kola použil něco jiného než kompresor. Nesprávný je závěr obou soudů také v tom směru, že žalobce neprovedl opravu kola v pracovní době. Ač sám žalobce uvedl, že kostru kola nalakoval po pracovní době, asi 3-4 dny předtím než došlo k jejímu nálezu, žalovaný prokázal předložením evidence docházky, že 3 dny před nálezem byla sobota, v pátek den předtím měl žalobce dovolenou a o den dřív odcházel ve 12.03 hod. a čerpal 2 hodiny náhradního volna. Argumentace soudu, že ostatní zaměstnanci podřízení žalobci se o opravě nemuseli vůbec dozvědět, a proto jim žalobce nemohl být „ špatným příkladem“, je podle dovolatele „zcela v rozporu s pojetím úlohy vedoucích zaměstnanců při dodržování zákonnosti a ochraně majetku“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení ) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
I když žalovaný v dovolání uvedl, že rozsudek odvolacího soudu napadá z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru, z obsahu dovolání (srov. §41 odst. 2, §243c odst. 1 o.s.ř.) je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu napadá též z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., když zpochybňuje skutkové závěry soudů obou stupňů o tom, že žalobce k opravě kostry kola z majetku žalovaného nepoužil nic jiného než kompresor a že nebylo prokázáno, že by oprava kola byla provedena žalobcem v pracovní době.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkový závěr o tom, že žalobce při opravě kola použil vlastní barvu, převzal odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – ze závěrů soudu prvního stupně, který je založil na výsledcích dokazování, zejména „dokladu o prodeji barvy a předloženém vzorníku“. Dovolatelem připomínané vyjádření žalobce, že, „kdyby byl pekař v pekárně, také by si domů nekupoval rohlíky“, jež měl učinit v odpověď na dotaz o původu použité barvy vůči Ing. V. M., nemůže na uvedeném závěru soudů ničeho změnit, neboť uvedené prohlášení žalobce samo o sobě skutečnost, že byla použita barva žalovaného nepotvrzuje, a soudy zvažované důkazy prokazují, že žalobce použil barvu vlastní. Uvedené skutkové zjištění má proto oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocen důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o.s.ř.
Obdobné platí i o dovolatelem zpochybňovaném závěru soudů, že „nebylo prokázáno, že žalobce provedl opravu kola v pracovní době“. Žalovaný v této souvislosti namítá, že soudy „nevyhodnotily fakt uvedený samotným žalobcem, že kostru kola nalakoval po pracovní době asi 3 nebo 4 dny než došlo k jejímu nálezu“ a že předložením evidence docházky prokázal, že „3 dny před nálezem byla sobota a v pátek dnem před tím dne 7. 2. 2003 měl žalobce dovolenou a den před tím, ve čtvrtek, odcházel z dopravního podniku ve 12.03 hod. a čerpal dvě hodiny náhradního volna“. Přitom přehlíží, že žalobce při jednání před soudem prvního stupně dne 18. 11. 2003 do protokolu uvedl, že to „mohlo být i pět dní předtím s ohledem na dobu si to již přesně nepamatuje“. Za této důkazní situace je závěr odvolacího soudu, že nebylo prokázáno, že by žalobce nalakování kostry kola provedl v pracovní době, logický a plně korespondující s tím, co bylo v řízení ohledně této skutečnosti zjištěno. Opačný závěr, že se tak stalo v pracovní době, nelze učinit z pouhé skutečnosti, že na pracovišti byla nalezena nalakovaná kostra kola a že žalobce potvrdil, že nalakování provedl sám; nalakování v pracovní době žalobce popírá a evidence docházky vypovídá jen o tom, kdy se žalobce na pracovišti zdržoval, nic však nevypovídá o tom, kdy případně kostru kola nalakoval.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že žalovaný rozvázal s žalobcem pracovní poměr výpovědí ze dne 25. 3. 2003, jež byla žalobci doručena dne 26. 3. 2003 podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 2003 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákona č. 274/2003 Sb., kterým se mění některé zákony na úseku ochrany veřejného zdraví) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §46 odst.1 písm. f) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§53 odst. 1 písm. b), §46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce].
S odvolacím soudem lze souhlasit, že ustanovení §53 odst. 1 písm. b) a §46 odst. 1 písm. f) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. Tyto právní závěry jsou aplikovány i soudní praxí (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8 ročník 1996 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001).
Stejným způsobem v projednávané věci postupoval i odvolací soud, když při vymezení hypotézy obsažené v ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce vzal v úvahu osobu žalobce, míru jeho zavinění na posuzovaném porušení pracovní kázně, dobu a situaci, v níž k porušení pracovní kázně došlo, jakož i důsledky tohoto porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele. Souhlasit lze i s tím, že pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně je bez významu, zda žalobce odmítl s žalovaným uzavřít dohodu ve smyslu §36 zák. práce o změně sjednaných pracovních podmínek, v jejímž důsledku by byl převeden na práci automechanika. Správně se také (na rozdíl od názoru dovolatele) zabýval tím, zda se žalobce již dříve nedopustil porušení pracovní kázně, jak mu to bylo vytýkáno dopisem žalovaného ze dne 17. 2. 2003. Kdyby totiž bylo prokázáno, že se žalobce již v minulosti (byť drobného) porušení pracovní kázně dopustil, musel by při hodnocení osoby žalobce k této skutečnosti odvolací soud přihlédnout. Naproti tomu souhlasit nelze s názorem dovolatele, že „je zcela v rozporu s pojetím úlohy vedoucích zaměstnanců při dodržování zákonnosti a ochrany majetku“ argumentace soudu, že ostatní zaměstnanci podřízení žalobci se o opravě vůbec nemuseli dozvědět, a proto jim žalobce nemohl být „špatným příkladem“. Ve směru k prokázání, jaký dopad mělo porušení pracovní kázně žalobcem na jemu podřízené zaměstnance, žalovaný žádné důkazy nepředložil a ani jejich provedení nenavrhl. Odvolací soud proto správně vycházel z těch skutečností, jež v průběhu dokazování v řízení vyšly najevo. Nebylo-li v řízení prokázáno – jak výše uvedeno – že žalobce prováděl nalakování kostry jízdního kola v pracovní době, a za této situace jedinou skutečností související s porušení pracovní kázně žalobcem byla ta, že se na pracovišti nacházela kostra kola nalakovaného žalobcem, je logický a správný závěr odvolacího soudu, že se ostatní zaměstnanci podřízení žalobci o porušení pracovní kázně vůbec nemuseli dozvědět a že proto žalobce nemohl být „špatným příkladem“.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (srov. §142 odst. 1 věta první o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 14. června 2005
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu