ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.398.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 398/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce H. a.s., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. V. N., zastoupenému advokátem, o 99.252,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp.zn. 5 C 1063/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. listopadu 2004 č.j. 6 Co 2521/2004-76, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 99.252,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný u něj (u jeho právního předchůdce) pracoval na základě pracovní smlouvy od 1.11.1994 do 31.3.2003, naposledy ve funkci ředitele závodu P., a že se v bodu 3 „manažerské smlouvy“ ze dne 17.12.2001 zavázal, že v době trvání pracovního poměru a v době 365-ti dní následujících po ukončení pracovního poměru nebude vykonávat pro jiné zaměstnavatele nebo na vlastní účet samostatnou nebo nesamostatnou činnost, která byla a je předmětem činnosti žalobce, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání žalobce. Protože žalovaný tento závazek nedodržel (v uvedeném období po skončení pracovního poměru u žalobce začal pracovat u společnosti „J. H. spol. s r.o.“, která má shodný předmět podnikání a „zabývá se prodejem stejného sortimentu“ jako žalobce), vznikla mu povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši trojnásobku průměrného výdělku („zjištěného dle ustanovení §17 zákona 1/92 sb. o mzdě v platném znění s tím, že rozhodným obdobím je poslední kalendářní čtvrtletí před ukončením pracovního poměru“), tedy celkem 99.252,- Kč.
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 28.5.2004 č.j. 5 C 1063/2003-40 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 25.142,- Kč k rukám „právního zástupce“. Ve věci samé dospěl k závěru, že konkurenční doložka obsažená v dodatku k pracovní smlouvě uzavřeném mezi účastníky dne 17.12.2001 „ve formě tzv. manažerské smlouvy“ je platným právním úkonem, který „má oporu v §29 odst. 2 zák. práce“, neboť „žalobce se zcela v souladu se synallagmatickým charakterem tohoto závazku zavázal poskytnout žalovanému odměnu za dodržení závazku, a to ve výši sjednané úplaty za její porušení“. Předmětná konkurenční doložka má podle názoru soudu prvního stupně „charakter spravedlivého ujednání, které není v rozporu s dobrými mravy, ani nepřiměřeným způsobem neomezuje žalovaného v právu na svobodné povolání“. Protože žalovaný „porušil ujednání o konkurenční doložce“, když v době 365 dnů po skončení pracovního poměru u žalobce nastoupil do zaměstnání u obchodní společnosti, která „je v konkurenčním vztahu k žalobci“ (stejně jako žalobce se zabývá prodejem truhlářského zboží), „nezbylo soudu, než žalobě vyhovět“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18.11.2004 č.j. 6 Co 2521/2004-76 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 47.664,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud zdůraznil, že „podle ustálené judikatury“ v případě ujednání o konkurenční doložce „musí jít o závazek vzájemně vyvážený“ tak, aby byly vyváženy vzájemná práva a povinnosti, které účastníkům z ujednání o konkurenční doložce vyplývají. Tak tomu však v daném případě podle jeho názoru není, neboť závazku žalovaného, který „představuje výrazné omezení žalovaného v možnosti přivydělat si ve své profesi v dalším pracovním poměru či v rámci podnikání“, neodpovídá v době jeho vzniku jakýkoliv závazek žalobce, který by přijatý závazek žalovaného „vyvažoval tím, že by žalovanému v době trvání jeho závazku přinášel hospodářský či jiný prospěch“. Povinnost žalobce vyplatit žalovanému trojnásobek průměrného měsíčního platu totiž nastupuje až poté, co žalovaný skončí pracovní poměr u žalobce a po celou dobu trvání pracovního poměru a 365 dní po jeho skončení nebude vykonávat konkurenční činnost. Takový závazek žalobce podle názoru odvolacího soudu nevyvažuje zmíněné omezení žalovaného, a z tohoto důvodu předmětná konkurenční doložka „odporuje podmínkám stanoveným v ustanovení §29 odst. 2 zák. práce“ (závazek žalovaného nebyl uzavřen za podmínek, za nichž to lze od zaměstnance spravedlivě požadovat). Odvolací soud proto na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že ujednání účastníků o konkurenční doložce v manažerské smlouvě ze dne 17.12.1001 „je neplatné podle ustanovení §242 odst. 1 písm. a) zák. práce“.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce namítal, že ujednání účastníků o konkurenční doložce „splňuje tehdy platnou právní úpravou vyžadované podmínky“, tj. písemné ujednání, doba trvání maximálně rok po skončení pracovního poměru a přiměřenost smluvní pokuty. Pokud se týká „podmínek, za nichž to lze od zaměstnance spravedlivě požadovat“, pak podle jeho názoru „je na místě se domnívat, že tyto podmínky je nutno vztahovat k okolnostem každého jednotlivého případu“, a to zvláště ve vztahu k pracovnímu zařazení pracovníka, k okruhu znalostí a vědomostí, které při výkonu své funkce získá, nebo (a) k dalším ujednáním smluvních stran nad rámec zákona, zejména co do případné kompenzace pro zaměstnance za sjednání konkurenční doložky (obojí však při akceptaci závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 192/95, který „lze považovat za stěžejní“). Hovoří-li Ústavní soud ve zmíněném nálezu o vyváženosti práv a povinností obou účastníků, pak podle názoru dovolatele „měl zcela jasně na mysli i to, aby byla sjednána kompenzace pro pracovníka za sjednání konkurenční doložky, a to alespoň ve výši odpovídající výši smluvní pokuty“. Žalobce se proto domnívá, že pokud se zavázal zaplatit žalovanému za dodržení zákazu konkurence odměnu ve výši smluvní pokuty, „pak šel nad rámec požadavků zákona a zcela nepochybně vyhověl i závěrům z judikatury plynoucím“. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatel nenapadá), že žalovaný pracoval u žalobce (jeho právního předchůdce) na základě pracovní smlouvy ze dne 1.11.1994 nejprve jako „vedoucí“ a od 1.7.1996 ve funkci „ředitel závodu P.“. Dne 17.12.2001 účastníci uzavřeli dohodu označenou jako „manažerská smlouva (dodatek k pracovní smlouvě)“, v níž (v bodu 3) se žalovaný zavázal, že v době trvání pracovního poměru u žalobce a v době „365-ti dní“ následujících po ukončení tohoto pracovního poměru „nebude vykonávat pro jiného zaměstnavatele nebo na vlastní účet samostatnou nebo nesamostatnou činnost, která byla a je předmětem činnosti zaměstnavatele (žalobce), nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zaměstnavatele (žalobce)“. Pro případ porušení této povinnosti se žalovaný zavázal zaplatit žalobci „smluvní pokutu ve výši trojnásobku průměrného výdělku zjištěného dle ustanovení §17 zákona 1/92 sb. o mzdě v platném znění s tím, že rozhodným obdobím bude poslední kalendářní čtvrtletí před ukončením pracovního poměru“. Pro případ dodržení výše citovaného závazku žalovaného se žalobce (v bodu 4 zmíněné dohody) zavázal, že „bude zaměstnanci (žalovanému) vyplacena odměna ve výši trojnásobku průměrného měsíčního výdělku po uplynutí dvanácti kalendářních měsíců od skončení pracovního poměru“. Pracovní poměr účastníků skončil uplynutím sjednané doby ke dni 31.3.2003 a žalovaný dne 1.7.2003 nastoupil do pracovního poměru u obchodní společnosti „J. H. spol. s r.o.“, která má zčásti shodný předmět podnikatelské činnosti jako žalobce.
Za tohoto skutkového stavu - jak k tomu dospívá i odvolací soud v posuzované věci - byl pro posouzení opodstatněnosti uplatněného nároku především významný závěr o tom, zda ujednání účastníků o konkurenční doložce obsažené v „manažerské smlouvě“ ze dne 17.12.2001 je platným právním úkonem.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že konkurenční doložka byla mezi účastníky uzavřena dne 17.12.2001 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném od 1.1.2001 (tj. poté, co nabyl účinnosti zákon č. 155/2001 Sb.,kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) do 29.2.2004 (tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 46/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §29 odst. 2 věty druhé a třetí zák. práce ve smlouvě lze písemně dohodnout, že zaměstnanec nesmí po ustanovenou dobu, nejdéle však jeden rok po skončení pracovního poměru, vykonávat pro jiného zaměstnavatele nebo na vlastní účet činnost, která byla předmětem činnosti zaměstnavatele, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zaměstnavatele, a to za podmínek, za nichž to lze od zaměstnance spravedlivě požadovat; za porušení takového závazku může být sjednána přiměřená smluvní pokuta. Konkurenční doložka odporující uvedeným podmínkám je neplatná.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že předmětem právního vztahu založeného konkurenční doložkou je ochrana zaměstnavatele po skončení pracovněprávního vztahu účastníků před činností zaměstnance, která by vůči zaměstnavateli měla soutěžní povahu. Předmětem ochrany tudíž jsou - jak zmiňuje žalobce v dovolání – „léty budované poznatky a jiné skutečnosti majících podnikatelskou hodnotu“, tedy - jinak řečeno - skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné a mají být podle vůle podnikatele utajeny. Protože uvedený charakter předmětu ochrany je totožný, bez ohledu nato, zda ke sjednání konkurenční doložky došlo před 1.1.2001 nebo později, neboť se jedná stále – jak je z výše uvedeného zřejmé - o ujednání vyplývající z ochrany obchodního tajemství (srov. §17 až §20 obch. zák.) upravující vzájemné vztahy účastníků v době po skončení jejich pracovního poměru, je možno vycházet ze závěrů, z nichž dovolací soud vycházel při posuzování povahy a obsahu tohoto typu smluvního ujednání již v dřívější době.
Při úvaze o předpokladech platného sjednání tzv. konkurenční doložky nelze opomíjet, že ani podle nové právní úpravy není možnost jejího sjednání neomezená v tom smyslu, že by se mělo nadále jednat pouze o jednostranný závazek ze strany zaměstnance. Výše citované ustanovení §29 odst. 2 zák. práce (ve znění účinném od 1.1.2001 do 29.2.2004) totiž výslovně stanoví, že konkurenční doložku lze sjednat toliko „za podmínek, za nichž to lze od zaměstnance spravedlivě požadovat“, že za porušení závazku zaměstnancem „může být sjednána přiměřená smluvní pokuta“, jinak že je konkurenční doložka neplatná.
Nemůže být pochybností o tom, že i v případě dohod o konkurenční doložce uzavřených podle ustanovení §29 odst. 2 zák. práce je třeba mít na zřeteli zájem na zachování rovnosti účastníků v jejich právu na svobodnou volbu povolání a právu podnikat garantované čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. k tomu nález Ústavního soudu ČR ze dne 1.11.1995 sp. zn. II. ÚS 192/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, roč. 1995, pod č. 73, na který odkazuje i dovolatel), a z toho vyplývající požadavek na vyváženost vzájemných práv a povinností, které účastníkům z ujednání o konkurenční doložce vyplývají. Z hlediska uvedených ústavních zásad tedy není žádného opodstatnění pro uplatňování rozdílných východisek při posuzování platnosti konkurenčních doložek podle toho, zda byly sjednány předtím anebo poté, co dne 1.1.2001 nabyl účinnosti článek I bod 18 zákona č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolací soud proto setrvává na názoru, z něhož vychází i odvolací soud v posuzované věci, že ujednání o tzv. konkurenční doložce (bez ohledu na to, kdy bylo uzavřeno) je třeba chápat jako vzájemný (synallagmatický) závazek, při němž si bývalí účastníci pracovního poměru poskytují hospodářský prospěch navzájem a jsou si navzájem dlužníky i věřiteli, neboť jen tak lze vyjádřit podmínky, za nichž lze sjednání dohody o konkurenční doložce podle ustanovení §29 odst. 2 zák. práce „od zaměstnance spravedlivě požadovat“. K tomuto - nikoliv jednostrannému, nýbrž vzájemně vyváženému - závazku pak může být jako sankce a speciální zajišťovací prostředek dále sjednána smluvní pokuta, která však - jak z ustanovení §29 odst. 2 části druhé věty za středníkem zák. práce vyplývá - musí být přiměřená; s nesplněním uvedených podmínek (posuzovaných zejména ve vztahu k zachování rovnosti v právu podnikat, z hlediska vlastního smyslu a účelu konkurenční doložky samotné, s přihlédnutím kupř. k délce závazku, poskytované protihodnotě, výši sjednané smluvní pokuty, apod.) zákon spojuje neplatnost celého ujednání o konkurenční doložce.
Při zvažování vyváženosti vzájemných práv a povinností, které účastníkům z ujednání o tzv. konkurenční doložce vyplývají, je třeba mít na zřeteli, že závazku zaměstnance, aby využíval po skončení pracovního poměru po dobu jednoho roku své odborné kvalifikace pouze v omezeném rozsahu, odpovídá jen taková povinnost zaměstnavatele, která přináší hospodářský prospěch zaměstnanci přímo v době trvání jeho závazku, tj. také po sjednanou dobu po skončení pracovního poměru. Za takovýto odpovídající závazek zaměstnavatele tudíž nelze považovat - jak se dovolatel mylně domnívá - „kompenzaci ve výši odpovídající výši smluvní pokuty“ (tj. pouze trojnásobku průměrného výdělku), kterou je žalobce (zaměstnavatel) povinen poskytnout žalovanému (zaměstnanci) až po splnění (a současném zániku) jeho závazku, neboť - jak uvádí odvolací soud - „žalovanému se v době trvání jeho závazku nedostane žádné výhody“.
Protože v daném případě - jak vyplývá z výše uvedeného - závazku žalovaného, který „představuje výrazné omezení žalovaného v možnosti přivydělat si ve své profesi v dalším pracovním poměru či v rámci podnikání“, neodpovídá přiměřený závazek ze strany žalobce, který by žalovanému přinášel srovnatelný hospodářský prospěch přímo v době trvání jeho závazku, je správný závěr odvolacího soudu, že „ujednání účastníků o konkurenční doložce v manažerské smlouvě ze dne 17.12.2001 je neplatné podle ustanovení §242 odst. 1 písm. a) zák. práce“, neboť „odporuje podmínkám stanoveným v ustanovení §29 odst. 2 zák. práce“.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady, které by byly účelně vynaloženy na obranu jeho práva, nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. října 2005
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v.r.
předseda senátu