ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.494.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 494/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce P. V., zastoupeného advokátem, proti žalované G. s.r.o., zastoupené advokátkou, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp.zn. 11 C 237/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. ledna 2004, č.j. 11 C 237/2003-15, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. září 2004, č.j. 10 Co 518/2004-44, takto:
I. Řízení o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. ledna 2004, č.j. 11 C 237/2003-15, se zastavuje.
II. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. září 2004, č.j. 10 Co 518/2004-44, se odmítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.165,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 2.9.2003 žalovaná sdělila žalobci, že s ním „dle §53 odst. 1 písm. d) ukončuje pracovní poměr ke dni 2.9.2003“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a aby žalované bylo uloženo zaplatit mu na náhradě mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru 28.000,- Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 9.9.2003 mu byl doručen dopis ze dne 2.9.2003 obsahující okamžité zrušení pracovního poměru, v němž však nebyl uveden „konkrétní zákonný důvod pro toto rozhodnutí“. Protože žalované dopisem ze dne 9.9.2003 sdělil, že okamžité zrušení pracovního poměru považuje za neplatné a že trvá na dalším zaměstnávání podle pracovní smlouvy, a protože žalovaná mu neumožnila pracovat, požaduje náhradu mzdy za dobu od 1.9.2003 do 31.10.2003.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 27.1.2004, č.j. 11 C 237/2003-15, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobce u žalované provedené dopisem žalované ze dne 2.9.2003 je neplatné, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu mzdy za období od 1.9.2003 do 31.10.2003 ve výši 28.000,- Kč a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 2.120,- Kč. Vycházeje ze zjištění, že žalobce byl u žalované zaměstnán na základě pracovní smlouvy od 1.2.2003 jako obchodně provozní ředitel, že přípisem žalované ze dne 2.9.2003 s ním byl okamžitě zrušen pracovní poměr a že žalobce uplatnil nárok u soudu v zákonné prekluzívní lhůtě (§64 zák. práce), dospěl soud prvního stupně k závěru, že posuzované okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, neboť obsahuje pouze odkaz na zákonné ustanovení, a to ještě zcela nepřesný, když se zde uvádí „§53 odst. 1 písm. d“, a postrádá jakékoliv vymezení důvodů, které by měly naplnit okamžité zrušení pracovního poměru ve smyslu ustanovení §53 odst. 1 písm. a) nebo b) zák. práce; proto nemohl posoudit důvody, kterou žalovanou k okamžitému zrušení pracovního poměru vedly, ani to, zda k němu došlo v zákonem stanovené lhůtě (§53 odst. 2, §55 zák. práce). Protože žalobce trval na dalším zaměstnávání, což oznámil žalované přípisem ze dne 9.9.2003, přiznal mu soud prvního stupně v souladu ustanovením §61 zák. práce na náhradě mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru 28.000,- Kč; vycházel z toho, že žalobce požadoval náhradu mzdy jen za dobu od 1.9.2003 do 31.10.2003 a že jeho měsíční příjem činil podle platebního výměru 14.000,- Kč.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23.9.2004, č.j. 10 Co 518/2004-44, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna „uhradit“ žalobci na nákladech odvolacího řízení 18.270,- Kč k rukám zástupce žalobce advokáta. Odvolací soud především přisvědčil soudu prvního stupně, který ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované, když rovněž dovodil, že byly splněny podmínky pro takový postup uvedené v ustanovení §101 odst. 3 o.s.ř. a soud měl k dispozici listinné důkazy předložené žalobcem, jimiž se zabýval a které hodnotil (pracovní smlouvu ze dne 21.1.2003, platový výměr, dopis žalované ze dne 2.9.2003 o ukončení pracovního poměru adresovaný žalobci, jehož fotokopie souhlasí s originálem listiny předložené soudu dodatečně). Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že listina ze dne 2.9.2003, v níž se uvádí pouze to, že „dle §53 odst. 1 písm. d) s Vámi ukončujeme pracovní poměr ke dni 2.9.2003“, neodpovídá ustanovení §55 zák. práce, a že je tedy z formálních důvodů neplatná; za správné považoval i přiznání nároku na náhradu mzdy žalobci v uplatněné výši. Protože žalovaná se na výzvu soudu nevyjádřila k žalobě poté, co jí byla žaloba dne 23.11.2003 doručena, a ani adekvátním způsobem nereagovala na nařízené jednání (na den 27.1.2004), o němž se dozvěděla dne 3.1.2004, a protože soud prvního stupně před skončením jednání splnil svou poučovací povinnost a přítomné účastníky poučil podle ustanovení §119a odst. 1 o.s.ř. (ti účastníci, kteří se jednání neúčastnili, nemusí být bez ohledu na důvod nepřítomnosti poučeni), nepřihlédl odvolací soud k listinným důkazům, které žalovaná s dovoláním předložila (§205a o.s.ř.); ani odvolací soud neměl pochybnosti o originálu listiny ze dne 2.9.2003 předloženém žalobcem.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu („ve spojení s rozsudkem Okresního soudu K. Vary č.j. 11 C 237/2003 ze dne 27.1.2004“), jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí „má ve věci zásadní význam“, žalovaná vytýká odvolacímu soudu, že nepřihlédl k listinným důkazům, které připojila k odvolání a které - podle jejího názoru - prokázaly, že „okamžité zrušení pracovního poměru bylo dáno v souladu s ustanovením §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, řádně odůvodněno, podloženo, avšak žalobci dáno dnem 3.9.2003 a nikoli 2.9.2003“, a že soudy nezkoumaly, jak je možné, že „žalobce předložil listinu z 2.9., která není nikomu z odpovědných pracovníků žalované známa, a že mohlo být pouze zneužito oprávnění někoho jiného nebo odcizení firemní listiny žalované“. Za „zcela zásadní“ v tomto sporu považuje žalovaná nepravdivost tvrzení žalobce, že „sdělení o okamžitém zrušení pracovního poměru obdržel datované ze dne 2.9.2003 bez zdůvodnění“, neboť předloženými podklady prokázala, že okamžité zrušení pracovního poměru doručovala žalobci osobně v kanceláři firmy a pro nepřevzetí poté odeslala; osobní způsob doručení je podle ní prokazován přítomnými zaměstnanci žalované. Navrhla, aby dovolací soud „rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23.9.2004, č.j. 10 Co 518/2004, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27.1.2004, č.j. 11 C 237/2003, zrušil a aby věc vrátil k dalšímu řízení“.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl. Uvedl, že dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, neboť nesplňuje zákonem dané podmínky přípustnosti dovolání (§237 odst. 3 o.s.ř.). Zároveň zdůraznil, že odvolací soud, který přezkoumal postup soudu prvního stupně jak v opatřování a v hodnocení důkazů, tak v procesním postupu, neshledal v rozsudku soudu prvního stupně žádné pochybení.
Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §236 odst. 1 o.s.ř.).
Rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27.1.2004, č.j. 11 C 237/2003-15, v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. §10a o.s.ř.).
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27.1.2004, č.j. 11 C 237/2003-15, zastavil (§243c odst.1, 104 odst. 1 věta první o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) – zabývaje se dále dovoláním žalované proti rozsudku odvolacího soudu - po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které odvolatel v dovolání označil.
V posuzovaném případě žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že odvolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalovaná - jak je zřejmé z obsahu dovolání (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) - právní posouzení věci (závěr soudu o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) nezpochybňuje. I když v dovolání uvedla, že je podává proto, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu „má ve věci zásadní význam“, žádnou právní otázku neoznačila. Podstatou všech jejích námitek je nesouhlas s tím, že odvolací soud „nepřihlédl k listinným důkazům, které připojila k odvolání a které prokázaly, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo dáno v souladu s ustanovením §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, řádně odůvodněno, podloženo, avšak žalobci dáno dnem 3.9.2003 a nikoli 2.9.2003“, a že nezkoumal, „jak je možné, že žalobce předložil listinu z 2.9., která není nikomu z odpovědných pracovníků žalované známa“, když „mohlo být pouze zneužito oprávnění někoho jiného nebo odcizení firemní listiny žalované“.
V posuzovaném případě se žalobce - jak vyplývá ze žaloby - domáhal určení, že okamžité zrušení pracovního poměru, provedené dopisem žalované ze dne 2.9.2003, je neplatné. Odvolací soud (i soud prvního stupně) dospěl k závěru, že v dopise ze dne 2.9.2003, který byl žalobci doručen dne 9.9.2003, žalovaná důvod okamžitého zrušení pracovního poměru nevymezila; uvedla jen to, že s žalobcem „dle §53 odst. 1 písm. d) ukončuje pracovní poměr ke dni 2.9.2003“. K novým tvrzením a důkazům navrhovaným žalovanou v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud nepřihlédl s odůvodněním, že se jedná o důkazní návrhy zcela nové, před soudem prvního stupně neuplatněné, které byly učiněny v rozporu s ustanovením §119a odst. 1 a §205a odst. 1 o.s.ř.
Skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé - s výjimkou věcí uvedených v ustanovení §120 odst. 2 o.s.ř. - odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu, jestliže jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže odvolatel nebyl řádně poučen podle ustanovení §119a odst.1 nebo jestliže nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně (§205a odst. 1 o.s.ř., ve znění účinném do 31.3.2005).
Při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly žalovanou v odvolání uplatněny v rozporu s ustanovením §205a o.s.ř. (§213 odst. 3 o.s.ř., ve znění účinném do 31.3.2005).
Vzhledem k tomu, že v posuzované věci námitky žalované uvedené v odvolání nebyly způsobilým odvolacím důvodem ve smyslu ustanovení §205a odst. 1 o.s.ř. (ve znění účinném do 31.3.2005) a nejedná se ani o věc uvedenou v ustanovení §120 odst. 2 o.s.ř., odvolací soud postupoval v souladu s ustanovením §213 odst. 3 o.s.ř. (ve znění účinném do 31.3.2005), když k listinným důkazům, které žalovaná předložila s odvoláním, a k jejím tvrzením v odvolání při projednání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a při rozhodování o něm nepřihlížel.
Námitky dovolatelky uvedené v dovolání se navíc netýkají okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 2.9.2003. Vzhledem k tomu, že žalobce - jak vyplývá ze žaloby - učinil předmětem řízení v posuzované věci určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 2.9.2003 a že v občanském soudním řízení je soud vázán žalobou a nemůže rozhodovat o něčem jiném, než požadoval žalobce (srov. §153 odst.2 o.s.ř.), otázku, zda žalovaná případně učinila jiný projev vůle směřující k rozvázání pracovního poměru účastníků jeho okamžitým zrušením, nebyl soud oprávněn řešit, neboť nebyla předmětem řízení.
Protože dovolací soud při posuzování, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, nemůže brát v úvahu právní otázky, které nebyly v dovolání označeny, a protože kritika rozsudku odvolacího soudu z hlediska jeho procesního postupu není důvodná, je nepochybné, že dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.425,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 5, §7 písm. c), §17 odst. 1 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), celkem ve výši 3500,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 3 o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu (srov. zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), tedy částka 665,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004, sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobci tyto náklady nahradila. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení v celkové výši 4.165,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. prosince 2005
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu