ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.62.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 62/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně JUDr. D. M., proti žalované Č. t., o 1,323.273,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 96/94, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2003 č.j. 16 Co 352/2003-252, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu), aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, které jí dala žalovaná dopisem ze dne 28.12.1993, je neplatné, a aby byla žalované uložena povinnost zaplatit jí 1,551.369,- Kč. Žalobu odůvodnila tím, že jí okamžité zrušení pracovního poměru „nebylo ve lhůtě doručeno“ a že „neodpovídá skutečnosti“, že by se dopustila vytčených neomluvených absencí v době od 25.11.1993 do 16.12.1993. Jelikož žalované oznámila, že trvá na dalším zaměstnávání, požadovala po ní rovněž náhradu mzdy za období od 1.3.1994 do 29.2.1996 ve výši průměrného výdělku.
Obvodní soud pro Prahu 4 „mezitímním“ (správně částečným) rozsudkem ze dne 16.1.1998 č.j. 30 C 96/94-70 určil, že okamžité zrušení pracovního poměru mezi žalobkyní a žalovanou provedené dopisem ze dne 28.12.1993 je neplatné. Dospěl k závěru, že žalovaná neprokázala, že dopis ze dne 28.12.1993 obsahující okamžité zrušení pracovního poměru byl žalobkyni doručen do vlastních rukou, jak ukládá zaměstnavateli ustanovení §266a zák. práce. Odvolání žalované proti tomuto rozsudku Městský soud v Praze usnesením ze dne 21.7.1998 č.j. 53 Co 428/98-83 podle ustanovení §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. jako opožděné odmítl. Dovodil, že žalovaná, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně doručen dne 4.4.1998, podala své odvolání až dne 21.4.1998 po marném uplynutí odvolací lhůty uvedené v ustanovení §204 odst. 1 věta první o.s.ř.
Obvodní soud pro Prahu 4 poté rozsudkem ze dne 14.3.2000 č.j. 30 C 96/94-130, ve znění opravného usnesení ze dne 27.10.2000 č.j. 30 C 96/94-172, žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila 228.095,40 Kč, a „co do částky 1,323.273,60 Kč“ žalobu zamítl; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení „českému státu“ 1.919,30 Kč a žalovaná z téhož důvodu 330,70 Kč, vše „na účet zdejšího soudu“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru žalobkyni náleží náhrada mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce od 7.4.1994, kdy oznámila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, do 29.2.1996, aniž by vzhledem k okolnostem případu shledal důvody pro její snížení, resp. nepřiznání ve smyslu ustanovení §61 odst. 2 zák. práce. Protože podle závěrů znaleckého posudku „je nepochybné“, že pravděpodobný výdělek žalobkyně za rozhodné období prvního kalendářního čtvrtletí roku 1994 činí 10.000,- Kč, „kdy takto byl stanoven plat žalobkyně ještě předtím, než byla převedena a přeložena na funkci stálé zahraniční zpravodajky Č. t. v M.“, přiznal žalobkyni za příslušné období (22 měsíců a 17 dní) 228.095,40 Kč a ve zbývající části žalobu jako neopodstatněnou zamítl.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 22.9.2000 č.j. 55 Co 343/2000-168 podle ustanovení §218 odst. 1 písm. b) o.s.ř. odmítl odvolání žalobkyně „proti vyhovujícímu výroku o věci samé (I.)“, zastavil odvolací řízení o odvolání žalobkyně „proti zamítavému výroku o věci samé (II.) a výrokům o nákladech řízení (III. a IV.)“ a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že k podání odvolání do vyhovujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně žalobkyně nebyla oprávněna (tímto výrokem jí nebyla způsobena žádná újma) a že odvolání žalobkyně do zbývajících výroků rozsudku soudu prvního stupně trpí obsahovými nedostatky, které brání dalšímu pokračování v odvolacím řízení (odvolání nelze věcně projednat). Z obsáhlých doplnění odvolání, které žalobkyně učinila na dvojí výzvu soudu ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř., „je jednoznačně zřejmé pouze to“, že odvolání žalobkyně směřuje proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně; v ostatních částech, v nichž žalobkyně líčí, v čem spatřuje nesprávnost napadeného rozhodnutí a postupu soudu, a zejména, čeho se svým odvoláním domáhá, je však její podání „nepřesné, neurčité a prakticky nesrozumitelné“.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 4.3.2003 č.j. 21 Cdo 1117/2002-238 usnesení odvolacího soudu (s výjimkou výroku o odmítnutí odvolání žalobkyně „proti vyhovujícímu výroku o věci samé“) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud zdůraznil, že vzhledem k odlišnému charakteru prvostupňového a odvolacího řízení je nepochybně rozdíl mezi požadovaným obsahem návrhu na zahájení řízení (žaloby) a požadovaným obsahem podaného odvolání; proto také zákon v ustanovení §205 odst. 1 o.s.ř. neužívá u požadavku odvolacího návrhu na rozdíl od požadavku žalobního návrhu v ustanovení §79 odst. 1 o.s.ř. slov „musí být patrno“, nýbrž jen slov „má být uvedeno“. Pro řízení odvolací je totiž předmět řízení již v podstatě vymezen z řízení před soudem prvního stupně i výrokem napadeného rozhodnutí, a tak určitost údajů v odvolání má význam především pro otázku vymezení odkladného účinku odvolání (§206 odst. 2, 3 o.s.ř.) a tím i pro vymezení rozsahu vázanosti odvolacího soudu rozsahem podaného odvolání (§212 odst. 1 o.s.ř.). Nevzbuzuje-li rozsah podaného odvolání v tomto směru pochybnosti (z odvolání je zřejmé, které rozhodnutí a v jakém rozsahu odvolatel napadá), nic nebrání odvolacímu soudu, aby věc projednal v mezích vyplývajících z ustanovení §212 odst. 1 o.s.ř., aby přitom uvažoval i neuplatněné námitky a za podmínek uvedených v ustanovení §212 odst. 2 o.s.ř. přihlížel i k nevytýkaným vadám řízení. Jestliže tedy z obsahu podání žalobkyně ze dne 18.5.2000, 18.6.2000 a 7.8.2000 nepochybně vyplývá, proti kterému rozhodnutí odvolání žalobkyně směřuje, že jsou jím napadeny všechny výroky rozsudku soudu prvního stupně, a ostatně i to, v čem odvolatelka spatřuje nesprávnost napadeného rozhodnutí a čeho se domáhá, nelze podle názoru dovolacího soudu za tohoto stavu dovodit, že odvolání žalobkyně je věcně (meritorně) neprojednatelné. Zároveň odvolacímu soudu uložil, aby předtím než přistoupí k vlastnímu projednání odvolání neopomenul rozhodnout o připuštění (či nepřipuštění) změny žaloby v odvolání uvedeném rozsahu (§95 o.s.ř.).
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14.3.2000 č.j. 30 C 96/94-130 (poté, co usnesením ze dne 7.10.2003 č.j. 16 Co 352/2003-250 nepřipustil změnu žaloby uvedenou v odvolání) rozsudkem ze dne 7.10.2003 č.j. 16 Co 352/2003-252 rozsudek soudu prvního stupně „v zamítavém výroku o věci samé (II.) a v nákladových výrocích (III. a IV.)“ potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení. Podle názoru odvolacího soudu provedl soud prvního stupně v potřebném rozsahu dokazování, vyvodil z něj odpovídající skutková zjištění, která následně přiléhavě posoudil i po stránce právní, a ani odvolání žalobkyně „není způsobilé otřást správností tohoto rozhodnutí“, když odvolací námitky „nelze považovat za relevantní pro posouzení této věci“. Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyni za období od 7.4.1994, kdy oznámila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, do 29.2.1996, náleží na náhradě mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce toliko přisouzených 228.095,40 Kč. Správně soud prvního stupně vycházel ze závěru, že pro zjištění průměrného výdělku žalobkyně je rozhodným obdobím 1. čtvrtletí roku 1994, avšak za stavu, kdy „mezi účastníky není sporu o tom“, že žalobkyně v tomto období pro žalovaného nepracovala, bylo nutno vycházet z pravděpodobného výdělku žalobkyně ve výši 10.000,- Kč, kterého by zřejmě dosáhla. Podle jeho názoru „byl takto stanoven plat žalobkyně ještě předtím, než byla převedena a přeložena na funkci stálé zahraniční zpravodajky Č. t. v M.“, neboť při stanovení výše pravděpodobného výdělku nebylo možno zohlednit plat žalobkyně v zahraničí na funkci stálého zahraničního zpravodaje, jelikož s účinností od 25.10.1993 byla z této funkce odvolána a nadále ji již nevykonávala.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do všech jeho výroků) podala žalobkyně dovolání z důvodů „uvedených v §241 odst. 3 o.s.ř.“. Namítala, že i přes formální neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru žalobkyně se soudy měly zabývat materiálními důvody pro použití tohoto výjimečného způsobu rozvázání pracovního poměru, a pokud to odmítly, pak tím „nepřímo konstatovaly“, že se žalobkyně dopustila „natolik zavrženíhodného jednání“, že k tomu žalovaná měla právo. „Ve světle judikátu“ Nejvyššího soudu je přitom třeba, aby soud „v prvé řadě“ objasnil otázku, zda okamžité zrušení pracovního poměru je či není nevyhnutelné a nutné; soud však žalobkyni „stále nezbavil podezření, že spáchala něco nekalého“, a proto žalovaná stále – dokonce i před soudem – může tvrdit, že žalobkyně „má špatnou pověst“. Dovolatelka dále vytkla odvolacímu soudu, že odmítl rozhodnout, do jaké funkce žalobkyně k žalované skutečně nastoupila, s čímž souvisí stanovení pravděpodobného výdělku. Podle jejího názoru žádný soud dosud prokazatelně nezjistil, zda žalobkyně před formálně neplatným okamžitým zrušením pracovního poměru „vůbec kdy pracovala v Praze, jak odvolací soud po soudu prvního stupně opakovaně tvrdí, aniž je zřejmé, čím toto tvrzení mohou obě instance podpořit“. Dovozovala, že, kdyby soud rozhodl, do jaké funkce žalobkyně nastoupila, pak bylo třeba stanovit pravděpodobný „pražský“ výdělek žalobkyně jiným způsobem, a to „použitím průměrného výdělku jiných zaměstnanců, kteří vykonávají stejnou nebo obdobnou práci“, protože po odvolání z funkce stálého zpravodaje „by žalobkyně bývala musela dosahovat podobného výdělku, jakého dosahovali ostatní redaktoři pražské zahraniční redakce zpravodajství ČT, nikoli však základu, z něhož se odvozuje přepočtový koeficient na dolary, jako je tomu v případě platu zahraničních zpravodajů“. Kromě toho namítala, že jí byla ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem a „domoci se ochrany svých práv“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil „příslušnému soudu“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001, ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - jak vyplývá také z jeho odůvodnění a ostatně to v dovolání uvádí i sama dovolatelka - po řízení provedeném podle „dosavadních právních předpisů“ (podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rovněž podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.4.2001 sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněné pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).
Podle ustanovení §240 odst. 1, věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení §240 odst. 2, věty druhé o.s.ř. je lhůta zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
V posuzovaném případě bylo z obsahu spisu zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen do vlastních rukou žalobkyni (§47 odst. 1 o.s.ř.) dne 28.11.2003 a žalované (§48 odst. 1 o.s.ř.) dne 19.11.2003 a že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu sepsané dne 11.1.2004 bylo podáno osobně u soudu prvního stupně dne 12.1.2004.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem 28.11.2003 (§159 odst. 1 o.s.ř.) a že lhůta k podání dovolání uplynula dnem 29.12.2003 (§57 odst. 2 o.s.ř.). Dovolání bylo tedy podáno po uplynutí zákonem stanovené lhůty, jejíž zmeškání nelze prominout (§240 odst. 2, věta první o.s.ř.), a proto Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. jako opožděné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 18. října 2005
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu