ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.848.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 848/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Z. T., zastoupeného advokátem, proti žalované U. ČR, spol. s r. o., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 11 C 1867/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. června 2004, č. j. 23 Co 234/2004-206, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 27. 1. 1999 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Důvod k výpovědi spatřovala v tom, že na základě rozhodnutí „vedení provozovny“ ze dne 11. 1. 1999 o snížení stavu zaměstnanců v technickém úseku, za účelem zvýšení efektivnosti práce, bylo zrušeno jeho pracovní místo výrobního dělníka a stal se tak nadbytečným. Žalovaná nemá „v rámci provozovny“ žádné jiné pracovní místo, na které by bylo možno jej převést.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výpověď „daná žalobci dne 27. 1. 1999 a převzatá žalobcem 23. 3. 1999“ je neplatná. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že funkci výrobního dělníka v třísměnném provozu přestal vykonávat v půli června roku 1998 „z podnětu mistrové na kosmetice“; z funkce výrobní dělník byl převeden na funkci údržbáře, kterou vykonával až do doby, kdy dostal ze zaměstnání výpověď. Dohoda o změně pracovní smlouvy ohledně druhu práce byla uzavřena konkludentně, což zákoník práce nesankcionuje neplatností. Protože organizační změna, o niž byla opřena výpověď z pracovního poměru se týkala místa výrobního dělníka, nemohla se dotknout jeho pracovního zařazení, neboť v době obdržení výpovědi byl zaměstnán jako údržbář.
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 12. 11. 2002, č. j. 11 C 1867/2000-88, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení 5.222,- Kč k rukám advokáta JUDr. P. Č. Z hlediska lhůty stanovené v ustanovení §64 zák. práce považoval žalobu za včasnou, neboť, i když žalobce podal žalobu původně proti žalovanému označenému jako „U., P. t. z. N.“, nedostatek v označení žalovaného odstranil písemným podáním ze dne 28. 6. 2001. Ve věci samé dovodil, že žaloba byla po formální stránce dána platně, a že žalobci se nepodařilo prokázat, že by v době obdržení výpovědi vykonával jinou práci, než na kterou byl dohodou ze dne 1. 4. 1998 převeden, tj. funkci výrobního dělníka.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 4. 2003, č. j. 23 Co 105/2003-129, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že, dospěl-li k závěru, že žalobce neprokázal, že v době výpovědi vykonával jinou funkci, než na kterou byl převeden na základě dohody účastníků ze dne 1. 4. 1998, aniž by provedl k prokázání tohoto tvrzení žalobcem již v žalobě navržené důkazy, měl v rozhodnutí zdůvodnit, proč tyto důkazy neprovedl. Uložil soudu prvního stupně, aby se znovu zabýval tím, zda žalobce v době dání výpovědi z pracovního poměru vykonával (byl fakticky zařazen) funkci, které se týkala organizační změna, jíž byla výpověď odůvodněna, a v této souvislosti mu uložil provést již navržené důkazy, popřípadě důkazy nově navržené, nebo, dospěje-li k závěru, že provedení navržených důkazů by nebylo účelné, aby tento svůj závěr v novém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil.
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 29. 1. 2004, č. j. 11 C 1867/2000-178, určil, že výpověď „daná žalobci dne 27. 1. 1999 a převzatá dne 23. 3. 1999“ je neplatná, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 2.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám „právního zástupce žalobce“. Po doplněném dokazování dospěl k závěru, že žalobci byla dána výpověď z důvodu organizačních změn v důsledku zrušení pracovního místa žalobce, tj. místa výrobního dělníka v technickém úseku, že však před skončením pracovního poměru pracoval žalobce u žalované po dobu jednoho roku jako údržbář ve středisku centrální údržby č. 25550. Vycházel při tom z výpovědi svědků P., J., Ing. R. a K., jakož i ze mzdových listů žalobce a svědka J. za r. 1998 a 1999 a výplatních pásek žalobce za období roku 1998 a části roku 1999. I když podle popisu práce vykonávané dělníkem potravinářské výroby-výrobním dělníkem měl výrobní dělník kromě jiného vykonávat i údržbu výrobních zařízení na daném úseku, v řízení bylo prokázáno, že prováděl údržbu i mimo výrobní zařízení, např. na čističce odpadních vod.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 6. 2004, č. j. 23 Co 234/2004-206, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odmítl námitku žalované, že žaloba byla podána opožděně (po uplynutí dvouměsíční prekluzivní lhůty podle §64 zák. práce), neboť, ač žalobce v původní žalobě chyboval v přesném názvu a adrese sídla žalované, žalovanou jednoznačně identifikoval uvedením správného identifikačního čísla a posléze upřesnil i její označení. Nesouhlasil však s tím, že organizační změna provedená rozhodnutím žalované ze dne 11. 1. 1999 nedopadala na pracovní zařazení žalobce ke dni výpovědi. Rozhodnutím žalované bylo z důvodu snížení stavu zaměstnanců zrušeno pracovní místo „výrobního dělníka v technickém úseku, oddělení centrální údržby, které dosud vykonával zaměstnanec p. Z. T., os. č.: 0294“. Z citované formulace není podle odvolacího soudu pochyb o tom, že organizační změnou bylo zrušeno právě to pracovní místo, které bylo obsazeno jmenovitě žalobcem. Ani funkční vymezení zrušeného místa není v rozporu s prací vykonávanou žalobcem, neboť z provedeného dokazování nevyplývá, že by fakticky žalobce vykonával samostatně funkci údržbáře. I když není příliš obvyklé, aby bylo zrušené pracovní místo již v rozhodnutí o organizačním opatřením vymezeno jmenovitě osobou zaměstnance, v zásadě tento postup vyloučit nelze, je-li jeho smyslem pouze přesnější vymezení místa, které se ruší. Jestliže žalovaná rozhodla o snížení stavu zaměstnanců s tím, že zrušila pracovní místo zastávané jmenovitě žalobcem, a nejednalo-li se pouze o formální opatření s cílem zbavit se žalobce, aniž by to fakticky vedlo ke snížení stavu zaměstnanců (což žalobce ani netvrdil), nelze v postupu žalované spatřovat rozpor s právními předpisy.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že odvolací soud posoudil daný problém „nepřípustně extenzivním způsobem“. Souhlasí s tím, že zaměstnavateli nelze upřít právo výběru zaměstnance, který je pro něho nadále nadbytečným, a že je podstatné i to, aby organizační opatření, které vede k výpovědi z pracovního poměru, mělo účel a důsledek tímto ustanovením předpokládaný. Jestliže ovšem žalovaná přijala opatření, v rámci kterého se rozhodla snížit stav zaměstnanců „na úseku výroby“, pak je zcela zjevné, že žalobce, který, „jak bylo bezpečně prokázáno“, vykonával funkci údržbáře, a to v rámci celého závodu, nemůže být ve svých důsledcích touto organizační změnou postižen, neboť „prostě nebyl dělníkem ve výrobě, nýbrž údržbářem“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání jako nedůvodné bylo zamítnuto, neboť z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že žalobce nikdy nevykonával samostatně jakoukoli práci jako údržbář, ale že vždy vykonával pouze manuální práce pomocné. Navíc je podle jejího přesvědčení dostačující, je-li rušené místo identifikováno jménem zaměstnance, který toto místo vykonává.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Otázku platnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou žalovaná dala žalobci dopisem ze dne 27. 1. 1999, je třeba i nyní řešit podle právních předpisů účinných v době výpovědi, a to podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění do 30. 9. 1999, to je do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, že se podle tohoto rozhodnutí konkrétní zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud podle pracovní smlouvy konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů organizace, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat.
Rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách není právním úkonem ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 zák. práce, neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly změnu nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu. Jedná se pouze o skutečnost (tzv. faktický úkon), která je hmotněprávním předpokladem pro právní úkony tam, kde to právní předpisy stanoví [například pro podání výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce], a která není sama o sobě způsobilá přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu. Protože nejde o právní úkon, nelze rozhodnutí zaměstnavatele samo o sobě přezkoumávat z hlediska platnosti ve smyslu zásad uvedených v ustanovení §242 zák. práce; vznikne-li pochybnost, zda zaměstnavatel rozhodl o organizačních změnách, může se soud zabývat jen tím, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je učinil zaměstnavatel - fyzická osoba, příslušný orgán zaměstnavatele - právnické osoby nebo ten, kdo je k tomu jinak oprávněn.
Pro závěr, zda bylo přijato rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, samozřejmě není významné, jak zaměstnavatel (příslušný orgán) své rozhodnutí označil. Především je podstatné, zda rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) sledovalo změnu úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu, pomocí níž měl být regulován počet zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnavatel nadále zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, nebo zda podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli. Jestliže rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) bylo opravdu přijato (posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, byl splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce; to platí i tehdy, nebyl-li organizační změnou sledovaný efekt později dosažen nebo ukázala-li se přijatá organizační změna posléze jako neúčinná. V případě, že rozhodnutím zaměstnavatele (příslušného orgánu), popřípadě jeho realizací u zaměstnavatele byly od počátku sledovány jiné než uvedené cíle a že tedy zaměstnavatel (příslušný orgán) ve skutečnosti jen předstíral přijetí organizačního opatření (změnu svých úkolů, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu), je třeba - bez ohledu na to, jak své opatření označil - dovodit, že rozhodnutí o organizační změně nebylo přijato. Na tomto závěru nic nemění to, že rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách není právním úkonem ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 zák. práce a že je samo o sobě nelze přezkoumávat z hlediska platnosti ve smyslu zásad uvedených v ustanovení §242 zák. práce; nejedná se tu totiž o takovýto přezkum, ale o posouzení, jaké rozhodnutí bylo přijato a zda jde o rozhodnutí významné z pohledu ustanovení §46 odst.1 písm.c) zák. práce (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, který byl uveřejněn pod č. 91 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
V projednávané věci postavil odvolací soud svůj závěr, že organizační změna, jež způsobila nadbytečnost žalobce a byla jí odůvodněna výpověď z pracovního poměru ze dne 27. 1. 1999, dopadala na pracovní zařazení žalobce ke dni výpovědi z pracovního poměru, na zjištění, že „z provedeného dokazování nevyplývá, že by žalobce fakticky vykonával samostatně funkci údržbáře“, a na úsudku, že, „jakkoli není příliš obvyklé, aby bylo rušené pracovní místo již v rozhodnutí o organizačním opatření vymezeno jmenovitě osobou zaměstnance, v zásadě tento postup nelze vyloučit, pokud je jeho smyslem pouze přesnější vymezení toho místa, které se ruší“. Naproti tomu dovolatel ve svém dovolání namítá, že, přijala-li žalovaná opatření, v rámci kterého se rozhodla snížit stav zaměstnanců „na úseku výroby“, je zcela zjevné, že žalobce, který, jak bylo „bezpečně prokázáno“, vykonával funkci údržbáře, a to v rámci celého závodu, nemůže být ve svých důsledcích touto organizační změnou postižen, neboť „prostě nebyl dělníkem ve výrobě, nýbrž údržbářem“.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (§242 odst. 3 věta 1 o. s. ř.), mohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu posuzovat toliko z pohledu námitky žalobce v dovolání obsažené (že se jej organizační opatření ze dne 11. 1. 1999 nemohlo dotknout, neboť žalovaná se jím rozhodla snížit stav zaměstnanců „na úseku výroby“, zatímco on nebyl dělníkem ve výrobě, nýbrž údržbářem).
S žalobcem především nelze souhlasit v tom, že žalovaná přijala opatření, v rámci kterého se rozhodla snížit stav zaměstnanců „na úseku výroby“. Jak vyplývá z rozhodnutí žalované ze dne 11. 1. 1999, rozhodla o „zrušení pracovního místa výrobního dělníka v technickém úseku, oddělení centrální údržby, které dosud vykonával zaměstnanec p. Z. T., os. číslo: 0294“; rozhodnutí se o „úseku výroby“ nezmiňuje. Z rozhodnutí žalované ze dne 11. 1. 1999 navíc – jak správně uvedl odvolací soud – jednoznačně vyplývá, které pracovní místo „z důvodu snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce a změně jejich úkolů“ zrušila („které dosud vykonával zaměstnanec p. Z. T., os. číslo: 0294“). Úvahy dovolatele o tom, že žalobce „nebyl dělníkem ve výrobě, nýbrž údržbářem“, na uvedeném závěru nemohou ničeho měnit. Rozhodl-li totiž zaměstnavatel o zrušení pracovního místa, které identifikoval jménem a osobním číslem zaměstnance, nemůže být pochyb o tom, které místo bylo zrušeno, a je nerozhodné, jak je pojmově práce, kterou tento zaměstnanec vykonává, označována.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné účelnému bránění jejího práva, spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 2.500,- Kč [srov. §7 písm. c), §17 odst. 1 písm. b), §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sbb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), tedy celkem 2.575,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. září 2005
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu