ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.942.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 942/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně D. M., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) N. K., 2) R. M., 3) D. N., 4) M. P., 5) M. S., a 6) I. V., všem zastoupeným advokátem, o 132.839,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 101/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. dubna 2004 č.j. 16 Co 61/2004-72, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí zaplatila žalovaná 1) částku 54.920,- Kč, žalovaná 2) částku 21.946,- Kč, žalovaná 3) částku 20.194,- Kč, žalovaná 4) částku 16.999,- Kč, žalovaná 5) částku 7.200,- Kč a žalovaná 6) částku 11.580,- Kč, vše s 10% úrokem z prodlení od 16.4.2001 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že v průběhu roku 2000 uzavřela se všemi žalovanými pracovní smlouvy a že všechny tyto pracovní poměry byly rozvázány dohodou k 31.12.2000. V průběhu trvání pracovního poměru bylo každé ze žalovaných „nedopatřením“ vyplaceno na mzdě více, než činila sjednaná mzda. Žalobkyně má zato, že tím došlo „k plnění bez právního důvodu“, a protože si všechny žalované „vzhledem k rozdílu mezi těmito částkami a částkami, na které jako na mzdu měly dle uzavřených pracovních smluv nárok, musely být vědomy, že jde o částky vyplacené omylem“, jsou povinny je žalobkyni v plném rozsahu jako bezdůvodné obohacení vrátit.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25.6.2003 č.j. 26 C 101/2001-44 žalobu vůči všem žalovaným zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované 1) 15.590,- Kč, žalované 2) 9.660,- Kč, žalované 3) 9.336,- Kč, žalované 4) 8.760,- Kč, žalované 5) 7.500,- Kč a žalované 6) 7.790,- Kč, vše k rukám advokáta JUDr. M. P. Na základě provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že „se u žalovaných nejednalo o částky omylem vyplacené a bez právního důvodu“, a že, „i kdyby tomu tak bylo, nebylo prokázáno, že žalované věděly nebo měly předpokládat, že jim vyplácené částky nepatří a že je tedy nepřijaly v dobré víře“. Dovodil proto, že uplatněný nárok žalobkyně je ve vztahu ke všem žalovaným neopodstatněný.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26.4.2004 č.j. 16 Co 61/2004-72 rozsudek soudu prvního stupně „v odstavcích I. až VI. výroku“ (jimiž byla žaloba vůči všem žalovaným zamítnuta) potvrdil a „v odstavci VII. výroku“ změnil tento rozsudek tak, že žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně žalované 1) 12.143,- Kč, žalované 2) 5.035,- Kč, žalované 3) 4.442,- Kč, žalované 4) 3.850,- Kč, žalované 5) 1.481,- Kč a žalované 6) 2.665,- Kč, vše k rukám advokáta JUDr. M. P.; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze zjištění (která od soudu prvního stupně „přejal jako správná, protože vyplývají z provedených důkazů“), že všechny žalované se ihned při nástupu do pracovního poměru ústně dohodly s manželem žalobkyně („pověřeným žalobkyní ve smyslu §9 odst. 1 zák. práce“ vedením restaurace, kde žalované pracovaly) na určité výši mzdy, že věděly o tom, že v písemném vyhotovení pracovní smlouvy bude uvedena mzda jiná (nižší), a že „po dobu pracovního poměru byly ve skutečnosti placeny tak, jak bylo ústně s manželem žalobkyně dohodnuto, a nikoli tak, jak je uvedeno v písemném vyhotovení pracovních smluv“. K námitce žalobkyně o nelogičnosti takového postupu žalovaných uvedl, že „není rozhodné, zda postup žalovaných, byl či nebyl nelogický“, nýbrž že „rozhodné je, že provedenými důkazy byla prokázána výše zmíněná ústní dohoda o mzdě mezi účastníky“. Za tohoto stavu se odvolací soud ztotožnil i s právním závěrem soudu prvního stupně, že „žalované nezískaly na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení ve smyslu §243 zák. práce plněním bez právního důvodu“, neboť „právním důvodem plnění, které žalobkyně vyplácela žalovaným jako mzdu v žalovaném období, byla dohoda o mzdě uzavřená mezi účastníky podle §4 odst. 1 zákona č. 1/1992 Sb.“; písemné pracovní smlouvy jsou pak v rozsahu ujednání o mzdě neplatné, „protože tento projev vůle, který vyústil ve výši mzdy uvedenou v písemné pracovní smlouvě, nebyl myšlen žalovanými vážně“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítala, že soudy obou stupňů „ve svých rozhodnutích provedly hodnocení provedených důkazů v rozporu s ust. §132 o.s.ř.“ a „nepřípustně se od tohoto zákonného ustanovení odchýlily“, přičemž toto pochybení a jeho nápravu dovolatelka „považuje za otázku zásadního právního významu“. Zdůraznila, že před oběma soudy „byla shodná důkazní situace“, kdy na jedné straně bylo tvrzení žalobkyně, které bylo „jednoznačně prokazováno“ výpovědí svědka J. M. i samotným jednáním žalovaných, a na straně druhé byla „vždy jen tvrzení“ žalovaných, která byla „pouze nepřímo podporována“ jimi předloženými listinnými důkazy o tom, že v následných pracovních poměrech pracovaly za vyšší mzdu. Podle názoru dovolatelky „je nerozhodné, že těchto tvrzení žalovaných bylo šest“, neboť se tak stalo pouze proto, že žalobkyně v rámci hospodárnosti uplatnila své nároky vůči všem žalovaným v jedné žalobě a všechny nároky byly projednány v jednom řízení. Kromě toho se soudy obou stupňů „žádným způsobem nevypořádaly“ s tvrzením žalobkyně, „které je dle jejího názoru obecně známou skutečností“, že u zaměstnanců v gastronomických zařízeních se běžně sjednávají mzdy na úrovni minimální mzdy, nebo ji jen nepatrně převyšují, neboť „nikoliv nepodstatnou část výdělku těchto pracovníků tvoří tzv. spropitné“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Žalobkyně sice v dovolání uvádí, že vytčená pochybení soudů „považuje za otázku zásadního právního významu“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází [zejména, že mzda žalovaných byla mezi účastníky ústně dohodnuta v jiné (vyšší) výši, než jak bylo uvedeno v písemných pracovních smlouvách], a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou všech jejích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelky pro posouzení věci významné. Protože výtky žalobkyně nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 o.s.ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. prosince 2005
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v.r.
předseda senátu