ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.1052.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 1052/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce P. Z., zastoupeného advokátem, proti žalované Ing. Z. Z., zastoupené advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 18 C 117/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 27. listopadu 2003, č. j. 18 Co 362/2003-250, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 27. listopadu 2003, č. j. 18 Co 362/2003-250, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 6. května 2003, č. j. 18 C 117/97-236, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. března 2002, č. j. 18 C 117/97-115, ve znění opravného usnesení z 12. července 2002, č. j. 18 C 117/97-128, zamítl žalobu, aby „soud při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů – účastníků vypořádal práva a závazky z leasingové smlouvy č. 0213/92 ze dne 29. 10. 1992 ohledně domu čp. 767 ve S. ulici v P. na stavební parcele č. 1505 - zastavěné ploše, dále ohledně stavební parcely č. 1505 - zastavěná plocha a pozemku parcely č. 199/2 - zahrady, vše v katastrálním území a obci P., uzavřené mezi společností A. s. r. o. P. a Z. Z. – Z. s., narozenou 13. 4. 1964, tak, že je přikáže žalobci a žalované každému v rozsahu jedné poloviny“ (výrok I.), uložil žalované, aby „doplatila dluh z půjček u Č. s. a. s., z půjčky č. 75-671963-8 a půjčky č. 75-699186-7“ (výrok II.),“ a aby „zaplatila žalobci na vypořádání podílů z bezpodílového spoluvlastnictví manželů 9 876. 90 Kč to tří dnů od právní moci rozsudku“ (výrok III.), a rozhodl také o nákladech řízení (výroky IV. a V.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že za trvání manželství účastníků, které bylo uzavřeno 28. 8. 1987, bylo rozsudkem téhož soudu z 2. 6. 1994, č. j. 15 C 58/94-6, který nabyl právní moci 2. 6. 1994, jejich bezpodílové spoluvlastnictví manželů (dále „BSM“) zrušeno. Návrh na vypořádání BSM soudem podal žalobce 31. 5. 1997. Manželství účastníků bylo rozvedeno dalším rozsudkem soudu prvního stupně z 31. 10. 2001, č. j. 18 C 194/96-102, který nabyl právní moci 8. 12. 2001. Oba účastníci podnikali, a to každý z nich samostatně. Žalovaná uzavřela 29. 10. 1992 se společností A. s. r. o. (dále společnost A.), leasingovou smlouvu, jejímž předmětem byl dům čp. 767 ve S. ul. v P. a zavázala se splácet leasingové splátky v době od 5. 10. 1992 do 5. 10. 1997. Kupní smlouvou z 11. 5. 1998 prodala společnost A. uvedený dům a dále pozemky parc. č. 1505 (na kterém se nachází uvedený dům) a parc. č. 199/2 v k. ú. P. žalobci. Po zániku BSM zaplatil žalobce na společné půjčky specifikované ve výroku rozsudku soudu prvního stupně celkem částku 24 473, 40 Kč a neuhrazeno zůstalo 4 719 Kč. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že dům čp. 767 ani pozemky parc. č. 1505 a 199/2 v k. ú. P. se nestaly předmětem BSM, neboť nebyly nabyty do vlastnictví žádným z účastníků za trvání jejich manželství, a že předmětem BSM nemohou být ani práva a povinnosti z leasingové smlouvy. K vypořádání zůstaly jen společné půjčky, přičemž s přihlédnutím k tomu, v jaké výši je po zániku BSM zaplatil žalobce a kolik zbývá k doplacení žalovanou, bylo jí uloženo, aby zaplatila žalobci na vyrovnání podílů částku 9 876, 90 Kč.
K odvolání žalobce byl rozsudek soudu prvního stupně usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice z 18. 12. 2002, č. j. 24 Co 531/2002-133, zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud uvedl, že v řízení o vypořádání BSM soud po nevypořádaném majetku z BSM nepátrá a vychází ze skutkového vylíčení věci, jak je provedli účastníci. Je však povinností účastníků, aby úplně, určitě a nepodmíněně vylíčili, které společné věci, práva a závazky, jako nevypořádané dohodou, existují. Při posouzení otázky, zda určitý majetek do nevypořádaného BSM patří, není soud vázán právním posouzením účastníků. Pokud se po vylíčení rozhodných skutečností ukáže, že toto vylíčení není úplné, případně že nebyly označeny důkazy, je o tom třeba účastníky poučit. Odvolací soud poukázal zejména na neúplné vylíčení rozhodných okolností žalovanou, které podmiňovala setrváním žalobce na jeho návrzích. Odvolací soud dále zdůraznil, že soud prvního stupně se zabýval jen tím, zda předmětem BSM byly práva a povinnosti z leasingové smlouvy, nikoli však již otázkou, zda nejde o nárok na náhradu toho, co bylo ze společného vynaloženo na oddělený majetek žalované, tedy o investici ve smyslu §150 zákona č.40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (dále „ObčZ“). Odvolací soud považoval za správný názor, že věcí náležející do BSM není věc, která byla předmětem nájmu, případně leasingu, na základě smlouvy, uzavřené jedním z manželů, pokud ji nenabyl do vlastnictví za trvání manželství (k tomu odkázal na R 66/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Současně dovodil, že peníze získané podnikáním jednoho z manželů jsou součástí BSM a že investicí vynaloženou ze společného na výlučný majetek manžela jsou i společné prostředky vynaložené na úhradu závazku jednoho z manželů. Soudu prvního stupně odvolací soud také vytýkal, že se nezabýval výkladem leasingové smlouvy jako projevu vůle, včetně způsobu a nabytí vlastnického práva k předmětu leasingu žalovanou.
Soud prvního stupně rozhodl znovu rozsudkem ze dne 6. 5. 2003, č. j. 18 C 117/97-236, tak že „žaloba žalobce, aby soud vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví manželů účastníků, se zamítá“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Z doplněného dokazování soud prvního stupně zjistil, že návrh na vklad vlastnického práva žalobce k nemovitostem podle kupní smlouvy uzavřené 11. 5. 1998 mezi společností A. a žalobcem byl zamítnut, neboť bylo soudem určeno, že jde o neplatnou kupní smlouvu. Dne 11. 5. 2001 uzavřela společnost A. se žalovanou kupní smlouvu, kterou se dohodli na předčasném ukončení leasingu domu čp. 767 v P., sjednaného smlouvou z 29. 10. 1992 na 180 měsíců, a tato společnost prodala žalované uvedený dům a pozemky parc. č. 1505 a parc. č. 199/2 v k. ú. P. za kupní cenu 100 Kč. Vklad vlastnického práva ve prospěch žalované podle této smlouvy byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v P. ze dne 4. 4. 2003 s právními účinky vkladu ke dni 11. 6. 2001. Na majetek společnosti A. byl prohlášen konkurz usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2002, č. j. 77 K 86/2002-39, a konkurzní správkyní byla ustanovena JUDr. A. K., která dopisem z 26. 2. 2002 odstoupila od kupní smlouvy, uzavřené 11. 5. 2001 mezi společností A. a žalovanou. V řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 183/2002 domáhá se žalovaná vůči správkyni konkurzní podstaty vyloučení předmětných nemovitostí z konkurzní podstaty úpadce společnosti A. Za trvání BSM účastníků byla na leasingových splátkách zaplacena společnosti A. podle leasingové smlouvy z 29. 10. 1992 celkem částka 1 805 440 Kč. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že částku 1 805 440 Kč, zaplacenou na leasingových splátkách, nelze považovat za investice vynaložené ze společného majetku na oddělený majetek žalované ve smyslu §150 ObčZ. Žalovaná v době trvání BSM dům nevlastnila a není jeho vlastnicí ani v současné době, neboť je součástí konkurzní podstaty úpadce společnosti A., když konkurzní správkyně odstoupila od kupní smlouvy z 11. 5. 2001 dříve, než byla vložena do katastru nemovitostí. Soud prvního stupně proto žalobu zamítl, když uvedl, že žalobou podanou 30. 5. 1997 žalobce učinil předmětem vypořádání jen částku 1 805 440 Kč a oba účastníci shodně tvrdili, že ke dni vyhlášení rozsudku neexistují společné věci, práva, závazky nebo jiné majetkové hodnoty, které byly získány za trvání BSM a nebyly vypořádány jinak.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací rozsudkem z 27. 11. 2003, č. j. 18 Co 362/2003-250, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované, aby zaplatila žalobci na vypořádacím podílu 902 720 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Převzal zjištění soudu prvního stupně, ale dospěl k odlišnému výkladu §150 ObčZ. Pokud pro vypořádání BSM stanoví, že každý z manželů je povinen nahradit, co ze společného bylo vynaloženo na majetek společný, rozumí se majetkem nejen věci. Zákon používá dikci širšího rozsahu a umožňuje uplatnit nárok na vypořádání pohledávek vzniklých za trvání manželství, přičemž vypořádání je rovněž pojmem širším, nijak blíže nedefinovaným a je ho nutno vyložit vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Tak např. může být jeden z manželů zavázán k náhradě škody a takové prostředky jsou vynaloženy ze společného majetku jen proto, aby se oddělený majetek manžela nezmenšil. Podobně příkladem je i použití společných prostředků na úhradu závazku jednoho z manželů ze smlouvy o nájmu a koupi najaté věci (smlouvy leasingové). Za trvání BSM nemusí vůbec dojít ke koupi najaté věci, pronajatá věc může sloužit k rozmnožování majetkových hodnot (k podnikání jednoho z manželů), „tedy znovu bylo vynaloženo na oddělený majetek jednoho z manželů (chápáno i tak, že o tyto hodnoty, které by jinak musel vynaložit výlučně ze svého, se jeho ostatní majetek nezmenšil). Pokud by se jednomu z manželů nedostalo toho, co bylo vynaloženo na ostatní majetek druhého z manželů, nejednalo by o zákonem předvídané vypořádání majetku“. Společné prostředky vynaložené na leasingové splátky nebyly spotřebovány jako společné výdaje, ale byly vynaloženy na ostatní majetek žalované a požadavku spravedlivého vypořádání proto odpovídá, aby se žalobci dostalo podílu na hodnotě ze společného majetku vynaložené.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodů nesprávného právního posouzení věci a toho, že skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. K naplnění posledně jmenovaného důvodu - podle obsahu jde však o vadu řízení - došlo podle žalované tím, že odvolací soud nesprávně interpretoval procesní úkony žalované, pokud vycházel z toho, že mezi účastníky nebylo sporu, že předmětem řízení není jiná hodnota než leasingové splátky. Žalovaná nikdy netvrdila, že jde o jedinou nevypořádanou hodnotu, naopak tvrdila, že předmětem vypořádání není. Pokud chtěl soud pohledávku vypořádat, měl v řízení, v němž není vázán návrhy účastníků, zkoumat, zda za trvání BSM nebyly vynaloženy společné prostředky i na leasingové splátky druhého manžela, resp. i na jiné účely, když oba účastníci podnikali. Tím se soud nezabýval a rozsah hodnot náležející do BSM tak nebyl zjištěn. Postup soudu nelze odůvodnit ani tím, že by žalovaná jiný majetek do BSM nezahrnovala. Jen příkladmo žalovaná uvádí, že za trvání BSM byly ze společných prostředků placeny leasingové splátky z leasingových smluv uzavřených žalobcem ohledně vozů Mazda 626, Mazda E 2000 a Škoda 135 L. Za nesprávný považuje závěr odvolacího soudu, že leasingové splátky je třeba vypořádat, neboť odvolací soud nevzal v úvahu, že z BSM byly vyňaty věci sloužící výkonu povolání jednoho z manželů. Oba účastníci podnikali každý na svůj účet a leasingové splátky byly hrazeny z výlučných prostředků žalované. I kdyby šlo o společné prostředky, je otázkou, zda je správný závěr odvolacího soudu, že byly vynaloženy na ostatní majetek žalované. Uvedený termín vyjadřuje stav, kdy se dotčenému účastníkovi dostává určité hodnoty a dochází ke zlepšení jeho majetkových poměrů. Nemůže jít jen o stav, kdy se jeho majetek nezmenšil, jak uvedl odvolací soud. V takovém případě by se musela zohlednit hodnota věci pořízené leasingem ke dni vypořádání a podle snížené ceny věci vypořádací podíl redukovat. Podle žalované rozdílný charakter majetku vyjadřuje nezadlužená a vysoce bonitní nemovitost v odděleném vlastnictví jednoho z manželů a nemovitost vysoce zadlužená zatížená právy třetích osob a sepsaná v majetku konkursní podstaty. Odvolací soud nevzal také v úvahu, že podle obecně přijímané praxe nelze z vypořádání BSM vytvářet vzájemné vyúčtování celého spotřebního společenství. Tuto zásadu je třeba přizpůsobit změnám společensko - ekonomických poměrů, ke kterým došlo. V případě opačném by musel soud sám činit kroky ke zjištění majetku náležejícího do BSM, jak už žalovaná dříve uvedla. Žalovaná navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání (§237 odst. 1 písm. a) OSŘ) bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Řízení o vypořádání BSM je řízením o vztahu, jehož způsob vypořádání je stanoveno právním předpisem - §150 ObčZ. Jde tedy o řízení, v němž podle §153 odst. 2 OSŘ soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají.
K výkladu §153 odst. 2 OSŘ odvolací soud zdůraznil již ve svém usnesení z 18. 12. 2002, č. j. 24 Co 531/2002, že v řízení o vypořádání BSM nespočívá úloha soudu v tom, že iniciativně pátrá po majetku náležejícím do BSM. Správně však také poukázal na povinnost soudu, vyplývající z §118a odst. l OSŘ, aby, ukáže-li se tak v průběhu řízení, vyzval účastníky, vylíčili, případně doplnili rozhodné skutečnosti, tj. skutečnosti o tom, jaký (nevypořádaný) majetek společně pořídili a zda ze společného byly vynaloženy prostředky na výlučný majetek každého z nich. Zdůraznil také neurčitost a nesrozumitelnost tvrzení žalované, která podmiňuje vypořádání vnosů ze společných prostředků na oddělený majetek žalobce tím, zda žalobce bude trvat vypořádání vnosu vynaloženého na majetek žalované.
Soud prvního stupně se řídil pokyny odvolacího soudu a usnesením ze dne 28. ledna 2003, č. j. 18 C 117/97-141, vyzval účastníky k úplnému vylíčení rozhodných skutečností ohledně nevypořádaného majetku náležejícího do jejich BSM včetně „vnosů a investic“. K tomu žalovaná podáním z 10. 2. 2003 sdělila, že uhradila zůstatek půjčky Č. s. a. s. a žalobci zaplatila částku 9 876,50 Kč, jak byla původně soudem prvního stupně na vypořádání půjček stanovena. Dále uvedla, že žádná jiná „aktiva“ žalobce předmětem vypořádání BSM nečiní, stejně jako ona, a navrhla zamítnutí žaloby na vypořádání BSM. Současně sdělila, že nemovitost, která byla předmětem leasingové smlouvy z 29. 10. 1992, není v jejím vlastnictví, neboť konkurzní správkyně společnosti A. od kupní smlouvy z 11. 5. 2001 odstoupila.
Při jednání dne 29. 4. 2003 účastníci shodně uvedli, že „vyjma žalobcem tvrzené investice do odděleného majetku žalované ve výši 1 805 440 Kč neexistují žádná majetková práva, majetek, resp. závazky, které by účastníci nevypořádali dohodou.“ Při tomto jednání byli také před jeho skončením poučeni podle §119 odst. l OSŘ o povinnosti uvést všechny rozhodné skutečnosti a označit důkazy. Ani poté další skutečnosti neuvedli.
Ustanovení §150 ObčZ, které upravuje vypořádání BSM, je kogentní povahy; to znamená, že soud se nemůže od této úpravy odchýlit. Při vypořádání je proto každý z manželů povinen nahradit, co ze společného bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. V daném případě žalobce tvrdil, že na majetek žalované byly za trvání manželství vynaloženy společné prostředky, žalovaná tvrdila, že o vnos vůbec jít nemůže (pokud byl vynaložen na leasingové splátky podle smlouvy, kterou sama uzavřela) a uvedla také, že i žalobce z peněz získaných podnikáním platil za trvání manželství leasingové splátky podle smluv, které sám uzavřel, přičemž předmětem leasingu byly tři osobní automobily. Jestliže poté žalobce na svém tvrzení setrval, zatímco účastníci shodně uvedli, že „neexistuje žádný majetek, práva a závazky, která by nebyla vypořádána dohodou“, aniž zmínili, o jakou dohodu ohledně vnosu tvrzeného žalovanou na majetek žalobce jde, je vylíčení rozhodných skutečností neúplné. Soud prvního stupně (zřejmě veden názorem, že není co vypořádat, ani vnos tvrzený žalobcem), pak doplnění tohoto vylíčení nevyžadoval. Avšak měl tak učinit odvolací soud, neboť pro rozhodnutí o tvrzeném vnosu ze společného na majetek žalované měl mít najisto postaveno, že k vypořádání tu není ještě vnos vynaložený na majetek žalobce, zejména když předchozí tvrzení žalované o tomto vnosu sám považoval vzhledem k jejich podmíněnosti za nejasné.
Z uvedeného vyplývá, že v řízení došlo k vadě řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci , když soud ve věci rozhodl, aniž ve smyslu §118a odst. 1 OSŘ vyzval žalovanou k vylíčení rozhodných skutečností ohledně toho, zda a jak byl vypořádán tvrzený vnos na majetek žalobce.
V bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem osobního vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů (§143 ObčZ).
Zanikne-li bezpodílové spoluvlastnictví, provede se vypořádání podle zásad uvedených v §150 ObčZ (§149 odst. 1 ObčZ). Při vypořádání se vychází z toho, že podíly manželů jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Dále se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společných věcí. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání domácnosti (§150 ObčZ).
Nejvyšší soud se vyjádřil v rozsudku ze dne 24. února 2005, sp. zn. 22 Cdo 2545/2003, publikovaném na internetových stránkách www.nsoud.cz k otázce, zda a jak přihlížet k leasingovým splátkám, které zaplatil podnikající manžel za trvání manželství na věc sloužící výkonu jeho podnikání, a která připadla do vlastnictví podnikajícího manžela po zániku manželství (tím došlo k zániku BSM).
Nejvyšší soud v tomto rozsudku uvedl, že „podle §148a odst. 3 ObčZ k použití majetku v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů potřebuje podnikatel při zahájení podnikání souhlas druhého manžela. K dalším právním úkonům souvisejícím s podnikáním již souhlas druhého manžela nepotřebuje.
Výkonem povolání je také podnikání jednoho z manželů jako fyzické osoby (rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 2. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1717/2000, publikovaný pod C 1127/svazek 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Podnikání, definované v §2 odst. l zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, jako „soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku“, je jedním z možných způsobů ekonomického zajištění manželů. V porovnání se zaměstnaneckým poměrem je podnikání výdělečným způsobem rizikovějším, a to už jen proto, že podnikatel musí vedle své práce vynaložit i materiální a jiné náklady. Pro BSM má podnikání manžela významný ekonomický dopad nejen jako jeho zdroj, ale ovlivňuje také jeho rozsah: věci sloužící výkonu povolání – resp. podnikání manžela jsou jeho odděleným majetkem a také neúspěšné podnikání může mít vliv na rozsah BSM. Podle §147 ObčZ pohledávka věřitele jen jednoho z manželů, která vznikla za trvání manželství, může být při výkonu rozhodnutí uspokojena i z majetku patřícího do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Proto také §148a odst. l ObčZ vyžaduje souhlas druhého manžela k prvnímu použití společného majetku podnikatelem k podnikání.
Výnos z podnikání stejně jako mzda z pracovního poměru náležející jednomu z manželů je nejčastějším zdrojem BSM, z něhož je pak pořizován společný majetek manželů. Jak již uvedl odvolací soud, ze žádného ustanovení občanského zákoníku nevyplývá, že společným majetkem by měl být jen zisk, chápaný jako rozdíl mezi výnosem z podnikání a náklady na podnikání v souvislosti s ním vynaložené. Není tedy žádného zákonného důvodu, aby jakýkoliv výnos z podnikání manžela byl vylučován z režimu bezpodílového spoluvlastnictví. Ostatně podle standardní judikatury (R 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek str. 243) i výnosy z odděleného majetku jednoho z manželů patří do BSM. Pokud jsou však z výnosu podnikání pořízeny věci sloužící podnikání, stávají se výlučným vlastnictvím podnikajícího manžela, neboť tak stanoví zákon v §143 ObčZ. Jsou-li pak výnosy vloženy zpět do podnikání (např. na nákup materiálu, mzdy zaměstnanců, placení daní apod.), jde o použití prostředků BSM na oddělený majetek jednoho z manželů, který by měl k požadavku druhého z manželů do BSM nahradit. Ke dni zániku manželství by tak podnikající manžel měl podle §150 ObčZ vrátit, co ze společného bylo na tyto jeho věci (popř. jeho podnikání) vynaloženo. Přitom ovšem nelze pominout, že věc, jež slouží jen podnikání jednoho z manželů, slouží i k vytváření dalších výnosů, kterými je BSM účastníků obohacováno, jsou-li tyto výnosy použity ke společným účelům (např. příspěvek na společnou domácnost, pořízení věcí sloužících oběma manželům, zaplacení dovolené atp.). Stejně tak by nemělo být přehlíženo, že cena věcí sloužící podnikání se jejím používáním (i vytvářením výnosů, jež patří do BSM) snižuje. Podnikání je tedy nutno chápat jako činnost, z níž výnosy náleží oběma manželům a která obvykle slouží i k získávání hodnot náležejících do BSM. Potom ovšem nelze opomenout ani výdaje a závazky podnikajícího manžela, které mu vznikly v souvislosti s jeho podnikáním, neboť je nelze oddělovat od podnikání, z něhož má prospěch i druhý manžel.
Z výše učiněných závěrů pak vyplývá značná obtížnost vyčíslení toho, co by měl podnikající manžel nahradit ve prospěch BSM ve smyslu §150 věty druhé ObčZ. Ze sporu o vypořádání BSM nelze však činit vyúčtovací spor, v němž by se dohledávaly jednotlivé výnosy a výdaje s jejich účelovým určením zpravidla bez možnosti dospět ke spolehlivým závěrům. Proto se dovolací soud přiklání k řešení, kdy by podnikající manžel byl povinen nahradit do BSM takovou částku, jež by se rovnala pozitivnímu (kladnému) rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku BSM, což zpravidla bude představovat cenu podniku (pokud nebyl vytvořen i vynaložením oddělených prostředků podnikajícího manžela). V případě, že by výsledná hodnota byla záporná (např. v důsledku zadlužení), není co do BSM nahrazovat a také není žádné opodstatnění k takové ztrátě v rámci řízení o vypořádání BSM přihlížet jinak, než v rámci eventuálních úvah o disparitě podílů (s ohledem např. na to, jak se podnikající manžel zasloužil o nabytí a udržení společných věcí - §150 věta třetí ObčZ). Zjištění takové částky, která by měla být vrácena (nahrazena) do BSM, se jistě neobejde bez odborného znaleckého posudku znalce působícího v oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady, oceňování podniků.
Závěrem lze k řešení prvé ze dvou právních otázek zásadního významu zdůraznit, že k použití majetku z BSM poskytl nepodnikající manžel souhlas, podnikání bylo zdrojem příjmů plynoucích do BSM a za těchto okolností nelze akceptovat, aby v rámci vypořádání měl nepodnikající manžel prospěch jen z aktiv podnikání. Řešení, k němuž dospěl dovolací soud lze považovat za správné i proto, že výsledek sporu by byl shodný jako v případě, že by šlo o vypořádání SJM s týmž majetkem.
Shora uvedené závěry dopadají i na vypořádání leasingových splátek zaplacených podnikajícím manželem na věc, která sloužila jeho podnikání (a kterou nabyl po zániku manželství do vlastnictví).
Leasing není v České republice upraven konkrétním ustanovením právního předpisu (ať občanského nebo obchodního zákoníku). Nejvyšší soud v rozsudku z 27. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2033/2002, uvedl, že „leasingová smlouva má povahu inominátní smlouvy ve smyslu §51 a §491 ObčZ, jejímž cílem je konečný převod vlastnictví k předmětu na leasingového nájemce. Prvky nájmu předmětu leasingu nemohou samy o sobě obstát jako „čistá“ nájemní smlouva. Ujednání této inominátní smlouvy proto nelze v tomto smyslu např. rozštěpit ve smyslu ustanovení §41 ObčZ na část týkající se závazků spojených s („nájmem“) předmětu leasingu a na část vztahující se k závazku převodu předmětu leasingu do vlastnictví leasingového nájemce, a to právě s ohledem na specifický účel této inominátní smlouvy.“
V odborné literatuře je finanční leasing chápán jako závazkový vztah, jehož obsahem je zejména povinnost poskytovatele leasingu předat příjemci leasingu na určitou dobu do užívání věc či jinou majetkovou hodnotu, a na druhé straně povinnost příjemce leasingu zcela uhradit poskytovateli leasingu prostřednictvím leasingových splátek náklady spojené s pořízením. Příjemce leasingu má obvykle právo na koupi předmětu leasingu do svého vlastnictví za tzv. zůstatkovou či zbytkovou cenu. V této souvislosti se hovoří o pořizovací funkci finančního leasingu, která jej kvalitativně odlišuje od nájmu, u kterého je primární funkce užívací. Příjemce leasingu nese již od počátku vztahu rizika spojená s předmětem leasingu i náklady spojené s jeho užíváním. Ekonomickým účelem finančního leasingu je pořízení věci či jiné majetkové hodnoty s využitím cizích zdrojů. Finanční leasing je alternativou k úvěru, jehož ekonomický účel je obdobný; jde o finanční službu, která se od úvěru liší tím, že tu nedochází k poskytnutí peněžních prostředků dlužníkovi (Farská, P., Kofroň, M., Novotný, M. a kol.: Finanční leasing v právní praxi. C. H. Beck Praha 2003, s. 5 a násl.).
Soud, který v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví řeší otázku, zda a nakolik přihlédne k platbám z leasingové smlouvy, uzavřené za trvání manželství účastníků jedním z nich, a spláceným jen jím i po zániku manželství, se neobejde bez zjištění obsahu uvedené smlouvy (rozsudek Nejvyššího soud ze dne 2. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 261/2001, publikovaný pod č. C 1450 ve svazku 20 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck).
Z uvedeného je zřejmé, že hlavním účelem finančního leasingu z hlediska příjemce leasingu je získání věci do vlastnictví.
Jestliže podnikající manžel uzavře za trvání manželství leasingovou smlouvu, jejímž předmětem je věc, kterou užívá k podnikání a k níž nabude vlastnictví až po zániku manželství, je zřejmé, že ke dni zániku BSM nejde o věc v jeho vlastnictví. Proto tato věc nemůže být v rámci řízení o vypořádání BSM přikázána některému z manželů. Lze jen uvažovat o tom, nakolik je podnikající manžel (pokud předmět leasingu slouží jen jeho podnikání) povinen vrátit do BSM, co bylo ze společného vynaloženo na splátky leasingové společnosti, které lze považovat i za splátky kupní ceny. Z leasingové smlouvy ovšem podnikajícímu manželovi vzniká majetkové právo ve vztahu k leasingové společnosti a je významné, jaká je jeho hodnota. Z výše uvedených výkladů stran povinnosti podnikajícího manžela vrátit do BSM, co bylo vynaloženo na jeho podnikání, pak logicky vyplývá, že tato hodnota by měla být zahrnuta do aktiv jeho podnikání, jež jsou určující pro stanovení výsledné částky, kterou by do BSM měl vrátit (nahradit). Přitom nelze uvažovat o tom, že by tato hodnota měla být dána výší dosud zaplacených leasingových splátek. Předmětem leasingu je totiž věc, která slouží k podnikání a (jak již bylo výše vyloženo), výnosy z něho jsou majetkem společným, přičemž při tomto podnikání dochází také k opotřebení této věci. I pro stanovení hodnoty tohoto majetkového práva je namístě jeho ocenění znalcem z oboru ekonomiky, oceňování podniků, ke dni zániku BSM a takto zjištěná cena pak přestavuje výši prostředků vynaložených ze společného na oddělený majetek podnikajícího manžela. O povinnosti podnikajícího manžela zaplatit druhému manželovi finanční částku na vyrovnání podílů podle §150 ObčZ, lze však uvažovat jen za předpokladu shora již uvedeného, a to když aktiva podniku manžela převažují nad pasivy“.
Shora uvedené závěry jsou použitelné i pro případ, že by věc, který byla předmětem leasingu, sloužila k podnikání manžela, po zániku manželství do vlastnictví tohoto manžela nepřešla, a platí i pro případ, že podnikatelem je i druhý manžel. Náleží-li práva a povinnosti majetkového práva spjatého s leasingem jednomu z manželů, lze k hodnotě tohoto majetkového práva přihlédnout v rámci zjištění ceny podniku.
Z výše uvedeného vyplývá, že soudy obou stupňů pochybily při vypořádání BSM účastníků a že v řízení došlo k vadě, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Proto byly rozsudky obou stupňů jako nesprávné zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. července 2005
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu