ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.1052.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 1052/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce K. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalované O. S., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 7 C 33/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. října 2004, č. j. 28 Co 416/2004-60, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. A. K.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem níže specifikovaných pozemkových parcel, ohledně kterých je v katastru nemovitosti veden duplicitní zápis vlastnického práva svědčící oběma stranám sporu. Vlastníkem pozemků se stal na základě dědického rozhodnutí v roce 1978 a v roce 1992 uzavřel ohledně pozemků nájemní smlouvu se ZD S.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 26. října 2004, č. j. 28 Co 416/2004-60, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 5. srpna 2004, č. j. 7 C 33/2004-38, kterým bylo určeno, že „vlastníkem pozemků evidovaných ve zjednodušené evidenci v k. ú. S. u K. H. pod PK 216/2, 217, 218, 220 a 254, zapsaných u Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště K. H. na LV č. 18 pro obec S. a k. ú. S. u K. H., je žalobce“, a rozhodnuto o nákladech řízení a soudním poplatku. Odvolací soud rozhodl také o nákladech odvolacího řízení.
Soudy vyšly ze zjištění, že předmětné pozemky původní vlastnice M. P. převedla kupní smlouvou sepsanou formou notářského zápisu dne 16. 5. 1958 na ČR – MNV S. Na základě přechodu vlastnického práva podle zákona č. 172/1991 Sb. je v katastru nemovitostí jako jejich vlastnice vyznačena žalovaná. Rozhodnutím bývalého Státního notářství v K. H. ze dne 5. 11. 1964, sp. zn. D 581/64, bylo projednáno dědictví po M. P., jejímž jediným dědicem byl otec žalobce K. Š. st., nar. 6. 1. 1891, přičemž sporné pozemky nebyly předmětem tohoto dědického řízení. Protože však byl K. Š. st. ke dni své smrti 22. 5. 1978 uveden jako vlastník sporných pozemků ve výpisu z evidence nemovitostí, byly v dědickém řízení po něm projednány a rozhodnutím bývalého Státního notářství v K. H. ze dne 18. 8. 1978, sp. zn. D 608/78, bylo potvrzeno, že je dědictvím po něm nabyl žalobce. Pozemky byly uvedeny jako vlastnictví žalobce i v nájemní smlouvě ze dne 21. 8. 1992, kterou s ním uzavřelo ZD S. Na tuto nájemní smlouvu poukázal také Obecní úřad S., když sdělil písemně žalobci dne 8. 10. 1992, že žalobce je vlastníkem sporných pozemků. Dne 5. 6. 2003 byl žalobce upozorněn dopisem Katastrálního úřadu K. H. na duplicitní zápis vlastnictví k těmto nemovitostem.
Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že na straně žalobce je dán naléhavý právní zájem na žalovaném určení ve smyslu §80 písm. c) OSŘ. Odvolací soud však na rozdíl od soudu prvního stupně nespatřoval naléhavý právní zájem v duplicitě zápisu vlastnického práva účastníků v katastru nemovitostí. Zastává názor, že pokud tato duplicita vznikla chybou v dřívější evidenci nemovitostí, je náprava možná jen cestou opravy chybného údaje podle §8 zák. č. 344/1992 Sb., katastrální zákon. Naléhavý právní zájem podle odvolacího soudu spočívá v žalobcem dalším tvrzeném titulu nabytí vlastnického práva, a to ve vydržení. Shodně dospěly soudy obou stupňů k závěru, že M. P. za svého života platnou kupní smlouvou převedla předmětné pozemky na právního předchůdce žalované. Z toho důvodu je nemohl dědictvím po ní nabýt otec žalobce a stejně tak žalobce dědictvím po svém otci. Žalobce však nabyl vlastnické právo ke sporným pozemkům vydržením podle §134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále „ObčZ“). Žalobce byl oprávněným držitelem pozemků ve smyslu §130 ObčZ, když jeho dobrá víra, že mu pozemky patří, se odvíjela od rozhodnutí bývalého Státního notářství v K. H. z 18. 8. 1978, sp. zn. D 608/78, kterým bylo potvrzeno, že tyto pozemky dědictvím po otci nabyl. Nemohl mít pochybnosti o tom, zda jeho otec byl vlastníkem pozemků, neboť byl veden jako jejich vlastník v evidenci nemovitostí a byl také jediným dědicem po původní vlastnici M. P. O dobré víře žalobce svědčí rovněž sdělení bývalého Místního národního výboru S. u K. H. z 31. 3. 1965, adresované otci žalobce, že „pozemky po M. P., jejichž je on vlastníkem, se přikazují do trvalého a bezplatného užívání JZD D. S.“. Také Obecní úřad S. písemně sdělil žalobci 8. 10. 1992, že je vlastníkem pozemků s odkazem na nájemní smlouvu, kterou ohledně sporných pozemků žalobce a ZD S. uzavřeli. Žalobce pozbyl dobrou víru, že je vlastníkem sporných pozemků až doručením dopisu katastrálního úřadu z 5. 6. 2003, neboť žalované se nepodařilo prokázat, že když v roce 1993 bylo přešetřováno vlastnictví ke sporným pozemkům, bylo žalobci sděleno, že pozemky náleží žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“). Namítá, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem a že „odvolací soud se neměl snažit ukončené důkazní řízení ve smyslu §119a OSŘ opět otvírat a připouštět další účelově vymyšlená tvrzení žalobce, jako důkaz“. Za otázku zásadního právního významu pokládá otázku „interpretace a užití určovací žaloby žalobcem ve smyslu §80 písm. c) OSŘ“. V daném případě bylo žalováno nesprávně, neboť žalobce nemůže mít naléhavý právní zájem na určení, že je vlastníkem předmětných pozemků, když vlastníkem zapsaným v katastru nemovitostí je, byť jako vlastník duplicitní. Žalobce se tak žalobou domáhá jen potvrzení daného právního stavu. Žalobce by mohl úspěšně podat jen žalobu o určení neexistence vlastnického práva žalované. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a řízení zastavil.
Žalobce považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za správná a navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto.
Protože rozsudek odvolacího soudu byl vydán před 1. 4. 2005, kdy nabyl účinnosti zákon č. 59/2005 Sb., kterým byl změněn občanský soudní řád, Nejvyšší soud jako soud dovolací podle čl. II odst. 3 tohoto zákona projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před uvedenou novelou (dále jen „OSŘ“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde tedy tehdy, je-li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (viz rozhodnutí publikované pod C 23/svazek 1 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“).
Rozhodnutí odvolací soudu, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, podle které naléhavý právní zájem na negativním určení, že žalovaný není subjektem určitého práva, není dán, může-li se žalobce domáhat pozitivního určení svého práva. Tak v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1875/2002, publikovaném pod C 1859/svazek 25 Souboru, se uvádí: „Je-li jako vlastník určité nemovitosti zapsána i jiná osoba než žalobce (duplicitní zápis) ... osoba duplicitně zapsaná jako vlastník určité nemovitosti má vždy naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k takové nemovitosti, neboť při významu zápisů do katastru nemovitostí (srov. §20 katastrálního zákona o závaznosti údajů v katastru) je třeba nepatřičnost dvojího či vícerého zápisu vlastnictví k téže věci (mimo režim spoluvlastnictví) odstranit... Pozitivní určení vlastnického práva pak má přednost před negativním určením (že žalovaný není vlastníkem sporné nemovitosti), protože z negativního určení nevyplývá jistě, kdo je skutečným vlastníkem nemovitosti. Skutečným vlastníkem může být totiž i osoba třetí. Dovolací soud je toho názoru (zaujatého již v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 6. 2000 sp. zn. 22 Cdo 2589/98, publikovaném v Soudních rozhledech č. 8/2000), že podkladem pro provedení zápisu změn v katastru nemovitostí nemůže být rozhodnutí, jímž by právo nebo právní vztah byl určen negativně, neboť takové rozhodnutí by nemohlo vytvořit podklad pro vyjasnění právních vztahů mezi účastníky“. Podle citovaného rozhodnutí naopak pozitivní určení práva „závazným způsobem (viz §159 odst. 2 OSŘ) deklaruje, kdo je vlastníkem nemovitosti ke dni jeho určení soudem, řeší tudíž do té doby sporné vlastnické vztahy mezi účastníky řízení a tedy odstraňuje problém eventuálního duplicitního zápisu. Takovým rozhodnutím je samozřejmě vázán i katastrální úřad, který na jeho základě provede výmaz vlastnického práva neúspěšného žalovaného „duplicitního vlastníka“, jehož identifikace je z výroku rozsudku ve spojení s jeho záhlavím zcela jasná“.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není ani v rozporu s hmotným právem. Proto není dovolání proti tomuto rozsudku podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné a bylo podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ odmítnuto.
Pokud jde o další námitku žalované ohledně postupu odvolacího soudu v rozporu s §119a OSŘ, mohlo by jít toliko o vadu řízení, které měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, což je dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, kterým by se dovolací soud mohl zabývat jen tehdy, pokud by šlo o dovolání přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady řízení žalobce představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření zástupce k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 2 500,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co ji ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. května 2005
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu