ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.1206.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 1206/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Marie Rezkové, ve věci žalobce J. M., zastoupeným advokátem, proti žalované RNDr. L. R., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 60/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2004, č. j. 18 Co 108/2004 – 116, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2004, č. j. 18 Co 108/2004-116, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. července 2002, č. j. 17 C 60/2001-36, zamítl žalobu „o určení, že žalobce je vlastníkem ¼ domu čp. 1825 na zast. pl. parc. č. 3244, zast. pl. parc. č. 3244 o výměře 200 m² a zahrady parc. č. 3245 o výměře 539m², zaps. na LV č. 43, pro obec P., kat. úz. V., která je v katastru nemovitostí dosud vedena v rámci spoluvlastnického podílu (3/4) RNDr. L. R.“, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vycházel z právního posouzení, že pokud žalobce pozbyl spoluvlastnické právo k ideální jedné čtvrtině předmětných nemovitostí jejich opuštěním (§453 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb.), když zůstal od 27. 10. 1964 v zahraničí bez povolení československých úřadů s úmyslem již se nevrátit a byl za to odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 3. 1965, sp. zn. 1 T 87/65 a jeho spoluvlastnický podíl nabyla od státu kupní smlouvou ze dne 17. 7. 1969 matka žalované M. T., vznikl žalobci nárok na vydání majetku podle zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích a jestliže jej neuplatnil, nemůže se domáhat ochrany vlastnického práva podle obecné občanskoprávní úpravy. Současně uvedl, že „kupní smlouva, kterou uzavřela matka žalované M. T. 17. 7. 1969 nemůže být považována za neplatnou podle §39 zák. č. 40/1964 Sb. ve znění před novelou provedenou zák. č. 131/1982 Sb. (dále jen „ObčZ“) proto, že jí nabyla nemovitosti od nevlastníka (stát se stal vlastníkem podle tehdy platného §453 odst. 2 ObčZ) či v rozporu s cenovými předpisy,“ a upozornil, že veškerá tvrzení, o která žalobce existenci svého vlastnického práva opírá, jsou nepřípadná a mohou mít význam jen ve sporu restitučním a nikoliv v řízení o určení vlastnictví podle obecných předpisů. Nakonec ještě dodal, že se rozborem platnosti kupní smlouvy ze dne 17. 7. 1969 nebude zabývat podrobněji, neboť takový rozbor by byl namístě v řízení restitučním. K existenci dobré víry právní předchůdkyně žalované uvedl, že nedostatek dobré víry M. T. nemůže být dovozován jen z toho, že nabyvatelka musela mít pochybnosti o platnosti nabývacího titulu a proto, že okolnosti prodeje domu byly předmětem stížností nájemníků. Dovodil, že jde o subjektivní domněnku žalobce, která nebyla potvrzena v žádném z předchozích soudních řízeních, která se proti nabyvatelce vedla.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako odvolací soud usnesením ze dne 28. března 2003, č. j. 18 Co 85/2003-57, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně vyslovil právní názor, že možnost navrhnout vydání věci, s níž disponoval stát bez právního důvodu, podle zák. č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, nezbavuje vlastníka práva domáhat se svých nároků podle občanského zákoníku. Vlastník sice mohl žádat o vydání věci podle restitučních předpisů, pokud však vlastnictví nepozbyl, může se i nadále domáhat ochrany práva v rámci řízení o určovací žalobě (§80 písm. c/ o. s. ř.). Svůj právní názor opřel o rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2326/98. Navíc poukázal na to, že žalobce nárok na vydání věci podle speciální úpravy provedené zák. č. 87/1991 Sb. ani uplatnit nemohl, neboť nebyl občanem České republiky. Závěry soudu prvního stupně, že stát nabyl spoluvlastnický podíl k předmětným nemovitostem jejich opuštěním a že kupní smlouva ze dne 17. 7. 1969 je platná a dále, že žalovaná nabyla předmětný spoluvlastnický podíl vydržením, shledal řádně nezdůvodněnými, a tedy nepřezkoumatelnými.
Soud prvního stupně znovu rozhodl rozsudkem ze dne 2. 12. 2003, č. j. 17 C 60/2001-81, tak, že se určuje, „že žalobce je vlastníkem ¼ domu čp. 1825 na zast. parc. č. 3244, zast. parc. č. 3244 o výměře 200 m² a zahrady parc. č. 3245 o výměře 539m², zapsaných na LV č. 43, pro obec P., katastrální území V., která je v katastru nemovitostí dosud vedena v rámci spoluvlastnického podílu (3/4) RNDr. L. R.“ a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 12 1996, sp. zn. 3 Cdon 257/96, a převzal tam uvedený právní názor, že opuštění věci ve smyslu §453 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb.ve znění před novelou provedenou zák. č. 131/1982 Sb., tzv. derelikci nelze spojovat s pouhým faktem emigrace ale že ve spojení s §34 a 35 ObčZ by vlastník věci musel (byť třeba konkludentně) vyjádřit svoji vůli pozbýt vlastnictví k věci jejím opuštěním tj. vzdání se vlastnického práva. Opuštění věci jako právní úkon by muselo splňovat všechny náležitosti stanovené zákonem pro platnost právního úkonu. V dané věci k takovému projevu vůle nedošlo a stát se tedy nestal vlastníkem předmětných nemovitostí. Nemohl tedy uzavřít platnou kupní smlouvu o prodeji spoluvlastnického podílu právní předchůdkyni žalované. Kromě toho shledal kupní smlouvu ze dne 17. 7. 1969 neplatnou i pro rozpor s cenovými předpisy. Dále pak dovodil, že žalovaná neunesla důkazní břemeno a neprokázala, že její matka nabyla spoluvlastnický podíl k nemovitostem vydržením. Pokládal za nepravděpodobné, že by matka žalované neznala znalecký posudek oceňující nemovitosti určený pro kupní smlouvu. I kdyby však neznala tehdejší cenové předpisy, musela by jistě vědět, že dům čp. 1825 byl uveden jinou, menší výměrou. M. T. nemohla být v dobré víře při uzavírání kupní smlouvy, neboť ještě před jejím vznikem se setkala se svědkyní E. S., a ta ji informovala o tom, že žalobce svůj spoluvlastnický podíl nepozbyl.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o určení vlastnictví zamítl a rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud doplnil dokazování přečtením opatření finančního odboru Obvodního národního výboru v P. ze dne 17. 11. 1965, č. j. Fin/3-tr.323/K, kterým tento obvodní národní výbor převedl a začlenil nemovitost čp. 1825 v P.-V., jež dříve náležela A. M. ideální ¼ a J. M. ideální ¼, do operativní správy Obvodního podniku bytového hospodářství v P., a Obvodní národní výbor v P. v něm sděluje, že veškerý majetek výše uvedených osob připadl dnem 27. 10. 1964 podle §453 odst. 2 ObčZ československému státu. Dále odvolací soud doplnil dokazování přečtením kupní smlouvy ze dne 17. 7. 1969, podle které Obvodní podnik bytového hospodářství pro P. prodal za stát jednu ideální polovinu domu čp. 1825 v P., stavební parcely č. kat 3244 a zahrady č. kat. 3245 do vlastnictví M. T. za kupní cenu 55 657,-Kč. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že se právní předchůdkyně žalované M. T. ujala držby předmětných nemovitostí v dobré víře, že jí patří, neboť důvodně měla zato, že nemovitosti přešly do vlastnictví státu a že stát jí nemovitosti řádně prodal. Kupující M. T. neměla důvod pochybovat o tom, zda je kupní cena prodávaných nemovitostí v souladu s cenovými předpisy, když kupní cena vycházela z posudku znalce a příslušného znalce si vybral prodávající. Odvolací soud se při posuzování dobré víry M. T. opřel o judikaturu dovolacího soudu a vyložil, že se oprávněná držba zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Jde o opatrnost obvyklou posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný, přičemž omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem případu po každém požadovat. Odvolací soud dospěl k závěru, že shora předpokládané okolnosti dobré víry byly u M. T. splněny a jelikož oprávněnou držbu vykonala přinejmenším od 17. 7. 1969 do 17. 7. 1979, nabyla podle §135a ve spojení s §507a odst. 3 ObčZ spoluvlastnický podíl k nemovitostem vydržením. Ke dni 18. 7. 1979 se tak stala vlastnicí jedné ideální poloviny nemovitostí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jako dovolací důvody uplatnil nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) OSŘ) a dále, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3OSŘ.). Nesprávné právní posouzení věci spatřoval v tom, že ho odvolací soud zatížil povinností tvrdit a doložit důkazy nedostatek dobré víry jako předpokladu vydržení předmětných nemovitostí právní předchůdkyní žalované do vlastnictví. Je přesvědčen, že povinnost tvrdit a doložit důkazy přítomnost dobré víry stíhala žalovanou. Opačný závěr je v rozporu s konstantní judikaturou. Vytýkal odvolacímu soudu, že v této souvislosti v odůvodnění svého rozsudku necitoval veškeré rozsudky Nejvyššího soudu, které mu žalobce v průběhu řízení předložil. Skutková zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování, shledával v tom, že cena, za kterou M. T. koupila nemovitosti, odporovala cenovým předpisům. Lze předpokládat, že to kupující věděla, neboť ji nepochybně zajímalo, jakou cenu za nemovitosti zaplatí. Nesprávnost kupní ceny byla i předmětem stížností nájemců domu. Ačkoliv tyto skutečnosti vyplynuly z provedených důkazů (soud provedl důkaz obsahem stížností, obsahem spisu PBH s posudky a obsahem spisu „lidové kontroly“ i rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 12. 1993, č. j. 21 C 40/92 a Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 1998, č. j. 16 Co 11/97-90) při hodnocení dobré víry M. T. k nim nepřihlédl. Kromě toho svědkyně S. v roce 1969 informovala žalovanou o skutečnostech popírajících nabytí předmětných nemovitostí státem. Ani to odvolací soud nevzal v úvahu. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Nesouhlasila s tím, že odvolací soud postavil své rozhodnutí ve věci na nesprávném posouzení důkazního břemene. Právní závěr, jaký žalobce vytýká odvolacímu soudu, z jeho rozsudku nevyplývá. Naopak z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu lze dovodit, že přítomnost dobré víry v souvislosti s výkonem oprávněné držby předmětných nemovitostí byla tvrzena a doložena žalovanou. Nesouhlasila ani s tím, že by skutková zjištění odvolacího soudu neměla oporu v provedeném dokazování. Povinnost nabyvatelky M. T. zkoumat znalecký posudek (pokud jde o použití oceňovací vyhlášky či správnosti výměr v domě), jde bezpochyby nad rámec obvyklé míry opatrnosti, když tento znalecký posudek nechal zpracovat stát jako prodávající a kupující nemohla jeho zpracování ani výši ceny ovlivnit. Navíc stanovená cena za ideální ½ nemovitostí byla srovnatelná s cenou sjednanou za ideální ¼ týchž nemovitostí dle kupní smlouvy z roku 1958 ve výši 23 900,-Kč. Nesprávné určení kupní ceny v důsledku použití neplatné vyhlášky při oceňování vyšlo najevo až mnoho let po uplynutí vydržecí lhůty. Nebylo prokázáno ani to, že by M. T. byla seznámena se žádostí občanů o prošetření prodeje domu a se závěry Komise lidové kontroly. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, řádně zastoupeným účastníkem řízení a že je podle §237 odst. 1 písm a) OSŘ přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Žalobci nelze přisvědčit v jeho dovolací výtce potud, že odvolací soud postavil své rozhodnutí na nesprávném posouzení důkazního břemene. V dané věci tížila žalovanou povinnost poskytnout tvrzení (§101 odst. 1 písm. a/ OSŘ) a povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení (§101 odst. 1 písm. b/ OSŘ ve spojení s §120 odst. 1 OSŘ) o tom, že se její právní předchůdkyně ujala držby předmětných nemovitostí v dobré víře, že jí patří a že v oprávněné držbě setrvala po dobu, se kterou zákon spojuje předpoklad nabytí vlastnického práva vydržením. Odvolací soud tuto skutečnost respektoval tím, že právě na základě tvrzení žalované a provedených důkazů, jichž se žalovaná v řízení dovolávala, její právo uznal. Nelze tedy dovodit, že by odvolací soud nesprávně přenesl důkazní břemeno ohledně vydržení na žalobce. Nicméně samotná úvaha odvolacího soudu o předpokladech nabytí vlastnického práva k věci vydržením, ze které se pak odvíjely procesní povinnosti účastníků řízení, správná není. Odvolací soud se mýlí, pokud dospěl k závěru, že M. T. mohla nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem dnem 18. 7. 1979, na základě výkonu oprávněné držby v období od 17. 7. 1969 do 17. 7. 1989. Občanský zákoník (zák. č. 40/1964 Sb.) v období od 1. dubna 1964 do 31. března 1983 neznal institut vydržení. Tento hmotněprávní institut byl v občanském právu obnoven teprve až s účinností od od 1. 4. 1983 zák. č. 131/1982 Sb. V období od 1. 4. 1964 do 31. 3. 1983 tak nemohlo dojít k nabytí vlastnického práva k věci jejím vydržením. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ OSŘ). V této souvislosti nelze přehlédnout, že sama žalovaná tvrdila nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem teprve až k datu 1. 4. 1984, jak nejdříve umožňovalo ustanovení §507a odst. 3 ObčZ po novele zák. č. 131/1982 Sb.
Vzhledem k tomu, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné, bylo bezpředmětné zabývat se i dalším dovolacím důvodem a to, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování. Skutková zjištění totiž budou muset být učiněna nově vzhledem k jinému právně relevantnímu časovému období.
Z výše uvedených důvodů dovolací soud podle §243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 věty prvé OSŘ zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta prvá OSŘ). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. července 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu