ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.1240.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 1240/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, Csc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců: a) JUDr. V. K., b) Ing. V. K. a c) Mgr. J. K., žalobci a) a b) zastoupeni žalobcem c), proti žalovanému C. a. s., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 676/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. února 2004, č. j. 7 Co 56/2004-234, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. února 2004, č. j. 7 Co 56/2004-234, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali určení, že jsou spoluvlastníky dále specifikované části pozemku žalovaného, když tvrdili, že spoluvlastnictví nabyli vydržením. Žalobci, resp. jejich právní předchůdci, užívali část pozemku žalovaného jako vlastní od roku 1978, kdy žalovaný zbudováním plotu tuto část „připlotil“ k jejich sousednímu pozemku. Teprve v roce 2002 je žalovaný upozornil, že užívají část jeho pozemku.
Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem z 9. 9. 2003, č. j. 6 C 676/2002-198, určil, že „pozemek v k. ú. a obci D. - parc. č. 2519/13 o výměře 253 m2, druh pozemku ostatní plocha, způsob využití manipulační plocha, tak jak je specifikován geometrickým plánem (pro rozdělení pozemku) č. plánu 1665/2942/2002 ze dne 8. 7. 2002, zhotoveným G., spol. s r. o. (který je nedílnou součástí tohoto rozsudku), je v podílovém spoluvlastnictví žalobců, a to ideálními 3/4 ve vlastnictví žalobce a), ideální 1/8 ve vlastnictví žalobce b) a ideální 1/8 ve vlastnictví žalobce c).“ Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdci žalobců J. a A. K. – rodiče žalobce a) a prarodiče žalobců b) a c) - nabyli trhovou smlouvou v roce 1950 vlastnictví k pozemkům parc. č. 1444 a 1445/2 v k. ú. D. V roce 1968 darovali id. polovinu těchto pozemků žalobci a). Pozemky byly v roce 1970 přečíslovány na parc. č. 1404 (výměra 1 676 m2) a č. 1405 (výměra 663 m2) a v souvislosti s výstavbou rodinného domu č. p. 347 došlo v roce 1973 k rozdělení parc. č. 1404 na parc. č. 1404/1 a 1404/2, na které se nachází rodinný domek. Dědictvím po otci J. K. nabyl žalovaný a) v roce 1986 další id. čtvrtinu pozemků parc. č. 1405, 1404/1 a 1404/2. Zbývající id. čtvrtina těchto pozemků zůstala ve vlastnictví A. K. a dědictvím po ní ji roce 1997 nabyli do vlastnictví žalobci b) a c), a to každý id. osminu. Geometrickým plánem č. 1028-272/94 z 20. 5. 1994 byla z částí pozemků par. č. 1404/1 a 1405 oddělena nová parc. č. 1404/3 o výměře 16 m2 výměra parc. č. 1405 činí 660 m2. V katastru nemovitostí jsou jako spoluvlastníci pozemku parc. č. 1405 vyznačeni žalobce a) v rozsahu id. tří čtvrtin a žalobci b) a c) každý v rozsahu id. jedné osminy. Pozemek parc. č. 1405 sousedí s pozemkem parc. č. 2519/2 o výměře 18 994 m2 (v roce 1978 šlo o pozemek parc. 2839, který byl zčásti s uvedenou parcelou sloučen), jehož vlastníkem je žalovaný; jako jeho vlastník je také zapsán v katastru nemovitostí na LV č. 66 pro k. ú. a obec D. Pozemek parc. č. 1405, který užívala rodina K. od roku 1950, bezprostředně sousedil s říčním korytem (z této strany nebyl oplocen) a sahal až k řece D., ke které se svažoval. Samotný říční břeh nebyl K. využíván. V souvislosti s přeložkou řeky M. D. (v letech 1976-1977) bylo původní koryto zahrnuto a navezena zemina, žádné ze stávajících dřevin nebyly podstatným způsobem likvidovány. V roce 1978 právní předchůdce žalovaného vystavěl mezi pozemky parc. č. 1405 a parc. č. 2519/2 oplocení, a to podle stavebního povolení MěNV D. z 30. 10. 1978, přičemž účastníky stavebního řízení byli i J. a A. K. a žalobce a). Ze stavebního povolení ani předloženého výkresu není zřejmé, že by oplocení nemělo vést na hranici pozemků parc. č. 1405 a parc. č. 2519/2. Na toto nebyli K. ani v rámci stavebního řízení upozorněni. Žalobci (jejich právní předchůdci) od zbudování oplocení v roce 1978 užívali spolu s pozemkem parc. č. 1405 jako vlastní i část pozemku parc. č. 2519/2, označenou geometrickým plánem ze 8. 7. 2002, č. 1665/2942/2002, jako pozemek parc. č. 2519/13 o výměře 253 m2, tedy část připlocenou k parcele č. 1405 (dále „sporný pozemek“). Ohledáním na místě samém soud prvního stupně zjistil, že geodetická hranice mezi pozemky parc. č. 2519/2 a parc. č. 1405 není v terénu patrná, při vypracování geometrického plánu byla vyznačena oranžovými kolíky. Hustší porost je umístěn na vytyčené parc. č. 2519/13, na stromech jsou patrné kultivační zásahy, vedle toho je však prostor zarostlý též plevelnými rostlinami, v některých částech se nachází skládky odložených materiálů, část prostoru je tvořen „močálovitou plochou“. Stávající oplocení je nad terénem zahrady, stojí na určité mezi, která směrem k parc. č. 1405 vystupuje ve výši cca 1 m. Sporný pozemek – jedná se o pruh v šířích od 2-3-5 metrů - je svým charakterem (s ohledem na obrost, kultivaci, příp. užívání) odlišný od pozemku žalobců parc. č. 1405. Až do února 2002 nebyla hranice mezi pozemky, tvořená oplocením, žalovaným zpochybňována. V červnu 2002 žalovaný požádal Městský úřad v D. o vydání stavebního povolení na „přeložení oplocení“ a vybudování plotu, tak aby korespondoval s geodetickou hranicí. V rámci tohoto řízení žalobci zpochybnili vlastnické právo žalovaného ke spornému pozemku a byli odkázáni se svými nároky na soud. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci nemají k části parc. č. 2519/2, tedy parcele č. 2519/13, žádný přímý vlastnický titul, a proto se zabýval otázkou, zda mohli nabýt vlastnické právo vydržením. Za prvopočátek jejich držby tohoto sporného pozemku označil soud prvního stupně rok 1978 a považoval žalobce a), resp. právní předchůdce žalobců, za jeho oprávněné držitele ve smyslu §132a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „ObčZ“), ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb., účinné od 1. 4. 1983 do 31. 12. 1991. Dobrá víra žalobců, resp. jejich právních předchůdců, že jim sporný pozemek patří, nebyla žalovaným zpochybněna až do února 2002 a nebyly zjištěny ani objektivní okolnosti, které by založily povědomost žalobců nebo jejich právních předchůdců o tom, že předmětné oplocení probíhá mimo skutečné hranice mezi pozemky účastníků. Původní hranice mezi pozemky nebyla patrná, v souvislosti s přeložením řeky D. došlo k podstatným úpravám terénu a následně provedeným oplocením, byl nikoli vinou žalobců, k jejich pozemku připlocen sporný pozemek, který je natolik úzký, že jeho „přináležitost“ k sousední parcele nebylo možno odhadnout. Sporný pozemek je sice odlišného charakteru než ostatní pozemky ve vlastnictví žalobců, neznamenalo to však záměr sporný pozemek nevyužívat, zvlášť za situace, kdy sousedí s výrobním závodem. Lze tak připustit tvrzenou skutečnost, že prostřednictvím daného porostu chtěli žalobci oddělit svůj objekt od vedlejšího průmyslového objektu žalovaného. I když sporný pozemek nebyl jako věc náležející do socialistického státního vlastnictví podle §135a odst. 3 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. způsobilým předmětem vydržení, stal se jím podle §134 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., účinné od 1. 1. 1992. Žalobci, se započtením držby právních předchůdců, drželi sporný pozemek po vydržecí dobu 10 let, počítanou i od 1. 1. 1992 (když lze započíst podle §134 odst. 3 ObčZ započíst i držbu před 1. 1. 1992), neboť ke zpochybnění vlastnického práva žalobců došlo až v únoru 2002.
Odvolací soud rozsudkem ze 4. 2. 2004, č. j. 7 Co 56/2004-234, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na určení, že „pozemek v k. ú. a obci D., parc. č. 2519/13 o výměře 253 m2, druh pozemku ostatní plocha, způsob využití manipulační plocha, tak jak je specifikován geometrickým plánem č. 1665/2942/2002 ze dne 8. 7. 2002, zhotoveným G., spol. s r. o. je podílovým spoluvlastnictvím žalobců, a to ideálním podílem 3/4 ve vlastnictví a) žalobce, ideálním podílem 1/8 ve vlastnictví b) žalobce a ideálním podílem 1/8 ve vlastnictví c) žalobce.“ Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud uvedl, že nemá výhrady ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a za přesvědčivě a logicky odůvodněné považoval zjištění, že žalobci zvolený způsob užívání sporného pozemku je adekvátní jejich snaze oddělit své ostatní pozemky od provozního závodu žalovaného a vytvořit tímto způsobem protiprachovou a protihlukovou bariéru. Ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobci, resp. jejich právní předchůdci se ujali držby sporného pozemku v roce 1978, avšak nesdílí jeho názor, že byli držiteli oprávněnými. Zdůraznil, že posouzení toho, zda žalobci byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim sporný pozemek patří, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ žalobců a ze skutečnosti, že oprávněnost jejich užívání tohoto pozemku nikdo dlouhou dobu nezpochybňoval. Odvolací soud má zato, že stavba oplocení v roce 1978 mezi pozemky parc. č. 2519/2 a parc. č. 1405 nemohla objektivně vyvolat bez dalšího přesvědčení žalobců či jejich právních předchůdců, že se oplocení nachází na hranici těchto pozemků, aniž by se jim jako vlastníkům sousedního pozemku dostalo výslovného ujištění, že tomu tak skutečně je. To tím spíše za situace, že nic nenasvědčuje tomu, že by žalobci a jejich právní předchůdci i v době před stavbou plotu v roce 1978 sporný pozemek užívali v přesvědčení, že jsou jeho vlastníky. Dobrá víra žalobců, případně jejich právních předchůdců, musí být v dané věci posuzována i z toho hlediska, zda žalobci, při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu požadovat, měli nebo mohli mít pochybnosti o tom, zda plocha držených pozemků odpovídá ploše uvedené v nabývacích titulech. V darovací smlouvě i v nabývacích titulech bylo přesně uvedeno, jakou výměru mají převáděné či děděné pozemky. Sporný pozemek má výměru 253 m2 , což je přibližně 40% výměry parcely č. 1405 (660 m2), od jejíhož spoluvlastnictví žalobci vznik oprávněné držby sporného pozemku odvozují. Poměr plochy pozemku ve spoluvlastnictví žalobců a pozemku skutečně drženého tedy nesvědčí pro omluvitelný omyl na straně žalobců. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že v letech 1976 a 1977 došlo v souvislosti s přeložením říčního koryta řeky M. D. k odklonu přirozeného koryta, které do té doby tvořilo výhradně východní hranici pozemku parc. č. 1405 o cca 150 m na východ. Celá východní hranice přestala být v terénu tedy patrná. Bylo na žalobcích, resp. jejich právních předchůdcích, aby vyvinuli běžnou opatrnost a provedli nové zaměření svých pozemků tak, aby bylo nepochybně zjištěno, kudy vede skutečná hranice pozemku v jejich vlastnictví. Pokud tak žalobci ani jejich právní předchůdci neučinili, mohli mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, zda jim sporná část pozemku žalovaného patří. Skutečnost, že právní předchůdce žalovaného v roce 1978 oplotil svůj pozemek vzniklý odklonem koryta vodního toku řeky M. D., nemohla tyto pochybnosti na straně žalobců a jejich právních předchůdců odstranit. Hodnocení těchto objektivních skutečností svědčí o tom, že na straně žalobců nešlo o oprávněnou držbu sporného pozemku ve smyslu §130 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. pro nedostatek dobré víry (obdobně R 49/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a žalobci k němu vydržením spoluvlastnictví nenabyli.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání a uvádějí, že je podávají z důvodů, že řízení je postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 23. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 96/2000, jehož závěry odvolací soud nerespektoval. Odvolací soud vycházel z toho, že žalobci a jejich předchůdci drželi sporný pozemek jako vlastní až od roku 1978, aniž jde o zjištění, které se opírá o provedené důkazy. Odvolací soud pominul, že žalobci od počátku řízení poukazovali na to, že už jejich právní předchůdci od roku 1941 drželi pozemek parc. č. 1405 v hranici tvořené říčním břehem, přičemž ten nekorespondoval s jeho hranicí zaměřenou v roce 2002. Nemůže tomu tak být už proto, že se dosud zachovaly původní dřeviny, starší 50 let (např. jabloň), které sázeli rodiče žalobce a) a které by se tak musely nacházet takřka v polovině tehdejšího říčního toku. Odvolací soud vycházel také z toho, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí uvedl, že průběh říčního toku nemusel být po regulaci řeky v terénu patrný. Žalobci se sice nemohli proti tomuto odůvodnění odvolat, nicméně ve svém vyjádření k odvolání zdůraznili, že po desetiletí trvající držbě pozemku parc. č. 1405 včetně pozemku sporného neměli pochybnosti o jeho hranici ani po regulaci řeky, a to vzhledem k neměnné vzdáleností skutečného říčního břehu od přírodou a lidskou činností nevytvořených objektů. Proto také žalobci. resp. jejich právní předchůdci neměli pochybnosti ani o tom, že žalovaný zřídil oplocení v hranici s jejich pozemkem parc. č. 1405, oč je také v souvislosti se stavebním řízení požádal. Takový souhlas byl udělen i písemně a bez zaměření by nemohla být stavba plotu ani povolena. Z uvedených důvodů není správná úvaha odvolacího soudu, že žalobci či jejich právní předchůdci měli po regulaci řeky povinnost obstarat zaměření hranice svého pozemku parc. č. 1405, resp. že bez takového zaměření nemohli být v dobré víře, že jim patří i sporný pozemek. Také žalovaný po stavbě oplocení oprávněnost držby sporného pozemku žalobci, resp. jejich právními předchůdci, až do roku 2002 respektoval. Žalobci uzavřeli, že pokud by byli zbaveni svého vlastnictví, nabytého vydržením, šlo by o stav příčící se ústavnímu pořádku a mezinárodním smlouvám, a navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Protože rozsudek odvolacího soudu byl vydán před 1. 4. 2005, kdy nabyl účinnosti zákon č. 59/2005 Sb., kterým byl změněn občanský soudní řád, Nejvyšší soud jako soud dovolací podle čl. II odst. 3 tohoto zákona projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před uvedenou novelou (dále „OSŘ“). Po zjištění, že jsou uplatněny dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ a že jsou splněny další náležitosti dovolání /§240 odst. l, §241 odst. l a odst. 2 písm. a) OSŘ/, napadené rozhodnutí přezkoumal a shledal dovolání důvodným.
Odvolací soud dospěl k závěru, že k vydržení sporného pozemku žalobci podle §134 ObčZ nemohlo dojít, neboť nebyli jeho oprávněnými držiteli. K otázce dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, neboli k tomu, kdo je oprávněným držitelem věci ve smyslu §130 odst. l ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (když stejnými znaky vymezil oprávněnou držbu i §132a ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb.) se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku z 11. 7. 2002, č. j. 22 Cdo 2190/2000, publikovaném pod C 1304/svazek 18 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor rozhodnutí“). Uvedl, že „oprávněným držitelem je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém požadovat.“. Dále Nejvyšší soud uvedl v rozsudku z 22. 5. 2002, č. j. 22 Cdo 2211/2000, publikovaném pod C 1181/svazek 16 Souboru rozhodnutí, že „samotná skutečnost, že držitel nenechal vytýčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje poctivou držbu podle OZO ani držbu oprávněnou podle občanského zákoníka č. 40/1964 Sb.“
Pro daný případ z toho vyplývá, že sama skutečnost, že žalobci, resp. jejich právní předchůdci, po regulaci řeky M. D. v roce 1977 nenechali zaměřit hranici svého pozemku parc. č. 1405, nemohla znamenat nedostatek jejich dobré víry, že jim patří část sousedního pozemku žalovaného. To zejména za situace, že žalovaný sám v roce 1978 zbudoval oplocení, kterým k pozemku žalobců část svého pozemku připlotil. Neodpovídající obecné zkušenosti se jeví názor odvolacího soudu, že žalobci nemohli předpokládat, že se plot nachází na hranici spolu sousedících pozemků účastníků (resp. jejich právních předchůdců), když nebyli o této skutečnosti při stavbě oplocení žalovaným ujištěni. I bez tohoto ujištění nevybočuje z mezí obvyklé opatrnosti, pokud žalobci. resp. jejich právní předchůdci, měli zato, že oplocení je postaveno na hranici pozemků účastníků, když takový způsob umístění plotu lze logicky předpokládat. Naopak by odpovídalo obecnému očekávání, že postaví-li vlastník oplocení svého pozemku mimo hranici se sousedním pozemkem tak, že část svého pozemku k sousednímu pozemku „připlotí“, že sousedního vlastníka s tímto ne příliš obvyklým umístěním oplocení seznámí, resp. dá najevo, že se považuje za vlastníka pozemku i za tímto oplocením. Přitom je samozřejmě třeba vždy vycházet z toho, zda omyl vlastníka sousedního pozemku, že mu náleží i pozemek sousedem připlocený, umožňuje konkrétní situace, tj. konfigurace hranice v terénu a plocha připloceného pozemku, tedy zda jde o omyl omluvitelný. Na omluvitelnost omylu lze usuzovat i z následného chování vlastníka pozemku, který oplocení zbudoval, tedy zda se jako vlastník části pozemku, nacházejícího se za oplocením choval. Pokud tomu tak není, svědčí i tato skutečnost pro dobrou víru držitele, že mu připlocená část sousedního pozemku náleží. V daném případě žalovaný, jak už uvedeno, sám v roce 1978 oplocení mezi pozemky účastníků zbudoval a až do roku 2002 nedal žalobcům, resp. jejich právním předchůdcům, najevo, že mu náleží ještě i pozemek za tímto oplocením, resp. že část svého pozemku připlotil k pozemku žalobců parc. č. 1405. Odvolací soud rovněž uvedl, že dobrá víra žalobců, že jim sporný pozemek patří, byla vyloučena i proto, že po regulaci řeky přestalo být její koryto v terénu patrné, a z ničeho nevyplývá, že sporný pozemek drželi žalobci nebo jejich právní předchůdci i před postavením oplocení v roce 1978. Pak ovšem přehlédl, že soud prvního stupně sice uvažoval o vydržení právě od roku 1978, ale učinil také zjištění, že rodina K. užívala pozemek parc. č. 1405 od roku 1950 neoplocený tak, že bezprostředně sousedil s říčním korytem, sahal až k řece D., ke které se svažoval a žádné ze stávajících dřevin nebyly při regulaci této řeky podstatným způsobem odstraněny, přičemž při ohledání na místě samém na sporném pozemku byly dřeviny soudem prvního stupně zjištěny. To znamená, že odvolací soud se odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž ovšem dokazování ve smyslu §213 odst. l a 2 OSŘ sám opakoval, případně doplňoval. Zatížil tak řízení vadou, která měla vliv na správnost jeho rozhodnutí. Také pro posouzení otázky dobré víry žalobců, resp. jejich právních předchůdců, z hlediska poměru plochy jejich pozemku parc. č. 1405 a sporného pozemku parc. č. 2985/13 je významné, zda a v jakém rozsahu drželi žalobci, resp. právní předchůdci sporný pozemek už před rokem 1978, kdy bylo zbudováno oplocení. K tomuto hledisku Nejvyšší soud v rozsudku ze 7. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 444/2004, publikovaném na internetových stránkách Nejvyššího soudu, uvedl, že „posouzení toho, zda rozdíl mezi plochou nabytého a skutečně drženého pozemku je natolik velký, že to vylučuje dobrou víru držitele, je vždy individuální, konstantní judikatura dovolacího soudu však připouští s přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci i rozdíly dosahující okolo 50% a výjimečně i více výměry pozemku, jehož je držitele skutečně vlastníkem; nelze tedy uvažovat o omluvitelném omylu držitele pouze v případě minimálního (tj. zcela zanedbatelného) rozdílu.“
Z uvedených důvodů, když kromě vady řízení namítané v dovolání nebyly jiné vady řízení ani vady uvedené v §242 odst. 3 OSŘ dovolacím soudem zjištěny, byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. května 2005
JUDr. Marie Rezková,v.r. předsedkyně senátu