ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.1359.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 1359/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně E. H., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. H., o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 11 C 97/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. listopadu 2003, č. j. 12 Co 417/2003-187, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. listopadu 2003, č. j. 12 Co 417/2003-187, a rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 11. dubna 2003, č. j. 11 C 97/99-165, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Sokolově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Sokolově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. května 2001, č. j. 11 C 97/99-111, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 9. srpna 2002, č. j. 11 C 97/99-136, pod bodem I. výroku zastavil řízení o návrhu, kterým se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaný zaplatil polovinu výnosů z pronájmu nemovitostí a aby byl povinen strpět zápis věcného břemene v její prospěch u domu č. p. 673 s příslušenstvím v K. n. O. Pod bodem II. vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků tak, že do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal nemovitost č. p. 1557 s pozemkovou parc. č. 342, zapsané u Katastrálního úřadu v S. na LV č. 2228 pro obec a kat. území S., a pod bodem III. uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 750 000,- Kč. Pod body IV. a V. a doplňujícím rozsudkem rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání obou účastníků usnesením ze dne 7. listopadu 2002, č. j. 12 Co 604/2002-140, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body II. až V. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby zjistil, zda označené nemovitosti patří do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, s tím, že pokud sloužily výlučně k výkonu povolání žalovaného, pak součástí bezpodílového spoluvlastnictví účastníků nebyly. Za předpokladu, že označené nemovitosti byly předmětem bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, bude třeba při vypořádání přihlédnout k tomu, že ostatní majetek patřící do bezpodílového spoluvlastnictví si účastníci vypořádali dohodou, pokud ji soud posoudí jako platný právní úkon. Dále poukázal na to, že v tomto řízení soud není vázán návrhy účastníků a z úřední povinnosti zjišťuje rozsah majetku náležejícího do bezpodílového spoluvlastnictví.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. dubna 2003, č. j. 11 C 97/99-165, pod bodem I. výroku žalobu na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů zamítl a pod bodem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků, uzavřené 4. 12. 1971, zaniklo rozvodem 22. 10. 1996. Dne 4. listopadu 1996 uzavřeli účastníci dvě dohody, jimiž si vypořádali movitý a nemovitý majetek. Podle bodu III. obou dohod jsou veškeré nároky bývalých manželů z titulu zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví vyrovnány a účastníci potvrdili, že nemají vůči sobě žádné další nároky. Žádnou z dohod nedošlo k vypořádání sporných nemovitostí, jejichž vlastníkem je v katastru nemovitostí veden pouze žalovaný. Žalovaný od 1. 10. 1990 podnikal. Sporné nemovitosti měl v nájmu. Dne 7. října 1992 získali oba účastníci živnostenské listy. Ohledně žalovaného byl živnostenský list náhradou bývalé registrace okresním národním výborem. Kupní smlouvou z 1. 7. 1992, uzavřenou mezi F. n. m. ČR, a žalovaným, převedl F. n. m. ČR na žalovaného mj. i sporné nemovitosti. Podle znaleckého posudku Ing. A. R., CSc., je nemovitost č. p. 1557 nebytovým provozním objektem a kolaudačním rozhodnutím je určena výhradně pro provozní účely. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že sporné nemovitosti nikdy netvořily a netvoří obsah bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, neboť byly pořízeny žalovaným v rámci jeho podnikatelských aktivit a sloužily výlučně k výkonu jeho povolání. Protože ostatní majetek účastníků byl již vypořádán dohodami, žalobu zamítl.
Odvolací soud k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 7. listopadu 2003, č. j. 12 Co 417/2003-187, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně spolehlivě zjistil skutkový stav a vyvodil z něho odpovídající skutkové i právní závěry. Dodal, že v daném případě nemohlo vzniknout společné jmění účastníků a jeho součástí se nemohly stát předmětné nemovitosti, neboť manželství účastníků zaniklo před 1. 8. 1998, kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku, kterou bylo změněno jeho ustanovení §143. Žalovaný v těchto nemovitostech podnikal ještě před tím, než je nabyl kupní smlouvou uzavřenou s F. n. m. ČR, žalobkyně neměla oprávnění k podnikání v oblasti, v níž podnikal žalovaný, nemohla se stát podílovou spoluvlastnicí těchto nemovitostí, ani je nemohla nabýt společně se žalovaným do bezpodílového spoluvlastnictví. Uvedl, že „je nerozhodné, že žalobkyně žalovanému pomáhala, ani to, že měla v předmětných nemovitostech svou hlavní provozovnu“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce spatřuje v řešení otázky, které věci, v tomto případě věci nemovité, mohou být předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů s ohledem na výkon povolání toho kterého z manželů. Vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci spočívá v tom, že spolu s odvoláním předložila další důkazy, které u soudu prvního stupně nepředložila a které se týkají podnikatelské činnosti obou účastníků, jež odvolací soud neprovedl s tím, že jde o nové důkazy, které ani přes poučení soudem prvního stupně podle §119a OSŘ nenavrhla. Účastníci sice měli být poučeni podle §119a OSŘ, ale po tomto poučení jim nebyla dána možnost, aby se vyjádřili k tomu, zda navrhují další důkazy, a bylo prováděno další dokazování. Po provedeném dokazování nebylo jednání žádným způsobem skončeno. Měl-li soud prvního stupně v úmyslu věc posoudit jinak, než podle jejího právního názoru a než ve svém dřívějším rozsudku, měl dostát poučovací povinnosti podle §118a odst. 2 OSŘ a vyzvat ji k vylíčení rozhodných skutečností, což se nestalo. Pokud jde o právní posouzení věci poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věcech sp. zn. 22 Cdo 1439/2000 a sp. zn. 22 Cdo 2470/2000, z nichž vyplývá, že předpokladem vyloučení věci z bezpodílového spoluvlastnictví z důvodu, že podle své povahy slouží k výkonu povolání jen jednoho z nich, je, že současně neslouží i druhému manželu. V daném případě nemovitosti sloužily oběma účastníkům, neboť žalovanému pomáhala a v nemovitostech měla svoji hlavní provozovnu. Svoji podnikatelkou činnost zahájila 1. 8. 1988 s místem podnikání v S., což je předmětná nemovitost. Kupní cena za nemovitosti ve výši 3 656 346,81 Kč byla zaplacena z prostředků patřících do bezpodílového spoluvlastnictví, hrazenou ze sporožirového účtu na jméno žalobkyně. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ.
Podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Protože soud prvního stupně, vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v usnesení ze 7. 11. 2002, že pokud předmětné nemovitosti sloužily výlučně k výkonu povolání žalovaného, pak součástí bezpodílového spoluvlastnictví účastníků nebyly, rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, byly předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ naplněny.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ v rozsahu dovolatelkou uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle §118a odst. 1 OSŘ ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.
Podle §118a odst. 2 OSŘ má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1.
K poučovací povinnosti soudu podle citovaných ustanovení zákona se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení z 22. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2002/2002, v němž uvedl, že „soud je povinen žalobce vyzvat, aby doplnil vylíčení rozhodných skutečností, a poučit jej o způsobu doplnění i o následcích nesplnění výzvy, jestliže je toho pro odlišný náhled soudce na právní kvalifikaci uplatněného nároku zapotřebí …“ (viz Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaný nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 2611, sešit 29). V rozsudku ze 6. 4. 2004, sp. zn. 29 Odo 718/2003, Nejvyšší soud zaujal právní názor, že „nebylo-li účastníku poskytnuto potřebné poučení o tom, že dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, je řízení před soudem prvního stupně z tohoto důvodu vždy postiženo vadou“ (viz C 2612 téže Sbírky). S citovanými právními závěry obou rozhodnutí se dovolací soud zcela ztotožňuje.
Soud prvního stupně, byť v důsledku právního názoru odvolacího soudu vysloveného ve zrušujícím usnesení, rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (tj. tak, že předmětné nemovitosti nepatří do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, jelikož sloužily výlučnému podnikání žalovaného). Přitom vzhledem k odlišnému právnímu posouzení věci a dosavadní tvrzení žalobkyně i k jejímu důkaznímu návrhu z č. l. 98 p. v., podle §118a OSŘ žalobkyni nepoučil, aby vylíčila všechny pro věc rozhodné skutečnosti, týkající se její či se žalovaným společné podnikatelské aktivity ve vztahu k předmětným nemovitostem. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Lze poznamenat,že uvedenou poučovací povinnost soud prvního stupně v řízení před vydáním dřívějšího (zrušeného) rozsudku neměl, neboť byl názoru, že nemovitosti do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků patří. Pochybení odvolacího soudu, které mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak spočívá v tom, že pominul uvedenou vadu řízení soudu prvního stupně a odmítl návrh žalobkyně na doplnění dokazování [§241a odst. 2 písm. a) OSŘ].
Protože řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud podle §243b odst. 1 a 2 OSŘ zrušil rozsudky soudů obou stupňů, neboť důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil posledně uvedenému soudu k dalšímu řízení.
S ohledem na uvedenou vadu řízení bylo již nadbytečné zabývat se dalšími dovolacími námitkami. Správnost právního posouzení věci odvolacím soudem může být kvalifikovaně přezkoumána až po provedení důkazů, které žalobkyně navrhla a které mohou vést i k odchylným, resp. novým, skutkovým zjištěním. Stejně tak nebylo třeba řešit správnost postupu soudu prvního stupně ve vztahu k ustanovení §119a OSŘ, neboť věc se i tak vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. ledna 2005
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu