ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.1474.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 1474/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) M. P. a b) I. P., obou zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1) O. K. a 2) M. K., zastoupeným advokátkou, o určení rozsahu práv a povinností z věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 7 C 245/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. března 2004, č. j. 21 Co 2/2004-150, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. března 2004, č. j. 21 Co 2/2004-150, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. července 2003, č. j. 7 C 245/2001-112, ve znění usnesení ze dne 20. listopadu 2003, č. j. 7 C 245/2001-141, zamítl žalobu, „aby soud určil, že žalovaným je rozsudkem Okresního soudu v Kladně č. j. 8 C 22/90 ze dne 5. 11. 1990 umožněno právo přejezdu na příjezdovou cestu parc. č. 1033/2 k pozemkům parc. č. 42/1, 42/2 a 42/3 přes pozemky parc. č. 47/1 a 31 v k. ú. P. drobnou zemědělskou technikou do velikosti malotraktoru s typizovaným příslušenstvím a že žalovaní nejsou oprávněni používat k přejezdu přes pozemek parc. č. 31 a 47/1 nákladní automobily a jinou těžkou dopravní techniku vyjma vozidel vymezených vyhláškou Ministerstva dopravy a spojů č. 341/2002 Sb. o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích v příloze č. 18 jako kolové traktory kategorie T 3“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně na podkladě provedeného dokazování vzal za prokázané, že žalovaní jsou vlastníky stavební parc. č. 29 s domem č. p. 21 a dále pozemků parc. č. 42/1 – zahrada, parc. č. 1033/2 – ostatní plocha a ostatní komunikace a parc. č. 1033/3 – zahrada v obci a kat. území P. Žalobci jsou vlastníky pozemků parc. č. 31 – zastavěná plocha a nádvoří, parc. č.103 – zastavěná plocha a nádvoří a parc. č. 45/1, 47/1 a 49/6 – zahrady. V řízení vedeném u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 C 22/90 bylo zjištěno, že od roku 1910 byla část pozemků žalobců parc. č. 31 a 47/1 v šíři 4 m od hranice potoka užívána vlastníky domu č. p. 21 a zahrady parc. č. 42/ 2 pro příjezd k tomuto domu a zahradě náležející k domu. Od roku 1910 tak začala běžet vydržecí lhůta k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni příjezdové cesty. Nebylo zjištěno, že by cesta měla být užívána jen pro přístup k pozemkům parc. č. 42/1, 42/2 a 42/3. Naopak v tomto řízení bylo zjištěno, že průchod a průjezd přes pozemky žalobců je využíván pro účely přístupu k domu č. p. 21 po celou dobu, po níž běžela vydržecí doba. Ve věci téhož soudu vedené pod sp. zn. 7 C 241/96 byla zamítnuta žaloba žalobců na zrušení práva odpovídajícího věcnému břemeni. Pokud Stavební úřad bývalého Okresního úřadu v K. rozhodnutím z 8. 10. 2001 v řízení o povolení oplocení odkázal žalobce na soud, neboť účastníci se v tomto řízení nemohli shodnout na tom, zda věcné břemeno umožňuje žalovaným projíždět přes pozemek žalobců též většími vozidly nebo zda by mělo sloužit pouze k přístupu na zahradu parc. č. 42/1 za účelem jejího obdělávání, mohl si tyto otázky stavební úřad na podkladě rozhodnutí ve věci sp. zn. 8 C 22/90 posoudit sám, aniž by překročil svoji pravomoc. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě není dán naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení a že i kdyby byl dán, nebyl by zde důvod pro zužující výklad věcného břemene.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 17. března 2004, č. j. 21 Co 2/2004-150, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vzal za prokázané, že rozsudkem Okresního soudu v Kladně z 5. 11. 1990, č. j. 8 C 22/90-37, ve věci žalobců Ing. J. K., CSc., S. K., H. N. a L. N. proti I. P. a M. P., bylo určeno, že vlastníci pozemků č. kat. 42/1, 42/2 a 42/3 v kat. území P. jsou oprávněni užívat ke vstupu na příjezdovou cestu k těmto pozemkům č. kat. 1033/2 kat. území P. pozemky I. P. a M. P. č. kat. 47/1 a 31 kat. území P. v šíři 4 m od hranice L. potoka. „Rozhodnutím Okresního úřadu K., referátu regionálního rozvoje, z 8. 10. 2001, č. j. RR/21158/2001-výst. byli žalobci podle §137 odst. 2 stavebního zákona odkázáni na rozhodnutí soudu pro upřesnění výkladu rozsudku, že oprávněným z věcného břemene je umožněn pouze průjezd a průchod pro obsluhu a užívání zahrad, tj. parcel uvedených pod č. kat. 42/1, 42/2 a 42/3 (zahrady), přístupných přes pozemek 1033/2 … tedy nikoliv pro obsluhu a potřeby rodinného domu, jehož jsou tyto parcely součástí.“ Odvolací soud se zcela neztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Přisvědčil námitkám žalobců, že žaloba podaná u soudu na základě postupu stavebního úřadu podle §137 odst. 2 a 3 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), není žalobou podle §80 písm. c) OSŘ, ale žalobou jinou, v §80 OSŘ neuvedenou, u níž není třeba prokazovat naléhavý právní zájem. Dále uvedl, že o právech a povinnostech účastníků z věcného břemene bylo rozhodnuto shora označeným rozsudkem z 8. 1. 1991, jehož výrok je podle §159a odst. 1 a 4 OSŘ závazný pro účastníky, tj. žalobce a žalované jako právní nástupce původních žalobců, i pro všechny orgány, tedy i pro Okresní úřad v K. jako příslušný stavební úřad, ve vztahu k němuž je závaznost rozsudku dána tím, že pravomocně vyřešil právní vztahy účastníků. Výklad rozsudku je již v pravomoci stavebního úřadu, protože o námitkách vyplývajících z existujícího věcného břemene rozhoduje v rámci své pravomoci stavební úřad.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do všech jeho výroků, podali žalobci dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Setrvali na stanovisku, že rozsudkem z 5. 11. 1990 ve věci sp. zn. 8 C 22/90 právo odpovídající věcnému břemeni průchodu a průjezdu soud určil jen ve vztahu k zahrádkám žalovaných parc. č. 42/1, 42/2 a 42/3, ale pozitivně je neurčil ve vztahu k domu čp. 21 na stavební parc. č. 29, a proto je nutné je upřesnit. Protože žalovaní tvrdí, že tímto rozsudkem bylo určeno věcné břemeno i pro ježdění k domu č. p. 21 nejtěžšími typy nákladní vozidel, cítí se žalobci ohroženi ve svých právech. Záměna ve vymezeném určení věcného břemene soudním rozhodnutím by vedla k dalším sporům mezi účastníky. Zamítnutím žaloby na vymezení a upřesnění rozsahu věcného břemene a výklad citovaného rozsudku soudy ponechaly na vůli správního orgánu a tak založily neomezené právo tohoto orgánu účelově postupovat bez ohledu na závaznou výrokovou část rozsudků soudu. Zásadní právní význam napadeného rozsudku žalobci spatřují v řešení otázky, „zda je správný postup soudů, pokud soudy použily pro odůvodnění k zamítnutí žaloby ad hoc účelově jako důkaz – důkazy, podklady, tvrzení a odůvodnění z jiných řízení a rozsudků, ač se jedná o žalobní věc zcela odlišnou od jiných sporů nebo jen zdánlivě podobnou“. Tímto postupem jim bylo odňato právo na soudní ochranu jejich vlastnictví.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť řeší otázku, kterou se dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud nezabýval, a to, zda stavební úřad může s poukazem na §137 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) - dále jen „stavební zákon“, odkázat účastníka stavebního řízení na soud s tím, aby byl vyložen či upřesněn rozsudek obecně deklarující právní vztahy mezi účastníky řízení.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ v rozsahu dovolateli uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle §137 odst. 1 stavebního zákona stavební úřady, provádějící řízení podle tohoto zákona, se pokusí vždy též o dosažení dohody účastníků u těch námitek, které vyplývají z vlastnických nebo jiných práv k pozemkům a stavbám, ale překračují rozsah pravomoci stavebního úřadu nebo spolupůsobících orgánů státní správy.
Podle §137 odst. 2 téhož zákona nedojde-li mezi účastníky řízení k dohodě o námitce podle odstavce 1, která, kdyby se zjistilo její oprávnění, by znemožnila uskutečnit požadované opatření nebo by umožnila jeho uskutečnění jen v podstatně jiné míře či formě, odkáže stavební úřad navrhovatele nebo jiného účastníka podle povahy námitky na soud a řízení přeruší.
Podle §137 odst. 3 uvedeného zákona stavební úřad stanoví lhůtu, ve které musí být předložen důkaz, že u soudu byl podán návrh na rozhodnutí ve sporné věci. Nebude-li důkaz o podání návrhu ve stanovené lhůtě předložen stavebnímu úřadu, učiní si stavební úřad úsudek o námitce sám a rozhodne ve věci.
Jak je zřejmé z rozhodnutí Okresního úřadu, referátu regionálního rozvoje z 8. 10. 2001, č. j. RR/21158/2001-výst./Skl., jímž bylo stavební řízení, vedené ohledně oplocení mezi pozemky č. kat. 47/1 a st. parc. č. 31 u nemovitosti č. p. 25 a pozemkem č. kat. 1033/2 v kat. území P., za účelem „uvedení oplocení do souladu s rozsudkem Okresního soudu v Kladně pod čj. 8 C 22/90“, přerušeno, žalovaní v tomto řízení uplatnili blíže nekonkretizovanou námitku, „která vyplývá z vlastnických práv k uvedenému pozemku a z práva věcného břemene pro průchod a průjezd přes pozemek 47/1 a 31 ve vlastnictví stavebníků“. Podle stavebního úřadu tato „námitka ve svém obsahu překračuje rozsah rozhodovací pravomoci stavebního úřadu“. Stavební úřad proto žalované odkázal s jejich námitkou na soud a zároveň odkázal i žalobce „o rozhodnutí k soudu pro upřesnění výkladu rozsudku, že oprávněným z věcného břemene je umožněn pouze průjezd a průchod pro obsluhu a užívání zahrad, tj. parcel, uvedených pod č. kat. 42/1, 42/2 a 42/3 (zahrady), přístupných přes pozemek 1033/2 k. ú. P. (ostatní plocha, komunikace), tedy nikoliv pro obsluhu a potřeby rodinného domu“. Žalovaní se zřejmě na soud se svými námitkami neobrátili; učinili tak žalobci s výše citovaným žalobním návrhem.
Rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na právním názoru, že výklad rozsudku, jímž mělo být právo žalovaných, odpovídající předmětnému věcnému břemeni, založeno a jímž jsou strany sporu a státní orgány vázány, je již v pravomoci stavebního úřadu a soudu za daných okolností nepřísluší. Odvolací soud tak implicitně vychází z toho, že tento odkaz byl nepatřičný a pokud se jím žalobci řídili, nepostupovali správně. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak procedurální povahy, což tomuto soudu umožnilo, aby se dále nezabýval tím, co je mezi účastníky sporné, tj. v jakém rozsahu či jakými prostředky mohou žalovaní vykonávat právo přejíždět přes pozemky žalobců, a to za situace, kdy toto právo bylo určeno rozhodnutím soudu po zjištění, že bylo vydrženo.
Odvolací soud však zcela pominul otázku, zda žaloba podaná žalobci na základě odkazu stavebního úřadu obstojí sama o sobě, jako kdyby byla podána nezávisle na neskončeném stavebním řízení. V tomto pochybení tkví neúplnost a tudíž nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu, zvláště ve světle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2001, sp. zn. 22 Cdo 2162/99, publikovaného v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, (dále „Soubor rozhodnutí“) C 289, svazek 3. Podle tohoto judikátu vlastník, kterému hrozí, že jiná osoba neoprávněně zasáhne do jeho vlastnického práva, může žádat, aby soud určil, že žalovaný není oprávněn provést zásah, kterým hrozí. Dovolací soud nemá důvod, od tohoto právního názoru ustupovat.
Z důvodu uvedené nesprávnosti rozsudku odvolacího soudu dovolacímu soudu (jeho právního posouzení) dovolacímu soudu nezbylo, než napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 OSŘ).
Dovolací soud považoval za významné již nyní se v uvedených souvislostech a v rámci dovolacího přezkumu vyslovit k právním otázkám s uvedenou problematikou bezprostředně souvisejícími.
Předně lze mít za to, že stavební úřad je podle §137 odst. 2 stavebního zákona oprávněn odkázat účastníka řízení o povolení stavby na soud s jeho námitkami, které má proti tomu, aby stavební povolení bylo vydáno, a které vyplývají z vlastnických nebo jiných práv k pozemkům a stavbám. Odkáže-li na soud účastníka stavebního řízení, který se domáhá vydání stavebního povolení a který ve stavebním řízení námitky uvedeného druhu nevznáší, aby byla upřesněna práva uvedená ve výroku již pravomocného rozsudku, činí tak nad rámec svého oprávnění a tudíž neoprávněně. Řídí-li se účastník tímto nepatřičným odkazem stavebního úřadu a podá u soudu v jeho intencích určovací žalobu, aby soud blíže vymezil existující právní vztah mezi účastníky, pak nejde o žalobu v §80 OSŘ neuvedenou (jak se domníval odvolací soud), ale o určovací žalobu podle §80 písm. c) OSŘ. Předpokladem úspěšnosti takové žaloby již naléhavý právní zájem na takovém určení je. Naléhavý právní zájem tedy není předpokladem určovacích žalob, podaných na základě námitek uvedených v §137 odst. 1 a 2 stavebního zákona, jen v těch případech, kdy stavební úřad odkáže účastníka na soud za podmínek stanovených v uvedených ustanoveních.
Dále je třeba, aby žalobci v souladu s §43 OSŘ byli poučeni o rozporu mezi jejich žalobním tvrzením a uplatněným žalobním návrhem, poněvadž rozsudkem soudu prvního stupně z 5. 11. 1990, sp. zn. 8 C 22/90, nebylo žalovaným „umožněno“ žádné právo odpovídající věcnému břemeni, ale toto právo jím bylo uvedeným rozhodnutím pouze deklarováno, když vzniklo vydržením v době, jež označenému sporu předcházela.
Pokud žalobci uplatnili výslovně dovolání i proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, sluší se vysvětlit, že proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné. Přípustnost dovolání proti usnesení podle §237 odst. 1 OSŘ je stanovena jen pro usnesení, jimiž bylo rozhodnuto ve věci samé. Rozhodnutí o nákladech řízení takovým rozhodnutím není. Přípustnost dovolání nelze vyvodit ani z §238 odst. 1, §238a odst. 1 a §239 odst. 2 a 3 OSŘ. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 13. 2. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2265/2003 (viz Soubor rozhodnutí C 2458, sešit 28).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. února 2005
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu