ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.1479.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 1479/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Ing. V. P., správce konkurzní podstaty společnosti E., proti žalovanému J., spotřebnímu družstvu ve Z., zastoupenému advokátem, o vydání věcí, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 9 C 115/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. října 2003, č. j. 13 Co 585/2001-57, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. října 2003, č. j. 13 Co 585/2001-57, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se jako správce konkurzní podstaty úpadce E. akciová společnost L. v likvidaci (konkurz prohlášen rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem z 21. 8. 1996, sp. zn. Kt 159/96-66 s účinky prohlášení konkurzu k 22. 8. 1996) domáhal vydání dvou chladicích vitrín s odůvodněním, že jde o věci úpadce, které žalovaný neoprávněně drží. Žalovaný je nemohl nabýt do vlastnictví od Z. O., neboť ten je užíval jen z titulu leasingové smlouvy uzavřené s úpadcem, který s ním pro neplacení splátek leasingovou smlouvu předčasně ukončil.
Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. března 2001, č. j. 9 C 115/2000-37, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném vydání chladicí vitríny zn. ZOIN Alaska 200 a ZOIN Junior 200, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že E. akciová společnost L. uzavřela dne 10. 5. 1994 se Zdeňkem O. leasingovou smlouvu, jejímž předmětem byly uvedené vitríny v ceně 101.398 Kč. Z. O. dlužil na leasingových splátkách částku 40.454,60 Kč a proto s ním E. akciová společnost L. k 31. 8. 1998 leasingovou smlouvu předčasně zrušila. Na její výzvu z 1. 9. 1998 k vrácení vitrín Z. O. nereagoval a proto podala na Z. O. trestní oznámení. Podle smlouvy o nájmu z 1. 2. 1996 pronajal žalovaný Z. O. provozovny ve S. a pro neplacení nájemného byl nájem ke dni 27. ledna 1998 ukončen. K tomuto dni dlužil Z. O. žalovanému nájemné 280.140, 80 Kč a dále úhradu za odběr el. proudu a poplatky za telefon. Při jednání žalovaného se Z. O. ohledně úhrady dluhu Z. O. nabídl žalovanému možnost zkompenzovat pohledávku tak, že na úhradu dluhu převede do vlastnictví žalovaného zařízení provozovny. V seznamu zařízení předaného Z. O. žalovanému z 27. 1. 1998 byly uvedeny i předmětné vitríny a každá oceněna částkou 30.000 Kč. Z. O. vyfakturoval žalovanému cenu zařízení provozoven celkovou částkou 249.368 Kč fakturou z 18. 5. 1998 s tím, že tato fakturovaná částka bude žalovaným započtena na jeho dluh. Trestní stíhání Z. O. pro tr. čin zpronevěry, kterého se měl dopustit tím, že 27. 1. 1998 předal ve S. žalovanému jako protihodnotu na svůj dluh předmětné chladicí vitríny, ačkoliv věděl, že je má pouze v držení na základě leasingové smlouvy se společností E. a. s. L., bylo zastaveno jako nepřípustné podle §11 odst. 1 písm. f) tr. zákona usnesením Okresního státního zastupitelství ve Zlíně z 5. 5. 2000, sp. zn. Zt 1650/99. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně z 13. 1. 1999, sp. zn. 18 T 22/98, byl totiž Z. O. odsouzen pro tr. čin zpronevěry k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 16 měsíců, přičemž šlo o dílčí útok ze zažalovaného trestného činu. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaný nabyl předmětné chladící vitríny od Z. O. v dobré víře, že ten je jejich vlastníkem. Proto také vzhledem k obsahu §446 obchodního zákoníku (dále „ObchZ“), který stanoví, že „kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje“, nabyl žalovaný vlastnictví od Z. O., i když ten nebyl v době, kdy je prodával, jejich vlastníkem.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. října 2003, č. j. 13 Co 585/2001-57, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému, aby vydal žalobci chladící vitríny zn. ZOIN Alaska 200 a ZOIN Junior 200 do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud uvedl, že §446 ObchZ, z něhož vycházel soud prvního stupně, je ustanovením speciálním, sloužícím k zajištění právní jistoty v obchodních vztazích, jejichž předmětem je prodej zboží. O tom svědčí také to, že je v obchodním zákoníku zařazen do zvláštních ustanovení o některých obchodně závazkových vztazích (Hlava I, kupní smlouva), a na jiné právní vztahy proto nedopadá. Vztah mezi žalovaným a Z. O. (leasingovým nájemcem úpadce), z něhož žalovanému vznikla pohledávka ze smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 1. 2. 1996, je vztahem občanskoprávním, který se řídí zákonem č. 116/1990 Sb. Kompenzace dlužného nájemného z takového vztahu přijetím věcného plnění proto nemůže být plněním z kupní smlouvy podle obchodního zákoníku, jehož nabyvatel by požíval ochrany podle §446 ObchZ. Pokud tedy žalovaný přijal od Z. O. na kompenzaci jeho nároku z titulu dlužného nájemného věci, o nichž není pochybností, že jsou vlastnictvím žalobce, má požadavek žalobce na jejich vydání oporu v §126 občanského zákoníku (dále „ObčZ).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, kterým vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že se Z. O. uzavřel v souladu s §409 a násl. ObchZ ústní formou kupní smlouvu a dohodli se v ní na podstatných náležitostech – druhu zboží a jeho ceně. Proto obligační vztah založený touto kupní smlouvou se řídí obchodním zákoníkem. Žalovaný v době uzavření této smlouvy nevěděl a vědět ani neměl a nemohl, že prodávající není vlastníkem věcí a že není oprávněn s nimi nakládat. Na plnění své pohledávky z nájemní smlouvy nepřijal žalovaný od Z. O. předmětné vitríny, nýbrž tyto vitríny Z. O. kupní smlouvou žalovanému prodal. Kupní cenu žalovaný nezaplatil, neboť proti pohledávce Z. O. z kupní smlouvy v souladu se zákonem započetl svoje pohledávky z nájemní smlouvy, a to svým přípisem ze dne 21. 5. 1998. Započtení nebrání skutečnost, že pohledávka žalovaného vůči Z. O. vznikla ze smlouvy o nájmu nebytových prostor, jíž byl založen občanskoprávní vztah, a pohledávka Z. O. vůči žalovanému vznikla z kupní smlouvy, jíž byl založen obchodně-právní vztah. Závěr odvolacího soudu, že žalovaný přijal od Z. O. na kompenzaci jeho nároku z titulu dlužného nájemného věcné plnění, není správný. Ke kompenzaci uváděné odvolacím soudem nedošlo a ani dojít nemohlo, s ohledem na platné právní předpisy občanského práva, když započíst lze jen pohledávky stejného druhu. Žalovaný navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno osobou oprávněnou řádně a včas, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §242 odst. l a 3 OSŘ.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné /§237 odst. l písm. a) OSŘ/ a že bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §242 odst. l a 3 OSŘ.
Vady řízení, vyjmenované v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b), §229 odst. 3 OSŘ, a ani jiné vady, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zjištěny nebyly.
Správný je závěr odvolacího soudu, že vztah, vzniklý ze smlouvy o nájmu nebytových prostor, je vztahem občanskoprávním. Podle §720 ObčZ je nájem a podnájem nebytových prostor upraven zvláštním zákonem, kterým je zákon č. 116/1990 Sb. Peněžitá pohledávka z tohoto vztahu by také nemohla zaniknout započtením věcného plnění, neboť podle §580 ObčZ lze započíst jen pohledávky téhož druhu. Nelze však vyloučit, že by mezi subjekty občanskoprávního vztahu vzniklého z nájmu nebytových prostor, pokud jsou podnikateli ve smyslu §2 odst. l a 2 ObchZ, vznikl obchodně právní, resp. obchodně závazkový vztah. Peněžitá pohledávka z tohoto obchodně závazkového právního vztahu by pak byla podle §580 ObčZ způsobilá k započtení proti pohledávce vzniklé z občanskoprávního vztahu o nájmu nebytových prostor. Takovým obchodně závazkovým vztahem by mohl být i vztah vzniklý mezi podnikateli z kupní smlouvy uzavřené podle §409 ObchZ, který stanoví, že kupní smlouvou se prodávající zavazuje dodat kupujícímu movitou věc (zboží) určenou jednotlivě nebo co do množství a druhu a převést na něj vlastnické právo k této věci a kupující se zavazuje zaplatit kupní cenu. Tato smlouva je jedním z obchodně závazkových vztahů, které §261 odst. l ObchZ vymezuje jako vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je s přihlédnutím ke všem okolnostem zřejmé, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.
Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že mezi žalovaným a Z. O. byla za okolností uvedených v §446 ObchZ, uzavřena kupní smlouva podle §409 ObchZ týkající se chladících vitrín (Z. O. je v trestním spise označen jako soukromý podnikatel a žalovaný je zapsán v obchodním rejstříku). K tomuto závěru dospěl soud prvního stupně na základě zápisu o převzatém zařízení z 27. 1. 1998 i faktury z 18. 5. 1998, kterou Z. O. vyfakturoval žalovanému kromě jiného i předmětné vitríny. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že mezi těmito subjekty k uzavření kupní smlouvy podle §446 ObchZ nedošlo, když uvedl, že „kompenzace dlužného nájemného z takového vztahu přijetím věcného plnění nemůže být plněním z kupní smlouvy“. Ze stručného odůvodnění jeho rozhodnutí však není zřejmé, jak posuzoval obsah uvedené faktury, resp. zda se jejím posouzením vůbec zabýval. Jestliže tak při úvaze o tom, zda mezi Z. O. a žalovaným byla ohledně předmětných vitrín uzavřena kupní smlouva podle §446 ObchZ, pominul právně významnou skutečnost, jde o nesprávné právní posouzení věci.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ opodstatněné. Rozsudek odvolacího soudu byl proto podle §243b odst.l a 2 OSŘ zrušen a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2005
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu