ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.1577.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 1577/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně městské části P. 2, zastoupené advokátem, proti žalovanému SBD Z., za účasti vedlejších účastníků na straně žalovaného: 1) V. M., 2) PhDr. D. M. a 3) J. S., zastoupených, o zaplacení částky 177 209,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 199/95, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2003, č. j. 39 Co 120/2003-257, takto:
I. Dovolání žalovaného a vedlejších účastníků na straně žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2003, č. j. 39 Co 120/2003, pokud jím byl ve věci samé potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. října 2002, č. j. 13 C 199/95-214, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 17. prosince 2002, č. j. 13 C 199/95-235, se odmítají.
II. Dovolání žalovaného a vedlejších účastníků na straně žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2003, č. j. 39 Co 120/2003, pokud jím byl ve věci samé změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. října 2002, č. j. 13 C 199/95-214, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 17. prosince 2002, č. j. 13 C 199/95-235, tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 114 238,80 Kč s 16,5 % úrokem z prodlení z částky 128 603,- Kč od 6. 10. 1995 do zaplacení, se zamítají.
III. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2003, č. j. 39 Co 120/2003, pokud jím byl ve věci samé potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. října 2002, č. j. 13 C 199/95-214, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 17. prosince 2002, č. j. 13 C 199/95-235, a ve výrocích o nákladech řízení se zrušuje a v tomto rozsahu věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. března 2000, č. j. 13 C 199/95-156, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 20. srpna 2001, č. j. 13 C 199/95-188, pod bodem I. výroku uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 191 573,70 Kč s 16,5 % úrokem z prodlení od 6. 10. 1995 do zaplacení. Pod bodem II. zamítl žalobu ohledně částky 56 376,60 s příslušenstvím a pod body III. až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Přisouzená částka představovala 11,72 % žalobkyní účelně vynaložených nákladů na opravu domu žalobkyně, který žalovaný užívá na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni (§151n odst. 3 ObčZ). Věcné břemeno vzniklo ze zákona – podle §28d zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech a spočívá v právu žalovaného družstva, popřípadě jeho právního nástupce, pronajímat dva byty z tzv. vestavby jako byty družstevní a pobírat za to nájemné.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného a vedlejších účastníků usnesením ze dne 12. června 2002, č. j. 39 Co 496/01-196, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 177 208,50 Kč a 16,5 % úroku z prodlení z částky 191 573,70 Kč od 6. 10. 1995 do zaplacení a ve výrocích o nákladech řízení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni 14 365,20 Kč, se kterou byl žalovaný srozuměn, zůstala nedotčena. Odvolací soud uvedl, že podle §151n odst. 3 ObčZ povinností toho, kdo užívá cizí věc na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni, je nést pouze náklady přiměřené, nikoli podíl na účelně vynaložených nákladech. Dovodil, že přiměřenost těchto nákladů nelze stanovit pouze podílem využívaných podlahových ploch a výší zjištěných účelně vynaložených nákladů, ale že je třeba přihlížet k dalším hlediskům, např. že vlastník nemovitosti provedenou opravou a rekonstrukcí získává majetkovou hodnotu, spočívající ve zhodnocení nemovitosti, nebo že vlastník nemovitost, příp. její část užívá k účelům, při nichž dochází k nadměrnému opotřebení nemovitosti. Podle odvolacího soudu je třeba také zohlednit, jak byla nemovitost vlastníkem udržována do doby vzniku věcného břemene, s tím, že by nebylo namístě, aby se oprávněný z věcného břemene podílel na nákladech na odstranění závadného stavu, k němuž došlo v době předchozí.
Soud I. stupně rozsudkem ze dne 9. října 2002, č. j. 13 C 199/95-214, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 17. prosince 2002, č. j. 13 C 199/95-235, pod bodem I. výroku zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 177 208,50 Kč a 16,5 % úroku z prodlení z částky 191 573,70 Kč od 6. 10. 1995 do zaplacení. Pod body II. až IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně mj. zjistil, že žalobkyně je vlastnicí domu č. p. 1255 v P. 2, který byl do účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve vlastnictví státu a ve správě OPBH pro P. 2. Hospodářskou smlouvou z 13. 6. 1969, uzavřenou mezi OPBH pro P. 2 a SBD R., byl družstvu dán souhlas s provedením vestavby – nástavby dvou bytových jednotek v půdním prostoru označeného domu. Dne 24. ledna 1995 byla mezi žalobkyní a společností P. uzavřena smlouva o dílo na provedení stavebních prací v označeném domě. Cena za provedení prací byla stanovena jako smluvní, pevná ve výši 2 348 000,- Kč a také byla zaplacena také. Popis prací tvořil přílohu smlouvy, která byla její součástí. Předmět prací byl předán 31. 7. 1995. Dopisem ze 4. 8. 1995 byl žalovaný vyzván k uzavření dohody, kterou by se zavázal k úhradě nákladů na opravu a údržbu domu v poměru, vypočteném podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony, jako by došlo k rozdělení budovy na jednotky s určenými vlastníky. Mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva, kterou by bylo upraveno, jak budou hrazeny náklady na zachování a opravy nemovitosti, a nebylo prokázáno, že obdobná smlouva byla uzavřena mezi právními předchůdci účastníků. Kromě bytů se v domě nacházejí nebytové prostory. Podle znalce Ing. M. N. žalobkyně užívá v domě 1 450,80 m2 plochy, tj. 88,28 % z celkové podlahové plochy, a žalovaný 170 m2, které představují 11,72 % celkové podlahové plochy. Dopisem z 1. 10. 1995 žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení částky 277 023,60 Kč odpovídající 11,72 % z celkově vynaložených nákladů. Znalec S. D. ocenil účelně vynaložené náklady na generální opravu střechy a fasády částkou 1 995 224,- Kč a podíl podlahové plochy užívané žalovaným stanovil 10,49 %. Znalec Ing. J. B. ocenil předmětné stavební práce částkou 1 884 446,- Kč, vady ocenil částkou 99 535,- Kč, a to za předpokladu uvažované 65 % obnovy fasády. Za předpokladu 20 % obnovy fasády ocenil stavební práce částkou 1 634 605,- Kč. Z této částky soud prvního stupně vyšel při rozhodování s tím, že pokud žalovaná vynaložila částku vyšší, pak vyšší částka nemůže jít k tíži žalovaného, který nemohl ovlivnit výši nákladů, jež byly na opravu a údržbu nemovitosti vynaloženy. S ohledem na podlahovou plochu užívanou žalovaným v rozsahu 10,50 %, by pak na žalovaného připadala částka 171 633,50 Kč. Od této částky je třeba odečíst částku 41 020,40 Kč, představující 23,90 % (nebytové prostory v užívání žalobkyně) z částky 171 633,50 Kč. Po tomto odpočtu by podíl žalovaného na nákladech činil částku 130 613,10 Kč. Soud prvního stupně dále zohlednil, že od roku 1973, kdy v souvislosti s vybudováním dvou bytů v půdních prostorách domu byly provedeny práce, k nimž se žalovaný zavázal hospodářskou smlouvou z 13. 6. 1969, do doby vzniku věcného břemene, uplynulo 19 let. Žalovaný od vzniku věcného břemene do roku 1995, kdy byla provedena oprava střechy a fasády, užíval nemovitost po dobu tří let. Po dobu 19 let se žalovaný na opotřebení nemovitosti nepodílel, naopak přispěl k tomu, že tato byla udržována a opravována. Vyjádřeno procenty je to 86,40 % k 13,60 %. Po odpočtu částky 112 849,70 Kč odpovídající 86,40 % z částky 130 613,10 zůstává tak částka 17 763,40. S výjimkou této částky považoval soud prvního stupně žalobu za nedůvodnou.
Odvolací soud k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 12. listopadu 2003, č. j. 39 Co 120/2003-257, změnil rozsudek soudu ve věci samé tak, že žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil částku 114 238,80 se 16,5 % úrokem z prodlení z částky 128 603,- Kč od 6. 10. 1995 do zaplacení, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že rekonstrukce domu byla nutná a že mezi účastníky, příp. jejich právními předchůdci, nedošlo k uzavření dohody ve smyslu §151n odst. 3 ObčZ. Hospodářská smlouva z 13. 6. 1969 upravovala rozpočítání nákladů spojených s údržbou úklidu domu a chodníků a nákladů vzniklých prováděním běžné údržby a běžných oprav domu mezi právní předchůdce účastníků podle podlahové plochy. Generální opravu střecha a fasády nelze pod takové náklady podřadit. Vztahy z věcného břemene vznikly až účinností zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvu, tj. 28. 1. 1992. Žalovaný je proto povinen nést přiměřené náklady za zachování a opravu domu podle míry jeho spoluužívání se žalobkyní. Poměr podlahové plochy při stanovení těchto nákladů vyjadřuje pouze míru spoluužívání, nikoli však jejich přiměřenost. Podle názoru odvolacího soudu výši nákladů, hrazenou žalovaným, nemůže ovlivnit skutečnost, že právní předchůdce žalovaného hradil ze svých prostředků výstavbu bytových jednotek v domě, jakož i další investice v souvislosti s touto výstavbou, v důsledku níž došlo ke zhodnocení domu, neboť za účelem kompenzace těchto nákladů bylo ve prospěch žalovaného zřízeno podle §28d zákona č. 42/1992 Sb., věcné břemeno. Není také rozhodné, zda a jaké finanční prostředky má žalovaný na údržbu a rekonstrukci objektů fakticky k dispozici a zda žalobkyně použila finanční prostředky získané z daní placených členy družstva bydlících v domě. Soud prvního stupně, pokud jde o výši účelně vynaložených nákladů, správně vycházel ze znaleckého posudku Ing. J. B., jež znalec stanovil pro obnovu fasády v rozsahu 20 %, a nikoli z ceny sjednané smlouvou z 24. 1. 1995. Správně také byla odečtena hodnota vad díla, které nebyly odstraněny. Za nedůvodné považoval námitky týkající se použití cenově nadstandardních prvků, když jejich použitím byl podmíněn souhlas Pražského ústavu památkové péče s rekonstrukcí. V daném případě není namístě přihlížet k nebytovým prostorám, neboť užívání těchto prostor nemohlo mít žádný vliv na nadměrné opotřebení střechy a fasády domu. Bez významu je také to, že věcné břemeno vzniklo až 28. 1. 1992. Právní předchůdce žalovaného a jeho členové užívali dům i před jeho vznikem na podkladě jiných právních vztahů a proto se na opotřebení domu podíleli po celou dobu. Dále uvedl, že pokud ve zrušujícím usnesení vyslovil právní názor, „že přiměřenost nákladů ve smyslu ust. §151n odst. 3 OZ nelze stanovit pouze prostým podílem využívaných podlahových ploch, pak tím chtěl říci, že vztah vlastníka nemovitosti tj. povinného z věcného břemene a oprávněného z věcného břemene není totožný se vztahem spoluvlastnickým a že právo z věcného břemene je ve vztahu k právu spoluvlastnickému právem slabším“. Porovnáním těchto práv odvolací soud v daném případě stanovil, že právo z věcného břemene je ve vztahu k právu spoluvlastnickému slabším o 25 %. Vzal v úvahu, že oprávněný z věcného břemene vedle bytových jednotek užívá společné prostory domu, rozhoduje o nájemních vztazích v bytech, ke kterým mu svědčí věcné břemeno, není oprávněn s nemovitostí jako celkem disponovat, ani z ní brát užitky, ale je oprávněn brát užitky z věcného břemene. Povinný z věcného břemene je věcným břemenem omezen, věcné břemeno ztěžuje dispozici s domem a může mít negativní vliv i na jeho cenu. S ohledem na podlahovou plochu užívanou žalovaným v rozsahu 10,49 % a hodnotě věcného břemene oproti právu vlastnickému v rozsahu 75 %, je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 128 603,- Kč, od níž bylo třeba odečíst částku 14 365,30 Kč, která byla žalobkyni již dříve přisouzena.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobkyně, žalovaný a vedlejší účastníci na straně žalovaného dovolání.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (tedy ohledně částky 62 969,70 Kč s přísl.), a to z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle názoru žalobkyně kriteriem přiměřených nákladů může být jen poměr skutečně užívané plochy, v daném případě poměr 10,49 % u žalovaného a 89,51 % u žalobkyně, s přihlédnutím k tomu, zda některý z účastníků neopotřebovává svou činností nemovitost k tíži druhého z účastníků. Vytýká soudu, že se nevypořádal se skutečností, že oprava domu byla realizována za cenu dosaženou v režimu veřejné zakázky a že šlo o akutní opravu z důvodu havarijního stavu domu. Cena za opravu domu představuje zásadně náklady skutečně vynaložené. Namítá, že postup žalovaného je v rozporu s dobrými mravy. Jestliže žalovaný od svých nájemců vybírá nájemné v plné výši, tj. včetně tzv. ekonomicky oprávněných nákladů podle vyhlášky č. 85/1997 Sb., o nájemném z bytů pořízených v družstevní bytové výstavbě, „a současně tyto ekonomicky oprávněné náklady odmítá uhradit žalobkyni v poměru podlahové plochy vlastníkovi domu, pak podle napadeného soudního rozhodnutí má žalovaný oprávněný ekonomický prospěch z rozdílu mezi inkasem ekonomicky oprávněných nákladů od svých nájemců – členů družstva a mezi platbami z podílu na opravách cizí věci, na které vázne věcné břemeno, tj. v tomto případě na domě žalobkyně“. Pokud jde o skutková zjištění, poukázala na to, že odvolací soud nevyvodil žádné důsledky z toho, že soud prvního stupně čerpal svá skutková zjištění z výpovědí osob řádně nevyslechnutých, čímž porušil zásadu bezprostřednosti a ústnosti soudního procesu, jak konstatoval odvolací soud, a že sám učinil závěr u potřebě opravy fasády v rozsahu 20 %, aniž by uvedl, z jakých důkazů takový závěr učinil. V tomto směru skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle žalobkyně se odvolací soud nevypořádal s otázkou, zda a v jakém rozsahu jsou účastníci vázáni hospodářskou smlouvou z 13. 6. 1969, podle níž (čl. XIII) do nákladů se správou a údržbou domu budou zahrnuty náklady, které se považují za generální opravy a investice, a jako kriterium pro určení podílu připadajícího na žalovaného byl stanoven poměr podlahové plochy bytů družstva k celkové ploše domu. Žalovaný toto kriterium nikdy nezpochybňoval. Výpočet provedený odvolacím soudem nemá oporu v hmotném právu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v jí napadené části zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný podal dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho neprospěch, přestože soud prvního stupně při rozhodování vycházel z právního názoru, byť v obecné rovině, vysloveného odvolacím soudem ve zrušujícím usnesení. Podle názoru žalovaného soud prvního stupně věc správně posoudil z hlediska §151n ObčZ. Poukázal na to, že věcné břemeno vzniklo až v roce 1992 ze zákona a že na stav před touto dobou nelze aplikovat, a to ani analogicky, ustanovení, upravující práva a povinnosti ze vztahu z věcného břemene. Odvolací soud nesprávně vyhodnotil fakt, že v domě se nacházejí nebytové prostory, které užívá pouze žalobkyně a že opravou a údržbou si žalobkyně jako vlastník domu zhodnocuje svůj majetek. Tvrzení žalobkyně, že jednání žalovaného je v rozporu s dobrými mravy, nemá oporu v zákoně. Nájemné představuje z větší části tzv. dlouhodobou zálohu na opravy a investice, z nichž se hradí opravy a investice společných částí domu. Takto vytvořená záloha v daném případě nestačí k pokrytí žalované částky. Pokud došlo k navýšení nákladů na opravu domu s ohledem na vyjádření památkového úřadu, měla by tyto náklady nést pouze žalovaná, neboť co do použitých materiálů oproti původnímu stavu došlo ke zhodnocení jejího majetku. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vedlejší účastníci na straně žalovaného (dále jen „vedlejší účastníci“) podali dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Nepovažují za správný poměr výhody a nevýhody žalobkyně a žalovaného z hlediska existence věcného břemene, ke kterému dospěl odvolací soud. Dovodili, že žalovaný jako osoba oprávněná z věcného břemene má jedinou výhodu, a to možnost rozhodovat o využití půdních bytových jednotek. Právní postavení žalovaného je důsledkem relevantních skutečností vzniklých v minulosti a není v jeho silách, aby své postavení v domě změnil. Nelze zdůrazňovat neplacení nájemného vedlejšími účastníky jako nevýhodu vlastníka domu, neboť nejde o částku, o kterou by se žalovaný obohacoval na úkor vlastníka domu, ale je kompenzováno povinností žalovaného podílet se na opravách domu. Žalobkyně půdní bytové jednotky nevybudovala, ale tyto jsou součástí jejího domu. Pokud s nimi má omezenou dispozici, je tato její nevýhoda kompenzována zhodnocením domu. Nevýhody vlastníka domu v poměru s nevýhodami žalovaného jsou zcela minimální. Žalobkyně naplánovala rekonstrukci domu bez dohody se žalovaným, proto byla tak rozsáhlá a zahrnovala i klempířské prvky, které výměnu nepotřebovaly. Nesouhlas s rozhodnutím vyslovili i pokud jde o úroky z prodlení a náklady řízení.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání žalovaného a vedlejších účastníků na jeho straně. Uvedla, že přiměřenost spolupodílení se na opravách domu je třeba vykládat pouze tak, že oprávněný z věcného břemene není povinen hradit náklady způsobené vlastníkem. Nelze připustit, aby žalovaný vydělával na věcném břemenu tím, že nehradí vůbec nic a přitom ekonomicky odůvodněné náklady od uživatelů družstevních bytů vybírá. Při posuzování přiměřenosti je třeba zohlednit i závazky vyplývající z hospodářské smlouvy. Nebytové prostory zčásti má v nájmu mateřská škola za 1,- Kč ročně, tyto mají samostatný vchod, a jejich užívání se nepodílejí na zvýšeném opotřebení domu. Jinak jsou nebytové prostory započteny v podílu žalobkyně.
Vedlejší účastníci navrhli, aby dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, s tím, že závěry odvolacího soudu kromě zhodnocení poměru vlastnického práva žalobkyně k právu žalovaného z věcného břemene, jsou v podstatě správné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustná.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
K podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, (dále „Soubor rozhodnutí“), pod C 154 , svazek 2.
Žalovaný a vedlejší účastníci dovoláními napadli rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba ve zbývající části zamítnuta. V tomto rozsahu rozhodnutím odvolacího soudu žalovanému a vedlejším účastníkům žádná újma v jejich poměrech nenastala, nebyli tudíž subjektivně oprávněni podat dovolání do této části rozsudku odvolacího soudu, proto dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání žalovaného a vedlejších účastníků směřující do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu odmítnout podle §243b odst. 5 a §218 písm. b) OSŘ.
Dovolání žalovaného a vedlejších účastníků ve vztahu k měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu jsou přípustná podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ.
Přípustnost dovolání žalobkyně do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu přicházela v úvahu jen podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud shledal dovolání žalobkyně přípustným z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ s ohledem na skutečnost, že dovolací soud dosud v žádné věci nezaujal právní názor ke správnému výkladu ustanovení §151n odst. 3 ObčZ, především pak ke kriteriu pro vypořádání vztahů mezi oprávněným a povinným z věcného břemene „přiměřeně podle míry spoluužívání“ v tomto ustanovení uvedené.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ v rozsahu dovolateli uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je důvodné, dovolání žalovaného a vedlejších účastníků důvodná nejsou.
Podle §28d zákona č. 42/1992 Sb. pokud byly v družstevní bytové výstavbě pořízeny byty, na které byla poskytnuta finanční, úvěrová a jiná pomoc podle předpisů o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní bytové výstavbě formou nástaveb a vestaveb do stávajících budov, aniž se budova stala předmětem podílového spoluvlastnictví družstva a původního vlastníka budovy, zřizuje se dnem účinnosti tohoto zákonného opatření ve prospěch družstva, popřípadě jeho právního nástupce na budově věcné břemeno podle §151n a násl. občanského zákoníku, které dále omezuje vlastníka budovy tak, že
a) pro nájemní vztahy k bytům získaným nástavbou či vestavbou platí ustanovení občanského zákoníku o nájmu družstevního bytu;
b) družstvo nebo jeho právní nástupci mají k těmto bytům práva a povinnosti pronajímatele, není-li mezi nimi a vlastníkem budovy dohodnuto jinak;
c) pro stanovení nájemného z těchto bytů platí předpisy o způsobu výpočtu nájemného v bytech stavebních bytových družstev;15)
d) nájemné z těchto bytů platí nájemce družstvu nebo jeho právnímu nástupci; úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu platí nájemce vlastníkovi budovy, popřípadě jiné osobě.
Zhodnocení domu pořízením bytu nebo nebytového prostoru podle předpisů o poskytnutí finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní bytové výstavbě formou nástavby a vestavby je pro účely tohoto zákonného opatření považováno za náhradu za omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene.
Podle §151n odst. 3 ObčZ Pokud se účastníci nedohodli jinak, je ten, kdo je na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni oprávněn užívat cizí věc, povinen nést přiměřeně náklady na její zachování a opravy; užívá-li však věc i její vlastník, je povinen tyto náklady nést podle míry spoluužívání.
Pro rozhodnutí v dané věci je rozhodující správný výklad ustanovení §151n odst. 3 ObčZ ve vztahu k věcnému břemeni vzniklému podle §28d zákona č. 42/1992 Sb., jehož doba trvání není časově omezena a jež svědčí jen určité osobě - stavebnímu bytovému družstvu, popřípadě jeho právnímu nástupci. Ustanovení §151n odst. 3 ObčZ má své předchůdce v ustanovení §170 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. a v ustanovení §483 obecného zákoníku občanského z roku 1811 (dále „OZO“). Není důvodu, aby tato ustanovení stejného obsahu byla nyní a v daných souvislostech vykládána jinak než v minulosti, a aby dovolací soud tomuto ustanovení dal jiný smysl či ho vykládal jinak než autoři Komentáře k československému obecnému zákoníku občanskému. Z komentáře k §483 OZO (citované dílo, svazek II, str. 847) lze převzít právní názor, že (aplikováno na právní úpravu podle §151n odst. 3 ObčZ) stanovení povinnosti osobě, jež je na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni oprávněna užívat cizí věc, aby nesla přiměřené náklady na zachování takové věci a její opravy, představuje pravidlo pro případy, kdy věc k jejímu účelu užívá sama osoba oprávněná. Pokud jde o význam slova „přiměřeně“, které se objevilo poprvé v novele občanského zákoníku, provedené zákonem č. 131/1982 Sb. v ustanovení §135b odst. 2, a to ve tvaru „přiměřené“, nelze mu, podle názoru dovolacího soudu, přiřadit jiný význam, než ten, že náklady, které je osoba z věcného břemene oprávněná povinna vynaložit na zachování věci či její opravy, nemají být neúměrné či neúčelné. Ustanovení §151n odst. 3 ObčZ, část souvětí za středníkem, o povinnosti vlastníka věci nést přiměřené náklady na zachování a opravy věci podle míry jejího spoluužívání s osobou oprávněnou, pak představuje odchylku z pravidla stanoveného ve větě před středníkem; v tomto případě nejde o již výlučnou povinnost jen osoby oprávněné. Na souzený případ tak dopadá část souvětí §151n odst. 3 věta za středníkem ObčZ. Požadavek přiměřenosti se tak týká jen celkové výše nákladů na zachování a opravy věci a s kriteriem vypořádání vynaložených nákladů podle míry spoluužívání věci nesouvisí.
Odvolací soud učinil závěr o tom, v jaké výši lze celkové náklady, jež byly na opravu předmětného domu vynaloženy žalobkyní, považovat za „přiměřené“ ve smyslu výše uvedeném. Přitom, s ohledem na odbornou povahu této otázky, vycházel ze znaleckého posudku znalce Ing. J. B. Pokud žalobkyně namítala nesprávnost výsledné částky ve vztahu k přiměřenosti nákladů na fasádu domu s tím, že závěr o 20 % jejich obnovy nemá oporu v provedeném dokazování a správný je alternativní závěr znalce o skutečném rozsahu obnovy fasády v rozsahu 65 % , nemohl dovolací soud k této námitce přihlížet, neboť „v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, nelze úspěšně uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování“ (§241a odst. 3 OSŘ). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí pod C 1164, svazek16. Nicméně na výhrady žalobkyně v tomto směru vznesené v rámci jeho dovolacích námitek, bude jistě odvolací soud v dalším řízení reagovat.
Vzhledem k tomu, že náklady na opravu pláště domu (střechy a fasády) byly vynaloženy na ty části domu, které ve své reálné nedělitelnosti slouží všem osobám užívajícím dům, považuje dovolací soud za správný právní názor odvolacího soudu o tom, že není namístě zohlednit existenci nebytových prostor v domě. V případech jako je tento, není důvodu, aby se osoby užívající část domu na základě věcného břemene založeného ustanovením §28d zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, podíleli na nákladech uvedeného druhu v jiném poměru, než je poměr ploch užívaných výlučně jednotlivými uživateli (jejich skupinami), nepočítaje v to prostory a stavební prvky, které slouží jim všem. V této části právních úvah je ovšem třeba zdůraznit, že již jde o posuzovaní věci z hlediska míry spoluužívání předmětného domu účastníky řízení, jež nesouvisí s otázkou přiměřenosti nákladů vynaložených na zachování a opravu domu, neboť, jak výše uvedeno, jde o rozdílné kategorie, které by neměly být směšovány.
Podle názoru dovolacího soudu však nelze kritérium míry spoluužívání účastníků právního vztahu založeného věcným břemenem pozměnit nebo doplnit úvahami soudu, zda se právní vztah z právního břemene shoduje či blíží jiným právním vztahům – vztahům podílových spoluvlastníků nemovitosti nebo vlastníků (bytových) jednotek v jednom domě či vztahům pronajímatele a nájemce. Zákon v §151n odst. 3 ObčZ stanoví kriterium zcela jednoznačně a mírou spoluužívání nelze rozumět nic jiného, než poměr, v jakém strany právního vztahu užívají věc sloužící výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni. V daném případě věcného břemene vzniklého podle §28d zákona č. 42/1992 Sb., kdy věcí, jež slouží výkonu práva z věcného břemene, je bytový dům, nemůže jít o jiný poměr, než poměr velikosti podlahové plochy bytů v užívání žalovaného (resp. vedlejších účastníků jako jeho členů) s příslušenstvím a velikosti podlahové ostatních ploch v domě, jež žalovaný, resp. nájemci jemu náležejících družstevních bytů, neužívají. Úvaha odvolacího soudu o snížení částky, jíž by měl na nákladech za opravu domu žalobkyně zaplatit žalovaný podle uvedeného poměru podlahových výměr, o 25 % s tím, že toto procento vyjadřuje, o kolik je právní vztah z práva odpovídajícího věcnému břemeni „slabší“ než vztah z práva spoluvlastnického, je nepatřičná a nelze ji opřít o žádné ustanovení zákona. V tomto směru tedy odvolací soud pochybil a pokud žalobkyni z uvedeného důvodu nepřiznal právo na zaplacení vyšší částky než 114 238,80 Kč s přísl., je jeho rozhodnutí nesprávné.
Na druhé straně je ovšem zjevné, že právo odpovídající věcnému břemeni má jiný (užší) obsah než právo vlastnické, resp. spoluvlastnické. Tuto skutečnost zákon zohledňuje nejen v tom, že oprávněný je povinen nést jen přiměřené náklady (viz shora), ale i v tom, že nese tyto náklady jen na zachování věci a její opravy, nikoliv tedy náklady jiné, sledující např. vyšší kvalitu věci, než byla dosavadní.
Z výše vyloženého právního posouzení věci dovolacím soudem plyne nedůvodnost dovolání žalovaného a vedlejších účastníků vystupujících na jeho straně a naopak opodstatněnost dovolacích námitek žalobkyně, pokud se týkají správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Dovolací soud proto, jak je ve výroku rozsudku uvedeno, dovolání žalovaného a vedlejších účastníků zamítl (§243b odst. 2 OSŘ) a z podnětu dovolání žalobkyně zrušil rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku a ve výrocích o nákladech řízení a v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 OSŘ).
K dovolacím námitkám procesního rázu, jež uplatnila pouze žalobkyně, lze nad to, co již bylo řečeno výše, pouze poznamenat, že (pokud nepozbyly významu vzhledem k závaznému právnímu názoru dovolacího soudu v této věci) jsou takové povahy, že by se s nimi měl nejprve vypořádat odvolací soud ve znovu otevřeném odvolacím řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. června 2005
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu