ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.1671.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 1671/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně H. H., zast. advokátem, proti žalovaným: 1) J. S. a 2) J. S., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 19 C 131/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26.1.2005, č. j. 25 Co 572/2004-105, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2005, č.j. 25 Co 572/2004-105 a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 23. srpna 2004, č. j. 19 C 131/2003-81, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně (dále jen soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23.8.2004, č. j. 19 C 131/2003-81, zamítl jednak žalobu, aby bylo určeno, že „žalobkyně je z ½ ideálním spoluvlastníkem společné středové zdi mezi rodinným domem čp. 313, T. ulice, B., zapsaném u Katastrálního úřadu v K. na LV č. 419 pro katastrální území B. a rodinným domem čp. 305, T. ulice, B., zapsaném u Katastrálního úřadu v K. na LV č. 369“, a jednak žalobu, aby bylo určeno, že „žalobkyně je výlučným vlastníkem obvodové zdi, včetně její štítové části, nástaveb rodinného domu čp. 313, T. ulice, B., zapsaném u Katastrálního úřadu v K. na LV č. 419 pro katastrální území B., které byly provedeny v roce 1969 a 1989“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Pokud jde o určení vlastnictví ke středové zdi (tj. zdi, ve které se stýkají dům čp. 313 v T. ulici v B., jehož vlastníkem je žalobkyně, a sousedící dům čp. 305, který je ve společném jmění žalovaných), soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že předmětná zeď se stala společnou pro oba domy tak, že v roce 1905 byl postaven právním předchůdcem žalovaných K. M. dům čp. 305, a o dva roky později byl právním předchůdcem žalobkyně V. M. přistavěn k obvodové zdi na východní straně již postaveného domu čp. 305 dům čp. 313. Tehdejší stavebníci bratři K. a V. M., spolu uzavřeli dohodu, zachycenou v protokolu sepsaném dne 4. 6. 1907 u Městského úřadu v B., v níž bylo uvedeno, že „zeď mezi nimi společnou jest i se štítem ku spoluužívání nikoliv majetkem téhož“ a že „v případě přístavby I. patra nese přistavující sám náklad na stavbu tuto a spolu veškeré možné poškození spodku“. Soud prvního stupně z obsahu dohody dovodil, že styčná středová zeď, která je součástí dříve postaveného domu čp. 305, nepřešla dohodou do podílového spoluvlastnictví vlastníků obou sousedících domů, jak dovozuje žalobkyně, ale že dohoda upravila jen společné užívání a obhospodařování středové zdi pro vlastníky obou sousedících nemovitostí. Proto žalobní požadavek, aby bylo určeno, že je žalobkyně podílovou spoluvlastnicí středové zdi ve výši jedné ideální poloviny, zamítl.
Při posuzování vlastnictví k obvodové zdi domu čp. 313, včetně její štítové části, vytvořené nástavbami, soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že v letech 1969 až 1972 byla provedena v pořadí prvá nástavba domu čp. 313 a dům žalobkyně byl zvýšen o prvé patro v části směrem do dvora.V dalších letech 1989 až 1990 v pořadí druhou nástavbou bylo první patro domu čp. 313 rozšířeno a došlo k vyrovnání tvaru domu i na opačnou stranu směrem do ulice. V důsledku obou nástaveb přečnívá západní stěna domu čp. 313 štítovou zeď domu čp 305. Nicméně vzhledem k tomu, že žalobkyni k této přečnívající části obvodové zdi na západní straně její nemovitosti ani k ostatním obvodovým zdem vzniklým nástavbami žalovaní její vlastnické právo neupírají, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně neprokázala naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) OSŘ na tomto druhém žalobním požadavku. Proto její žalobu i v této části zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Při řešení otázky určení spoluvlastnictví žalobkyně ke středové zdi se odvolací ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že dohoda dřívějších vlastníků K. a V. M., podchycená v protokolu ze dne 4. 6. 1907, nebyla způsobilá založit jejich podílové spoluvlastnictví ke středové zdi. Nad rámec těchto závěrů dovodil, že nedošlo k vydržení jedné ideální poloviny středové zdi do vlastnictví žalobkyně. Dovodil, že text shora zmíněné dohody, ze které plyne, že V. M. jako vlastník domu čp. 313 může společnou zedˇužívat, ale že společná zeď nadále zůstává vlastnictvím K. M., vylučuje dobrou víru právních předchůdců žalobkyně při výkonu držby. Poukazoval i na to, že dohoda zachycená v protokole ze dne 4.6.1907, není listinou schopnou zápisu do pozemkových knih podle Obecného občanského zákoníku z roku 1811 (dále jen „OZO“).
Ohledně určení výlučného vlastnictví žalobkyně k obvodovým zdem vzniklým nástavbami domu čp. 313 provedenými v roce 1969 a 1989 včetně štítové části dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalobkyně nemusela prokazovat naléhavý právní zájem na tomto určení [§80 písm. c) OSŘ]. Žalobkyně byla k podání žaloby odkázána rozhodnutím Magistrátu města K., odboru výstavby ze dne 26. 5. 2003, č. j. Výst. 3071/02/-330 v rámci řízení před stavebním úřadem. Předmětem tamního řízení bylo dodatečné povolení stavby, tj. nejnovějších stavebních úprav, které byly provedeny až v roce 2002 a které spočívaly ve vybudování sedlové střechy. Ve správním řízení byla žalovanými vznesena námitka, že zeď na západní straně domu žalobkyně spočívá na obvodovém zdivu jejich domu. Proto bylo řízení o dodatečné povolení další nástavby přerušeno a žalobkyně byla vyzvána k podání vlastnické žaloby. Odvolací soud dospěl k závěru, že nejde o žalobu určovací ale o žalobu jinou v §80 písm. c) OSŘ neuvedenou. Shledal, že předmětná žaloba je žalobou na určení právní skutečnosti, u které není třeba prokazovat naléhavý právní zájem, poněvadž takovou žalobu lze podat na základě zákonného zmocnění. Odvolací soud pak sám posoudil uplatněný nárok. Vycházel z toho, že při odvolacím jednání žalobkyně konkretizovala žalobní požadavek tak, že se domáhá určení výlučného vlastnictví jen té části obvodové zdi na západní straně její nemovitosti, která přečnívá styčnou plochu mezi domy čp. 313 a čp. 305. Vzal za prokázané, že přečnívající plochy obvodové zdi na západní straně domu čp. 313 vznikly provedením nástavby prvního patra. Došlo k tomu jednak v roce 1969 a dále v roce 1989 za souhlasu žalovaných. Tím, že žalobkyně zvýšila a rozšířila zeď na západní straně svého domu, stala se přistavěná plocha součástí původní štítové a středové zdi ve smyslu §120 ObčZ. Vzhledem k tomu, že původní štítová a středová zeď mezi domy čp. 305 a čp. 313 (nyní styčná plocha mezi oběma domy) byly ve výlučném vlastnictví žalovaných, je i přistavěná plocha ve výlučném vlastnictví žalovaných. Požadavek žalobkyně na určení vlastnictví k této ploše tak neshledal po právu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. V něm namítala nesprávné právní posouzení věci a dále, že řízení bylo stiženo vadou, , která má za následek nesprávné právní posouzení věci. Nesprávné právní posouzení spatřovala v tom, že odvolací soud chybně vyhodnotil právně relevantní skutečnosti, o které žalobkyně opírá dobrou víru svých právních předchůdců (V. M. a rodičů J. a M. M.) případně svoji dobrou víru při držbě jedné ideální poloviny středové a původní štítové zdi mezi domy čp. 313 a čp 305 (nyní styčné plochy). I kdyby k založení dobré víry původního vlastníka V. M. nestačila dohoda uzavřená mezi ním a jeho bratrem K. M., zachycená v protokolu ze dne 4.6.1907, kde slova „zeď mezi nimi společnou jest i se štítem“, musela vyvolat oprávněné přesvědčení V. M., že se stal spoluvlastníkem středové a štítové zdi, v každém případě dobrou víru založil výklad tohoto textu provedený zúčastněnými stranami i následné chování vlastníků domu čp. 305, když žalobkyni dali souhlas k výstavbě prvního patra domu čp. 313. Nesprávné právní posouzení žalobkyně spatřovala rovněž v tom, že odvolací soud chybně aplikoval §120 ObčZ, pokud dovodil, že se přístavba další části západní stěny domu žalobkyně stala součástí středové a původní štítové zdi společné pro oba domy čp. 305 a čp. 313. Přístavba západní stěny je provedena pouze do poloviny šíře štítové zdi sloužící oběma domům. Veškeré obvodové zdi přístavby včetně té na západní straně náleží podle povahy k domu žalobkyně a nemohou být od něho odděleny, aniž by se tím dům znehodnotil. Naproti tomu případné oddělení přistavěné části zdi by nebylo na újmu společné zdi sloužící oběma domům. Vady řízení spatřovala v tom, že odvolací soud porušil zásadu „dvojinstančnosti“ soudního řízení a rozhodl sám o vydržení a o určení vlastnictví k obvodovým zdem přirostlým nástavbou, aniž by tyto nároky věcně projednal soud prvního stupně. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu byla podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ.
Podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho první rozhodnutí ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde tedy tehdy, je –li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.1.2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, publikovaný pod C 23, ve svazku 1, ročník 2001, Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck dále jen „Soubor rozhodnutí“).
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3) OSŘ nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přihlédnuto. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 OSŘ ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Pokud žalobkyně vytýkala odvolacímu soudu nesprávný výklad pojmu „dobrá víra“ v souvislosti s vydržením spoluvlastnického práva k jedné ideální polovině středové zdi do jejího vlastnictví (případně do vlastnictví jejích právních předchůdců), její dovolací výhrada neobstojí. Odvolací soud při výkladu tohoto hmotněprávního pojmu vycházel již z ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, uveřejněný v časopisu Právní rozhledy, sešit 11, ročník 1997, dále rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy, sešit 5, ročník 2001 a dále ještě rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. 8. 2001, sp. zn. 22 Cdo 417/98, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy, sešit 8, ročník 2001). Odvolací soud tedy správně vycházel z toho, jaké představy o existenci práva mohla dohoda uzavřená mezi bratry M. u V. M. objektivně vyvolat, a nikoliv z toho, jaké subjektivní představy měl. Jeho právní posouzení je správné i v tom, když pro naplnění předpokladů nezbytných k vydržení neshledal za postačující pouhý výkon obsahu práva či souhlas žalovaných s dřívějšími nástavbami (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 3 Cz 42/87, uveřejněný v Souboru rozhodnutí pod C 283, svazek 3 a dále rozsudek téhož soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 421/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí pod C 1480, svazek 21). V rozsudku sp. zn. 1689/2000, publikovaném pod č. C 1068 ve svazku 15 Souboru rozhodnutí, Nejvyšší soud konstatoval, že posouzení otázky, zda v dané věci byli držitelé (kteří se chopili užívání i části pozemku, který nekoupili) se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim část pozemku žalobce patří, je věcí úvahy soudu v nalézacím řízení. Tuto úvahu by dovolací soud mohl přezkoumat, jen kdyby byla zjevně nepřiměřená. Navíc posouzení konkrétních skutkových zjištění nečiní z rozsudku odvolacího soudu rozhodnutí zásadní. Dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu ohledně tohoto nároku tak není přípustné. V důsledku toho se dovolací soud nemohl zabývat ani vytýkanou vadou řízení, že vydržením se nezabýval soud prvního stupně. V této souvislosti však nelze přehlédnout, že žalobkyně vznesla tvrzení o vydržení vlastnického práva až teprve v odvolání.
V části, ve které žalobkyně vytýkala odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení ohledně jejího dalšího žalobního požadavku, že je vlastnicí obvodových zdí svého domu vzniklých nástavbami v roce 1969 a 1989, shledal dovolací soud dovolání žalobkyně přípustným. Posouzení tohoto nároku spočívá na řešení otázky, kdo je vlastníkem obvodové zdi přistavěného domu, která spočívá na obvodové zdi sousedící nemovitosti. Dovolací soud považuje tuto otázku v rozhodovací praxi zatím za neřešenou a významnou pro širší okruh případů, než je projednávaná věc. Dovolání je proto přípustné.
Podle §120 ObčZ Součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Stavba není součástí pozemku.
Právní teorie i soudní praxe vykládá jako součást věci vše, co k věci podle její povahy fyzicky a zároveň funkčně náleží (hovoří se též o vzájemné sounáležitosti mezi věcí považovanou za hlavní a součástí) a nemůže být od ní odděleno (spojení), aniž by se tím věc jako taková znehodnotila (neoddělitelnost přitom není jen neoddělitelnost fyzická či technická, nýbrž i neoddělitelnost funkční). Jde o znehodnocení věci jako takové, a nikoliv o znehodnocení její oddělené části (znehodnocením je třeba rozumět funkční újmu, kdy hlavní věc již nemůže sloužit původnímu účelu vůbec např. zničení hlavní věci v plné míře anebo zejména hospodářské poškození hlavní věci, tj. ztrátu její peněžité hodnoty, popř. i estetické zhoršení vzhledu hlavní věci) čili újmu na hodnotě hlavní věci, která již není schopna sloužit původnímu účelu buď vůbec nebo z velké části (srov. Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání C. H. Beck Praha 2004, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, uveřejněný v časopisu Právní rozhledy sešit 10, ročník 2000 a rozsudek téhož soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy sešit 2, ročník 2002).
Patří-li přírůstky, které jsou technicky spojeny i s nemovitostí nesoucí zatížení, podle povahy k nemovitosti, která představuje zatížení, a nemohou být od ní odděleny, aniž by se znehodnotila, a naopak nemají žádný význam pro nemovitost nesoucí zatížení, tvoří součást opřené nemovitosti. Obvodová zeď přistavěného domu, která spočívá na obvodové zdi sousedící nemovitosti, se tak nestane součástí sousedící nemovitosti, jestliže přistavěná zeď neplní pro sousedící nemovitost žádný účel a naopak podle povahy náleží k opírající se nemovitosti a nemůže být od ní oddělena, aniž by se tím opřená nemovitost znehodnotila.
V dané věci si právní předchůdce žalobkyně V. M. při stavbě domu čp. 313 zajistil dohodou se svým bratrem (právním předchůdcem žalovaných) právo použít obvodovou zeď i se štítem jeho domu čp. 305 k přistavění si svého domu čp. 313 s výhradou, že dělící zeď i se štítem zůstávají ve vlastnictví jeho bratra. Z dohody vyplývalo i oprávnění provést přístavbu I. patra na náklady přistavujícího. Přitom přístavba nad dělící zdí se stala součástí nemovitosti přistavujícího. Vycházel-li odvolací soud z jiného právního názoru, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Lze podotknout, že dovolací soud si plně uvědomuje skutečnost, že v dané věci jde o dvě fyzicky relativně nesamostatné části téže zdi; ovšem tato zeď netvoří v dané věci samostatný předmět právních vztahů (věc), ale jen součást dvou sousedících budov a jde o to vymezit, kde končí jedna budova a kde začíná druhá.
Podle §242 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Žalobní petit tak, jak jej žalobkyně uplatnila, je neurčitý. Plochu zdi, o jejímž vlastnictví má ve výroku rozhodováno, nelze označovat datem její výstavby. Bylo třeba, aby žalobkyně zeď (popřípadě její část), o níž má být rozhodnuto, popsala tak, aby byla odlišena od jiných zdí (či jiné části zdi) a vtělila do žalobního požadavku, že se domáhá určení vlastnictví blíže identifikované zdi, jako součásti jejího blíže označeného domu (např. „…žalobkyně je vlastnicí části zdi vymezené ….jako součásti domu…“). Odstranit neurčitost žalobního petitu postupem podle §43 OSŘ bylo povinností soudu prvního stupně. Odvolací soud neurčitý žalobní petit nejenže převzal, ale nevedl žalobkyni k patřičné úpravě žalobního petitu ani tehdy, když žalobkyně při jednání před odvolacím soudem tvrdila, že se domáhá určení výlučného vlastnictví jen k obvodové zdi v prvním patře na západní straně jejího domu (směrem k domu žalovaných). Tím, zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí.
V dané věci jde o spor, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který dovoláním nebyl dotčen [§242 odst. 2 písm. b) OSŘ]. Spor o vlastnictví středové zdi a spor o vlastnictví obvodové zdi prvého patra domu čp. 313 mají společný a neoddělitelný skutkový základ. Jde o spor k různým částem téže zdi. V takovém případě se projeví propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, který nebyl odvoláním dotčen, s výrokem rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, při rozhodování o dovolání v tom, že shledá–li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 OSŘ (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 6. 1998, sp. zn.3 Cdon 117/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo namístě zrušit rozsudek odvolacího soudu, platí i pro soud prvního stupně, dovolací soud podle §243b odst. 2, odst 3 OSŘ rozsudky soudů obou stupňů v celém jejich rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný (§243d odst. 1 OSŘ). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu