ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.1814.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 1814/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně V. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) Ing. F. K. a 2) MUDr. B. K., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 5 C 1/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. února 2004, č. j. 13 Co 835/2003-118, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-sever (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. srpna 2003, č. j. 5 C 1/2003-99, určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. 858 ostatní plocha, jiná plocha, o výměře 11 m2, jenž je částí pozemku parc. č. 57, zapsaného u Katastrálního úřadu P. na LV č. 14 pro obec P. a kat. území H., a dále pozemku parc. č. 274/35 zahrada o výměře 11 m2, jenž je částí pozemku parc. č. 274/5, zapsaného tamtéž, s tím, že pozemky parc. č. 858 a 274/35 vznikly oddělením podle geometrického plánu č. 192-345/2002 z 16. 12. 2002, zhotoveného společností G., spol. s r. o. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí domu č. p. 51, pozemků parc. č. 55 – zastavěná plocha a nádvoří a parc. č. 274/6 – zahrada od 28. 2. 2002, zapsaných na LV č. 16 pro obec P., kat. území H., na základě darovací smlouvy z 21. 1. 2002. Označené nemovitosti nabyla darem od svého otce F. P., který je získal dědictvím po svých prarodičích na základě rozhodnutí Státního notářství Plzeň-sever ve věcech sp. zn. D 616/65 a sp. zn. D 800/66. Žalovaní jsou spoluvlastníky domu č. p. 43, pozemků parc. č. 57 – zastavěná plocha a nádvoří a parc. č.274/5 – zahrada, zapsaných na LV č. 14 pro obec P., kat. území H., podle rozhodnutí Státního notářství v Lounech z 10. 12. 1974, sp. zn. D 896/74, a smlouvy o převodu nemovitostí z 29. 6. 1981. V souvislosti s řízením o vydání stavebního povolení na půdní vestavbu v domě žalobkyně, s níž žalovaní nesouhlasili, avšak s námitkami a odvolání proti rozhodnutí o povolení stavby nebyli úspěšní, nechali žalovaní 3. 6. 2002 zpracovat vytýčení hranice mezi označenými pozemky, při kterém bylo zjištěno, že stávající oplocení není zbudováno na hranici mezi pozemky, ale je posunuto v neprospěch žalovaných. „Oplocení mezi pozemky účastníků je tvořeno v části zahrad za kůlnami dřevěným plotem a v části mezi kůlnami a rodinnými domy účastníků zděnou zídkou s brankou, kdy tato zídka je spojnicí mezi stavbami kolny a domu žalovaných. V prostoru mezi zděnými kůlnami účastníků žádné oplocení není. Původní oplocení v části zahrad, které bylo zbudováno právním předchůdcem žalovaných V. S., bylo asi v období r. 2000-2002 žalovanými zbouráno a na tomtéž místě bylo žalovanými postaveno oplocení nové. Zděná zídka s brankou pak byla postavena žalovanými asi před 20 lety na místě původního dřevěného plotu s brankou.“ V téže době asi před 20 lety byla postavena zděná kůlna žalobkyně na místě původní dřevěné kůlny. Kůlna žalobkyně se zčásti nachází na pozemku žalovaných. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a žalobě vyhověl s ohledem na vydržení sporných pozemků žalobkyní a jejím právním předchůdcem. Právní předchůdce žalobkyně F. P., otec žalobkyně, užíval sporné pozemky od roku 1967 do 28. 1. 2002, kdy nemovitosti daroval žalobkyni, v dobré víře, že mu patří, v čemž byl utvrzen i tím, že žalovaní nové oplocení zbudovali v místě původního oplocení. Žalobkyně pozemky užívala v rozsahu, v jakém je užíval její právní předchůdce. Dobrou víru ztratila v březnu 2002, kdy v průběhu stavebního řízení žalovaní poprvé namítli, že žalobkyně užívá část jejich pozemků. Podle soudu prvního stupně nebylo prokázáno, že by F. P. st. v roce 1971-1972 posunul ploty mezi pozemky účastníků a že ke sporům ohledně hranice mezi pozemky docházelo již před tím, než se vlastnicí nemovitostí stala žalobkyně.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 19. února 2004, č. j. 13 Co 835/2003-118, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Dodal, že „žalobkyně nepochybně byla v dobré víře, protože pozemky užívá ve stejném rozsahu, jak je byl oprávněn užívat z titulu vlastnického práva její právní předchůdce otec, když pozemky užívala v rámci hranic vymezených plotem, který byl zbudován žalovanými, případně jejich právními předchůdci“. Podle odvolacího soudu by „faktický stav vytvořený plotem postaveným mimo skutečné hranice těžko vzbuzoval pochybnosti u kohokoli“. S ohledem na malé odchylky by ani případné nahlédnutí do starých katastrálních nákresů nemohlo dát dostatečný přehled o skutečném stavu věci.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítají, že z polních náčrtků z let 1928-1939 vyplývá, že dům žalobkyně se poprvé objevuje na polním plánku z roku 1936, kdy hranice pozemku je vedena v rozporu se žalobou od rohu domu žalobkyně. Z tohoto plánku vyplývá, že hranice mezi pozemkem a stavbou žalovaných vykazovala odstup, aby bylo možno provádět údržbu staveb z vlastního pozemku. Dále poukazují na čl. VI kupní smlouvy z 29. 6. 1965, podle kterého prodávající pan S. „žádným právním úkonem, který není v pozemkové knize vyznačen, nebo v evidenci nemovitostí zapsán, nepřevedl prodávané nemovitosti nebo jejich díl na jinou osobu“, z něho dovozují, že nemovitosti se nacházely na přesně geometricky zaměřených místech v souladu s polnímu náčrty, případně geometrickými plány. To je v rozporu s tvrzením žalobkyně a jí navržených svědků, že stávající oplocení se nachází na místech původního oplocení. Setrvali na tvrzení, že k posunu oplocení došlo v sedmdesátých letech dvacátého století v době, kdy jejich nemovitost nebyla stále užívána. Dobrou víru žalobkyně a jejího právního předchůdce, že jim pozemky patří, podle názoru žalovaných vylučuje skutečnost, že nepožádali o vydání stavebního povolení ke stavbě zděné kůlny, protože si byli vědomi, že v daném místě by jim stavba kůlny nebyla povolena a že by bylo zapotřebí ke stavbě souhlasu žalovaných. Ze strany žalobkyně a jejího právního předchůdce tak nebylo dbáno opatrnosti. Soudy obou stupňů také nevzaly v úvahu vyjádření předchozího vlastníka nemovitostí, který pozemek sousedící se sporným pozemkem považoval zčásti za své vlastnictví a zčásti za vlastnictví žalovaných. Tím by došlo k „zubovitému odskoku pozemků“, který není zaznamenán v žádné z pozemkových map. V důsledku rozhodnutí soudu nastala situace, kdy žalovaní nemohou udržovat své stavby, neboť prostor mezi zděnou kůlnou a stavbami žalovaných je jen čtyřicet centimetrů. Při posuzování dobré víry žalobkyně a jejího právního předchůdce je třeba přihlédnout k tomu, že v roce 2002 bylo ze strany žalobkyně vyhověno jejich žádosti o odstranění kanalizačního vedení z jejich pozemku. Dobrá víra držitele musí být zkoumána s ohledem na nutnou opatrnost, kterou se soudy nezabývaly. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek, proto dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, na nichž právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá, a je tudíž povinen z těchto skutkových závěrů vycházet.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázka dobré víry žalobkyně a jejího právního předchůdce, že jim sporné pozemky patří, nebyla řešena v rozporu s hmotným právem a posouzení jejich dobré víry v jedinečných skutkových souvislostech samo o sobě nemůže činit rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. V dané věci není nic, co by ji činilo významnější z hlediska obecného – nic podstatného, co by přesahovalo konkrétní jedinečné zájmy účastníků řízení. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 8. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1421/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 297, Svazek 3. Právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, žalovaní ostatně ani neformulovali.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaných jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobkyni náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. dubna 2005
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu