ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.1824.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 1824/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) F. C., b) A. K., c) M. M., a d) V. D., zastoupených advokátem, proti žalované P. B., zastoupené advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 75/98, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. listopadu 2003, č. j. 12 Co 776/2003-154, ve znění opravného usnesení ze dne 4. února 2004, č. j. 12 Co 776/2003-160, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. listopadu 2003, č. j. 12 Co 776/2003-154, ve znění opravného usnesení ze dne 4. února 2004, č. j. 12 Co 776/2003-160, ve výroku I., jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. června 2002, č. j. 11 C 75/98-123, ve výroku pod bodem I. o určení vlastnictví k pozemkům parcela č. 297 – louka – pozemek ve zjednodušené evidenci – parcela původ pozemkový katastr, o výměře 11360 m², jak je tato nemovitost zapsána na LV č. 19 pro katastrální území H., obec H., okres Olomouc u Katastrálního úřadu v O., a pozemku parcela č. 1982/44 – role, původně parcela č. 1669 – pozemek ve zjednodušené evidenci – parcela původ pozemkový katastr, nyní o výměře 11344 m² (původně o výměře 11213 m²), jak je tato nemovitost zapsána na LV č. 80 pro katastrální území V. B., obec V. B., okres O. u Katastrálního úřadu v O., se ve vztahu k žalobci a) zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby soud určil, že jsou podílovými spoluvlastníky níže uvedených pozemkových parcel (dále jen „pozemky“). Žalovanými kromě P. B., která byla označena jako žalovaná 3), byli i 1) L. B. a 2) A. B., kteří posléze nebyli účastníky odvolacího řízení a nejsou ani účastníky řízení dovolacího. Kupní a darovací smlouva, kterou jejich právní předchůdce pozemky, užívané jednotným zemědělským družstvem (JZD), převedl v roce 1974 na původní žalované 1) a 2), je neplatná pro rozpor s tehdy platnými právními předpisy, neboť k ní nedal souhlas příslušný národní výbor podle §490 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) ve znění účinném v době uzavření smlouvy. Neplatná je proto i darovací smlouva, kterou oba žalovaní pozemky převedli v roce 1998 na žalovanou, která byla jako jejich vlastnice duplicitně zapsána v katastru nemovitostí.
Okresní soud v Olomouci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. června 2002, č. j. 11 C 75/98-123, výrokem pod bodem I. určil, že „podílovými spoluvlastníky pozemku parcela č. 297 – louka pozemek ve zjednodušené evidenci – parcela původ pozemkový katastr o výměře 11.360 m², jak je tato nemovitost zapsána na listu vlastnictví č. 19 pro katastrální území H., obec H., okres O. u Katastrálního úřadu v O. a pozemku parcela č. 1982/44 – role, původně parcela č. 1669 – pozemek ve zjednodušené evidenci – parcela původ pozemkový katastr, nyní o výměře 11.344 m² (původně o výměře 11.213 m²), jak je tato nemovitost zapsána na listu vlastnictví č. 80 pro katastrální území V. B., obec V. B., okres O. u Katastrálního úřadu v O., jsou žalobci F. C., a to spoluvlastnického podílu o velikosti dvou pětin vzhledem k celku, A. K., a to ve spoluvlastnickém podílu o velikosti jedné pětiny vzhledem k celku, M. M., a to spoluvlastnického podílu o velikosti jedné pětiny vzhledem k celku a V. D., a to spoluvlastnického podílu o velikosti jedné pětiny vzhledem k celku“. Výrokem pod bodem II. rozhodl, že „žaloba o určení vlastnictví vůči žalovaným č. 1 a 2, se zamítá“. Výroky pod body III., IV. a V. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně svoje rozhodnutí založil na zjištění, že F. C. starší, otec žalobců a), b) a d) a dědeček žalobce c), uzavřel 11. 1. 1974 jako převodce s původními žalovanými 1) a 2) jako nabyvateli ohledně pozemků kupní a darovací smlouvu, kterou registrovalo Státní notářství v O. pod sp. zn. RI 155/74; ke smlouvě však nebyl dán souhlas příslušného místního národního výboru. Žalovaní 1) a 2) pozemky převedli 21. 5. 1998 darovací smlouvu na svoji dceru, žalovanou 3). F. C. starší zemřel 18. 3. 1991 a v roce 1999 došlo ohledně pozemků k dodatečnému projednání dědictví po tomto zůstaviteli, v rámci něhož žalobce a) nabyl vlastnictví k jejich dvěma pětinám, žalobkyně b) a d) a matka žalobce c), která v roce 2001 zemřela, po jedné pětině. Soud konstatoval, že žalobci jsou ve sporu aktivně věcně legitimováni a prokázali naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť ohledně sporných pozemků je v katastru nemovitostí proveden duplicitní zápis. U žalovaných 1) a 2) shledal, že nejsou ve sporu pasivně legitimováni, neboť již nejsou vlastníky pozemků; pasivně legitimována je toliko žalovaná 3), neboť je v katastru nemovitostí jako vlastnice pozemků zapsána. Jako předběžnou se soud zabýval otázkou platnosti kupní smlouvy uzavřené ohledně pozemků mezi právním předchůdcem žalobců a žalovanými 1) a 2). Vyšel z §490 odst. 2 občanského zákoníku (dále “ObčZ“) účinného v době uzavření předmětné smlouvy a zákona č. 146/1971 Sb., kterým se doplňuje zákon o národních výborech a upravuje působnost národních výborů na některých úsecích státní správy, a jeho přílohy D, položka 7, a konstatoval, že předmětná smlouva je neplatná podle §39 ObčZ pro nedostatek souhlasu národního výboru uděleného formou správního rozhodnutí. Opodstatněnou neshledal ani námitku žalovaných, že vlastnické právo k pozemkům vydrželi. Soud prvního stupně měl zato, že tu nebyl způsobilý předmět držby, když pozemky v užívání jednotného zemědělského družstva nebyly předmětem vydržení a chyběl i oprávněný důvod uchopení se držby. Žalovaní též nemohli být oprávněnými držiteli, neboť pokud si ke smlouvě nevyžádali souhlas příslušných národních výborů, jednali v neomluvitelném právním omylu.
Krajský soud v Ostravě – pobočka Olomouc k odvolání žalované 3) [žalovaní 1) a 2) nebyli účastníky odvolacího řízení] rozsudkem ze dne 24. listopadu 2003, č. j. 12 Co 776/2003-154, ve znění opravného usnesení ze dne 4. února 2004, č. j. 12 Co 776/2003-160, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku, v odstavci I. takto: „Žaloba, aby vůči 3. žalované bylo určeno, že podílovými spoluvlastníky pozemku parcela č. 297 – louka – pozemek ve zjednodušené evidenci – parcela původ pozemkový katastr, o výměře 11360 m², jak je tato nemovitost zapsána na LV č. 19 pro katastrální území H., obec H., okres O. u Katastrálního úřadu v O., a pozemku parcela č. 1982/44 – role, původně parcela č. 1669 – pozemek ve zjednodušené evidenci – parcela původ pozemkový katastr, nyní o výměře 11344 m² (původně o výměře 11213 m²), jak je tato nemovitost zapsána na LV č. 80 pro katastrální území V. B., obec V. B., okres Olomouc u Katastrálního úřadu v O., jsou žalobci F. C., a to spoluvlastnického podílu o velikosti 2/5 vzhledem k celku, A. K., a to spoluvlastnického podílu o velikosti 1/5 vzhledem k celku, M. M., a to spoluvlastnického o velikosti 1/5 vzhledem k celku a V. D., a to spoluvlastnického podílu o velikosti 1/5 vzhledem k celku, se zamítá.“ Dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud převzal jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně, správným shledal i jeho názor, že žalobci prokázali naléhavý právní zájem na jimi požadovaném určení, a závěr týkající se neplatnosti darovací a kupní smlouvy uzavřené 11. 1. 1974. Neztotožnil se s ním ale v otázce vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům právními předchůdci žalované 3). Pozemek v užívání socialistické organizace (odvolací soud se zabývá statusem pozemku ve státním vlastnictví, právní úprava vydržení byla v těchto případech obdobná) byl způsobilým předmětem držby, ta však nemohla vyústit ve vydržení, dokud toto omezení neodpadlo. Žalovaní 1) a 2) se chopili držby pozemků na základě kupní a darovací smlouvy a ani „sdružením pozemků k hospodaření v JZD nedošlo k přerušení běhu vydržecí lhůty“ (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 83/1999). Uplynula i potřebná vydržecí doba; proto je žalovaná 3) vlastnicí sporných pozemků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce a) dovolání, jehož přípustnost opírá o §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. (podle občanského soudního řádu v tomto znění by se podle něj mělo dovolání projednat), a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ (zjevně v platném znění). Nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že žalované 3) a jejím právním předchůdcům svědčil oprávněný titul uchopení se držby. Přestože soud prvního stupně dospěl jednoznačně k závěru, že nikoliv, odvolací soud konstatoval opak aniž by změnu názoru odůvodnil. Svůj názor opřel o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 83/1999, přehlédl však zcela zásadní rozdíl mezi judikovaným a daným případem. Soud prvního stupně správně věc posoudil podle §135a odst. 2 věty druhé ObčZ s tím, že nelze nabýt vydržením věc, k níž má socialistická organizace právo užívání. Držby se žalovaní nemohli ostatně ani efektivně ujmout, neboť netušili, kde se předmět držby nachází. Soudy se navíc vůbec nezabývaly otázkou dobré víry nabyvatelů. Dovolatel uzavírá, že kupní a darovací smlouva z 11. 1. 1974 nemůže představovat poctivý titul převzetí držby pozemků právními předchůdci žalované 3). Tím by mohla být právní skutečnost, nevzbuzující pochybnosti o účincích smlouvy za předpokladu vynaložení běžné či obvyklé míry opatrnosti. K tomu poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1178/96 a na to, že žalovaní uvedli v řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 12 C 75/98, že si byli vědomi nutnosti souhlasu národního výboru s uzavřením smlouvy. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud, který věc projednal v řízení provedeném podle OSŘ v platném znění (tedy po novele č. 30/2000 Sb. - viz R 45/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Vzhledem k tomu, že na straně žalobců jde o subjektivní kumulaci a dovolání podal pouze žalobce a), nejsou žalobci b), c) a d) účastníky dovolacího řízení a dovolací soud přezkoumal jen tu část rozsudku odvolacího soudu, ve které jde o určení spoluvlastnického práva žalobce a); ve zbývající části zůstává rozsudek odvolacího soudu nedotčen.
Pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními občanského zákoníku ve znění novely č. 509/1991 Sb. zákona i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1.lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů (§868 ObčZ).Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§129 odst. 1 ObčZ, obdobně viz §132a odst. 1 ObčZ ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 ObčZ). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§130 odst. 1 ObčZ). Do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započíst i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992, a to i v případě, že šlo o věc ve státním vlastnictví (R 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – to platí i pro věci a pozemky, ke kterým měla „socialistická organizace“ právo užívání podle zvláštních předpisů, tedy i pro pozemky sdružené do jednotného zemědělského družstva).
V dané věci odvolací soud ve shodě s judikaturou dovolacího soudu konstatoval, že předmětný pozemek, sdružený do JZD, byl způsobilým předmětem držby a že po odpadnutí překážek, bránících jeho vydržení, jej mohl oprávněný držitel nabýt do vlastnictví vydržením. Za právní titul uchopení se držby pak považoval kupní a darovací smlouvu z roku 1974. Až potud je rozsudek v souladu s konstantní judikaturou. Otázkou, kterou dosud judikatura neřešila, je uchopení se držby pozemku sdruženého do JZD. Sdružením pozemků k hospodaření v jednotném zemědělském družstvu se družstvo stalo detentorem sdružených pozemků, jejichž držitelem byl nadále ten, kdo je sdružil. Samotným sdružením pozemků do družstva nedošlo k přerušení běhu vydržecí lhůty (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 83/99, publikovaný v Soudních rozhledech č. 10/2000). JZD nebylo držitelem sdružených pozemků (nedrželo je „pro sebe“, ale vědomě na základě práva družstevního užívání), ale jejich detentorem; držitelem vlastnického práva k pozemkům byl nadále jejich vlastník, pokud ovšem o jejich existenci věděl a měl vůli mít je pro sebe, byť je nemohl vzhledem k tehdejší právní úpravě užívat. JZD tak bylo zástupcem držitele, šlo o držbu vykonávanou zástupcem; na tom nic nemění skutečnost, že vztah mezi JZD a držitelem se neutvářel svobodně, ale byl regulován tehdejší právní úpravou. K uchopení držby sdružených pozemků pak docházelo symbolickým aktem – registrací smlouvy státním notářstvím. Až potud je rozhodnutí odvolacího soudu, byť se otázkou okamžiku uchopení se držby ke sdruženým pozemkům a jejího výkonu výslovně nezabývá, věcně správné.
Podmínkou vydržení pozemků je jejich oprávněná držba, která předpokládá, že držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří. Touto otázkou se odvolací soud vůbec nezabýval, a to navzdory tomu, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní 1) a 2) objektivně v dobré víře nebyli. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak neúplné, jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním hodnocení věci a je tak dán dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu v části, týkající se žalobce a) zrušit a věc v tomto rozsahu vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu