ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.1846.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 1846/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Marie Rezkové, ve věci žalobců: a) F. V., b) A. V., proti žalovanému J. L., zastoupenému advokátem, o zdržení se zásahů, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 76/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. prosince 2004, č. j. 10 Co 531/2004-107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 5. 2004, č. j. 7 C 76/2003-88, ve výroku pod bodem I. uložil žalovanému „zdržet se neoprávněných zásahů do vlastnického práva žalobců F. a A. V. k pozemkové parcele č. 2178 v Břežanech provedením části oplocení v hranicích vytýčených dne 7. 8. 1999 firmou S. s. r. o. v S. č. zakázky 162-102/1997 mezi pozemkovou parcelou č. 2178 a pozemkovou parcelou č. 2177/2 v B., když vytýčovací náčrt S. s. r. o. S. č. zakázky 162-102/1997 se stává nedílnou součástí toho rozsudku“, a výrokem pod bodem II. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalovaný dne 7. 8. 2002 podal u Městského úřadu v H., odboru výstavby a územního plánování, jako stavebního úřadu žádost o povolení stavby nového oplocení východní strany jeho pozemku parc. č. 2177/2. Stavba spočívá ve zbudování plotu o výšce 1550 mm nad upravený terén, přičemž 300 mm bude z prefabrikovaných desek, které mají být osazeny do prefabrikovaných patek a 50 mm nad deskou má být zhotoveno dřevěné oplocení. Umístění vlastního plotu má být provedeno tak, že hrana základové patky bude posazena v místě hranice pozemku, jak ji stanoví vytýčovací náčrt z července a srpna 1999 provedený firmou S., s.r.o. S. Na východní straně přiléhá k pozemku žalovaného parcela č. 2178 a žalobci, kteří jsou podílovými spoluvlastníky této sousedící parcely (každý z nich jednou ideální polovinou) a kteří byli účastníky stavebního řízení, namítali, že hranice mezi sousedícími pozemky parc. č. 2178 a parc. č. 2177/2 je jiná, než z jaké vychází vytýčovací náčrt, a že zamýšlená stavba oplocení zasáhne do jejich parcely č. 2178. Rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 14. 2. 2003, č. j. 4460/02/S 330 bylo řízení o vydání stavebního povolení přerušeno a žalobci byli odkázáni k podání žaloby u soudu.
V řízení před soudem prvního stupně bylo dále zjištěno, že pozemkové parcely č. 2178 a č. 2177/2 byly v bývalém pozemkovém katastru vedeny samostatně. Po vzniku JZD B. byly obě parcely v užívání zemědělského družstva. V souvislosti se zavedením jednotné evidence půdy byly v mapě jednotné evidence půdy hranice mezi těmito pozemky zrušeny a oba pozemky byly spolu s dalšími sloučeny do parcely č. 2184. V roce 1967 byly oba pozemky vráceny k užívání původním vlastníkům. Poté žalovaný provedl oplocení pozemku 2177/2, kterým pozemek oddělil od pozemku žalobců 2178. Od té doby až do roku 1991 byly pozemky nerušeně užívány v hranicích podle oplocení. V roce 1975 byla hranice mezi parcelami č. 2184 a č. 2177/2 ve stávajícím oplocení zaměřena a na základě záznamu podrobného měření změn (dále jen „ZPMZ“) č. 26 byla zakreslena v evidenci nemovitostí. Při tomto měření nebyl zjišťován průběh hranice podle původní katastrální mapy. Z posudku znalce ing. V. K. vyplynulo, že zákres tehdejšího měření do pozemkové mapy evidence nemovitostí byl proveden chybně a je posunut o 1,60 m východním směrem. Z tohoto chybného zákresu vychází i vytýčovací náčrt, který je podkladem žádosti o stavební povolení. Ten stanovil hranici rovnoběžně s umístěním stávajícího plotu a hlouběji do pozemku žalobců č. 2178. Původní hranice podle pozemkového katastru mezi pozemky parc. č. 2177/2 a č. 2178 je však šikmá a v terénu je stanovena sloupkem současného plotu a rohem zdi kůlny. Plocha, kterou žalobci užívají na úkor žalovaného tak nemá tvar obdélníku ale tvar trojúhelníku, jak je vyšrafován v příloze č. 9 (čl. 65) znaleckého posudku ing. V. K. Žalobci tedy užívají z pozemku žalovaného menší plochu, než předpokládá vytýčovací náčrt firmy SORS, s. r. o., a pokud by byl plot umístěn dle vytýčovacího náčrtu, zasáhne v celé délce do pozemku žalobců. Soud prvního stupně proto podle §126 ObčZ shledal nárok na ochranu vlastnického práva žalobců před zásahem žalovaného opodstatněným.
Vedle shora uvedeného právního posouzení soud prvního stupně dospěl též k závěru, že žalobci vydrželi vlastnické právo k části pozemku žalovaného č. 2177/2, označené vyšrafováním v příloze č. 9 posudku znalce ing. V. K. Předpoklady pro vydržení posoudil podle Občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění před novelou provedenou zák. č. 509/1991 Sb. Dovodil, že se žalobci ujali držby části pozemku žalovaného v roce 1967, když JZD B. vrátilo každý z obou sousedících pozemků původním vlastníkům. Žalovaný pozemek parc. č. 2177/2 oplotil, přičemž oplocení na východní straně, kde žalovaný sousedí s žalobci, nebylo provedeno podle hranic v pozemkovém katastru, ale bylo posunuto směrem dovnitř jeho pozemku. Neoplocený zbytek jeho pozemku tak byl přičleněn k pozemku žalobců, to je k parcele č. 2178 a žalobci jej užívali spolu se svojí parcelou. Podle názoru soudu prvního stupně žalobci však nabyli oprávněně přesvědčení, že jim patří i část parcely žalovaného, až od roku 1975, kdy byla hranice podle oplocení zakreslena v pozemkové mapě evidence nemovitostí. Tím, že v držbě nerušeně vytrvali po dobu deseti let, vydrželi v roce 1985 spornou část parcely žalovaného (§135a Občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.) do svého vlastnictví. Soud prvního stupně neuznal tvrzení žalobců, že spornou část pozemku drželi v dobré víře již od roku 1967. Žalobci nebyli schopni prokázat, že otec prvního žalobce nechal pozemek parc. č. 2178 po jeho navrácení zaměřit. Dohledali jen fakturu za zakázku provedenou Střediskem geodézie v K., ale nebyli schopni předložit či dohledat předmět zakázky případně geometrický plán. Provedením zamýšleného oplocení by došlo k oddělení té části pozemku parc. č. 2177/2, která je nyní připlocena k parcele žalobců 2178 a kterou žalobci vydrželi do vlastnictví. I proto soud prvního stupně považoval připravenou stavbu oplocení za neoprávněný zásah žalovaného do vlastnictví žalobců a i z tohoto dalšího důvodu shledal žalobu opodstatněnou.
Krajský soud v Plzni jako odvolací soud rozsudkem ze dne 2. 12. 2004, č. j. 10 Co 531/2004-107, k odvolání žalovaného potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud zcela převzal skutkové a právní závěry soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jako dovolací důvody uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. a) OSŘ] a že je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Nesprávné právní posouzení věci spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu provádí výklad hmotně právního pojmu „dobré víry“ v rozporu s ustálenou soudní praxí. Dobrá víra se musí opírat o relevantní důvod. V dané věci se žalobci ujali držby navráceného pozemku parc. č. 2178 v hranicích, jak je oplocením sousedního pozemku parc. č. 2177/2 předurčil žalovaný, ale právě žalobci označili žalovanému nesprávnou hranici. Žalobci tehdy toto místo označili tak, že tím zvětšili svůj pozemek na úkor pozemku žalovaného. Žalobci tak žalovaného uvedli v omyl, který žalovaný zjistil až v roce 1994. To vylučuje dobrou víru žalobců. Vady řízení, které měly za následek nesprávné rozhodnutí, žalovaný spatřoval v tom, že soudy obou stupňů vycházely z nesprávného hodnocení důkazů. Z níže uvedených důkazů nevyplývaly skutečnosti, které soudy obou stupňů pokládaly za zjištěné. Geometrický plán z roku 1967, který žalobci nebyli schopni předložit, jehož existenci dokládali jen předložením faktury za geodetické práce a který nebyl dohledán ani příslušným katastrálním úřadem, beztak nebyl způsobilý vytýčit hranici mezi pozemky. K tomu je způsobilým nástrojem jen vytýčovací náčrt. Z případné existence tohoto plánu tedy nebylo možné vytěžit ve prospěch žalobců žádné závěry. Obdobně záznam podrobného měření změn č. 26, pokud odkazuje na označení vlastnické hranice zdí, nemůže mít na mysli nynější zděné oplocení. To totiž zbudoval žalovaný až v roce 1984, tedy až o devět let poté, kdy byl předmětný záznam vyhotoven. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu byla podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ.
Podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho první rozhodnutí ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde tedy tehdy, je –li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.1.2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, publikovaný pod C 23, ve svazku 1, ročník 2001, Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck dále jen „Soubor rozhodnutí“).
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3) OSŘ nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přihlédnuto. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 OSŘ ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
V dané věci spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na závěru, že umístění stavby plotu podle vytýčovacího náčrtu firmy S., s. r. o. S. je neoprávněným zásahem do vlastnických práv žalobců jednak z toho důvodu, že dojde k narušení práv žalobců k pozemku č. 2178, který žalobcům vždy patřil, a jednak i z toho důvodu, že bude připojena k pozemku žalovaného část pozemku 2177/2, která sice patřila právním předchůdcům žalovaného, ale kterou žalobci vydrželi do vlastnictví. Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 32 Odo 330/2003, publikovaném pod C 2021, ve svazku 26 Souboru rozhodnutí uvedl, že pokud odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou na sobě nezávislých právních důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. To lze vztáhnout i na případy, kdy nárok byl shledán opodstatněným z vícero právních důvodů. Žalovaný v dovolání zpochybnil jen právní posouzení ohledně druhého z obou zásahů. Přezkum správnosti tohoto závěru je však bez významu, jelikož rozsudek odvolacího soudu účinně spočívá na závěru jiném, dovoláním výslovně nezpochybněném, podle kterého je výsledek sporu stejný. Spočívá na závěru, že umístěním plotu podle vytýčovacího náčrtu firmy S., s. r. o. dojde k zásahu do práv žalobců k pozemku parcele č. 2178, jehož se vydržení netýká. Vydržení se týká jen pozemku žalovaného parc. č. 2177/2. Za tohoto stavu nelze mít za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Zbývající část dovolacích námitek lze podle jejich obsahu posoudit jako výhrady, že soud nepřihlédl i k jiným skutečnostem, které v řízení vyšly najevo. Jde o dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ, který lze uplatnit, jen je-li dovolání přípustné. Tak tomu v daném případě není.
Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 a §218 písm c) OSŘ jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobcům žádné náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda senátu