ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.1902.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 1902/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. J., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) J. P., 2) J. Š., 3) M. Š., o uložení povinnosti trpět právo věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 6 C 129/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. dubna 2005, č. j. 20 Co 20/2005-170, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. dubna 2005, č. j. 20 Co 20/2005-170, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Náchodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. listopadu 2004, č. j. 6 C 129/2002-121, rozhodl výrokem pod bodem I., že „žalovaní jsou povinni trpět výkon věcného břemene vozové cesty, stezky a honění dobytka po parcele č. 266/3 ve prospěch vlastníka domu čp. 18 v obci N., k. ú. B. u N.“. Dále rozhodl výroky pod body II. a III. o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že nemovitosti žalobkyně a nemovitosti žalovaných původně dohromady tvořily rolnickou usedlost čp. 18 v B., která byla ve spoluvlastnictví bratrů Č. a A. Š., každého z nich jednou polovinou. Č. Š., který je právním předchůdcem žalobkyně, a A. Š., který je právním předchůdcem žalovaných, spolu dne 25. 11. 1900 uzavřeli dohodu, jíž spoluvlastnictví zrušili reálným rozdělením. Současně zřídili služebnosti tak, aby každý z nich mohl řádně užívat oddělenou část usedlosti. Ve prospěch právního předchůdce žalobkyně byla mimo jiné zřízena služebnost, kterou „povoluje A. Š. svým a svých právních nástupců v držení pozemků jménem, aby Č. Š. a jeho právní nástupcové v držení usedlosti čp. 18 v B. s pozemky vozem nebo trakařem jezdili, chodili a dobytek honili po služebných parcelách č. kat. 261/3, 268/3, 270/2 a 271/2 v B. po cestách již na těchto pozemcích utvořených na pozemky k usedlosti čp. 18 v B. patřící a nazpět z těchto pozemků, kteréž propůjčené na věčné časy trvající právo služebnost tvořící Č. Š. svým, svých právních nástupců v držení usedlosti čp. 18 v B. jménem přijímá a obě strany povolují, aby se tato služebnost na pozemcích č. kat. 35/3, 261/3, 264/4, 264/5, 265/2, 266/3, 267, 268/3, 270/2, 271/2, 274, 276/2, 277/3, 279//1, 280 a 281 v B. co statku služebním pro vlastníky usedlosti čp. 18 v B. vložila a na usedlosti čp. 18 v B. co statku panujícím poznamenala“. V souvislosti s touto dohodou byl pořízen nákres rozdělených pozemků, ve kterém byla předmětná služebnost znázorněna. Přestože je z polohy služebných pozemků zřejmé, že právo jízdy vozem nebo trakařem, chůzi a honbu dobytka, nemohli vlastníci usedlosti čp. 18 konat bez toho, aniž by své oprávnění vykonávali i na pozemku č. kat. 35/3-pastvině, jehož vlastníkem byl rovněž A. Š. a který byl vklíněn mezi služebnými pozemky č. kat. 268/3-louce a č. kat 261/3-roli, smlouva ze dne 25. 11. 1900 na zřízení služebnosti i k tomuto pozemku nepamatovala. Soud prvního stupně dále zjistil, že vozová cesta již neexistuje v té podobě, jak ji předpokládala smlouva ze dne 25. 11. 1900. V mezidobí došlo v terénu i v označení pozemků v katastrální mapě ke změnám. V letech 1937 až 1938 byla zřízena stavba bunkru, k jehož výstavbě byla použita část pozemku č. kat 261/3, část pozemku č. kat. 35/3 a část pozemku č. kat. 268/3 o souhrnné rozloze 116 m2. Dále zanikla pozemková parcela č. kat. 35/3 a nově vznikla parcela č. 266/3 vedená v katastru nemovitostí jako ostatní plocha se způsobem využití ostatní komunikace. Do této nově vzniklé parcely patří část bývalého pozemku č. kat. 268/3 a dále i část bývalého pozemku č. kat. 35/3. V současné době cesta, po které je služebnost vykonávána, kopíruje tvar parcely č. 266/3. Soud prvního stupně zjistil, že tvar cesty se oproti roku 1900 změnil a že nyní cesta protíná bývalý pozemek parc. č. kat. 35/3 v jiných místech než v roce 1900, a to v místech, kde se bývalý pozemek č. kat. 35/3 stal součástí parc. č. 266/3. Nicméně dovodil, že cesta nadále vede jednak po pozemcích, k nimž byla služebnost zřízena, a dále stejně jako v roce 1900 (a je jedno, v jakém místě) přetíná bývalý pozemek č. kat. 35/3, k němuž bylo zřízení služebnosti smlouvou ze dne 25. 11. 1900 opomenuto, ale bez jehož užívání by nebylo možné v cestě pokračovat dál na služebný pozemek parc č. 261/3. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že k části nynější parcely č. 266/3, která dříve patřila do pozemku č. kat. 35/3, žalobkyni nelze přiznat právo na ochranu služebnosti z titulu smlouvy ze dne 25. 11. 1900, ale lze tak učinit z toho důvodu, že služebnost byla k této části parcely vydržena. Při posuzování předpokladů pro vydržení vycházel soud prvního stupně z Obecného občanského zákoníku z roku 1811 (dále jen „OZO“). Podle §1477 OZO kdo opírá vydržení o dobu třiceti nebo čtyřicetiletou nepotřebuje udávati řádný právní důvod. Avšak nepoctivost držby vůči němu prokázaná, vylučuje vydržení i v této delší době. V dané věci se držby práva k bývalému pozemku parc. č. kat. 35/3 ujal v roce 1900 děd žalobkyně Č. Š. a držba byla završena uplynutím třicetileté lhůty vydržením služebnosti k tomuto pozemku. Soud prvního stupně shledal, že jde o držbu poctivou, neboť služebnost k pozemku č. kat. 35/3 byla ve smlouvě ze dne 25. 11. 1900 opomenuta očividně jen nedopatřením. Na nedopatření usuzoval z toho, že bez služebnosti k tomuto pozemku celá služebnost postrádala význam a z toho, že plocha parcely č. kat. 35/3 využívaná k výkonu práva představovala jen nepatrný zlomek plochy (13m2) v poměru k ostatním pozemkům, k nimž byla služebnost zřízena. Služebnosti vzniklé za účinnosti OZO se podle §562 ObčZ z roku 1950 změnily na věcná břemena. Práva a povinnosti z těchto služebností nezanikla. Nezanikla ani v důsledku pozdější právní úpravy provedené zák. č. 40/1964 Sb (dále jen ObčZ). Soud prvního stupně tedy shledal žalobu na strpění výkonu práva ze služebnosti k pozemku parcele č. 266/3 po právu.
Krajský soud v Hradci Králové jako odvolací soud rozsudkem ze dne 26. 4. 2005, č. j. 20 Co 20/2005-170, k odvolání žalovaných výrokem pod bodem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně a zamítl žalobu, aby byli žalovaní povinni trpět výkon věcného břemene vozové cesty, stezky a honění dobytka po parcele č. 266/3 v k. ú. B. u N., obec N. ve prospěch vlastníka domu čp. 18 v obci N., k. ú. B. u N. Dále rozhodl výroky pod body II. a III. o nákladech řízení.
Odvolací soud vyšel ze shodných tvrzení účastníků, jimiž vzal za prokázané, že žalovaní nebrání žalobkyni ve výkonu práv ze služebnosti po pozemku č. 266/3 s výjimkou té části, která byla dříve označována v pozemkovém katastru jako pozemek č. kat. 35/3. Jedná se o 13 m2 (vyznačených na čl. 94 spisu zelenou barvou v bodě A). K bývalému pozemku č. kat 35/3 smlouvou ze dne 25. 11. 1900 služebnost zřízena nebyla. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že ke sporné části parcely č. 266/3 nevznikla služebnost ani vydržením. Sama žalobkyně i přes poučení soudu podle §118 písm. a) OSŘ neposkytla tvrzení o tom, na základě jaké skutečnosti odvozovali její právní předchůdci držbu práva ke sporné části pozemku parc. č. 266/3 dříve parc. č. kat 35/3 a kdy počala běžet vydržecí doba. O tom, zda po sporné části pozemku cesta vedla či nikoliv, vypovídali slyšení svědci rozdílně. Pokud právní předchůdci žalobkyně bývalý pozemek parcelu č. kat. 35/3 vůbec užívali, pak se jednalo o jinou část této parcely, než jaká je mezi nimi v současné době sporná. Šlo o část, kde byla v roce 1938 zřízena stavba bunkru a tato dříve užívaná část není součástí pozemku č. 266/3, ohledně něhož byla podána žaloba. Žalobkyně tak neprokázala, že by došlo k vydržení služebnosti za účinnosti OZO. K vydržení nemohlo dojít ani v pozdějších letech, neboť od roku 1952 do roku 1992 užívalo pozemky JZD a ona sama právo cesty po parcele č. 266/3 vykonávala jen od roku 1992 do roku 2000, kdy jí byla část dříve označovaná jako parc. č. kat 35/3 žalovanými zahrazena. Žalobkyni tak právo ke sporné části pozemku parc. 266/3 nesvědčí a ve zbývající části parc. č. 266/3 není ve výkonu svého práva omezována. Odvolací soud tak neshledal její žalobu po právu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. V něm jako dovolací důvod uplatnila nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) OSŘ) dále, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) OSŘ) a dále ještě, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Pokud jde o nesprávné právní posouzení věci, namítala, že odvolací soud nepřihlédl ke všem právně relevantním skutečnostem, rozhodným pro vznik služebnosti vydržením a pro trvání služebnosti ve změněné podobě. Rozhodné skutečnosti jsou takové, že původně jedna rolnická usedlost byla v roce 1900 rozdělena i s pozemky mezi dva bratry. Přitom oba měli zájem zajistit si řádné užívání oddělených částí. Proto si navzájem zřídili služebnosti. I když nedopatřením nebyla do smlouvy pojata služebnost k pozemku č. kat. 35/3 ve prospěch vlastníků čp. 18, přesto právní předchůdci žalobkyně i žalobkyně sama k tomuto pozemku služebnost vždy vykonávali. Jinak by ani nemohli služebnost využívat, když pozemek parc. č. kat. 35/3 byl vklíněn mezi dva služebné pozemky. Původně (od roku 1900) právní předchůdce žalobkyně Č. Š. protínal svou chůzí a jízdou pozemek č. kat. 35/3 v jiném místě, ale když byl v roce 1937 postaven (zčásti na parcele č. kat. 35/3) bunkr, změnil se tvar cesty a aby se Č. Š. vyhnul stavbě, užíval k chůzi a jízdě tu část parc. č. kat. 35/3, která je nyní součástí parc. č. 266/3. Totéž pak činili jeho právní nástupci. Není důvod domnívat se, že stavbou bunkru byla narušena vůle k užívání cest pro nerušené hospodaření na sousedících pozemcích obou bratrů vyjádřená při zřizování služebnosti v roce 1900. Po dokončení stavby bunkru byla cesta v novém tvaru využívána kromě Č. Š. postupně JZD B., které od roku 1952 hospodařilo na pozemcích Č. Š., a od roku 1992 žalobkyní, která začala hospodařit na pozemcích, jež jí byly vydány podle zákona o půdě č. 229/1991 Sb. Tyto skutečnosti ve svém souhrnu podle přesvědčení žalobkyně vyúsťují v logický závěr, že služebnost k parcele č. 35/3, která je součástí nynější parcely č. 266/3, vznikla vydržením a doposud existuje v pozdějším změněném tvaru. Pokud jde o druhý dovolací důvod, žalobkyně vadu řízení, mající za následek nesprávné rozhodnutí, v dovolání nikterak nekonkretizovala. Pokud jde o třetí dovolací důvod, ten žalobkyně popsala jen obecně, že „odvolací soud učinil rozhodnutí bez souvislosti s dalšími skutečnostmi v logické návaznosti na závěry činěné k pozemku, který je předmětem řízení“. Žalobkyně se domáhala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že cesta po pozemku parc. č. kat. 268/3 v katastrální mapě zakreslena nebyla a rovněž na výpisu z pozemkové knihy z roku 1944 (výpis přiložili k vyjádření) není vedena žádná cesta po pozemku č. 268/3 a pozemek č. 266/3 je ve zcela jiné části a není zatížen služebností. Kromě toho poukazovali na skutečnost, že žalobkyně má i jiný přístup ke své nemovitosti než jen přes pozemek č. kat. 35/3. Může využít obecní pozemky 257/3 a 258/1 s asfaltovým povrchem nebo zpevněnou komunikaci a vlastní cestu po parcele 261/4, která navazuje na její pozemek parcelu č. 276/1 anebo parcelu č. 266/1, ohledně níž vylučují, že jde o nezpevněný břeh podél rybníku. Navrhli, aby bylo dovolání zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, řádně zastoupeným účastníkem řízení a že je podle §237 odst. 1 písm a) OSŘ přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Žalobkyně opírá své právo o tzv. mimořádné vydržení podle §1477 OZO, podle něhož kdo opírá vydržení o dobu třiceti nebo čtyřicetiletou, nepotřebuje udávati pořádný právní důvod. Vůči němu prokázaná nepoctivost držení vylučuje však vydržení i v této delší době. K mimořádnému vydržení bylo třeba poctivé držby podle §326 OZO, který stanovil, že kdo z pravděpodobných důvodů pokládá věc, kterou drží, za svou, je poctivým držitelem. Nepoctivým držitelem je ten, kdo ví nebo z okolností musí se domnívati, že věc, která je v jeho držbě, náleží jiné osobě. Z omylu o skutečnostech nebo z neznalosti zákonných předpisů lze býti nepořádným (§316) a přece poctivým držitelem. Z textu zákona je zřejmé, že omyl držitele nebyl na překážku poctivé držby. Lze dodat, že objektivně omluvitelný omyl není ani na překážku oprávněné držbě, upravené v §145 a násl. ObčZ z roku 1950, případně v §130 platného ObčZ. Přitom Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, publikovaném pod C 1181, svazek 16, Souboru rozhodnutí, uvedl, že „Samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje poctivou držbu podle §326 OZO, ani držbu oprávněnou podle ObčZ z roku 1950 a podle platného ObčZ.“ a dále že, „Objektivně omluvitelný omyl není na překážku poctivé držbě podle OZO ani oprávněné držbě podle nyní platného ObčZ.“ Shora uvedené právní závěry platí i pro držbu služebnosti.
V dané věci se držby služebnosti k pozemku parc. č. kat. 35/3 ujal v roce 1900 právní předchůdce žalobkyně Č. Š. na základě omylu, že ho smlouva ze dne 25. 11. 1900 opravňuje k výkonu služebnosti i na tomto pozemku. Vzhledem k poloze a tvaru pozemku parc. č. kat. 35/3, který byl protáhlý a úzký a ležel mezi služebným pozemkem parc. č. kat 261/3 a mezi dalším služebným pozemkem parc. č. kat. 268/3, přičemž přechod z jednoho na druhý ze služebných pozemků byl možný právě jen přes parc. č. kat. 35/3 a dále vzhledem k nepatrnosti plochy, nezbytné k výkonu služebnosti po parc. č. kat. 35/3, v porovnání s ostatní plochou, k níž byla služebnost smluvně zřízena, lze omyl Č. Š. pokládat za omluvitelný. Takový omyl nebyl na překážku poctivé držbě. Tím, že Č. Š. setrval v poctivé držbě po dobu třiceti let, vydržel v roce 1930 služebnost vozové cesty, stezky a honění dobytka po parcele bývalého pozemkového katastru 35/3.
Nebylo zapotřebí, aby v souvislosti s výstavbou bunkru v roce 1937 na parc. č. kat. 35/3 právní předchůdci žalobkyně či žalobkyně sama vydržela služebnost vozové cesty, stezky a honění dobytka po parcele bývalého pozemkového katastru 35/3 znovu a v jiných místech. Práva a povinnosti ze služebnosti stezky, ze služebnosti průhonu dobytka a ze služebnosti vozové cesty byla v období za účinnosti OZO upravena v §492 a §493 OZO. Podle navazujícího §495 OZO prostor pro tyto tři služebnosti musel být přiměřený nutné potřebě a okolnostem místa. Staly-li se cesty a stezky neupotřebitelnými povodní nebo jinou náhodou; musel být vykázán nový prostor, než budou uvedeny v předešlý stav, neučinil-li již opatření politický úřad. Došlo-li tedy v důsledku zastavění služebného pozemku (byť i třetí osobou) za účinnosti OZO k tomu, že oprávněný ze služebnosti cesty nemohl cestu v dosavadních místech užívat, a oprávněný nadále se souhlasem povinného užíval jinou cestu přes zatížený pozemek, šlo o výkon práva již dříve zřízené služebnosti; to platí i pro držbu tohoto práva. K obdobnému právnímu posouzení srovnej i rozhodnutí uveřejněné pod č. 15 720 ve Sbírce rozhodnutí Glaser-Unger Neue Folge (Nová řada), jak na něj odkazuje Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému (Rouček, F., Sedláček, J., a kol.), Praha 1935, díl druhý, strana 850. Podle zmíněného rozhodnutí žaloba na přikázání, pokud se týče přijetí jiné cesty, jest přípustná, jestli se časem změnily poměry (např. vystavěním dráhy). Odvolací soud vycházel z jiného právního názoru. Jeho právní posouzení věci není správné.
Pokud jde o zbývající dva dovolací důvody, žalobkyně v dovolání nevylíčila okolnosti, v nichž spatřuje jejich naplnění. Přitom dovolací soud je uplatněným dovolacím důvodem vázán (§242 odst. 3 OSŘ). Žalobkyně však může své případné námitky uplatnit v dalším řízení.
Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud podle §243b odst.2, věty za středníkem a odst. 3 věty prvé OSŘ zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta prvá OSŘ). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. října 2005
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu