ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.1963.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 1963/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Františka Baláka, ve věci žalobkyně A. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému R. K., zastoupenému advokátem, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 C 107/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. května 2005, č. j. 28 Co 166/2005-60, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. května 2005, č. j. 28 Co 166/2005-60, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 23. listopadu 2004, č. j. 8 C 107/2004-28, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 11. 2004, č. j. 8 C 107/2004-28, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby soud provedl vypořádání společného jmění účastníků. Současně rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobkyně a žalovaný za trvání manželství, a to dne 11. 12. 2003, uzavřeli smlouvu nazvanou jako „Dohoda o výchově a výživě nezletilých dětí před a po rozvodu manželství a smlouva podle §24a odst. 1 zákona o rodině ve znění č. 210/1998 Sb.“ Touto smlouvou jednak upravili práva a povinnosti k dětem pro dobu před a po rozvodu a dále i vzájemné majetkové vztahy. V rámci úpravy majetkových vztahů provedli vypořádání společného jmění manželů (dále jen „SJM“) tak, že do výlučného vlastnictví žalovaného připadly dům čp. 33 a pozemky: parc. č. 1100-zast. plocha a nádvoří, parc. č. 1101-zahrada a parc. č. 1102-zahrada, vše zapsané pro obec K., k.ú. D., a dále ještě provozní a bytové zařízení ze společného bydliště a osobní automobil. Žalobkyně se zavázala dům čp. 33 vyklidit nejpozději do 31. 12. 2003. Naproti tomu se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni na vypořádání SJM vypořádací podíl 1 200 000,-Kč. V souvislosti s vypořádáním SJM žalovaný převzal veškeré nesplacené závazky spojené s pořízením, opravami, úpravami a provozem nemovitostí. Ty závazky, které některý z manželů převzal po 1. 10. 2003, byly v dohodě prohlášeny za závazky bez souhlasu druhého manžela, které netvoří společné jmění manželů a odpovědnost za ně nese každý z manželů zvlášť. Dne 23. 2. 2004 žalovaný od té části smlouvy, která upravovala vzájemné majetkové vztahy, odstoupil. Manželství účastníků bylo proto rozvedeno rozsudkem ze dne 15. 3. 2004, č. j. 19 C 29/2004-20 podle §24 odst. 1 zák. č. 94/1963 Sb., zákona o rodině (dále jen „zákon o rodině“) a byly zjišťovány příčiny rozvratu manželství. Rozsudek o rozvodu manželství nabyl právní moci dne 15. 3. 2004. Soud prvního stupně v řízení o vypořádání SJM dospěl k závěru, že společné jmění účastníků bylo vypořádáno smlouvou ze dne 11. 12. 2003. Smlouva byla uzavřena v souladu s §24a zákona o rodině s odkládací podmínkou pro dobu po rozvodu. Stala se tak účinnou právní mocí rozsudku o rozvodu manželství účastníků. Soud prvního stupně dovodil, že zákon o rodině sice takovou smlouvu předpokládá jako podmínku a podklad pro rozvod manželství podle §24a, nicméně samotná skutečnost, že účastníci byli rozvedeni podle §24 zákona o rodině, není na překážku platnosti takové smlouvy. Ke zrušení smlouvy ze dne 11. 12. 2003 nemohlo dojít ani odstoupením, které provedl žalovaný „výpovědí ze dne 23. 2. 2004“. Podle §48 ObčZ může účastník odstoupit od smlouvy jen, je-li to v zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Soud prvního stupně provedl právní rozbor důvodů, které žalovaný uplatnil jako důvod k odstoupení a dospěl k závěru, že žádný z těchto důvodů se nevejde do zákonné úpravy. Vzhledem k tomu, že společné jmění účastníků bylo vypořádáno platnou dohodou, nelze je vypořádávat znovu.
Krajský soud v Praze jako odvolací soud rozsudkem ze dne 3. 5. 2005, č. j. 28 Co 166/2005-60, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.Odvolací soud zcela převzal skutkové a právní závěry soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jako důvod k dovolání uplatnil nesprávné právní posouzení věci, které spatřoval v názoru soudů obou stupňů, že dohoda o vypořádání vzájemných majetkových vztahů uzavřená podle §24a zákona o rodině je platná i v případě, že soud rozvede manželství podle §24 zákona o rodině. Poukazoval na to, že v dané věci účastníci sjednali smlouvu o vypořádání zaniklého SJM ještě za trvání manželství. Možnost dohody o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, jejímž obsahem je vypořádání SJM, které zanikne rozvodem manželství, je zákonem připuštěna pouze v §24a zákona o rodině. Dispozice manželů s rozsahem a existencí majetkového společenství je totiž kogentně upravena v příslušných ustanoveních občanského zákoníku a manželé mohou s majetkovým společenstvím disponovat pouze potud, pokud to zákon připouští. Nemohou proto například sjednat zánik společného jmění manželů za trvání manželství, neboť to zákon nepřipouští. Z toho dále plyne, že nemohou ani sjednat způsob vypořádání SJM pro případ zániku manželství rozvodem, vyjma výslovně stanovených vyjímek, za které je možno označit právě §24a zákona o rodině. Lze proto uzavřít, že dohody, které obsahují ujednání manželů o způsobu vypořádání pro dobu po rozvodu manželství, jsou platnými pouze za předpokladu, že soud při rozvodu manželství postupuje podle §24a zákona o rodině. V daném případě však bylo manželství účastníků rozvedeno podle §24 zákona o rodině a byly zjišťovány příčiny rozvratu manželství. Žalovaný se dovolával závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 6. 2001, sp. zn. 30 Cdo 257/2001. Dodal i to, že je přesvědčen o ,,platnosti“ své výpovědi z dohody o vypořádání společného jmění manželů, ale protože je samotná dohoda neplatná, není zapotřebí řešit „platnost“ jeho výpovědi ze dne 23. 2. 2004. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Kladně.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání namítala, že dovolání není přípustné. Argumentovala §237 odst. 2 písm. b) OSŘ, podle kterého dovolání podle §237 odst. 1 OSŘ není přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině. Dále v dovolání rekapitulovala průběh událostí, které předcházely vydání rozsudku o rozvodu manželství a poukazovala na to, že žalovaný nejprve uzavřel dohodu podle §24a zákona o rodině, jejíž součástí byla dohoda o vypořádání společného jmění a posléze ještě před vydáním rozsudku o rozvodu manželství od dohody o vypořádání společného jmění účelově odstoupil. V řízení o rozvod manželství však soud nebyl oprávněn řešit platnost či neplatnost dohody o vypořádání společného jmění manželů. Proto soud rozvedl manželství účastníků podle §24 zákona o rodině. Vzhledem k pochybnostem, které žalobkyně měla o opodstatněnosti odstoupení žalovaného od části smlouvy ze dne 11. 12. 2003, vyzvala žalovaného prostřednictvím svého právního zástupce, aby jí sdělil, zda trvá na svém odstoupení. Z odpovědi žalovaného však nevyplynulo, že by uznával platnost dohody o vypořádání společného jmění. Proto jí nezbylo než podat návrh na vypořádání soudem. Oponovala právnímu názoru žalovaného vyslovenému v dovolání a namítala, že není rozhodující, že manželství účastníků nebylo rozvedeno podle §24a zákona o rodině a že rozvod byl povolen podle §24 uvedeného zákona. Rozhodující je, zda nastaly předpoklady pro rozvod manželství podle §24a zákona o rodině. Tyto předpoklady byly v době, kdy soud rozhodoval o rozvodu manželství, splněny. Manželství účastníků trvalo více než jeden rok, oba manželé spolu nejméně šest měsíců nežili, druhý z manželů se k návrhu na rozvod manželství připojil a soudu byly předloženy písemná smlouva s úředně ověřenými podpisy účastníků upravující pro dobu po tomto rozvodu vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práva a povinnosti společného bydlení a případnou vyživovací povinnost, a pravomocné rozhodnutí soudu o schválení dohody o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu. Žalobkyně namítala i vadu řízení spočívající v tom, že žalovaný nepodal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně včas, když odvolání žalovaného došlo soudu až 1. 2. 2005, a že odvolací soud měl odvolání žalovaného jako opožděné podané odmítnout. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl či zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu byla podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou a včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Zákon nepřipouští dovolání podle §237 odst. 1 OSŘ a) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000,-Kč a v obchodních věcech 50 000,-Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží, b) ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelném osvojení (§237 odst. 2 OSŘ).
V dané věci bylo předmětem řízení vypořádání společného jmění manželů. Nejednalo se tedy o žádnou z věcí uvedených v §237 odst. 2 OSŘ a námitka žalobkyně, že povaha věci činí dovolání nepřípustným, není opodstatněna.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ.
Podle §237 odst. l písm. b) OSŘ v dané věci přípustnost dovolání založena není, neboť rozsudek soudu prvního stupně je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
V dané věci tedy přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde tedy tehdy, je–li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.1.2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, publikovaný pod C 23, ve svazku 1, Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck dále jen „Souboru rozhodnutí“).
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3) OSŘ nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přihlédnuto. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 OSŘ ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
V dané věci dovolatel zpochybnil právní závěr odvolacího soudu, že byly-li splněny předpoklady pro rozvod manželství stanovené v §24a zákona o rodině, ale soud rozvedl manželství podle §24 zákona o rodině, je dohoda o vypořádání společného jmění manželů uzavřená za trvání manželství ve smyslu §24a odst. 1 písm a) zákona o rodině platná. Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 14. 6. 2001, sp. zn. 30 Cdo 257/2001, publikovaném pod C 572, svazek 7, Souboru rozhodnutí dovodil, že „smlouva o vypořádání vzájemných majetkových práv manželů, jíž zákon o rodině v ustanovení §24a odst. 1 vedle dalších předpokladů podmiňuje rozvod dohodou manželů bez zjišťování příčin rozvratu, platí toliko v případech rozvodu, o kterém bylo rozhodnuto podle §24a zákona o rodině, neboť jen ve spojení s tímto způsobem rozvodu založeném na dohodě manželů je zákonem dovolena. Jiný výklad, rozšiřující možnost dohody manželů i na vypořádání společného jmění manželů před jeho zánikem, včetně zániku manželství rozvodem podle ustanovení §24 zákona o rodině je v rozporu s kogentní úpravou ustanovení §149 ObčZ“. Právní posouzení provedené odvolacím soudem je v rozporu s publikovanou judikaturou dovolacího soudu a tudíž v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud tak shledal dovolání žalovaného přípustným. Vzhledem k vázanosti dovolacím důvodem se dovolací soud nemohl zabývat právním posouzením ve vztahu k odstoupení žalovaného od smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových práv. V obecné poloze je však třeba dodat, že odstoupit lze podle shodného názoru teorie i soudní praxe pouze od smlouvy, která byla platně uzavřena. Proto je nutné odstoupení od smlouvy důsledně odlišovat od neplatné smlouvy.
Tím, že je dovolání přípustným, otevřel se přezkum [dovolacím soudem] i pro vady uvedené v §229 odst. 1 OSŘ, §229 odst. 2 písm. a) a b) OSŘ a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i pro jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 OSŘ). Vady ve smyslu §229 odst.1 OSŘ, §229 odst. 2 písm. a) a b) OSŘ a §229 odst. 3 OSŘ (tzv. zmatečnostní vady) nebyly v dovolacím řízení uplatněny a ani z obsahu spisu nevyšly najevo.
Žalobkyně však upozornila na jinou vadu řízení spočívající v tom, že žalovaný podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně opožděně a že jeho odvolání mělo být odmítnuto. Takováto vada řízení však nebyla shledána. V dané věci byl rozsudek soudu prvního stupně doručen žalovanému dne 17. 12. 2004. Následující den počala žalovanému běžet patnáctidenní lhůta pro podání odvolání. Žalovaný podal blanketní odvolání prostřednictvím pošty dne 29. 12. 2004. Tím podal odvolání včas.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, nezbylo než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. října 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu