ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2009.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 2009/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce P. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1) I. B., a 2) J. B., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 6 C 40/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. května 2004, č. j. 15 Co 246/2005-174, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem níže specifikovaného domu s odůvodněním, že dům nabyl do vlastnictví smlouvou o prodeji podniku uzavřenou 28. 11. 1994 s P. f. ČR a dodatku č. l této smlouvy z 15. 2. 1995. V katastru nemovitostí jsou však jako vlastníci tohoto domu (a pozemku, na němž se dům nachází) zapsáni žalovaní, ačkoliv je v roce 1984 prodali Státnímu statku T.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem z 25. 5. 2005, č. j. 15 Co 246/2005-174, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Tachově z 12. 1. 2005, č. j. 6 C 40/2003-154, kterým bylo určeno, že „žalobce je vlastníkem domu čp. 650 postaveného na parcele č. 1344 zapsaného u Katastrálního úřadu pro P. k., Katastrální pracoviště T. pro obec a katastrální území T.“, a rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud rozhodl také o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že, byť se nedochovalo její písemné vyhotovení, byla 20. 7. 1984 mezi žalovanými jako prodávajícími a Státním statkem T. jako kupujícím uzavřena kupní smlouva, kterou žalovaní prodali tomuto státnímu statku dům čp. 650 s parc. č. 1344 v k. ú. T. za kupní cenu 203 952 Kč. Vlastnictví nabyvatele k těmto nemovitostem nebylo v evidenci nemovitosti vyznačeno a žalovaní jsou dosud zapsáni v katastru nemovitostí jako jejich vlastníci. V roce 1986 provedl státní statek modernizaci domu čp. 650 a po kolaudaci (rozhodnutí z 27. 6. 1986) byl dne 1. 7. 1986 žalobci přidělen podnikový byt v tomto domě a uzavřena s ním dohoda o odevzdání a převzetí bytu. V rámci privatizace Státního statku v T. podle zákona č. 92/1991 Sb. byl dům převeden na F. n. m. a poté na základě dohody o převodu privatizovaného majetku na P. f. ČR. Mezi žalobcem a P. f. ČR byla dne 28. 11. 1984 uzavřena smlouva o převodu části podniku, podle které byl dům převeden s účinností ke dni 1. 12. 1994 do vlastnictví žalobce (§19 odst. 3 zák. č. 92/1991 Sb.). Dne 15. 2. 1995 byl uzavřen dodatek k této smlouvě, ve kterém si její účastníci dohodli kupní cenu domu. Na základě těchto zjištění dospěly soudy obou stupňů k závěru, že vlastnictví žalovaných k domu čp. 650 zaniklo tím, že dům převedli v roce 1984 na Státní statek v T. a žalobce nabyl k němu vlastnictví v rámci privatizace koupí v roce 1994. Soudy obou stupňů také uvedly, že projednání věci nebránila překážka věci rozsouzené, kterou žalovaní spatřovali ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 3 C 130/97. V tomto řízení se původně P. f. ČR a P. P. (žalobce) a jeho manželka M. P. domáhali vůči žalovaným určení vlastnictví P. P. k domu čp. 650 i k pozemku parc. č. 1344. Manželé P. však vzali svoji žalobu v celém rozsahu zpět a řízení o jejich návrhu bylo výrokem IV. rozsudku soudu prvního stupně z 20. 10. 1999, č. j. 4 C 130/97-100, zastaveno. Dále soud již rozhodoval jen o návrhu České republiky na určení vlastnictví P. P. k domu a návrh zamítl. Nynější žalobce však již nebyl účastníkem tohoto řízení, rozhodnutí není vůči němu ani podle §159a OSŘ závazné a může tedy uplatňovat svá práva k věci, o níž bylo rozhodováno v jiném řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Namítají, že v řízení došlo k vadě řízení, spočívající v tom, že projednání věci bránila překážka věci rozsouzené. Žalovaní podrobně popisují, co bylo předmětem řízení ve věci sp. zn. 3 C 130/97, a kdo byl účastníkem uvedeného řízení. Uzavírají, že není správný závěr soudů obou stupňů, že P. P. nebyl účastníkem uvedeného řízení v době vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba „České republiky – P. f.“ na určení, že P. P. je vlastníkem domu čp. 650. Proto je posouzení překážky věci rozsouzené v rozporu s občanským soudním řádem a dovolání je tak podle žalovaných přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Dále žalovaní nesouhlasí se zjištěním soudu prvního stupně, které odvolací soud převzal, že žalovaní uzavřeli v roce 1984 kupní smlouvu s Státním statkem T., kterým prodali předmětný dům – rozvádějí výtky k hodnocení jednotlivých důkazů a poukazují na to, že nebyl proveden důkaz výslechem právníka tohoto statku. Podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 OSŘ) navrhují, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a řízení buď zastaveno nebo věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud pro zjištění, že dovolání proti rozsudku bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení, se dále zabýval otázkou, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklady stanovené v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyly naplněny (rozsudek soudu prvního stupně byl jeho prvním rozhodnutím v této věci), přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
To znamená, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 OSŘ může být založena jen pro řešení otázek právních (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, uveřejněné pod C 1164 ve Svazku 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Žalovaní však podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 OSŘ) dovolací důvod, spočívající v nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, neuplatnili. Namítali jednak, že skutkové zjištění, že dne 20. 7. 1984 byla mezi nimi a Státním statkem T. uzavřena kupní smlouva, ohledně předmětného domu, nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (jde o dovolací důvod podle §242 odst. 3 OSŘ). Ani žalovanými dále namítaná tzv. zmatečnostní vada překážky věci rozsouzené nemůže přípustnost dovolání založit a dovolací soud by se jí mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 OSŘ). Kromě toho dovolací soud připomíná, že nápravy této zmatečnostní vady lze se domáhat žalobou pro zmatečnost (§229 odst. 2 OSŘ).
Protože dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci nebyl žalobcem v dovolání uplatněn a jen takový důvod by mohl přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 OSŘ založit, není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné a bylo odmítnuto /§243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ/.
Žalobce byl v dovolacím řízení úspěšný, příslušela by mu proto podle §243b odst. 5 a §146 odst. 3 OSŘ náhrada nákladů tohoto řízení, ty mu však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. září 2005
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu