ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2082.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 2082/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce I. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) A. H., a 2) Bc. I. H., o určení vlastnictví k bytu a spoluvlastnických podílů k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 8 C 427/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. září 2004, č. j. 16 Co 251/2002-84, ve znění opravných usnesení ze dne 9. září 2004, č. j. 16 Co 251/2002-91, a ze dne 4. října 2004, č. j. 16 Co 251/2002-96, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení, že níže specifikovaný byt a spoluvlastnické podíly k nemovitostem byly ke dni zániku manželství žalobce a první žalované ve společném jmění manželů. Darovací smlouva, kterou byt a spoluvlastnické podíly k nemovitostem převedla první žalovaná ještě za trvání jejího manželství se žalobcem na jejich dceru - druhou žalovanou, je neplatná, neboť darování nemovitostí není obvyklou správou společného majetku, a bylo k němu třeba souhlasu obou manželů.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem z 9. 9. 2004, č. j. 16 Co 251/2002-84, ve znění opravných usnesení z 9. 9. 2004, č. j. 16 Co 251/2002-91, a ze 4. 10. 2004, č. j. 16 Co 251/2002-96, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jihlavě z 10. 7. 2002, č. j. 8 C 427/2002-33, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že „bytová jednotka č. 2625/301, nacházející se v budově čp. 2625, č. o. 41, postavené na pozemcích p. č. 4381/65, 4381/4, 4381/64, 4381/63, dále spoluvlastnický podíl o velikosti 640/27201 na společných částech budovy č. p. 2625, postavené na pozemcích p. č. 4381/65, 4381/4, 4381/64, 4381/63, a spoluvlastnický podíl o velikosti 640/27201 na pozemcích p. č. 4381/65, 4381/4, 4381/64, 4381/63, vše nemovitostech nacházejících se v katastrálním území J., byly ke dni právní moci rozhodnutí manželství, tedy ke dni 3. 7. 2002, ve společném jmění žalobce I. H. a žalované A. H.“, a rozhodnuto o nákladech řízení. Dále rozhodl o nákladech řízení odvolacího.
Soudy vyšly ze zjištění, že manželství žalobce a první žalované bylo uzavřeno 24. 4. 1982 a rozvedeno rozsudkem soudu prvního stupně z 5. 6. 2002, sp. zn. 8 C 301/2001, který nabyl právní moci 3. 7. 2002. Z rozhodnutí bývalého Státního notářství v H. z 15. 5. 1973, sp. zn. D 557/72, vyplývá, že dohodou o vypořádání dědictví po H. V., matce první žalované, zemřelé dne 31. 3. 1972 nabyli J. V., H. J., M. V. a první žalovaná rovným dílem dům čp. 176 s pozemky v katastrálním území V. n. V. Kupní smlouvou z 19. 9. 1997 pak tyto nemovitosti jako prodávající prodali manželům V. a F. S. jako kupujícím, každý z nich za kupní cenu ve výši 110 000,- Kč. První žalované byla kupní cena poukázána poštovními poukázkami, a to 23. 10. 1997 částka 50 000,- Kč a částka 60.000 Kč dne 29. 10. 1997. První žalovaná jako nabyvatelka uzavřela dne 27. 1. 1998 s Městem J. jako převodcem smlouvu o převodu vlastnictví bytové jednotky, specifikované ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, za kupní cenu 76 781,- Kč. Tuto kupní cenu první žalovaná zaplatila v hotovosti dne 22. 1. 1998, což vyplývá z potvrzení Magistrátu města J. z 12. 12. 2001, z peněz získaných prodejem spoluvlastnického podílu na nemovitostech, který nabyla dědictvím po své matce. Darovací smlouvou uzavřenou 28. 6. 2001 s právními účinky vkladu ke dni 7. 9. 2001, darovala první žalovaná předmětnou bytovou jednotku a spoluvlastnické podíly k nemovitostem druhé žalované.
Soudy shodně posoudily věc podle §143 zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., podle kterého náleželo do tehdejšího BSM vše, co mohlo být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou mj. i věcí získaných dědictvím nebo darem. Uvedly, že toto ustanovení bylo již před novelou konstantně vykládáno soudní praxí tak, že součástí BSM se nestávají ani věci, které nastoupily na místo dosavadních věcí ve výlučném vlastnictví některého z manželů, a to i nepřímo prostřednictvím peněz, pokud smlouva o nabytí nové věci byla uzavírána pouze tím z manželů, do jehož výlučného vlastnictví původní věc spadala. Dospěly k závěru, že první žalovaná předmětnou bytovou jednotku a spoluvlastnické podíly k nemovitostem nabyla do svého výlučného vlastnictví, neboť kupní cena byla zaplacena z jejích výlučných prostředků získaných v souvislosti s prodejem spoluvlastnického podílu na nemovitostech, který nabyla dědictvím po své matce. Předmětná bytová jednotka a spoluvlastnické podíly k nemovitostem se tak nestaly součástí BSM a později společného jmění manželů účastníků. Proto k uzavření darovací smlouvy, kterou první žalovaná převedla bytovou jednotku a spoluvlastnické podíly k nemovitostem na druhou žalovanou, nebylo třeba souhlasu žalobce. Odvolací soud pouze dodal, že k tvrzením a důkazům, které žalobce uplatnil až v odvolacím řízení nemůže přihlížet, když byly uplatněny v rozporu s ustanovením §205a odst. 1 OSŘ.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Není totiž správný závěr odvolacího soudu, že jeho tvrzení a důkazy k tomu, jakým způsobem byly získány finanční prostředky na zaplacení bytové jednotky a spoluvlastnických podílů k nemovitostem a zda se takové prostředky v BSM nacházely, nemohl vzít s ohledem na §205a OSŘ v úvahu, neboť je uplatnil až v odvolacím řízení, ačkoliv tak mohl učinit již před soudem prvního stupně. Jednání soudu prvního stupně se nezúčastnil, neboť v té době uzavíral manželství s nynější manželkou a nebyl k tomuto jednání ani vůbec předvolán, jednání se tak zúčastnil jen zástupce žalobce. Soud prvního stupně se také neměl obejít bez výslechu žalobce, neboť jeho výpověď by měla podstatný vliv na průběh celého řízení. Za nesprávné považuje žalobce zjištění soudů obou stupňů, že žalovaná zakoupila byt ze svých výhradních finančních prostředků, které měla získat dědictvím. Žalovaná totiž neprokázala, že tyto finanční prostředky použila právě na zakoupení předmětného bytu, neboť jen předložila doklad, že jí byla částka 110 000,- Kč zaslána. Žalobce však předložil soudu rovnocenné důkazy o tom, že na zakoupení bytu byly použity prostředky ze společného jmění a jejich zdrojem byly příjmy účastníků. Tyto prostředky byly rovněž v držení první žalované, disponovala s nimi, přičemž pro svoji osobní spotřeby čerpala nemalé finanční částky. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalované se k dovolání nevyjádřily.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou řádně zastoupenou, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklady stanovené v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyly naplněny (rozsudek soudu prvního stupně byl jeho prvním rozhodnutím v této věci), přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
To znamená, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 OSŘ je přípustné jen pro řešení otázek právních (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, uveřejněné pod C 1164 ve Svazku 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Žalobce však v dovolání (§41 odst. 2 OSŘ), neuplatnil dovolací důvod, spočívající v nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, ale že skutkové zjištění o tom, že předmětný byt a spoluvlastnické podíly k nemovitostem byly zaplaceny z výlučných prostředků žalované, nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (jde o dovolací důvod podle §242 odst. 3 OSŘ). Teprve s tímto podle něj nesprávným zjištěním spojuje i nesprávnost rozhodnutí, že byt a spoluvlastnické podíly nebyly součástí bezpodílového spoluvlastnictví a později společného jmění žalobce a první žalované.
Protože dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci nebyl žalobcem v dovolání uplatněn a jen takový důvod by mohl přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 OSŘ založit, není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné a proto bylo odmítnuto /§243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ/.
Žalobce také v dovolání namítal vadu, spočívající v tom, že mu byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (nebyl řádně vyrozuměn o konání jednání soudu prvního stupně a nemohl tak navrhnout důkazy). Mohlo by jít o vadu, pro kterou lze podle §229 odst. 3 OSŘ napadat pravomocné usnesení odvolacího soudu žalobou pro zmatečnost (§228 OSŘ a násl.). Dovolací soud by však přihlížel k takové vadě, stejně jako k dalším vadám zakládajícím zmatečnost řízení, uvedeným v §229 odst. l a §229 odst. 2 písm. a) a b) OSŘ, nebo k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jen v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 OSŘ).
Žalované byly v dovolacím řízení úspěšné, příslušela by jim proto podle §243b odst. 5 a §146 odst. 3 OSŘ náhrada nákladů tohoto řízení, ty jim však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2005
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu