ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2093.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 2093/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně D. T., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) P. A., 2) V. Š., zastoupených advokátem a 3) J. A., o zrušení a vypořádání členských práv a povinností v bytovém družstvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 7/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2004, č. j. 19 Co 548/2003–137 takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. března 2001, č. j. 7 C 7/2000–62, zrušil společná práva účastníků k členskému podílu v Bytovém družstvu S., nabytá po zůstavitelce V. A., zemřelé dne 21. 5. 1999; veškerá práva spojená s uvedeným členským podílem přikázal žalobkyni D. T. a zavázal žalobkyni, aby zaplatila každému ze žalovaných na vypořádání práv spojených s členským podílem k předmětnému družstevnímu bytu částku 165 000,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Současně rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně i žalovaní nabyli děděním po zůstavitelce V. A., zemřelé dne 21. 5. 1999, hodnotu členského podílu (základní členský vklad ve výši 500,- Kč a splátky ve výši 16 0306,- Kč) s členskými právy a povinnostmi u Bytového družstva S., každý z nich jednou čtvrtinou to je ve výši 4 201,50 Kč tak, jak jim bylo dědictví potvrzeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 12. 1999 č. j. 20 D 715/99–26. Jelikož mezi nimi nedošlo k dohodě o vypořádání práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, rozhodl o tomto vypořádání k návrhu žalobkyně. Zrušil a vypořádal společná práva účastníků vážící se k členskému podílu v bytovém družstvu analogicky podle §142 ObčZ Přitom vycházel z tržní ceny členského podílu jako ceny, za kterou by bylo možné dosáhnout převodu členských práv a povinností v daném místě a v dané době.
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 13. září 2002, č. j. 18 Co 292/2001–107, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Učinil tak ale jen proto, že rozhodnutí o potvrzení dědictví ze dne 9. 12. 1999, č. j. 20 D 715/99–26, které bylo podkladem pro vypořádání, nenabylo právní moci.
Dalším rozsudkem ze dne 4. září 2003, č. j. 7 C 7/200–121, soud prvního stupně opětovně zrušil společná práva účastníků k členskému podílu v Bytovém družstvu S., po zůstavitelce V. A., zemřelé dne 21. 5. 1999 (výrok pod bodem I. rozsudku). Veškerá práva spojená s členským podílem přikázal žalobkyni D. T. (výrok pod bodem II. rozsudku). Žalobkyni zavázal zaplatit každému ze žalovaných na vypořádání práv spojených s členským podílem k předmětnému družstevnímu bytu částku 165 000,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok pod bodem III. rozsudku) a rozhodl o nákladech řízení (výroky pod body IV. a V. rozsudku). Soud prvního stupně po zjištění, že usnesení o potvrzení nabytí dědictví ze dne 9. 12. 1999, č. j. 20 D 715/99–26, nabylo právní moci dne 25. 2. 2003, znovu vypořádal analogicky podle §142 ObčZ členská práva, která svědčí každému z účastníků jednou čtvrtinou vůči Bytovému družstvu S. Přitom vycházel z toho, že jde o právo majetkové povahy, na jehož výkonu se podílí více osob a že v případě neshod těchto osob, přísluší soudu rozhodnout o vypořádání jejich právního vztahu. Své právní posouzení opřel o stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 3. 1995 Cpjn 37/95 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 31/95. Za souhlasu všech účastníků přikázal práva spojená s členským podílem žalobkyni, avšak oproti požadavku žalobkyně vycházel nikoliv ze zůstatkové hodnoty členského podílu, nýbrž z ceny obvyklé 660 000,- Kč tj. ceny, kterou by bylo možné za převod členských a povinností v daném místě a době dosáhnout a uložil žalobkyni vyplatit ostatním účastníkům tomu odpovídající vypořádací podíl. Své právní závěry o tom, že je třeba vycházet z ceny obvyklé, opřel o rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 15 Co 103/99 uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy sešit 4 ročník 2000.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 4. února 2004, č. j. 19 Co 548/2003–137, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Zcela se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně a správnost právní úvahy o tržní ceně podpořil odkazem na rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 2428/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelství C. H. Beck (dále jen „Soubor rozhodnutí“), pod C 1528, svazek 21.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů nesprávného právního posouzení. Spatřovala ho v tom, že se v soudním řízení o vypořádání společných členských práv a povinností v bytovém družstvu založených mezi více osobami k témuž členskému podílu v důsledku dědění, nelze odchýlit od ceny těchto práv zjištěné v řízení o dědictví. Nelze tak učinit ani tehdy, jestliže v řízení o dědictví nebyla určena hodnota členských práv a povinností v bytovém družstvu cenou obvyklou. Podle ní jde, pokud se jedná o cenu členských práv a povinností zjištěnou v řízení o dědictví, o věc pravomocně rozhodnutou. Odvolací soud tak neměl vypořádat majetkový nárok mezi účastníky za cenu 660 000,- Kč, za kterou by bylo možno převést členská práva a povinnosti v době rozhodování o vypořádání, nýbrž za cenu 16 806,- Kč, jak byla hodnota členských práv a povinností zjištěna v řízení o dědictví. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, řádně zastoupenou účastnicí řízení, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
V dané věci nepřicházela v úvahu přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), která je určena pro případy dovolání proti rozsudkům a proti usnesením odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Je tomu tak proto, že soud prvního stupně rozhodl svým v pořadí druhým rozsudkem ve věci samé shodně jako i v dřívějším rozsudku.
Přípustnost dovolání bylo tedy zapotřebí posoudit podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší–li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší–li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde tedy tehdy, je–li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Co 821/2000, publikovaný pod C 23, svazek 1, Souboru rozhodnutí).
Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, není nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 OSŘ). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 OSŘ je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoliv, relevantní pouze právní otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem žalobkyně napadla.
Rozsudek odvolacího soudu spočívá na právním závěru, že neshoda mezi dědici o tom, kdo z nich získá podíl bytového družstva po zůstaviteli, došlo–li k potvrzení nabytí dědictví více dědicům podle dědických podílů, je sporem o podílení se na právu majetkové povahy, k němuž dochází mezi dvěma či více fyzickými osobami, a že vztah mezi nimi je zapotřebí vypořádat analogicky podle §142 ObčZ. Tento závěr vychází ze stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 3. 1995 Cpjn 37/95 uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 31/95 v sešitu 5 a žalobkyně ho ani nezpochybňuje. Od tohoto právního posouzení se pak odvíjí další právní názor odvolacího soudu a to, že při vypořádání předmětného práva majetkové povahy je zapotřebí vycházet z obvyklé ceny členských práv a povinností, za jakou lze dosáhnout jejich převodu v daném místě a času, přičemž ani tento názor žalobkyně ještě nezpochybňuje. Zpochybňuje až ten právní názor odvolacího soudu, že rozhodující je cena členských práv a povinností v bytovém družstvu (jako práva majetkové povahy) v době jejich vypořádání. Nicméně posléze uvedený právní názor odvolacího soudu je v souladu s již ustálenou judikaturou dovolacího soudu určenou pro vypořádání práv majetkové povahy. To, že se vychází z ceny majetkového práva v době jeho vypořádání, dovolací soud vyslovil již v rozhodnutí publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek v sešitu 3 pod R 15/1999, kde uvedl, že „základem pro stanovení přiměřené náhrady je obecná cena nemovitostí obvyklá v daném místě a době rozhodování.“ Nejedná se ani o věc rozsouzenou, neboť řízení o dědictví, v němž byla cena majetkového práva zjišťována, se týkalo zcela jiného předmětu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2545/99, publikovaný pod C 219, svazek 2, Souboru rozhodnutí). Rozhodnutím vydaným v dědickém řízení bylo potvrzeno, že mezi účastníky vzniklo děděním majetkové právo, zatímco v tomto řízení se provádí vypořádání tohoto práva. Nelze ani přehlédnout, že žalobkyně v průběhu řízení při jednání dne 29. března 2001 (č. l. 61) navrhovala, aby „i v případě, že by bylo rozhodováno podle názoru soudu o tom, že bude vyplacen ostatním účastníkům podíl ve výši tržní ceny, trvá na tom, aby jí byl jako jediné členský podíl přikázán“.
V dané věci tedy nelze pokládat rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu a dovolací soud proto dovolání žalobkyně pro jeho nepřípustnost odmítl /§243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ/.
Žádnému z účastníků dovolací soud nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaným by proto příslušela podle §243b odst. 5 a §146 odst. 3 OSŘ náhrada nákladů dovolacího řízení. Ty jim však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. května 2005
JUDr. Marie R e z k o v á , v. r.
předsedkyně senátu