ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2119.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 2119/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. Ch., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. K., zastoupenému advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 7 C 96/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. března 1004, č. j. 5 Co 132/2004-186, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 28 326,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích jako soudu odvolacího ze dne 5. ledna 1998, č. j. 5 Co 2847/97-22, jímž bylo změněno usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) ze dne 11. června 1997, č. j. 4 C 96/97-15, byla k návrhu M. K. aj. Ch., povolena obnova řízení ve věci žalobkyň M. K. aj. Ch. jako právních nástupkyň původního žalobce V. K. proti žalovanému M. K., o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 7 C 492/87.
Soud prvního stupně po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 24. července 2003, č. j. 7 C 96/97-159, ve znění opravného usnesení ze dne 11. června 2004, č. j. 7 C 96/97-203, pod bodem I. výroku zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně J. Ch. a žalovaného M. K. k domu č. p. 28 se stav. parc. č. 39 a zahradě parc. č. 42/1, zapsaných u Katastrálního úřadu ve S. na LV č. 1509 pro obec S., kat. území D. Pod bodem II. do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal část domu č. p. 28 na nově vzniklé stav. parc. č. 39/2 podle geometrického plánu Ing. K. R. z 12. 2. 2000, č. 470-1/2000, se schodištěm nacházejícím se podle tohoto plánu částečně na stav. parc. č. 39/2 a částečně na stav. parc. č. 39/5, uvedené ve výroku pod bodem IV., dále stav. parc. č. 39/2 a zahradu parc. č. 42/3, vzniklou na základě geometrického plánu Střediska geodézie ve S. z 9. 1. 1991, č. 920-242-91. Pod bodem III. do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal část domu č. p. 28 na nově vzniklé stav. parc. č. 39/1 podle geometrického plánu Ing. K. R. z 12. 2. 2000, č. 470-1/2000, s podchodnou stavbou (balkonem), nacházející se podle tohoto geometrického plánu na stav. parc. č. 39/5, uvedené ve výroku pod bodem IV., hospodářskou budovu na stav. parc. č. 39/3 a stav. parc. č. 39/3, vzniklou podle geometrického plánu Střediska geodézie ve S. z 9. 1. 1991, č. 920-242-91, a geometrického plánu Katastrálního úřadu ve S. z 28. 6. 1993, č. 920.007.93, a zahradu parc. č. 42/1, vzniklou na základě geometrického plánu Střediska geodézie ve S. z 9. 1. 1991, č. 920-242-91. Pod bodem IV. do podílového spoluvlastnictví účastníků přikázal stav. parc. č. 39/5, vzniklou na základě geometrického plánu Ing. K. R. z 12. 2. 2000, č. 470-1/2000, a to každému v rozsahu jedné ideální poloviny, a dále stav. parc. č. 39/4, vzniklou na základě geometrického plánu Střediska geodézie ve S. z 9. 1. 1991, č. 920-242-91, a geometrického plánu Katastrálního úřadu ve S. z 28. 6. 1993, č. 920.007.93, a to žalobkyni v rozsahu ideálních patnácti dvaatřicetin a žalovanému ideálních sedmnácti dvaatřicetin. Pod bodem V. rozhodl o nákladech řízení a pod bodem VI. vyslovil, že tímto rozsudkem se mění rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze 16. 11. 1995, č. j. 7 C 492/87-198, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích z 30. 7. 1996, č. j. 5 Co 1586/96-21.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky domu č. p. 28 na stav. pac. č. 39, stav. parc. č. 39 a zahrady parc. č. 42/1 v kat. území D., a to žalobkyně v rozsahu ideálních patnácti dvaatřicetin, žalovaný v rozsahu ideálních sedmnácti dvaatřicetin. Rozsudkem soudu prvního stupně ze 16. 11. 1995, č. j. 7 C 492/87-198, ve spojení s usnesením odvolacího soudu z 30. 7. 1996, č. j. 5 Co 1586/96-221, došlo ke zrušení podílového spoluvlastnictví žalobkyň M. K. aj. Ch., právních nástupkyň původního žalobce V. K., a žalovaného k označeným nemovitostem a jeho vypořádání rozdělením nemovitostí s přihlédnutím k jejich užívání účastníky. Žalobkyním bylo uloženo, aby žalovanému na vyrovnání jeho podílu zaplatily částku 50 160,90 Kč, přemístily kotel ústředního topení a zazdily v tehdy stávající prádelně vybírací otvor a sopouch od kotle ústředního topení. Žalovanému soud uložil, aby oddělil schodiště přiléhající ke stav. parc. č. 39/1 v místě nosných sloupů nástavby, upravil nástupní rameno schodiště v 1. podlaží a zhotovil nové stupně do dvora, přemístil WC ze stodoly pod nástupní rameno schodiště. Rozdělení nemovitostí bylo provedeno na základě geometrického plánu Střediska geodézie ve S. č. 920-242-91 a geometrického plánu Katastrálního úřadu ve S. č. 920.007.93. Důvodem pro povolení obnovy řízení ve věci sp. zn. 7 C 492/87 bylo následné zjištění, že dělící čára není v těchto geometrických plánech vedena zdí mezi obytnými částmi domu, užívanými tím kterým účastníkem, ale že je vedena mimo tuto dělící zeď, takže rozdělení domu se stalo neproveditelné. Tento nedostatek byl odstraněn geometrickým plánem Ing. K. R. č. 470-1/2000, podle kterého dělící čára prochází hraničními zdmi v přízemí i v bytovém patře. Znalec Ing. K. R. dále zmenšil parc. č. 39/1, na níž se nachází obytná část užívaná žalobkyní, o díl „c“ a b“, díl „c“ přisloučil k parc. č. 39/2, na níž se nachází obytná část užívaná žalovaným“, a z dílu „b“ vytvořil novou stav. parc. č. 39/5, která by podle znalce měla zůstat v podílovém spoluvlastnictví, protože by tam mohly být zachovány stupně schodiště, které vedou do zamýšleného objektu žalovaného, a nad ní by byla podchodná stavba (balkon). Účastníci učinili nesporným, že cena nemovitostí po rozdělení připadajících na žalovaného je o částku 50 160,90 Kč vyšší a že tato částka byla žalovanému již zaplacena. Protože se účastníci na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nedohodli, soud prvního stupně zrušil jejich podílové spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem a vypořádal je způsobem, jak vyplývá z výroku jeho rozsudku, neboť reálné rozdělení nemovitostí bylo možné a jejich rozdělení ostatně navrhovali i samotní účastníci řízení. Spornou se stala nově vytvořená parc. č. 39/5 o výměře 20 m2, kdy žalobkyně požadovala, aby tato byla přikázána do jejího vlastnictví s tím, aby si žalovaný schodiště upravil. Zde se soud ztotožnil s návrhem znalce Ing. Karla Růžičky a parc. č. 39/5 přikázal účastníkům do jejich podílového spoluvlastnictví s poukazem na to, že pod podchodnou stavbou žalobkyně ústí schodiště žalovaného, které představuje „prakticky jedinou možnost dostat se na parc. č. 42/3, 39/4 a zejména do hospodářské části domu žalovaného na parc. č. 39/2“. Pokud by tak soud nerozhodl, měl by žalovaný přístup do hospodářské části svého domu „pouze po obejítí celého předmětného domu po veřejné komunikaci, což po něm, již s ohledem na jeho věk podle názoru soudu nelze spravedlivě požadovat“. S ohledem na to, že účastníci prohlásili, že po zaplacení částky 50 160,90 Kč žalovanému jsou zcela vyrovnáni, nepovažoval soud za potřebné provádět další ocenění předmětných nemovitostí.
Odvolací soud k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 5. března 2004, č. j. 5 Co 132/2004-186, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění a věc posoudil i po právní stránce správně. Výhrady žalobkyně se týkaly parc. č. 39/5, kdy požadovala, aby tato byla přikázána jen do jejího vlastnictví, a žalovanému aby soud uložil odstranění schodů do ní zasahujících. K tomu odvolací soud uvedl, že tyto schody vedou do obytné části žalovaného, který je nechce odstranit a nesouhlasí ani s tím, aby tak učinila žalobkyně na své náklady, a že soud nemůže žalovanému uložit, aby je odstranil a vybudoval je jinde, protože „takové rozhodnutí by se vymykalo úpravě dané §142 ObčZ“. Za právně nevýznamný považoval argument žalobkyně, že pod podchodnou stavbou hodlá vybudovat místnost. „Žalovanému by tak bylo odepřeno spravedlivé vypořádání, které by bylo realizovatelné jen při změně stavby učiněné proti vůli vlastníka.“ Pro posouzení způsobu reálného rozdělení nemovitostí není významné, že žalobkyně již provedla úpravy, které vyplývaly z původního rozhodnutí (např. přemístění kotelny). Podle názoru odvolacího soudu byly nemovitosti rozděleny odpovídajícím způsobem z hlediska požadavku účelného využití nové vzniklých samostatných nemovitostí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu je ve věci samé po právní stránce zásadního významu proto, že je v rozporu s hmotným právem. Pochybení soudů obou stupňů žalobkyně spatřuje v tom, že pod bodem III. (správně pod bodem IV.) výroku rozsudku soudu prvního stupně (konkrétně pak ve vztahu k parc. č. 39/5) bylo znovu založeno podílové spoluvlastnictví účastníků, což ustanovení §142 ObčZ neumožňuje. Poukázala na to, že podle původního rozsudku provedla přemístění kotelny do kuchyně a byla ochotna uhradit i náklad na provedení potřebných stavebních úprav přístupového schodiště k bytu žalovaného. Podle žalobkyně rozhodnutím soudů nebyl naplněn předpoklad vypořádání, spočívající v tom, aby měla před svou částí nemovitosti pozemek parc. č. 39/5 ve svém výlučném vlastnictví, aby tak mohla provést plánovanou výstavbu kuchyně. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání, pokud nebude jako nepřípustné odmítnuto. Rozhodnutí soudů není v rozporu s hmotným právem. Uvedl, že ustanovení §142 odst. 1 ObčZ umožňuje, aby při reálném rozdělení pozemku na více částí, nově vzniklé pozemky, byl některý nebo některé z nich přikázány do podílového spoluvlastnictví dosavadních účastníků. Pozemek parc. č. 39/5, o který se jedná, není reálně dělitelný, neboť se něm nacházejí stavby obou účastníků, stejně tak nebylo možné rozdělit parc. č. 39/4 – dvůr, protože musí být užívána jako dvůr společně k oběma stavbám.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek. V případě této přípustnosti totiž nepřichází v úvahu podání dovolání z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a dovolací soud v takovém případě proto není oprávněn správnost skutkových zjištění přezkoumávat.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní zásadní význam, protože dovolacímu soudu není známo, že by publikovanou judikaturou vyšších soudů byla řešena právní otázka uplatněná dovolatelkou, která je pro posouzení správnosti rozhodnutí odvolacího soudu významná, a to, zda při vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků může být rozhodnuto i tak, že určitá část jejich spoluvlastnictví jim je přikázána do podílového spoluvlastnictví. Dovolání tak shledal přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž by dovolací soud musel přihlédnout, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 OSŘ), nebyly z obsahu spisu zjištěny.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §142 odst. 1 ObčZ nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a k účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.
Podle §142 odst. 2 ObčZ z důvodů zvláštního zřetele hodných soud nezruší a nevypořádání spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu nebo prodejem věci a rozdělením výtěžku.
Podle názoru dovolacího soudu z ustanovení §142 ObčZ nelze dovodit, že by nebylo možné, aby soud v rámci řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků, zvláště v případech, kdy dochází k reálnému rozdělení vypořádávaných nemovitostí, část pozemku nepřikázal, resp. neponechal v režimu podílového spoluvlastnictví, jak se stalo i v daném případě. Takový postup je logicky umožněn i úvahou (arg. a maiori ad minus), podle níž, jestliže je možné rozhodnutím soudu zachovat podílové spoluvlastnictví účastníků k celé věci zamítnutím žaloby podle §142 odst. 2 ObčZ, je tím spíš možné zachovat podílové spoluvlastnictví k minimalizované oddělitelné části vypořádávané věci, zatímco zbylá část je přikázána některému z účastníků. Ostatně je-li takový postup možný platnou dohodou účastníků podle §141 odst. 1 ObčZ (a možný je), může tak jistě učinit i soud v řízení podle §142 ObčZ. Zákon takovou možnost také výslovně připouští, je-li podílové spoluvlastnictví k domu vypořádáváno podle §5 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, rozdělením na (bytové) jednotky, kdy se rovněž zachovává spoluvlastnický podíl na společných částech domu. Logické pak také je i zachování eventuálního podílového spoluvlastnictví k pozemku zastavěným domem. Řešení, jaké bylo zvoleno soudem v daném případě, by ovšem mělo přicházet v úvahu ve spíše výjimečných případech, kdy je vhodnější, než přikázání takové části nemovitosti jen některému z účastníků při současném zřízení věcného břemene podle §142 odst. 3 ObčZ. Jestli tomu tak bylo i v daném případě, je otázkou, kterou dovolací soud není v tomto řízení oprávněn posuzovat, poněvadž vychází ze skutkových zjištění, jež nemůže přezkoumávat. Z pohledu přezkumné činnosti dovolacího soudu je rozhodující, že takové řešení obecně možné je.
Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem není možno označit za nesprávné či učiněné v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 OSŘ zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobkyně nebyla úspěšná a žalovanému vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ). Náklady vzniklé žalovanému představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření zástupce k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle §3 odst. 1, §4 odst. 2 písm. c), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 23 728,50 Kč, dále paušál náhrady hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a podle §137 odst. 3 OSŘ rovněž částku, odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen odvést z odměny a náhrady (z částky 23 803,50 Kč) ve výši 19 % podle zákona §47 odst. l písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, tedy částku 4 522,60 Kč. Celkem činí náklady po zaokrouhlení částku 28 326,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný-
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 7. června 2005
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu