ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2139.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 2139/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. S., zastoupeného advokátkou, proti žalované Č. t., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro prahu 4 pod sp. zn. 15 C 223/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2004, č. j. 11 Co 336/2003-69, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2004, č. j. 11 Co 336/2003-69, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. dubna 2002, č. j. 15 C 223/2001-19, zamítl žalobu, aby soud určil, že žalobce je vlastníkem parc. č. 999 – zastavěná plocha o výměře 110 m2, nyní část parc. č. 1942/1, parc. č. 1000 – zahrada o výměře 411 m2, nyní část parc. č. 1942/1, a parc. č. 1001 – role o výměře 1834 m2, nyní část parc. č. 1942/1, zapsaných u Katastrálního úřadu P. pro obec P. a kat. území P. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná je právní nástupkyní bývalé Č. t., a žalobu zamítl z důvodu, že žalovaná nabyla vlastnické právo ke sporným pozemkům vydržením.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce usnesením ze dne 30. září 2002, č. j. 11 Co 299/2002-36, rozsudek soudu prvního stupně z 19. 4. 2002 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o pasivní legitimaci žalované, nikoli však s jeho závěrem o vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům žalovanou. Vyslovil závazný právní názor, že žalovaná nenabyla vlastnické právo k pozemkům vydržením, neboť k 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku, provedená zákonem č. 509/1991 Sb., neuplynula zákonná desetiletá vydržecí doba.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. června 2003, č. j. 15 C 223/2001-47, určil, že žalobce je vlastníkem parc. č. 999 – zastavěná plocha o výměře 110 m2 podle evidence nemovitostí, nyní podle katastru nemovitostí část parc. č. 1942/1 – ostatní plocha, parc. č. 1000 – zahrada o výměře 411 m2 podle evidence nemovitostí, nyní podle katastru nemovitostí část parc. č. 1942/1 – ostatní plocha, parc. č. 1001 – role o výměře 1834 m2 podle evidence nemovitostí, nyní podle katastru nemovitostí část parc. č. 1942/1 – ostatní plocha, část parc. č. 1187/8 – zastavěná plocha, parc. č. 1187/7 – ostatní plocha, parc. č. 1090/8 – ostatní plocha, parc. č. 1090/2 – ostatní plocha a parc. č. 972/5 – ostatní plocha, zapsaných u Katastrálního úřadu P. na LV č. 1137 pro obec P. a kat. území P. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce nabyl vlastnictví k pozemkům bývalých parcelních čísel 999, 1000 a 1001 v obci P. a v kat. území P. v roce 1959 dědictvím po Z. T. Kupní smlouvou z 26. 9. 1974 převedl J. S. pozemek parc. č. 999 a kupní smlouvou z 15. 11. 1979 (správně zřejmě 15. 11. 1973) pozemky parc. č. 1000 a 1001 na Č. t. P. Podpisy J. S. na obou smlouvách nejsou pravými podpisy žalobce, a jsou s velkou pravděpodobností pravými podpisy J. S., nar. 31. 1. 1909. Pozemky původních parcelních čísel 999 a 1000 jsou součástí nynější parc. č. 1942/1 a původní parc. č. 1001 je nyní součástí parc. č. 1942/1, 1187/7, 1187/8, 1090/2, 1090/8 a 972/5. V katastru nemovitostí je jako vlastník pozemků nynějších parcelních čísel vedena žalovaná. Rozhodnutím Pozemkového úřadu Magistrátu h. m. P. ze 6. 8. 2001, č. j. PÚ 8119/93/1, byla zamítnuta žádost žalobce o určení vlastnictví k předmětným pozemkům z důvodu, že v době odnětí nebyly součástí zemědělského půdního fondu. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a žalobě vyhověl proto, že kupní smlouvy neuzavřel žalobce, ale s největší pravděpodobností jeho otec J. S., smlouvy byly uzavřeny nevlastníkem a k převodu vlastnictví nemohlo dojít.
Odvolací soud k odvolání žalované rozsudkem ze dne 28. ledna 2004, č. j. 11 Co 336/2003-69, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Uvedl, že pasivní legitimace žalované v tomto sporu je dána tím, že jde o spor o určení vlastnictví, kdy je v katastru nemovitostí vedena jako vlastník sporných pozemků. Námitka žalované, že není právní nástupkyní bývalé Č. t., je proto v daném případě bez významu, stejně jako námitka týkající se registrace označených smluv státním notářstvím s ohledem na to, že v době uzavření kupních smluv se k účinnosti smlouvy o převodu nemovitostí do socialistického vlastnictví registrace smlouvy nevyžadovala. Setrval na právním názoru vysloveném ve zrušujícím usnesení, že k vydržení vlastnického práva žalované ke sporným pozemkům nedošlo. Za důvodnou nepovažoval ani námitku žalované, že žalobce neprokázal, že by snad zmocnil svého otce k uzavření smluv. Podle odvolacího soudu by takovou skutečnost měla prokazovat žalovaná, jestliže ji tvrdí. Nic takového z provedených důkazů nevyplynulo a žalovaná důkazy k tomuto tvrzení neoznačila.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 8. 12. 1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/98, podle kterého „do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započíst i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992, a to i v případě, že šlo o věc ve státním vlastnictví“, namítá, že žalovaná držela pozemky v dobré víře již od roku 1973 a 1974, takže k datu 1. 1. 1992 byla desetiletá vydržecí doba naplněna. Č. t., která pozemky držela a užívala byla „samostatnou ústřední organizací s celostátní působností“, čili ústřední organizací státu. Právní názor odvolacího soudu, že žalovaná nenabyla vlastnictví k pozemkům vydržením, je proto podle žalované nesprávný. Dále poukázala na skutečnost, že smlouvy byly uzavřeny v roce 1973 a 1974 a že žalobce podal žalobu teprve v roce 2001, s tím, že do roku 1993 žalobce žalovanou ohledně sporných pozemků nekontaktoval , i když, jestliže se domníval, že smlouvy byly uzavřeny neplatně, svého práva se měl a mohl domáhat dříve. Nebylo také dostatečně prokázáno, že smlouvy byly uzavřeny neplatně, neboť soud vycházel jen ze znaleckého posudku PhDr. J. V., který „vyslovil pouze pravděpodobnostní závěr, že smlouvy nepodepsal žalobce“. Podle žalované soud měl ohledně pravosti podpisu na kupních smlouvách provést další důkazy. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl zamítnutí dovolání. Ztotožnil se s právním názorem odvolacího soudu, že k vydržení vlastnického práva žalované ke sporným pozemkům nemohlo dojít. Podle názoru žalobce „není rozhodující, kdo smlouvu podepsal, ale fakt, že ji nepodepsal žalobce“, což znalec s jistotou potvrdil, a pravděpodobnost vyslovil k tomu, čí podpis je na smlouvě.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §1 a 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, k nimž by dovolací soud musel přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá OSŘ), nebyly z obsahu spisu zjištěny.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §134 odst. 1, 2 ObčZ se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví, nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (§125 ObčZ). Podle §868 ObčZ pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona (tedy občanského zákoníku ve znění zákona č. 509/1991 Sb.) i právní vztahy vzniklé před lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů. Občanský zákoník, tj. zákon č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 131/1982 Sb. institut vydržení neznal. Ten byl znovu upraven posledně uvedenou novelou.
Podle §135a odst. 1, 2 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb. vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane občan, který má nepřetržitě v držbě (§132a odst. 1) movitou věc po dobu tří let a nemovitou věc po dobu deseti let. Jde-li o pozemek nebo jeho část, který má občan nepřetržitě v držbě po dobu deseti let a k němuž by jinak mohlo být zřízeno právo osobního užívání (§199 odst. 1), nabývá vlastnictví k pozemku stát; občan nabývá právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku v rozsahu uvedené v §200. Podle §507a odst. 3 ObčZ v tomtéž znění do doby uvedené v §135a se započítá i doba, po kterou občan nebo jeho právní předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě před 1. dubnem 1983; tato doba však neskončí dříve než uplynutím jednoho roku od tohoto dne.
Z uvedeného vyplývá, že jednou ze základních podmínek vydržení je držba ve smyslu §132a odst. 1 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb. Vydržet vlastnické právo může jen oprávněný držitel, tj. ten kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi. Odvolací soud své rozhodnutí postavil na právním názoru, vysloveném již ve zrušujícím usnesení z 30. 9. 2002, z něhož - vázán tímto právním názorem - vycházel při rozhodování i soud prvního stupně, že jestliže „ve vztahu k jiným subjektům než občanovi zákon až do 31. 12. 1991 s možností takové držby ve vztahu k institutu vydržení nepočítal, byl zápočet oprávněné držby pro tyto subjekty zákonem umožněn až účinností novely občanského zákoníku zákonem č. 509/1991, tedy dnem 1. 1. 1992. … V souzené věci to znamená, že pro zápočet doby dle §134 ObčZ je rozhodný den vzniku oprávněné držby pro žalovaného (jeho právního předchůdce), tj. den 1. 1. 1992.“ Odvolací soud tedy nepřipustil, že by sporné pozemky mohly byt v držbě jiné osoby než občana a že by tak do vydržecí doby mohla být v dané věci započítána i doba před 1. 1. 1992.
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku z 8. 12. 1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/98, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50, ročník 2000, zaujal právní názor, že „do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započíst i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992, a to i v případě, že šlo o věc ve státním vlastnictví“. V rozsudku z 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 306/2001, uveřejněném v Souboru rozhodnutí pod C 1475, Svazek 21, pak uvedl, že „vlastníkem nemovitosti se po 1. 1. 1992 stal stát, pokud měl nemovitost v oprávněné držbě nepřetržitě po dobu deseti let, přičemž do vydržecí doby je třeba započíst i dobu oprávněné držby, vykonávané před uvedeným dnem. Oprávněnou držbu státu si může započít i jeho právní nástupce.“
S ohledem na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ], pokud vychází z právního názoru, že stát nemohl k 1. 1. 1992 nabýt vlastnické právo ke sporným pozemkům vydržením z důvodu nemožnosti započtení doby držby před tímto datem do vydržecí doby. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. května 2005
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu