ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2248.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 2248/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Marie Vokřínkové ve věci žalobců: a) V. V. a b) Z. V., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) A. L., zastoupenému advokátkou a 2) M. L., zastoupené obecným zmocněncem B. T., o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 8 C 40/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 2. března 2004, č. j. 12 Co 741/2003-303, takto:
I. Dovolání, pokud směřovalo do výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 2. března 2004, č. j. 12 Co 741/2003-303, pod bodem II., jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba, aby žalovaní vyklidili v domě č. p. 78 v přízemí domu dva pokoje, kuchyň, koupelnu, WC, spíž, v prvním patře dva pokoje, kuchyň, koupelnu, WC a dva pokojíčky a studnu, byla zamítnuta, a dále do výroku pod bodem III., jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, se odmítá.
II. Dovolání, pokud směřovalo do výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 2. března 2004, č. j. 12 Co 741/2003-303, pod bodem II., jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaní vyklidili dům č. p. 78, vyjma prostor domu výslovně v tomto výroku uvedených, a pozemky stavební parc. č. 72, parc. č. 42/1 zahrada a parc. č. 1426 – pozemek ve zjednodušené evidenci se všemi součástmi a příslušenstvím, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Š. pro obec a kat. území R. na LV č. 286 a vyklizené předali žalobcům, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. prosince 2000, č. j. 8 C 40/2000-124, pod bodem I. výroku zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali vydání dvou kusů klíčů od vchodových dveří domu č. p. 78 v R. na st. parc. č. 72, zapsaného u Katastrálního úřadu v Š. na LV č. 286 pro obec a kat. úzení R., a dále uložení povinnosti žalovaným strpět nastěhování žalobců do této nemovitosti, a to do bytu v I. poschodí, sestávajícího z kuchyně, tří pokojů a příslušenství. Pod bodem II. žalovaným uložil, aby se zdrželi jednání, bránící žalobcům vstupu do celého objektu nemovitosti v R. 78 na st. parc. č. 72, mimo přízemí domu č. p.78, sestávajícího z kuchyně, dvou pokojů, koupelny, WC, spíže, a I. poschodí, sestávajícího z kuchyně, dvou pokojů, koupelny, WC a dvou pokojíčků, a dále aby se zdrželi jednání bránící žalobcům vstupu a užívání všech příslušenství a součástí vlastní stavby, zejména zahrady parc. č. 42/1 a pozemku parc. č. 1426, zapsaných na uvedeném LV, stodoly, studny a venkovních úprav a trvalých porostů. Pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalobců usnesením ze dne 20. února 2002, č. j. 40 Co 107/2001-153, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výroku pod bodem I. a III., zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytknul, že se nezabýval otázkou aktivní věcné legitimace žalobce b), který ji opírá o existenci věcného břemene, což před odvolacím soudem doložil výpisem z katastru nemovitostí ze 4. 4. 2000. Odvolací soud dále soudu prvního stupně uložil, aby žalobce vedl k úpravě žalobního petitu v druhé části výroku pod bodem I. tak, aby odpovídal ustanovení §126 ObčZ, a opětovně se zabýval smlouvou označenou „Darovací smlouva se zástavním právem o užívání bydlení až do smrti“ ze 17. 3. 1997, která měla být ve skutečnosti uzavřena 24. 3. 1997, tj. poté, co nastaly účinky vkladu vlastnického práva žalobkyně k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí.
Soud prvního stupně částečným rozsudkem z 24. března 2003, č. j. 8 C 40/2000-250, uložil žalovaným, aby vydali žalobcům dva kusy klíčů od hlavních vchodových dveří směrem z ulice k domu č. p. 78 na st. parc. č. 72 v obci a kat. území R. s tím, že o vyklizení nemovitostí bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Proti tomuto rozsudku odvolání podáno nebylo.
Rozsudkem z 15. 7. 2003, č. j. 8 C 40/2000- 283, soud prvního stupně ve výroku pod bodem I. uložil žalovaným, aby vyklidili dům č. p. 78 mimo v přízemí domu dvou pokojů, kuchyně, koupelny, WC a spíže a v I. poschodí dvou pokojů, kuchyně, koupelny, WC a dvou pokojíčků, dále pozemky st. parc. č. 72, zahradu parc. č. 42/1 a parc. č. 1426 se všemi součástmi a příslušenstvím mimo studnu. Žalované 2) soud uložil, aby vyklidila lesní pozemky parc. č. 1424 a parc. č. 1426/1 v obci a kat. území R. Pod bodem II. zamítl žalobu v části, kterou se žalobci domáhali vyklizení označených lesních pozemků žalovaným 1). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně a) je výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí na základě darovací smlouvy ze 17. 3. 1997 s právními účinky vkladu 19. 3. 1997. Darujícími byli její prarodiče, žalovaný 1) a M. L. Písemnou dohodou označenou jako „Darovací smlouva se zástavním právem o užívání bydlení až do smrti“, datovanou 17. 3. 1997, podepsanou všemi účastníky dohody 24. 3. 1997, žalobkyně a) splnila podmínky babičky a dědy A. a M. L. a touto dohodou bylo zřízeno zástavní právo bydlení pro prarodiče A. a M. L. až do jejich smrti v přízemí domu č. p. 78 v R., a to dvou pokojů, kuchyně, koupelny, WC a spíže, a dále užívání zahrádky, studny a vstupu do lesa na dříví. Současně bylo zřízeno zástavní právo bydlení v tomtéž domě pro M. L., nar. 25. 2. 1946, až do její smrti v prvním patře domu, a to dvou pokojů, kuchyně, WC, dvou pokojíčku, a dále užívání studny. Notářským zápisem z 25. 1. 2000 žalobkyně zřídila žalobci, svému manželovi, právo odpovídající věcnému břemenu, a to doživotní a bezplatné spoluužívání domu č. p. 78, st. parc. č. 72 a pozemků parcelních čísel 42/1 zahrada, 1424 a 1426, příslušenství a součástí, spolu s ní jako vlastnicí nemovitostí. Účinky vkladu do katastru nemovitostí nastaly 26. 1. 2000. „Darovací smlouvu se zástavním právem o užívání bydlení až do smrti“ soud prvního stupně shledal částečně neplatnou, pokud jde o užívání zahrádky, a to z důvodu její neurčitosti, neboť „užívání zahrádky není prostorově ani velikostí vymezeno“. Tuto smlouvu žalobkyně a) uzavřela v době, kdy již byla vlastnicí předmětných nemovitostí, a smlouva není ani v rozporu s dobrými mravy. Žalovaným uložil, aby vyklidili předmětné nemovitosti, a to v rozsahu, pokud je užívají nad rámec „smlouvy o užívání až do smrti“.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 2. března 2004, č. j. 12 Co 741/2003-303, pod bodem I. výroku odmítl odvolání žalobců v části výroku v odstavci I., týkajícího se povinnosti žalované 2) vyklidit pozemky parcelních čísel 1424 a 1426/1. Pod bodem II. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu, „aby žalovaní 1), 2) vyklidili dům č. p. 78 včetně v přízemí domu dvou pokojů, kuchyně, koupelny, WC, spíže a včetně v prvním patře dvou pokojů, kuchyně, koupelny, WC, dvou pokojíčků a dále vyklidili pozemky“ parcelních čísel 72 stavební, 42/1 a 1426 se všemi součástmi a příslušenstvím včetně studny, všechny zapsané u Katastrálního úřadu v Š. pro obec a kat. území R. na LV č. 286, a vyklizené předali žalobcům. Pod bodem III. v další napadené části v odstavci II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a pod body IV. až VI. rozhodl o nákladech řízení.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že i žalobce b) je s ohledem na smlouvu z 25. 1. 2000 aktivně legitimován k podání vlastnické žaloby. Uvedl, že tuto smlouvu o zřízení věcného břemene ve prospěch žalobce b) bylo třeba posuzovat v souvislosti s tzv. darovací smlouvou se zástavním právem užívání bydlení až do smrti ze 17. 3. 1997, účastníky smlouvy podepsanou 24. 3. 1997, kdy podstatnou otázkou byla otázka platnosti právního úkonu uzavřeného 24. 3. 1997. Odvolací soud vyslovil souhlas s právním závěrem soudu prvního stupně, že smlouva uzavřená 24. 3. 1997 není neplatná pro rozpor s dobrými mravy a pro obcházení zákona, ani proto, že byla uzavřena dříve, než se žalobkyně a) stala vlastnicí předmětných nemovitostí. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva je platná v celém rozsahu, tj. i v části týkající se užívání zahrádky. K tomu uvedl, že právní úkony je ve smyslu §35 odst. 2 ObčZ třeba vykládat „též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil. Vůle vtělená do smlouvy ze 17. 3. 1997, podepsané 24. 3. 1997, uzavřené bezprostředně po darování předmětných nemovitostí prvním žalovaným a jeho manželkou žalobkyni a) je projevem za tehdy zjištěných okolností posouzených z hlediska podmínek smlouvy jako celku projevem určitým a srozumitelným, neboť je výkladem objektivně pochopitelná a byla všemi zúčastněnými stranami bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímána. O tom svědčí i ta skutečnost, že po uzavření této smlouvy byl její obsah chováním a jednáním všech zúčastněných stran i fakticky realizován. Strany smluvního ujednání měly vědomost o tom, co je předmětem smlouvy, a to i bez konkrétnějších identifikačních údajů, které ve smlouvě absentují, a to zejména vzhledem k předchozí uzavřené darovací smlouvě ze dne 17. 3. 1997, která veškeré přesné identifikační údaje obsahovala. … Z dohody ze dne 24. 3. 1997 je tedy nutno dovodit, že žalobkyně a) jako vlastnice předmětných nemovitostí vyjádřila svoji vůli přenechat tyto všechny nemovitosti do bezplatného doživotního užívání oběma žalovaným.“ Odvolací soud uzavřel, že jestliže je smlouva z 24. 3. 1997 platná, „pak věcné břemeno, které zřídila žalobkyně a) vůči žalobci b) smlouvou ze dne 25. 1. 2000, je ujednáním neplatným“ pro nemožnost plnění a žalobce b) se tak nemůže domáhat ochrany podle §126 odst. 1 ObčZ. Aktivní legitimace v daném sporu proto svědčí jen žalobkyni a). Pokud jsou žalovaní oprávněni užívat věc hlavní, tj. předmětný dům č. p. 78, jsou oprávněni užívat i jeho součásti a příslušenství.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do výroku pod body II. až V. podali žalobci dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítají, že tzv. darovací smlouva se zástavním právem o užívání až do smrti nebyla v žádném případě uzavírána k celému domu č. p. 78 jako věci hlavní a tím i k jeho součástem a příslušenství, ale jen k jednotlivým částem nemovitosti, ve smlouvě specifikovaným. Soud prvního stupně v rozsudku z 18. 12. 2000, č. j. 8 C 40/2000-124, zjistil, že žalobci chtěli zbourat výměnu a stodolu, aby si tam postavili nové bydlení. Nebylo proto v jejich zájmu uzavírat smlouvu o užívání k celému domu včetně jeho součástí a příslušenství. Protože obsah této smlouvy lze vykládat různým způsobem, je neurčitá a rovněž v rozporu s dobrými mravy „z důvodu hrubého nepoměru mezi právy žalobkyně a) jako vlastníka a žalobce b) jako oprávněného z věcného břemene a jejich povinnostmi a v hrubém nepoměru k právům žalovaných“. Uzavření smlouvy s osobními závazky z 24. 3. 1997 nemohlo být podmínkou uzavření darovací smlouvy ze 17. 3. 1997 s účinky vkladu 19. 3. 1997. Tato smlouva nemá charakter smlouvy o zřízení věcného břemene a protože jde o smlouvu jen s osobními závazky, musí být přesně dbáno znění smlouvy. Žalobci proto nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene pro žalobce b) pro nemožnost jejího plnění. Dále poukázali na to, že došlo ke změně podmínek, za nichž smlouva z 24. 3. 1997 byla uzavřena. Od jejího uzavření zemřela manželka žalovaného 1) a žalovaná 2), jak sama prohlásila, od její smrti žije převážně v přízemí domu, kde se stará o žalovaného 1). Za této situace by bylo v rozporu s §3 ObčZ, pokud by žalobcům nebylo umožněno užívání části nemovitosti. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů uvedených v §237 OSŘ.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále „Soubor“), svazku 2, pod C 132 uvedl, že „pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., není rozhodující, jak odvolací soud formuloval výrok ve věci samé, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Odlišností je potom myšlen jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení“.
Pokud odvolací soud pod bodem II. výroku napadeného rozsudku změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu, aby žalovaní vyklidili dům č. p. 78 (vyjma prostor v přízemí, 1. patře a studny) a pozemky stavební parc. č. 72, parc. č. 42/1 zahrada a parc. č. 1426 – pozemek ve zjednodušené evidenci se všemi součástmi a příslušenství, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Š. pro obec a kat. území R. na LV č. 286 a vyklizené předali žalobcům, zamítl, je přípustnost dovolání dána podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ.
I když odvolací soud pod bodem II. výroku napadeného rozsudku změnil rozsudek soudu prvního stupně dále tak, že zamítl žalobu, aby žalovaní vyklidili v domě č. p. 78 v přízemí domu dva pokoje, kuchyň, koupelnu, WC, spíž, v prvním patře dva pokoje, kuchyň, koupelnu, WC a dva pokojíčky a studnu, nejde v této části o rozsudek měnící, ale potvrzující, neboť práva a povinnosti účastníků nestanovil oproti rozsudku soudu prvního stupně odlišně, ale shodně. Soud prvního stupně totiž v tomto rozsahu žalobě rovněž nevyhověl.
Protože předpoklad přípustnosti dovolání stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu jen podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujících výrocích nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázka vyklizení prostor v přízemí a 1. patře předmětného domu č. p. 72, studny a vyklizení blíže označených pozemků parc. č. 1424 a parc. č. 1426/1 se všemi součástmi a příslušenstvím žalovaným 1), nebyla řešena v rozporu s hmotným právem a v dané věci není nic, co by ji činilo významnější z hlediska obecného – nic podstatného, co by přesahovalo konkrétní jedinečné zájmy účastníků řízení. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 8. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1421/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 297, Svazek 3.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání proti potvrzujícím výrokům napadeného rozsudku v daném případě naplněny.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v části, ohledně níž shledal dovolání přípustným, podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ v rozsahu dovolateli uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Právnímu posouzení věci odvolacím soudem, které odpovídá nezpochybněným skutkovým zjištěním, nelze nic vytknout.
Není nijak výjimečné a spíše je obvyklé, že při darování mezi blízkými osobami se různým způsobem převádějícím zajišťuje dosavadní (často neomezený) rozsah užívání převáděných nemovitostí. Z ničeho nevyplývá, že by bylo vyloučeno, aby tomu v dané věci bylo podobně. I když je obvyklé takové zajištění smlouvou o zřízení věcného břemene, není vyloučeno, aby se tak stalo formou osobního závazku, jako tomu bylo v této věci, a samostatnou (oddělenou) smlouvou, která ke své účinnosti nepotřebuje vklad do katastru nemovitostí. Účelem takových smluv je, aby nabyvatel získal jistotu, že v době do smrti dárce ani v důsledku dědění převáděná nemovitost nepřejde na jinou osobu, přičemž dárce má zajištěno užívání nemovitosti v dosavadním rozsahu. Dárci tedy právem očekávají, že po ztrátě jejich vlastnictví se na výkonu jejich dosavadních užívacích práv fakticky nic nezmění a v obvyklém dosavadním užívání převedené nemovitosti budou nerušeně pokračovat. Z tohoto hlediska, s nímž byli účastníci smlouvy srozuměni, je pak třeba posuzovat práva vlastníka a práva osoby oprávněné k doživotnímu užívání nemovitosti.
Právní závěr odvolacího soudu o určitosti sporné smlouvy v celém jejím rozsahu a její platnosti z hlediska ustanovení §37 odst. 1 ObčZ není nepatřičný. Právě v jasné spojitosti či návaznosti na darovací smlouvu ze 17. 3. 1997 ji lze považovat za dostatečně určitou, včetně vymezení předmětných pozemků, jsou-li dostatečně identifikovány v jednoznačně související převodní smlouvě. Lze také jen stěží uvažovat o tom, že by spornou smlouvou bylo sledováno, aby ostatní prostory v domě, vesměs jeho příslušenství nebo nikoli samostatná součást, měly být spornou smlouvou vymezeny pro užívání žalobců, jak uvažoval soud prvního stupně. Naopak tvrzení žalobců, že si chtěli postavit místo tzv. výměny a stodoly samostatný objekt pro vlastní bydlení nasvědčuje tomu, že dům užívat nemínili.
S ohledem na již řečené nelze dobře uvažovat ani o nepoměru mezi právy žalobkyně jako vlastnice předmětných nemovitostí a právy žalovaných jako jejich stálými uživateli. Pokud žalobci poukazují na smrt manželky žalovaného 1) ve smyslu nastalé změny poměrů, dovolací soud jen poznamenává, že žalobci doposud vycházeli z neplatnosti sporné smlouvy a o době její závaznosti se logicky v dosavadních opravných prostředcích nezmiňovali. Přitom o účinnosti, resp. trvání sporného závazku, se dá uvažovat jen u smlouvy platné.
Kdy (k jakému datu) došlo k uzavření sporné smlouvy, je otázkou skutkovou, nikoli právní. Dovolací soud se námitkou v tomto směru nemohl zabývat, neboť dovolatelé uplatnili toliko dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
Bezchybné shledal dovolací soud i posouzení platnosti smlouvy o věcném břemeni, zřízené žalobkyní a) ve prospěch žalobce b), jako smlouvy neplatné podle §37 odst. 2 ObčZ. K nemovitostem, jež oprávněná osoba užívá na základě osobního závazku vlastníka z titulu smlouvy o doživotním užívání nemovitostí, nemůže být za trvání tohoto práva vlastníkem, kterého toto právo omezuje, platně zřízeno věcné břemeno užívání, resp. spoluužívání nemovitostí jiné osobě.
Nadto, co již bylo výše řečeno, se podotýká, že v daném sporu, v němž vlastnictví předmětných nemovitostí je nesporné, se lze vyklizení nemovitostí s úspěchem domáhat jen tehdy, má-li na nich žalovaný nějaké věci, jež by měly být odstraněny.
Protože právní posouzení věci odvolacím soudem v rozsahu, v němž bylo dovolání shledáno přípustným, bylo správné, dovolací soud podle §243b odst. 1 OSŘ dovolání žalobců zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobci nebyli úspěšní a žalovaným náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2005
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu