ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2296.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 2296/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně MUDr. J. V., zastoupené advokátem, proti žalovanému MUDr. M. D., zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 15 C 14/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. února 2003, č. j. 25 Co 418/2002-359, ve znění usnesení ze dne 14. července 2004, č. j. 25 Co 418/2002-390, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. února 2003, č. j. 25 Co 418/2002-359, ve znění usnesení ze dne 14. července 2004, č. j. 25 Co 418/2002-390, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. července 2002, č. j. 15 C 14/97-326, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Příbrami k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen „BSM“) účastníků, které zaniklo rozvodem manželství k 9. 1. 1996. Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. července 2002, č. j. 15 C 14/97-326, výrokem pod bodem I. přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně movité věci v rozsudku uvedené a uložil jí povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání podílů částku 143.349,77 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem pod bodem II. přikázal zde uvedené movité věci žalovanému. Výrokem pod bodem III přikázal žalovanému do jeho výlučného vlastnictví parcelu č. 516/2 – zahrada o výměře 101 m² v katastrálním území S., obec R., zapsanou na listu vlastnictví č. 280 u Katastrálního úřadu v P. Výrokem pod bodem IV. žalovanému přikázal finanční částky na účtu u K. banky ve výši 5.275,54 Kč, na účtu u I. banky ve výši 228,06 DEM, na účtu u spořitelny ve výši 9.645,60 Kč. Výroky pod body V. a VI. rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit náklady řízení.
Soud prvního stupně provedl vypořádání podle §150 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (dále „ObčZ“). Mimo jiné konstatoval, že ze společného jmění účastníků bylo do úprav domu čp. 551, ve kterém má žalobkyně ordinaci, ze společného majetku investováno 117.271,30 Kč, na zařízení ordinace včetně lékařských nástrojů 40.159,- Kč a obnosem 145.778,- Kč byl ze společných prostředků hrazen leasing auta užívaného žalobkyní. Do vypořádání společného majetku soud dále zahrnul podnikatelský účet žalobkyně u C. bank č. 123334 na kterém bylo uloženo 79.262,24 Kč. Shrnul, že žalobkyně získala z masy majetku v bezpodílovém spoluvlastnictví hodnoty ve výši 359.729,30 Kč a s obnosem 79.262,24 Kč, což byl čistý příjem po odečtení výdajů a daně z podnikatelského účtu, představoval její podíl ve finančním vyjádření částku 438.991,54 Kč. Žalovaný získal hodnoty ve výši 152.292,- Kč a protože celková masa majetku k vypořádání činila 591.283,54 Kč, uložil soud žalobkyni zaplatit žalovanému na vyrovnání podílů 143.349,77 Kč.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací, rozhodující k odvolání žalobkyně, rozsudkem ze dne 19. února 2003, č. j. 25 Co 418/2002-359, ve znění usnesení ze dne 14. července 2004, č. j. 25 Co 418/2002-390, výrokem pod bodem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání podílů 143.953,- Kč. Výrokem pod bodem II. rozhodl, že „jinak se rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé potvrzuje“. Výroky pod body III. až V. rozhodl o povinnosti účastníků k náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně věc správně posoudil. K námitkám žalobkyně ohledně investic do jejího majetku, sloužícího jejímu podnikání, odvolací soud uvedl: „Do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků patří veškeré příjmy manželů s výjimkou částek získaných darem, děděním, eventuelně z restitučních nároků … Proto veškeré příjmy za trvání manželství (pokud nedošlo ke zrušení bezpodílového spoluvlastnictví za trvání manželství, a to v daném případě nedošlo) včetně příjmů z podnikatelské činnosti tvoří součást bezpodílového spoluvlastnictví. Pokud tedy žalobkyně tvrdila, že vybudování ordinace, její zařízení a leasingové splátky platila ze svého podnikatelského účtu (neprokázala žádný jiný zdroj), a proto nepatří do bezpodílového spoluvlastnictví, námitka není důvodná“. Odvolací soud sice souhlasil s námitkou, že zařízení ordinace a na leasing pořízený automobil, který používá k podnikání, jsou jejím výlučným majetkem, nicméně částky vynaložené na jejich pořízení pochází ze společného majetku, byť je žalobkyně získala podnikatelskou činností a byly výdajovou položkou v jejím účetnictví jako podnikatelky; proto je třeba je vypořádat. Soud nepřijal tvrzení, že do BSM patří jen čistý zisk z podnikání, a uvedl: „Přijetím výkladu žalobkyně by totiž mohla nastat situace, kdy manžel – podnikatel by mohl získávat majetek do svého výlučného vlastnictví (užívaný k výkonu jeho povolání) a o takto investované částky (výdajové položky) by se snižoval zisk a tím i příjmy, které jsou společným majetkem“. Leasingové splátky určené na automobil žalobkyně považoval odvolací soud za částky vynaložené na umořování kupní ceny. Pokud pak bylo ze společných prostředků účastníků investováno do zřízení ordinace v cizím domě, pak není rozhodné, že šlo o investici do cizí nemovitosti; podstatné je, že šlo o investici ke zřízení ordinace žalobkyně a proto je třeba investované částky zahrnout do vypořádání BSM.
Odvolací soud provedl podrobnou analýzu všech majetkových složek, přicházejících při vypořádání majetku mezi účastníky v úvahu, ve finančním vyjádření podrobně je zrekapituloval a dospěl k závěru, že vyrovnání má být poskytnuto v částkách lišících se jen nepatrně proti vyčíslení provedenému soudem prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť daná problematika nebyla judikaturou doposud jednoznačně vyřešena. Pokud jde o dovolací důvody, odkazuje na §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a ve vztahu k výroku o povinnosti žalobkyně hradit náklady řízení na §241a odst. 3 OSŘ, neboť se domnívá, že soudy obou stupňů vyšly ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování. Akceptuje rozhodnutí soudu týkající se rozdělení movitých a nemovitých věcí. Za sporné považuje vypořádání investic, které byly podle názoru soudu vloženy ze společných prostředků do jejího majetku. Nesouhlasí s výrokem soudu o její povinnosti zaplatit na vyrovnání podílů žalovanému obnos 143.935,- Kč. Má za to, že investice, které byly vloženy do jejího majetku, souvisely s provozem ordinace a nelze je považovat za investice mající původ ve společném majetku účastníků. Šlo o její vlastní prostředky získané z její podnikatelské činnosti, které byly v rámci daňového přiznání vykázány jako nákladové položky. Součástí bezpodílového spoluvlastnictví se mohl stát pouze čistý příjem podnikatele, který bylo možno zjistit z jeho celkových příjmů až oddělením od majetku sloužícího výlučně k provozování výdělečné činnosti, tedy po odečtení všech daňových a jiných povinností včetně nákladů nutných k provozování podnikatelské činnosti. V tomto směru odkazuje na R 42/1972. Ohledně investic vložených do stavebních úprav domu čp. 551 se odvolací soud dopustil dalšího pochybení, neboť tato nemovitost nebyla výlučným majetkem žalobkyně. Soud proto nemohl postupovat podle §149 odst. 2 ObčZ, když šlo nanejvýš o pohledávku za třetí osobou. V této souvislosti poukazuje na „rozhodnutí pod č. R 42/72 (Občanský zákoník, komentář, C. H. Beck, str. 303)“ – neuvádí však, o které z osmi vydání této publikace jde. Leasingové splátky týkající se auta, který žalobkyně užívala v rámci své podnikatelské činnosti, byly nájemným, které tvořilo v jejím podnikání nákladovou položku. To, že auto posléze koupila, nemělo mít pro rozhodování žádný význam, neboť se tak stalo až po zániku manželství účastníků. Leasingovými platbami byla umořována účetní, nikoliv kupní cena vozidla a nelze je považovat za splátky kupní ceny, ale za nájemné, které nebylo investicí vynaloženou na koupi vozidla. Nesouhlasí dále s výroky, kterými jí byla stanovena povinnost nahradit náklady řízení. Nelze se totiž domnívat, že žalovaný měl ve věci plný úspěch. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek soudu odvolacího a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k obsahu dovolání žalovaný uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné po skutkové i právní stránce. Žalobkyně v dovolání uplatňuje argumentaci, totožnou s tvrzeními před soudy obou stupňů. Rovněž její tvrzení týkající se nákladů řízení je nepodložené. V podrobnostech odkazuje na obsah protokolů z jednání před soudem. Navrhuje, aby dovolací soud dovolaní odmítl, popř. zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a v §241 odst. 3 OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí ve věci samé upravuje §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Předpokladem přípustnosti podle tohoto ustanovení je, aby soud prvního stupně pozdějším rozsudkem rozhodl jinak jen proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí, tedy aby šlo o situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Tam, kde mezi závazným právním názorem odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozsudkem soudu prvního stupně není takovýto vztah, nemůže být dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ přípustné. Tak je tomu mimo jiné v případě, kdy právní názor odvolacího soudu obsahuje jen pokyny, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce, a v právním posouzení věci soud prvního stupně nikterak neomezuje (srov. blíže např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 1993, sp. zn. 7 Cdo 67/92, uveřejněné v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 16/1993). Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ není dána v případě, kdy odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokyny k provedení dalšího dokazování, aniž vyjádřil svůj právní názor (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 33 Cdo 2781/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 1, pod č. C 80). Právním názorem se rozumí názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, popř. jak má být vyložen. Nejsou jím pokyny odvolacího soudu k doplnění důkazního řízení, popř. k odstranění nedostatků týkajících se dokazování (včetně hodnocení důkazů) - usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2944/2000, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, č. C 160). V dané věci odvolací soud sice rozhodnutí soudu prvního stupně usnesením ze dne 28. února 2001, č. j. 25 Co 604/2000- 271, zrušil, nevyslovil však žádný závazný právní názor, který by byl, pokud jde o otázky uvedené v dovolání, v rozporu s dříve zaujatým názorem soudu prvního stupně. Proto přípustnost dovolání podle zmíněného ustanovení není dána. Dovolací soud však dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. V dovoláním přípustném podle tohoto ustanovení lze zkoumat jen právní otázky pro jejichž řešení bylo dovolání připuštěno, nelze proto přihlédnout k dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 OSŘ.
Dovolací soud považuje rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu pro řešení otázky, jak přihlížet k leasingovým splátkám zaplaceným za trvání manželství podnikajícím manželem na věc, která sloužila jeho podnikání a kterou nabyl do vlastnictví po zániku manželství, neboť tuto otázku dovolací soud již řešil, dospěl však k poněkud jinému závěru, než soud odvolací. Doposud neřešena je otázka, zda při vypořádání BSM je tu povinnost nahradit částky, které byly v souvislosti s podnikáním jednoho z manželů ze společných prostředků vynaloženy na nemovitost ve vlastnictví třetí osoby. Tyto otázky, jakož i problém, zda a jak při vypořádání BSM přihlížet k nákladům, které byly vynaloženy za trvání manželství podnikajícím manželem na věc sloužící jeho podnikání, považuje dovolací soud za zásadní a pro jejich řešení připustil dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Protože majetkové společenství účastníků jako manželů - BSM - zaniklo před 1. červencem 1998, je třeba ho vypořádat podle občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (k tomu srovnej R 20/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem osobního vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů (§143 ObčZ).
Zanikne-li bezpodílové spoluvlastnictví, provede se vypořádání podle zásad uvedených v §150 ObčZ (§149 odst. 1 ObčZ). Při vypořádání se vychází z toho, že podíly manželů jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Dále se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společných věcí. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání domácnosti (§150 ObčZ).
Podle §148a odst. 3 ObčZ k použití majetku v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů potřebuje podnikatel při zahájení podnikání souhlas druhého manžela. K dalším právním úkonům souvisejícím s podnikáním již souhlas druhého manžela nepotřebuje.
Otázku, zda a jak lze při vypořádání BSM přihlížet k nákladům, které byly vynaloženy za trvání manželství podnikajícím manželem na věc sloužící jeho podnikání, jakož i problematikou leasingových splátek, zaplacených z prostředků v BSM na věc, která má po zániku BSM připadnout jen jednomu z manželů, dovolací soud již řešil v rozsudku ze dne 24. února 2005, sp. zn. 22 Cdo 2545/2003. Výkonem povolání je také podnikání jednoho z manželů jako fyzické osoby (rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 2. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1717/2000, publikovaný pod C 1127/svazek 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Podnikání, definované v §2 odst. l zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „ObchZ), jako „soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku“, je jedním z možných způsobů ekonomického zajištění manželů. V porovnání se zaměstnaneckým poměrem je podnikání výdělečným způsobem rizikovějším, a to už jen proto, že podnikatel musí vedle své práce vynaložit i materiální a jiné náklady. Pro BSM má podnikání manžela významný ekonomický dopad nejen jako jeho zdroj, ale ovlivňuje také jeho rozsah: věci sloužící výkonu povolání, resp. podnikání manžela jsou jeho odděleným majetkem a také neúspěšné podnikání může mít vliv na rozsah BSM. Podle §147 ObčZ pohledávka věřitele jen jednoho z manželů, která vznikla za trvání manželství, může být při výkonu rozhodnutí uspokojena i z majetku patřícího do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Proto také §148a odst. l ObčZ vyžaduje souhlas druhého manžela k prvnímu použití společného majetku podnikatelem k podnikání.
Výnos z podnikání stejně jako mzda z pracovního poměru náležející jednomu z manželů je nejčastějším zdrojem BSM, z něhož je pak pořizován společný majetek manželů. Ze žádného ustanovení občanského zákoníku nevyplývá, že společným majetkem by měl být jen zisk, chápaný jako rozdíl mezi výnosem z podnikání a náklady na podnikání v souvislosti s ním vynaložené. Není tedy žádného zákonného důvodu, aby jakýkoliv výnos z podnikání manžela byl vylučován z režimu bezpodílového spoluvlastnictví. Ostatně podle standardní judikatury (R 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek str. 243) i výnosy z odděleného majetku jednoho z manželů patří do BSM. Pokud jsou však z výnosu podnikání pořízeny věci sloužící podnikání, stávají se výlučným vlastnictvím podnikajícího manžela, neboť tak stanoví zákon v §143 ObčZ. Jsou-li pak výnosy vloženy zpět do podnikání (např. na nákup materiálu, mzdy zaměstnanců, placení daní apod.), jde o použití prostředků BSM na oddělený majetek jednoho z manželů, který by měl k požadavku druhého z manželů do BSM nahradit. Ke dni zániku manželství by tak podnikající manžel měl podle §150 ObčZ vrátit, co ze společného bylo na tyto jeho věci (popř. jeho podnikání) vynaloženo. Přitom ovšem nelze pominout, že věc, jež slouží jen podnikání jednoho z manželů, slouží i k vytváření dalších výnosů, kterými je BSM účastníků obohacováno, jsou-li tyto výnosy použity ke společným účelům (např. příspěvek na společnou domácnost, pořízení věcí sloužících oběma manželům, zaplacení dovolené atp.). Stejně tak by nemělo být přehlíženo, že cena věcí sloužící podnikání se jejím používáním (i vytvářením výnosů, jež patří do BSM) snižuje. Podnikání je tedy nutno chápat jako činnost, z níž výnosy náleží oběma manželům a která obvykle slouží i k získávání hodnot náležejících do BSM. Potom ovšem nelze opomenout ani výdaje a závazky podnikajícího manžela, které mu vznikly v souvislosti s jeho podnikáním, neboť je nelze oddělovat od podnikání, z něhož má prospěch i druhý manžel.
Z výše učiněných závěrů pak vyplývá značná obtížnost vyčíslení toho, co by měl podnikající manžel nahradit ve prospěch BSM ve smyslu §150 věty druhé ObčZ. Ze sporu o vypořádání BSM nelze činit vyúčtovací spor, v němž by se dohledávaly jednotlivé výnosy a výdaje s jejich účelovým určením zpravidla bez možnosti dospět ke spolehlivým závěrům. Proto dovolací soud zaujímá názor, že podnikající manžel je povinen nahradit do BSM takovou částku, jež se rovná pozitivnímu (kladnému) rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku BSM, což zpravidla je cena jeho podniku (pokud nebyl vytvořen i vynaložením oddělených prostředků podnikajícího manžela). V případě, že by výsledná hodnota byla záporná (např. v důsledku zadlužení), není co do BSM nahrazovat a také není žádné opodstatnění k takové ztrátě v rámci řízení o vypořádání BSM přihlížet jinak, než v rámci eventuálních úvah o disparitě podílů (s ohledem např. na to, jak se podnikající manžel zasloužil o nabytí a udržení společných věcí - §150 věta třetí ObčZ). Zjištění takové částky, která by měla být vrácena (nahrazena) do BSM, je-li mezi účastníky sporná, se neobejde bez odborného znaleckého posudku znalce působícího v oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady, oceňování podniků.
Je třeba zdůraznit, že k použití majetku z BSM poskytl nepodnikající manžel souhlas, podnikání bylo zdrojem příjmů plynoucích do BSM, a že řešení, k němuž dospěl dovolací soud, je shodné s úpravou SJM.
Shora uvedené závěry dopadají i na vypořádání leasingových splátek zaplacených podnikajícím manželem na věc, která sloužila jeho podnikání (a kterou nabyl po zániku manželství do vlastnictví).
Leasing není v České republice upraven konkrétním ustanovením právního předpisu (ať občanského nebo obchodního zákoníku). Nejvyšší soud v rozsudku z 27. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2033/2002, uvedl, že „leasingová smlouva má povahu inominátní smlouvy ve smyslu §51 a §491 ObčZ, jejímž cílem je konečný převod vlastnictví k předmětu na leasingového nájemce. Prvky nájmu předmětu leasingu nemohou samy o sobě obstát jako „čistá“ nájemní smlouva. Ujednání této inominátní smlouvy proto nelze v tomto smyslu např. rozštěpit ve smyslu ustanovení §41 ObčZ na část týkající se závazků spojených s („nájmem“) předmětu leasingu a na část vztahující se k závazku převodu předmětu leasingu do vlastnictví leasingového nájemce, a to právě s ohledem na specifický účel této inominátní smlouvy.“
V odborné literatuře je finanční leasing chápán jako závazkový vztah, jehož obsahem je zejména povinnost poskytovatele leasingu předat příjemci leasingu na určitou dobu do užívání věc či jinou majetkovou hodnotu, a na druhé straně povinnost příjemce leasingu zcela uhradit poskytovateli leasingu prostřednictvím leasingových splátek náklady spojené s pořízením. Příjemce leasingu má obvykle právo na koupi předmětu leasingu do svého vlastnictví za tzv. zůstatkovou či zbytkovou cenu. V této souvislosti se hovoří o pořizovací funkci finančního leasingu, která jej kvalitativně odlišuje od nájmu, u kterého je primární funkce užívací. Příjemce leasingu nese již od počátku vztahu rizika spojená s předmětem leasingu i náklady spojené s jeho užíváním. Ekonomickým účelem finančního leasingu je pořízení věci či jiné majetkové hodnoty s využitím cizích zdrojů. Finanční leasing je alternativou k úvěru, jehož ekonomický účel je obdobný; jde o finanční službu, která se od úvěru liší tím, že tu nedochází k poskytnutí peněžních prostředků dlužníkovi (Farská, P., Kofroň, M., Novotný, M. a kol.: Finanční leasing v právní praxi. C. H. Beck Praha 2003, s. 5 a násl.).
Soud, který v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví řeší otázku, zda a nakolik přihlédne k platbám z leasingové smlouvy, uzavřené za trvání manželství účastníků jedním z nich, a spláceným jen jím i po zániku manželství, se neobejde bez zjištění obsahu uvedené smlouvy (rozsudek Nejvyššího soud ze dne 2. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 261/2001, publikovaný pod č. C 1450 ve svazku 20 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck).
Z uvedeného je zřejmé, že hlavním účelem finančního leasingu z hlediska příjemce leasingu je získání věci do vlastnictví. Jestliže podnikající manžel uzavře za trvání manželství leasingovou smlouvu, jejímž předmětem je věc, kterou užívá k podnikání a k níž nabude vlastnictví až po zániku manželství, je zřejmé, že ke dni zániku BSM nejde o věc v jeho vlastnictví. Proto tato věc nemůže být v rámci řízení o vypořádání BSM přikázána některému z manželů. Lze jen uvažovat o tom, nakolik je podnikající manžel (pokud předmět leasingu slouží jen jeho podnikání) povinen vrátit do BSM, co bylo ze společného vynaloženo na splátky leasingové společnosti, které lze považovat i za splátky kupní ceny. Z leasingové smlouvy ovšem podnikajícímu manželovi vzniká majetkové právo ve vztahu k leasingové společnosti a je významné, jaká je jeho hodnota. Z výše uvedených výkladů stran povinnosti podnikajícího manžela vrátit do BSM, co bylo vynaloženo na jeho podnikání, pak logicky vyplývá, že tato hodnota by měla být zahrnuta do aktiv jeho podnikání, jež jsou určující pro stanovení výsledné částky, kterou by do BSM měl vrátit (nahradit). Přitom nelze uvažovat o tom, že by tato hodnota měla být dána výší dosud zaplacených leasingových splátek. Předmětem leasingu je totiž věc, která slouží k podnikání a (jak již bylo výše vyloženo), výnosy z něho jsou majetkem společným, přičemž při tomto podnikání dochází také k opotřebení této věci. I pro stanovení hodnoty tohoto majetkového práva je namístě jeho ocenění znalcem z oboru ekonomiky, oceňování podniků, ke dni zániku BSM a takto zjištěná cena pak přestavuje výši prostředků vynaložených ze společného na oddělený majetek podnikajícího manžela. Slouží-li předmět leasingu výlučně podnikání jednoho s manželů, náleží práva a povinnosti s ním spojená k jeho podniku, a proto lze k hodnotě majetkového práva spjatého s leasingem přihlédnout jen v rámci zjišťování ceny podniku (viz shora).
Dovolací soud má tedy jiný právní názor než soudy v nalézacím řízení na určení výše částky, která má být do BSM vrácena v případě, že byla za jeho trvání ze společných prostředků zaplacena na leasing věci sloužící k podnikání jen jednoho z manželů. V této části tak rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním hodnocení věci a je tak dán dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Dále je třeba řešit otázku, jak je při vypořádání BSM přihlédnout ke společným prostředkům, které podnikající manžel vynaložil v souvislosti s podnikáním do nemovitosti (budovy) ve vlastnictví třetí osoby.
Podnikáním se rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku (§2 odst. 1 ObchZ). Podnikatelem podle obchodního zákoníku je i osoba, která podniká na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů [§2 odst. 2 písm. c) ObchZ], tedy i lékař vykonávající soukromou lékařskou praxi. Podnikem se pro účely tohoto zákona rozumí soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem k své povaze mají tomuto účelu sloužit (§5 odst. 1 ObchZ). Podnik je věc hromadná (§5 odst. 2 ObchZ). Výkon soukromé lékařské praxe je tedy podnikáním lékaře jako podnikatele a soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek jeho podnikání je podnikem, pro který platí pravidla vypořádání BSM uplatňující se i v případě jiných podniků.
Při vypořádání BSM je každý z manželů oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek (§150 ObčZ). Majetek je souhrn majetkových hodnot (věcí, pohledávek, jiných práv a hodnot ocenitelných penězi) náležející určitému subjektu. Za majetek manžela je třeba považovat i jeho podnik a proto je podnikající manžel povinen nahradit prostředky, vynaložené ze společného majetku na jeho podnik, i když tyto prostředky v rámci podnikání investoval do cizí věci (např. do zřízení provozovny či ordinace v objektu,jehož je nájemcem). Ovšem i zde je třeba přihlédnout k tomu, že tato investice sloužila k výdělečné činnosti, rozmnožující společný majetek manželů, a proto nelze po podnikajícím manželovi požadovat, aby vrátil do BSM celou její výši bez ohledu na stav aktiv a pasiv jeho podnikání. Pokud se tedy předmětem vypořádání BSM stane podnik, investice vynaložené na zřízení provozovny (§7 odst. 3 ObchZ) resp. ordinace se při vypořádání BSM samostatně nezohledňují. Pro vypořádání BSM mají tyto investice význam v tom, že případná pohledávka vzniklá na základě takové investice vůči třetí osobě je součástí nehmotné složky podnikání podnikajícího manžela a musí k ní být přihlédnuto při stanovení ceny jeho podniku ke dni zániku BSM (viz shora). Jde-li o pohledávku vynaloženou na zřízení provozovny v budově patřící třetí osobě, je třeba přihlédnout k tomu, zda nájemce je oprávněn požadovat po pronajímateli náhradu vynaložených nákladů (§667 odst. 1 ObčZ).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolací soud nesdílí právní názor odvolacího soudu na způsob zohlednění prostředků získaných podnikáním (zřízení ordinace a leasingové splátky) pro účely vypořádání BSM. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. dubna 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu