ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2395.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 2395/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně V. M., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. H., zastoupenému advokátem, o určení zániku věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 10 C 787/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 4. února 2004, č. j. 35 Co 505/2003-85, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby soud určil, že věcné břemeno odpovídající právu užívání níže uvedených nemovitostí žalovaným V. M., nyní H., zřízené smlouvou z 24. 11. 1997, zaniklo dohodou uzavřenou účastníky řízení 16. 12. 2000.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. června 2003, č. j. 10 C 787/2002-49, určil, „že věcné břemeno, odpovídající právu bytu, kterým žalobkyně zřídila žalovanému doživotní bezplatné právo užívání bytu o jedné místnosti v podkroví vpravo od vchodu v domě čp. 92 v T.-Š. se stav. parc. č. 59 s právem užívání veškerého sociálního vybavení a zařízení, s právem užívání zahrady – parcely č. 409/2, volného pohybu po domku a zahradě a přijímání návštěv, vše kapitalizováno hodnotou 120.000,- Kč, které bylo zřízeno smlouvou ze dne 24. 11. 1997, vklad práva povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v J., čj. 3504210-V 12, 3-3744/97 s právními účinky vkladu od 1. 12. 1997, zaniklo“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci řízení uzavřeli 24. 11. 1997 smlouvu o zřízení shora specifikovaného věcného břemene ve prospěch žalovaného. Jejich manželství soud k 11. 4. 2001 rozvedl; 16. 12. 2000 uzavřeli účastníci dohodu, podle níž mělo být předmětné věcné břemeno zrušeno. Soud konstatoval, že není důvod pro to, aby předmětné věcné břemeno, odpovídající právu bytu ve smyslu §151p odst. 3 občanského zákoníku (dále „ObčZ“), zrušil, neboť pokud žalovaný nemovitost neužíval, dělo se tak důvodně, když v minulosti byl viněn dcerou žalobkyně z trestné činnosti, pro niž ale nebyl odsouzen. K žádné změně poměrů, v důsledku níž by vznikl hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, tedy nedošlo. Právo věcného břemeno zaniklo však v důsledku projevu vůle žalovaného, který v dohodě z 16. 12. 2000 uvedl, že se vzdává užívání nemovitosti jako práva vyplývajícího z věcného břemene. Tato smlouva sice nebyla vložena do katastru nemovitostí, ale je platná a na jejím základě věcné břemeno zaniklo.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka Liberec jako soud odvolací změnil rozsudkem ze dne 4. února 2004, č. j. 35 Co 505/2003-85, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně v žalobě na určení, že věcné břemeno zaniklo, odkázala na §151p odst. 1 ObčZ. Nedomáhala se toho, aby soud věcné břemeno zrušil a netvrdila skutečnosti, jež by odůvodňovaly zrušení věcného břemene podle §151p odst. 3 ObčZ. Žaloba neobsahovala ani tvrzení skutečností vedoucích k zániku věcného břemene podle §151p odst. 2 ObčZ. Žalobkyně upřesnila svoje původní tvrzení tak, že věcné břemeno zaniklo smlouvou z 16. 12. 2000 s odkazem na její bod 3 písm. a). Odvolací soud zdůraznil, že podle §151p odst. 1 ObčZ věcná břemena zanikají rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona. Ohledně platnosti dohody účastníků z 16. 12. 2000 pak konstatoval, že nemůže být účinná, neboť nedošlo k jejímu vkladu do katastru nemovitostí. Navíc nastala situace k níž se vztahuje fikce odstoupení od smlouvy, neboť podle §47 odst. 2 ObčZ nebyl-li podán do tří let od uzavření smlouvy návrh na její vklad do katastru nemovitostí platí, že účastníci od ní odstoupili. Uzavřel, že proto nelze dospět k závěru, že věcné břemeno, jež žalobkyně zřídila smlouvou ve prospěch žalovaného, zaniklo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a odůvodňuje je s odkazem na §241a odst. 2 písm. b) OSŘ s tím, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Připomíná doslovné znění dohody uzavřené mezi účastníky 16. 12. 2000. Uvádí, že jejím uzavřením účastníci řízení reagovali na změnu poměrů mezi sebou navzájem, když žalovaný jednoznačně rozhodl v domě již nebydlet, odstěhoval se a jeho dosud „nevymazané právo“ je pro něj nyní nástrojem nátlaku na žalobkyni. Ta se proto nenachází v dobrém psychickém stavu; obává se návratu žalovaného do domu. V této souvislosti připomíná i reakci jejích dcer na daný stav. Předmětná dohoda je důkazem o změně poměrů mezi účastníky řízení, když vzhledem k naprostému rozvratu vztahů mezi nimi nastal hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného. Žalovaný zprvu užíval celý dům, před uzavřením dohody v domě přestal bydlet a 20. 9. 2001 si odvezl část svých věcí. Zahradu užívá jako sklad dřeva, ačkoliv pro tento způsob užívání právo odpovídající věcnému břemeni zřízeno nebylo. Pokud odvolací soud odkazuje na §47 odst. 1, 2 ObčZ o účinností smlouvy až rozhodnutím příslušného orgánu a fikci odstoupení od smlouvy pro případ, že účastníci nepodají do tří let od uzavření smlouvy návrh na vydání rozhodnutí příslušného orgánu, dovolatelka namítá, že tato ustanovení jsou obsolentní s ohledem na právní stav založený zákonem č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. Uvádí, že návrh na výmaz nebyl podán z důvodu nedostatečnosti dohody z 16. 12. 2000 ve smyslu citovaného zákona. Katastrálním úřadem byla před vložením upozorněna, že by její návrh, opírající se o takto sjednanou dohodu, byl zamítnut a zbytečně by zaplatila správní poplatek. Tuto informaci na zmíněném úřadě obdržel i JUDr. J., který jí tehdy poskytoval právní pomoc. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
K zániku práva odpovídajícího věcnému břemeni smlouvou je nutný vklad do katastru nemovitostí (§151p odst. 1 ObčZ, věta druhá). Vznikne-li změnou poměrů hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, může soud rozhodnout, že se věcné břemeno za přiměřenou náhradu omezuje nebo zrušuje (§151p odst. 3 ObčZ, věta první).
Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou dispoziční, jejíž uplatnění mimo jiné znamená, že soud je vázán žalobním návrhem, vymezujícím předmět řízení. Předmětem občanského soudního řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok, který je vymezen předmětem (žalobním návrhem) a základem, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, publikované pod č. C 1103 ve svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). V dané věci žalobkyně navrhovala určení toho, že věcné břemeno již zaniklo, návrh opírala o uzavřenou dohodu a výslovně odkazovala na §151p odst. 1 ObčZ. Soud tedy sám nemohl věcné břemeno zrušit pro změnu poměrů podle §151p odst. 3 ObčZ, neboť žalobkyně se podle obsahu žaloby zrušení věcného břemene nedomáhala. K námitkám dovolatelky, že tu změna poměrů ve smyslu §151p odst. 3 ObčZ nastala a že právě dohoda uzavřená mezi účastníky byla výrazem této změny, je třeba uvést, že samotná změna poměrů, v jejímž důsledku nastane hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, nemá za následek zánik věcného břemene. V tomto případě se však lze domáhat, aby soud za přiměřenou náhradu věcné břemeno zrušil (nikoliv konstatoval jeho zánik). Lze též odkázat na podrobné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Žalobkyně v dovolání netvrdí, že by věcné břemeno bylo zrušeno dohodou z 16. 12. 2000; i k této problematice lze odkázat na věcně správné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelka nebyla úspěšná a žalovanému takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl právo (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. května 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení : Jana Surovcová